Literární noviny: Česko, mluv o vzdělávání!

Publikujeme reportáž z Literárních novin, která zachycuje atmosféru startu kampaně Česko mluví o vzdělávání a ministerstvem školství organizované debaty o Strategii 2020, dokumentu, který chce pojmenovat, jak má naše vzdělávání vypadat v budoucnosti. Jestliže se tu mluví o „minulém týdnu“, míní autor setkání se zástupci neziskových organizací, které proběhlo v DOXu 9. ledna.

 

Právě dnes startují dva projekty, jejichž ambicí je změnit budoucnost vzdělávání v Česku. Ministerstvo školství zahajuje přípravu Strategie rozvoje vzdělávání do roku 2020 a nezisková organizace EDUin ohlašuje začátek kampaně Česko mluví o vzdělávání, do níž chce vtáhnout desítky dalších neziskovek i firem, odborníků a především veřejnost. Už na samotném počátku se tu rýsuje na české poměry ne zcela běžná a nadějná charakteristika: ministerstvo a neziskovky se nejenom vzájemně nepodceňují, ale otevřeně a ochotně se hlásí k tomu, že mají řadu společných cílů a že chtějí spolupracovat.

 

Až jsme trochu zneklidněli z toho, co jsme způsobili,“ poznamenal Tomáš Feřtek z EDUinu při pohledu do zaplněného sálu pražského Centra současného umění DOX, kde se minulý týden konalo jedno z přípravných setkání před vyhlášením kampaně Česko mluví o vzdělávání. S kampaní se totiž přišli seznámit zástupci více než padesáti neziskovek z celé republiky. Jasný doklad toho, že Česko potřebuje a chce „mluvit o vzdělávání“.

 

„Jasně, že si uvědomujeme, že jsme malá neziskovka a cíl vyvolat celostátní půlroční diskusi o vzdělávání vypadá jako nezřízeně ambiciózní,“ dodává Feřtek. „Ale pokud by se kampani povedlo dosáhnout toho, že veřejnost si bude uvědomovat, že ohledně vzdělávání máme nějaký velký problém, pak budeme spokojeni. Očekávat, že se rovnou dobereme také řešení, by skutečně asi bylo nadnesené.“ Podobně formuluje důležitost diskuse o vzdělávání i odborník z Pedagogické fakulty UK Ondřej Hausenblas: „Po nejbližších třeba pět let by se mělo usilovně pracovat na tom, aby učitelé, úředníci a politici i veřejnost rodičovská a podnikatelská o vzdělávání dětí opravdu uvažovali a nebyli závislí na podvědomých představách.“ Začít opravdu uvažovat. A mluvit o tom. Příliš ambiciózní cíl? Spíš to vypadá jako elementární nezbytnost…

 

Bezcílný stav

Během diskuse v DOXu se povedlo EDUinu do příprav kampaně vtáhnout přibližně dalších čtyřicet neziskovek. Takže počáteční zneklidnění mohlo trochu opadnout. Z pohledu vnějšího pozorovatele však diskuse přinášela důvodů ke zneklidnění spíše stále víc a víc. Třeba, když Tomáš Feřtek a jeho kolegové vysvětlovali důvody pro vyhlášení kampaně a její hlavní cíle.

„Zatím nemáme žádné jasné srozumitelné a široce sdílené cíle vzdělávání,“ konstatoval Feřtek.

 

„Nějaké cíle sice jsou v zákoně, ale jsou formulovány příliš obecně a složitě a málokdo o jejich existenci vůbec ví. Nejde přitom o to, abychom měli nějaké hezké formální deklarace. Vidím to tak, že před dvaceti lety jsme si neujasnili, kam chceme ve vzdělávání dospět, a tak jsme logicky dospěli někam, kde se nám to příliš nelíbí. Neměli bychom tu chybu opakovat.“ Zkušenosti Feřtekových kolegů a odborníků to potvrzují – na rozmanitých diskusích o zásadních dílčích tématech proměny školství, jako jsou třeba revize rámcových vzdělávacích programů nebo standardy výuky či učitelské profese, se jen zcela výjimečně diskutuje o tom, čemu má ta či ona změna sloužit, kam má vést, proč se ve skutečnosti má dělat. Tedy jeli tím „proč“ jiný důvod než nějaké ministerské či krajské usnesení. Pokud k diskusi o cílech přece jen dojde, pak se zase zcela výjimečně nalezne alespoň přibližná shoda. „U nás jsou mezi lidmi moc velké rozdíly v chápání toho, co to vlastně je učit se a vyučovat a jaké cíle má mít vzdělávání,“ charakterizuje situaci Ondřej Hausenblas. „Možná by nyní jako program zcela stačily dva cíle: aby vzdělávání mělo moudře zvolené cíle a aby děti měly dobré výsledky díky náročné výuce, v níž bude každé dítě dostávat potřebnou podporu.“ Podobně radikální, jakkoli sofistikovaně vyjadřované teze formulují v souvislosti s neujasněnými cíli pro budoucnost našeho školství a vzdělávání i další odborníci. Ondřej Šteffl ze společnosti SCIO tvrdí, že chybí diskuse o dlouhodobých zásadních otázkách. „Třeba k otázce, k čemu nám vlastně vzdělávání je a kolik ze vzdělání máme získat ve školách a jak to spojit s paralelním vzděláváním mimo školy, kterého přibývá.“ A Jana Straková z Pedagogické fakulty UK doplňuje. „Myslím si, že je třeba roli školy nově definovat a zároveň zvýšit prestiž veřejného školství. Zdá se mi, že v současnosti jsou od školy malá očekávání a že veřejné školství jako celek nepožívá dostatečné důvěry občanů.“ Jako bychom po dvaceti letech začínali od nuly. Což ostatně naznačuje i další cíl kampaně Česko mluví o vzdělávání.

 

Nulový stav

„Velký problém je, že řečeno jen s mírnou nadsázkou, začíná každý ministr školství od nuly,“ vysvětluje Tomáš Feřtek. „Dalším základním cílem kampaně je tedy diskutovat o zajištění kontinuity ve vzdělávacím systému.“ Je to v Česku typický problém i v jiných resortech: nový ministr si přivede nové lidi, a ti nastartují přípravu nových projektů. Úředníci, kteří zůstanou, nechají starší materiály raději na dně šuplíku, protože se bojí, že by se novým úředníkům nemusely líbit. Je příliš riskantní dělat cokoli, co by potenciálně mohlo rozčílit nového ministra. A na ministerstvu školství se od listopadu ´89 vystřídalo těch ministrů už čtrnáct.

„Vede to samozřejmě k obrovské demotivaci odborníků, kteří ty analýzy a plány připravují, úředníků, kteří je zadávají, a pochopitelně i učitelů, kteří třeba přece jen očekávají nějaké změny,“ dodává Feřtek.

 

EDUin do diskuse navrhuje tři možné způsoby, jak kontinuitu zajistit. Vytvořit Národní program vzdělávání, jakousi „ústavu“ českého vzdělávacího systému, kterou ostatně slibuje i školský zákon. Zřídit funkci státního tajemníka pro vzdělávání, který by byl do značné míry imunní proti střídání ministrů. Nebo sestavit nezávislou Radu pro vzdělávání, která by se nebála pracovat i s těmi dokumenty, které momentálně na ministerstvu vyvolávají spíše strach a potřebu nalézání bezpečných skrýší.

 

„Jsou to požadavky cílené na politiky,“ připouští Feřtek. „Nicméně do programu kampaně patří, protože politici to budou řešit jedině tehdy, když je k tomu bude tlačit informovaná veřejnost.“ Ideálně za situace, kdy podobně uvažuje i vedení ministerstva školství.

 

Dvacetkrát a dost

„V uplynulých pěti letech vzniklo v České republice více než 20 specializovaných strategií, které se zabývají záměry státu v různých oblastech vzdělávání – máme například zvláštní strategie pro regionální nebo vysoké školství, odbornou přípravu, inkluzívní vzdělávání, podporu různých typů gramotností,“ vysvětluje Bohumila Potočná z ministerstva školství. „Tyto dílčí strategie v současné době citelně postrádají jasný jednotící rámec, a není proto divu, že na sebe v řadě případů nijak nenavazují, někdy jsou mezi nimi dokonce rozpory.“ Podobný popis podivně absurdní situace v českém vzdělávání, jaký podávají neziskovky. A podobné východisko k akci. „Novou strategii ministerstvo připravuje s cílem vytyčit hlavní směry dalšího rozvoje vzdělávání jako celku,“ pokračuje Potočná. „Především v souvislosti s její přípravou chceme iniciovat zásadní celospolečenskou diskusi o roli vzdělávání v 21. století. V posledních měsících se jednoznačně ukázalo, že právě taková debata u nás chybí, přestože poptávka po ní je značná. Vedli jsme sice diskuse o řadě specifických problémů, málokdy jsme však přitom měli na zřeteli celek a širší kontext vzdělávání.“ Ministerstvo tedy nejenom říká něco podobného jako neziskovky, ale navíc to zřejmě bere i vážně. Když se na setkání v DOXu diskutovalo na téma, zda na ministerstvu opravdu dochází ke změnám, zda jsou ještě v rámci toho molochu vůbec možné, zazněla optimistická teze: „Víme už minimálně o dvou lidech, kteří jsou opravdu otevření, a dá se s nimi úplně normálně mluvit. Jeden z nich je ministr.“

 

Unikátní příležitost

Stále více lidí si zřejmě uvědomuje, že naše školství a vzdělávání nutně potřebuje nějaké podstatné nové impulsy. Že jeho krize sice nemá – zatím – podobu rozpadlých školních budov, masových učitelských stávek, nedostupných vysokých škol, pologramotných absolventů, ale že ta krize není o to menší. Spočívá v tom, že nemáme žádnou jasnou vizi a ani nejsme příliš zvyklí o ní přemýšlet a diskutovat, považovat ji za důležitou.

Ministerstvo a neziskové organizace, které se pohybují v oblasti vzdělávání, přicházejí s podobnou reakcí na tuto situaci: vyhlašují začátek veřejné diskuse o budoucnosti vzdělávání. A nabízejí k tomu semináře, debaty odborníků, moderované diskuse na svých webových stránkách…

 

EDUin například otevřel webovou stránku „ceskomluvi.cz“, kde je popis jednotlivých složek kampaně a kde budou také probíhat diskuse k osmi základním tématům, například: jak podporovat učitelskou profesi, kdo má řídit školy, jakou společnost má náš vzdělávací systém vytvořit a podporovat…

 

Jistě, na místě je uchovat si skepsi a nepředpokládat, že se vzdělávání v příštích týdnech stane tématem číslo jedna ve veřejné diskusi a v médiích. Na místě je také ale konstatovat, že takto příhodná doba k odstartování diskuse tu už dlouho nebyla. Literární noviny ji každopádně budou podrobně sledovat.

 

Ministerstvo tedy nejenom říká něco podobného jako neziskovky, ale navíc to zřejmě bere i vážně.

 

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments