Lidové noviny: V jedné třídě mohlo být 80 žáků, říká historička Jana Čechurová

ilustrační foto by simpleinsomnia (flickr.com) (CC BY 2.0)

Publikujeme rozhovor Barbory Cihelkové s historičkou Janou Čechurovou o tom, jak vypadala škola našich předků a jakými změnami prošla. Text vyšel 22.12. v Lidových novinách pod názvem V jedné třídě mohlo být 80 žáků.

Slušný plat, kratší pracovní dobu, svým způsobem elitní společenské postavení, ale také nutnost zvládnout přeplněné třídy. To vše obnášelo podle historičky Jany Čechurové učitelské povolání.

Zaujala mě scéna z filmu Karla Kachyni Sestřičky, v níž se říká, že si učitel musel chodit pro děti na pole. Skutečně se ještě v poválečných letech stávalo, že by rodiče nechtěli děti do škol posílat?

Možné je všechno, nepřipadá mi to ale moc pravděpodobné. Možnost omluvit děti z výuky kvůli polním pracím kdysi skutečně existovala, roku 1922 byla ale tato praxe zakázána. Padesátá léta jsou naopak spojena se zapojováním školních dětí do prací v postupně kolektivizovaném zemědělství. Školáci museli pomáhat na polích s vybíráním brambor, starší se účastnili chmelových brigád. To je myslím typičtější obraz padesátých let.

Přineslo zavedení povinné školní docházky velkou změnu, nebo to byla spíš formalita?

Určitá část dětí do školy samozřejmě chodila už předtím a část naopak nechodila ani potom. Změna byla v tom, že od této chvíle, tedy od roku 1775, bylo vzdělávání povinné a také kontrolované státem. Ze začátku byl ale škol nedostatek a vůle rodičů posílat do nich děti nebyla valná, takže trvalo ještě dlouho, než se do nich dostaly opravdu všechny děti ve věku od šesti do dvanácti let, na které se povinnost školní docházky vztahovala. Ještě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století nechodila pravidelně do školy přibližně třetina dětí. V třicátých letech devatenáctého století už to ale bylo méně než deset procent. Děti z vyšších vrstev školu nenavštěvovaly, protože měly soukromého učitele.

Vyučování začínalo už tehdy osmou hodinou ranní?

Osmá je takový nejčastější mezník a vyučování bylo koncipováno jako celodenní s pauzou na oběd, na který děti chodily většinou domů. Někde ale probíhalo dvojí vyučování. Protože by se všechny děti do třídy nevešly, učila se část z nich od rána a druhá část chodila na vyučování odpolední. Častější to bylo například za války, kdy z některých škol vznikly lazarety a kapacita těch zbývajících nestačila. Vyučovací hodina trvala až do poloviny dvacátého století padesát minut.

Jak na tom byli učitelé? Dnes si stěžují na nízké společenské postavení, cítí se podhodnoceni. Vždy to tak ale nebylo.

Pozice učitele se posilovala hlavně v průběhu devatenáctého století. Už to, že dosáhl aspoň nějakého vzdělání, bylo úctyhodné, byť tomu nemusel odpovídat jeho plat. Je třeba si uvědomit, že společenská skladba v té době byla jiná než dnes, kdy má poměrně vysoké procento lidí vysokoškolské vzdělání a také pracovní podmínky jsou už úplně jiné. V devatenáctém století se učitel zapojoval do různých osvětových spolků, byl tedy nositelem vzdělanosti a organizátorem života v obci.

Odpovídalo tomu i platové ohodnocení?

Dá se říct, že ano. Učitel měl garantovaný určitý příjem a byl takzvaně pod penzí, což bylo tehdy záviděníhodné. Jeho plat byl srovnatelný s platem úředníka. V první polovině devatenáctého století ještě nepatřil mezi honoraci, určité výlučné postavení už ale měl a postupem času se jeho situace zlepšovala, a to i po finanční stránce.

Jak na tom byli učitelé třeba za první republiky?

Za první republiky byly velké rozdíly v učitelských platech v závislosti na tom, na kterém stupni kdo působil. Zatímco začínající kantor na obecné škole bral necelých tisíc korun, což byl plat srovnatelný s příjmem kvalifikovaného dělníka, středoškolský profesor mohl mít kolem tří tisíc, a vysokoškolský dokonce pět tisíc. Odstupňování tedy bylo úplně jiné než dnes, kdy jsou platy na jednotlivých stupních mnohdy téměř srovnatelné.

A co naturálie, které učitelé dostávali od rodičů svých žáků? Byly povinné?

Chudé děti za vyučování neplatily. Existovala možnost část povinné úhrady dodat v naturáliích. Systém financování učitelů a školství jako takového se tvořil postupně. Jestliže na počátku devatenáctého století byl přivýdělek učitelů například hudební produkcí zcela běžný, o sto let později se jednalo o nežádoucí jev.

V souvislosti s učitelskou profesí se mluví také o přetěžování…

Co se týká přetěžování, bylo to podobné nebo v některých ohledech ještě o něco horší než dnes. Nezapomínejme ale, že pracovní doba v jiných profesích mohla být až do roku 1918 deset až dvanáct hodin denně. Vyučovací povinnost učitele byla stanovena na maximálních třicet hodin týdně. Učitelé však jistě neměli tolik námahy s přípravami a doprovodnou administrativou. Na druhou stranu třídy a celková organizace výuky vypadaly úplně jinak.

Kolik dětí bývalo v jedné třídě?

Mohlo jich být i osmdesát, to bylo ale státem stanovené maximum. Často měl učitel k ruce pomocníka.

Ani s pomocníkem si takové množství dětí neumím představit. Kdy se třídy začaly zmenšovat?

Ještě za první republiky bylo maximum zmíněných osmdesát. Neznamená to ale, že by takhle velké třídy byly všude. Více dětí bývalo třeba v jednotřídkách na vesnicích. Učitelé to řešili tak, že si děti rozdělovali do skupin a zadávali jim práci. Síť škol postupem času houstla, a tak byly třídy čím dál méně přeplněné. Nicméně ještě po druhé světové válce byly podstatně zaplněnější než dnes, obvyklých bylo čtyřicet dětí.

Dnes si někteří stěžují, že je školní učivo až moc náročné. Jak to bylo kdysi?

Od zavedení tereziánských reforem se všichni učili celých šest let povinné docházky především takzvané trivium. To znamená, že úkolem bylo naučit se číst, psát a počítat. K tomu ještě něco málo z náboženství a praktických činností, jako byly ruční práce či výuka včelařství. Velký důraz byl ovšem kladen na to, aby výše uvedené úkony zvládaly bez problémů. Musely umět řešit z hlavy početní příklady, jako když bičem mrská. Změny přicházely až od roku 1870.

Čím byl rok 1870 ve školství zlomový?

Povinná školní docházka se rozšířila na osm let, školy byly zásadním způsobem reformovány a modernizovány, rozdělily se na obecné a měšťanské a učivo se systematicky rozprostřelo do jednotlivých ročníků. Toto rozdělení pak vydrželo dalších zhruba osmdesát let. Postupně byly zavedeny osnovy, které se co do podstaty příliš neměnily, například matematické učivo už bylo tehdy srovnatelné s dnešním, přestože se jeho osnovy psaly roku 1877, jen bylo trochu jinak rozdělené v rámci jednotlivých ročníků. Například za první republiky se děti už v první třídě seznámily i s dělením a násobením, zato s geometrií začaly později. Neměnné zůstává i to, že v první třídě se děti učily a učí počítat do dvaceti, ve druhé třídě do sta a ve třetí do tisíce.

Musely děti za první republiky více memorovat, nebo se učily i přemýšlet?

Paměťová složka byla podstatnější. Po žácích se tolik nechtělo, aby například k početním úkonům dospěli logicky. To je typické spíš pro dnešní dobu. Právě proto se ale může některým rodičům či prarodičům učivo jevit jako náročnější než za jejich školních let. Důraz na matematiku jako logický systém byl reformními pedagogy navržen již ve třicátých letech minulého století, tento požadavek se poté znovu objevil v šedesátých letech a prohloubil v sedmdesátých a osmdesátých letech. Dnes se o něm debatuje především v souvislosti s Hejného metodou výuky matematiky, při níž je kladen větší důraz právě na samostatný logický postup žáka než na naučené vzorečky.

A jaké nároky byly kladeny na učitele? Museli mít odpovídající vzdělání?

Po zavedení povinné školní docházky byly požadavky celkem skromné. Učitel měl být tělesně zdatný, mravně způsobilý a přiměřeně inteligentní. Skrýt se dá pod takto vágním vymezením leccos. Kromě toho ale musel absolvovat tříměsíční kurz na některé z takzvaných normálních škol, které fungovaly v metropolích. Pokud chtěl učit na hlavní čili městské škole, absolvoval půlroční kurz.

Kdy se nároky začaly zpřísňovat?

V průběhu devatenáctého století, kdy byly zavedeny učitelské ústavy. Od roku 1848 se musel budoucí učitel vzdělávat dva roky, od roku 1869 už to byly čtyři roky zakončené maturitou. Gymnaziální učitelé byli vysokoškolsky vzdělaní, obvykle absolvovali filozofickou fakultu.

Dnes už musí mít vysokoškolské vzdělání každý učitel základní školy…

Ano, tato myšlenka vznikla už v meziválečném období. Prosadila ji ale až reforma Zdeňka Nejedlého po roce 1945. V té době taky vznikly vysoké pedagogické školy, z nichž jsou dnes pedagogické fakulty, které se staly mnohdy základem regionálních univerzit.

Původně v učitelské profesi převažovali muži. Kdy se to začalo proměňovat?

Obecně se zapojováním žen do pracovního procesu a samozřejmě také se zpřístupněním vzdělání dívkám a ženám. Nejvíce se ženy do učitelské profese začaly zapojovat od konce devatenáctého století. Významným milníkem zde bylo založení prvního dívčího gymnázia Minerva v roce 1890. Po maturitě mohly absolventky Minervy studovat i na filozofické fakultě, což jim poté umožňovalo učit i na gymnáziích. Učitelské povolání bylo bezpochyby důstojným pracovním uplatněním pro vzdělanou ženu a také cestou k samostatné zajištěné existenci, na druhou stranu bylo až do roku 1919 spojeno s povinností dodržovat celibát, tedy zůstat neprovdaná.

Postupně ženy muže ze školství, aspoň toho základního, v podstatě vytlačily. Jak k tomu došlo?

Stalo se tak přirozeně, postupem doby, také se vzrůstající ženskou vzdělaností. Již první světová válka odvedla muže na fronty a na řadu pracovních pozic nastoupily ženy, včetně těch učitelských. Působí zde samozřejmě více faktorů, vedle klesajícího platového ohodnocení ve vztahu k ostatním profesím také cílená motivace mužů k praktickým a technickým profesím či to, že na výše zmíněné pedagogické fakulty se hlásily především dívky. Dnes by mělo být v základním školství asi čtrnáct procent mužů, na středních školách třicet šest.

Které období bylo podle vás pro české školství nejšťastnější?

Impozantní bylo především devatenácté století, zejména pak jeho poslední třetina, což souvisí s tehdejšími národně emancipačními snahami. Školám byl v tomto procesu přikládán mimořádný význam. Jejich síť se zahustila, děti už neputovaly denně kilometry za vzděláním. V národnostně smíšených oblastech vznikaly školy matiční, zakládané spolkem Matice školská. Cílem bylo podchytit co nejvíc dětí a poskytnout jim vzdělání v češtině. Díky tomu v Čechách na přelomu devatenáctého a dvacátého století v podstatě nebyli analfabeti, což se o ostatních zemích rakouskouherské monarchie ani západní Evropy říct nedá. Vznikla tak tradice dobrých českých škol a vzdělanosti, z níž těžíme dodnes.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments