Lidové noviny: Učme studenty svobodě a demokracii

ilustrační foto. by tm22 (flickr.com) (CC BY-NC-SA 2.0)

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 18.9. v Lidových novinách pod názvem Učme studenty svobodě. Autor v něm na konkrétních situacích a příkladech popisuje rozdíly mezi českým a dánským vzdělávacím systémem. Ty odhalují diametrálně odlišný přístup a chápání toho, co to vlastně znamená vzdělávat děti k demokracii a svobodnému a kritickému přemýšlení.

O prioritách vzdělávání se vedou mnohdy zmatené diskuse. Někdy se ani nevedou, prostě se cosi implicitně předpokládá. Nejčastěji se setkáme s nereflektovaným předpokladem, že vzdělávání připravuje člověka pro trh práce. To se najednou v televizi objeví nějaká mluvící hlava a sdělí, že tolik a tolik lidí s určitým vzděláním chybí těm a těm firmám. Základní premisa je vyřešena předem, mluvící hlava se neptá, a priori považuje aktuální diktát trhu práce za závazný úkol pro vzdělávací systém.

Povídat si s obyčejnými dánskými učiteli je zvláštní. S pocitem samozřejmosti říkají věci, o kterých velice dobře víte, že samozřejmé nejsou, a v některých případech musíte s politováním konstatovat, že v českém kontextu jsou skutečně jen velmi těžko představitelné. Podělím se o zážitky ze setkání s Andersem Schultzem a jeho kolegy z kodaňského Rysensteen Gymnasia.

Učitelé studentů, nikoli předmětů

Předně, dánští učitelé jsou hrdí na svůj stav. Přiznávají, že ne všichni požívají společenského respektu, ale celkově jsou respektováni. Uvědomují si svou společenskou roli a z jejich projevu je zřejmé, že si v prvé řadě uvědomují svou odpovědnost za to, co mají ve svých rukou. Bez ohledu na to, jde-li o učitele dějepisu, angličtiny nebo matematiky, považují za součást svého poslání rozvíjet osobnost svých studentů, nikoliv pouze jejich znalostní instrumentárium v daném předmětu. Zatímco v ČR máme převážně učitele předmětů, v Dánsku jsou to učitelé studentů. Zdánlivě nepodstatný rozdíl, který ve výsledku vytváří zcela odlišný přístup.

Rysensteen Gymnasium je sice veřejná, ale elitní škola. Respektive, její studenti pocházejí z ekonomicky dobře situovaných kodaňských rodin a učitelé sami říkají, že velká část z nich následně směřuje ke studiu elitních oborů, medicíny, politických studií, práva atp. Během dalších 30 let bude velká část z nich dělat expertní práci, případně budou stát v čele firem a institucí a budou se tak podílet na rozvoji dánské společnosti. Právě proto, říkají jejich učitelé, musejí vědět, co to znamená demokracie. Nikoliv teoreticky, empiricky. Dánští učitelé si uvědomují, že demokracii se nelze naučit v hodinách nějakých „základů společenských věd“. Demokracii musíte dát studentům zakusit.

Jsou to často zdánlivě nepodstatné banality, nad nimiž by řada českých učitelů spráskla ruce a štěpánovským způsobem lamentovala „a to o nás mají rozhodovat nějaké děti?“. V Dánsku je zákonem stanoveno, že ve školních radách musí být zastoupen určitý počet studentů. Není to prý žádná idylka, zejména ředitel prý má někdy hlavu v dlaních nad nápady svých studentů a asi v takovém okamžiku pošilhává po despocii. Jenže v Dánsku se pošetilí učitelé domnívají, že právě nechat studentům možnost dělat chyby a z chyb se dále učit je nejlepší způsob, jak si osvojit jakoukoliv dovednost, jak hledat cesty k překonání problémů, jak si uvědomovat vlastní odpovědnost za svá chybná rozhodnutí a jak se příště rozhodovat lépe.

V českých školách je chyba nikoliv prostředkem učení, ale důvodem k potrestání. Vážený čtenář jistě chápe rozdíl, který z tohoto banálního fragmentu z oblasti vzdělávání plyne pro společnost. Jestliže totiž někoho učíte, že dělat chyby je přirozené, ba dokonce nutné, a učíte ho zároveň, jak se z chyb poučit a jak je využít ve svůj vlastní prospěch, pak takového člověka zároveň učíte svobodě. Svobodě v tom, nebát se hledat vlastní cestu řešení, nebát se ozvat, když se domníváte, že vám něco není jasné a potřebujete tomu lépe porozumět, nebát se neúspěchu, nebát se posměchu, nebát se trestu, nebát se odmítnout, pokud nesouhlasíte. To jsou přesně ty osobnostní rysy, které z vás dělají demokraticky jednajícího člověka.

Když ale dětem od jejich útlého věku, ještě dříve, než jim vůbec dáte příležitost něco se naučit, vštěpíte, že každou chybu je nutno potrestat, vychováváte z nich ovce, které si následně osvojí stádovité chování, protože hledají pouze způsob, jak nechybovat, jak se trestu vyhnout. Výchova a vzdělávání podle tohoto modelu jdou zcela jednoznačně proti smyslu demokracie, proti smyslu aktivního občanství. Takřka hrůzostrašné je uvědomit si, že český vzdělávací systém funguje většinově právě takhle.

Cesta ke správnému řešení

Jiná věc. Vzpomínáte si, že učitelé v českých školách vyvolávají ty, kdo znají na danou otázku odpověď? Mají navíc rádi, když je odpověď co nejpodobnější tomu, jak to dětem někdy předtím nadiktovali. Čím lepší reprodukce, tím lepší známka. Dánští učitelé položí otázku a řeknou „kdo jste si jisti odpovědí, nehlaste se“. Proč by měl odpovídat někdo, kdo odpověď zná? Příležitost má dostat ten, kdo otázce nerozumí nebo si není jist, jak odpovědět. Jedině tak může svou nejistotu odbourat a najít správné řešení.

Nedivíte se pak, když vám dánští učitelé řeknou, že nejen politická reprezentace, ale dokonce i byznys považuje rozvoj demokracie ve školách za naprostou prioritu vzdělávání. Všichni jsou si vědomi toho, že jedině v takovém případě bude společnost profitovat v tom nejlepším a nejhlubším slova smyslu. Poučíme se? A chceme to vůbec?

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments