Lidové noviny: Znalost mnoha dat není vzdělání

Přečtěte si rozhovor Jitky Polanské s Annou Hogenovou, učitelkou filosofie na Pedagogické a Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. V rozhovoru mluví o svých pedagogických zkušenostech a o tom, jak si představuje smysluplnou výuku. Text vyšel 24.9. v příloze Akademie Lidových novin.

Učí už téměř padesát let a ke vzdělávání se vyjadřuje na různých fórech. K tématům, jimiž se Anna Hogenová jako filozofka a fenomenoložka celoživotně zabývá, patří poznání, prožitek, pohyb nebo tělesnost. „Mnohovědění přináší pýchu, pravé vzdělání otevírá člověka jeho vlastní hloubce,“ říká.

Jak začala vaše cesta ke vzdělání?

Já jsem měla jako dítě veliké štěstí. Od tří do šesti let mě vychovávala babička. Bylo to takové masarykovské prostředí, v Příbrami, která navíc měla tehdy ještě jakousi hornickou vroucnost. Narodila jsem se rok po válce, to město jsem ještě zažila v jakési „drdovské“ dobrotě. Lidé si tam říkali „zdař bůh“… Dědeček byl legionář a dostal po první světové válce trafiku, jak to bývalo zvykem. Babička mu chodila pomáhat a já tam s nimi trávila hodně času, sedávala na krabicích cigaret a poslouchala. Chodili tam zvláštní, zemití lidé. Babička mi taky hodně zpívala, vyprávěla a četla. To mě otevřelo, ta obrovská spousta příběhů, tajemných a tklivých, v tom jsem vyrůstala.

Tam jste začala chodit i do školy?

Na základní školu i na gymnázium jsem pak chodila v Žatci, to už jsem zase bydlela s maminkou a otčímem.

Jak vzpomínáte na učitele?

Musím říct, že na učitele jsem měla vždycky štěstí. Hlavně gympl byl fantastický. Na češtinu jsem měla Zdeňka Svěráka! Matematiku nás učil pan profesor Hlad, později se stal ředitelem pražského planetária. To byly osobnosti, na ty se nezapomíná. Tělocvikáře jsme taky měli přímo úchvatného. Učil nás i zeměpis. Vyvolal například celou řadu studentů, do každého píchnul a vystřelil otázku, třeba hlavní město Somálska. A když jste nevěděla, mohla jste dostat i čtyři pětky za hodinu.

Čím byl tak velkolepý, kromě toho, že dával pětky?

Byl svůj. Třeba přišel do třídy a vyskočil snožmo na katedru. Bylo to obrovské divadlo. Ostatně, divadlo, to byla i parketa pana Svěráka. Mě tedy do svých představení moc nechtěl, říkal „Tomanová je moc rychlá“, ale s ostatními nacvičil spoustu krásných kusů, napsal scénář, zrežíroval to. Hrálo se to pak i v žateckém divadle.

Proč mu vadilo, že jste byla rychlá?

Mluvila jsem strašně rychle, a to neměl rád. Spolužáci mi říkali „atomová“, kvůli té rychlosti a síle.

Kladný vztah k učitelům, bez výhrady, to bylo dřív běžnější…

Byli jsme tři děti a kdyby si někdo z nás doma dovolil říct, že učitel je hlupák, byl by bit. Lékař a učitel byly posvátné osoby. My jsme k učitelům cítili úctu.

Ke všem bez rozdílu?

Někteří nám byli blíž, jiní ne, ale brali jsme je jako důstojné bytosti. My jsme ještě zažili důstojnost. Zní to asi zvláštně, protože jsem chodila do školy v padesátých letech.

Tehdy ještě učili lidé, kteří získali vzdělání za první republiky a rozvíjeli se velkou část svého života svobodně?

Je to tak. Moje gymnaziální léta byla opravdu nádherná. Mezi spolužáky bylo mnoho muzikantů, ve třídě jsme měli klavír, hráli jsme skoro každou přestávku Bugatti step…

Co jste šla studovat po gymnáziu?

Mnoho z nás se chtělo stát biology, protože jsme měli úžasnou učitelku biologie, uměla poutavě vyprávět. Ale mě nejvíc bavila literatura. Tolik jsem toho přečetla. Četla jsem třeba celou noc, a ráno jsem pak šla do školy. Vůbec nevím, jak jsem to dělala. Všechno, o čem nás učili, jsem si zároveň i četla, a spoustu těch věcí si dodnes pamatuju. Takže jsem chtěla studovat češtinu. Chtěla jsem si podat přihlášku na pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, na češtinu a němčinu. Ale dopadlo to jinak. Byla jsem taky velká sportovkyně a náš učitel tělocviku mi řekl: „Tak to ne, Andulo, ty se přihlásíš na fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze a k tomu si vezmeš ještě něco, třeba tu češtinu.“ Mně šlo dobře všechno, ze sportu gymnastika, plavání, lyžování, atletika, ve všem jsem závodila.

Takže nakonec rozhodl tělocvikář?

Ano, a nelituju. Studium na FTVS bylo úchvatné. Lyžovali jsme, lezli po horách, lítali po lesích, dělali gymnastiku, atletiku, pořád jsme někde byli. Bylo to ale i celkem náročné, někteří učitelé dělali podle mě zbytečnou vědu tam, kde nemuseli. Nemít ale takovou dobrou přípravu, tak bych nezvládla později rodinu při práci, vychovat tři děti. Proplétat se, spojovat, riskovat, to mě naučil tělocvik. Holky, které studovaly na jiných, humanitních oborech, byly proti tomu velmi křehké, ty si tolik poradit neuměly.

Kdy jste se začala zajímat o filozofii?

Na filozofické fakultě, kde jsem souběžně s tělocvikem studovala český jazyk a literaturu.

Co jste dělala po studiích?

Šla jsem učit. Vlastně od té doby učím, na různých stupních a různých školách. Moje první škola byla základní, na Praze 10, V Rybníčkách. Potom jsem učila na oděvní učňovské škole na Praze 7 a pak jsem přešla na strojní průmyslovku v Praze 5, kde jsem potkala svého budoucího manžela.

Ještě k té základní škole. Učila jste na prvním, nebo na druhém stupni?

Na prvním. Třídy se tenkrát dělily na chytré a hloupé. V těch chytrých třídách byly neskutečně bystré děti. Když jsme probírali gramatiku, tak s latinskými názvy, substantivum, verbum… Všechno mi to říkaly v latině.

Byl mezi těmi třídami velký rozdíl?

Obrovský.

Jak se to dělení dětí vlastně provádělo, nenápadně?

Nevím, jak to dělali, ale dělali to dobře.

Bylo to podle vás dobře? Dnes se o to vede spor…

Je škoda, když nevyužijeme kapacity dítěte. Je to, řekla bych, skoro zločin. Já nemám ráda takové ty VIP kategorie, v tom jsem antielitář. Všichni jsme občané, všichni jsme lidmi. Ale jestliže má dítě schopnosti a ty se nechají ladem, je to podle mě opravdu zločin. Ta schopnost může pomáhat celému lidstvu.

Je jisté, že chytří, vzdělaní lidé dnes pomáhají lidstvu více než lidé pomalí a méně inteligentní? A neživí se v nich jejich vydělováním pýcha?

Je to otázka výchovy, působení rodičů. Dítě se nemůže odmalička vychovávat v tom, že je jednička. To se pak v něm rozvine něco velmi ošklivého, právě ten pocit, že je něco víc než ti ostatní.

Co může pro dítě udělat jeho rodina?

Vést s ním dialog, který si řídí ono samo. To pro mě udělala moje babička.

Co je podle vás příčinou neklidu v dětech i dospělých, který je pro dnešní dobu tak typický?

Dnešní svět není laskavý a člověk je plný úzkosti. Je to svět nutící člověka k výkonu, asertivitě, prosazení. Protože jako by existoval jen ten, kdo vykoná něco, čím se zviditelní. Jinak je člověk neviditelný, a nepožívá úcty. Žije, chodí, ale nikdo ho nevidí, a to ho trápí. Takto se cítí spousta dnešních důchodců. Viděni jsou ti, u kterých se koncentruje síla a moc.

Kdo může pomoci dětem získat protilátky proti této úzkosti?

To je velmi těžké. Dnešní člověk je konstruován fenoménem, kterému se v němčině říká das Gestell. Gestell je povel, který člověk musí vykonat. Je to něco, co propojuje systémy vznikající ve vědě se životem společnosti. Šíří to strach, strach z budoucnosti. Dnešní člověk nejde do rizika, je strachem úplně opařený. Proto bují všechna ta pojištění, všichni se jistí. Člověk se už nedokáže smířit s otevřenou budoucností, takže se snaží budoucnost konstruovat. Už nežije vlastní život, život je mu podsouván. To vše dělá z lidí bytosti plné marasmu.

Proto si tolik lidí připadá podvedených, rozmáhají se konspirační teorie a mluví se o „systému“, který nás ničí, aniž by se vědělo, co se tím přesně myslí?

Je to tak. Nežijeme ze sebe samých, z usebrání a z uvlastnění, jsme k životu objednáváni vědecky podloženými systémy.

Kdy to začalo?

Začíná to s Descartem, s tím, že pravda se u něj stala tím, co je jasné a ohraničené, jen to může být předmětem vědy. Svět se tak převádí na technické, měřitelné procesy a jen v těch se poznává. A zároveň se jistota klade do subjektu – cogito, ergo sum – jinak je vše nejisté. Postupně se tak dospělo k vyhrocenému individualismu, egocentrismu dnešní doby.

Jak se to promítá do vzdělávání?

Víte, největší chybou u vzdělance je takzvaná hybris. Hybris je pýcha na to, co znám. A taková pýcha vzniká vždy u člověka, který má takzvané mnohovědění, mnoho toho ví. Zkrátka ať začnete mluvit o čemkoli, takový člověk vám do toho hned vsune něco, co je znakem, že on zná a ví. Pozor na takové lidi. K nim vztahoval starý Hérakleitos ten pojem hybris. Je to nebezpečnější než požár, říkal.

Jak byste pojmenovala podstatu pravého vzdělání?

Nemůže být založeno na mnohovědění, musí jít o hloubení duše každého dítěte. Děje se to bytostným rozhovorem. Učitel probouzí dítě k sobě samému a k poznávání. Nemůže žáka konstruovat.

A žádoucí výsledek?

Schopnost rozlišit podstatné od nepodstatného. To je ale to nejtěžší. Aby tohle člověk uměl, musí se dívat z výšky. Takový člověk musí znát celky bez okrajů. Hned to vysvětlím. Běžný člověk zná celky s okraji, to jsou předměty. Předmět, to je něco, co je vmeteno před nás, a my to popisujeme. Toto popisování se děje vědeckými metodami. Jenže v myšlení a životě existují entity, které nemají okraje. Postihnout tyto entity vzděláváním je nejdůležitější. Patří sem třeba spravedlnost, pravda, dobro, krása… Spravedlnost není předmět, já ji nepoznávám pouhým popisem, ale v napětí bytostného tázání. To je Patočkova myšlenka, Heideggerova myšlenka, přichází přes Platóna, Augustina a Kanta až do té fenomenologie, která je mou láskou.

Škola vašeho mládí byla taky hodně zaměřená na předávání ohraničených vědomostí, a přesto o ní mluvíte s respektem. Je to proto, že jste v ní zažila mnoho učitelských osobností, těch, kteří vás inspirovali?

Ano. Jan Patočka říká, že dobrý kantor je dílo milosti. Mně je dneska sedmdesát tři a vím, že to je pravda. Pedagogické fakulty se svými didaktikami tohle zařídit nedokážou. Naučí technickým postupům, jak se chovat v té a té situaci, ale prapodstatou vztahu učitel–žák je láska, učitel musí mít ty děti rád. Jinak to nejde. A mít lásku k tomu, co učí. Takovou milostí obdařenou profesorkou byla pro mě na filozofické fakultě Jaroslava Pešková, a nejsem sama, kdo je jí vděčný.

Moje generace zažila v sedmdesátých a osmdesátých letech školu už zglajchšaltovanou. Kde se stala chyba?

Sedmdesátá léta byla léta zaživa pohřbených. Tam se každý bál. Spoustu lidí vyhodili, to jsme všichni cítili. Ale i tak. Já jsem v té době učila, za katedrou jsem začínala v roce 1970, a přesto jsem toho dětem tolik řekla. V noci jsem se pak budila a zpocená hrůzou si říkala „proboha, co teď bude!“ Ale nestalo se nic.

Jak byste shrnula své pedagogické působení?

Pár dětí jsem otevřela, a to bylo pak nádherné, a pár dětí neotevřete, ani kdybyste dělali cokoli.

Byly některé děti, které jste otevřela, i z nepodnětného rodinného prostředí?

Jistěže! Ty nejchytřejší děti často nejsou z dobrých, zabezpečených rodin. Odpozorovala jsem, že dobré děti jsou z katolických rodin. Jsou slušné, mají malé potřeby, jsou vděčné a příchylné. Ale to, jak se dítě projeví, je opravdu do velké míry na učiteli. Spousta dětí je úplně zapečená strachem. A to i na vysoké. Otvírat děti znamená říct jim o sobě i to, co vás třeba lehce dehonestuje. Rozhovor musí být opravdový. Mnoho dětí žádnou opravdovost nepotkalo, a když se to najednou stane ve škole, jsou za to velmi vděčné.

V současné době učíte na dvou vysokých školách, na Husitské teologické a na Pedagogické fakultě UK. Liší se jejich studenti?

Na teologické fakultě jsou otevřenější, ty děti se vůbec nebojí, na rozdíl od těch na peďáku. Dělá to asi i vedení fakulty, které vytvořilo velmi svobodné prostředí.

Podle toho, co jste řekla, tedy získávání kompetencí nebo schopnost uplatnit se na trhu práce nejsou těmi pravými cíli vzdělávání?

Dnes škola učí sebeprosazení, vládnou marketingy všeho druhu. Člověk se stal lidským zdrojem, organizovaným ve velkých korporacích a posuzovaný z hlediska tržního přínosu. To je hrůzné. Člověk má být vzděláním omilostněn, nikoli spoután. Každý má dnes v sobě množství dat, ale to není vzdělání. Vzdělání má člověka pozvednout, otevřít ho jeho vlastní hloubce. Takový člověk pak žije z vlastního pramene.

Moderní vzdělání zdůrazňuje rozvoj kritického myšlení. Je to i podle vás ten správný cíl?

Ano, jenže aby člověk uměl kriticky myslet, potřebuje mít hledisko, onen pohled z výšky, a ten musí být hluboký. A k tomu dnešní vzdělání většinou nesměřuje. Kritické myšlení dnes je hrou libovolnosti.

1
Přidat komentář

avatar
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
  Odebírat komentáře  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozorňovat mě na
Martin Mikulas
Martin Mikulas

Učila mě, přečetl jsem řadu jejích prací. Skvělá filosofka, autentický člověk.