Martin Šimáček: Špatná novela „inkluzivní“ vyhlášky

ilustrační foto (c) KL

Publikujeme komentář Martina Šimáčka, ředitele Institutu pro sociální inkluzi, který kritizuje novelu vyhlášky školského zákona číslo 27/2016 Sb., která jde proti smyslu části školského zákona věnované vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a proti smyslu strategie vzdělávání do roku 2020, jejíž jednou z priorit byla podpora inkluze a rovného přístupu ve vzdělávání. Text byl původně publikován v Učitelských novinách 16/2019 a převzat z blogu autora na Aktuálně.cz.

Ministr Plaga zřejmě v nejbližších dnech podepíše špatně připravenou novelu vyhlášky číslo 27/2016 Sb., která – zjednodušeně řečeno – nastavuje pravidla inkluze ve školách. Upravuje totiž vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen „SVP“) a žáků nadaných.

Do meziresortního připomínkového řízení se dostala poprvé již vloni před prázdninami, napodruhé znovu až před Vánoci. Přesto k novele zůstává nevypořádána dlouhá řada připomínek, především od ministerstev spravedlnosti, zdravotnictví i zahraničních věcí, Úřadu vlády i ombudsmanky.

To nejsou dobré zprávy. A to především proto, že novela nepřináší jen kosmetické změny, ale naopak změny zásadní. V běžných školách (mimo jiné) klesne maximální počet asistentů pedagoga na dva v jedné třídě. Zruší se „jednodruhovost“ speciálních škol a umožní se, aby v rámci jedné specializované školy zřizované pro děti s konkrétním postižením vznikaly třídy, oddělení či skupiny pro žáky s jinými druhy postižení. A ve školách pro žáky s lehkým mentálním postižením (dále „LMP“) budou moci být zřizovány třídy, oddělení a skupiny také pro žáky bez tohoto postižení. Což je legislativní návrat k systémové segregaci, za kterou již ČR byla Evropským soudem pro lidská práva odsouzena.

Novela školského zákona v roce 2016 podpořila rozvoj inkluze v praxi. Ve školách, kde se do té doby snažili o maximální podporu dětí se SVP bez adekvátních finančních prostředků, se situace ze dne na den zlepšila, za dětmi přišly spolu s podpůrnými opatřeními i nárokové peníze. I proto se od r. 2016 v mnoha školách rozvinuly, resp. prohloubily stovky dobrých praxí inkluze. Učitelé si postupně osvojují nové metody práce s dětmi, stále více se prosazuje individuální přístup k dětem. Mimo jiné díky práci učitelů v prvním stupni podpůrných opatření doprovázených plánem pedagogické podpory, který se v mnoha školách stal středobodem koordinované podpory dětem se SVP.

MŠMT to teď vzalo za špatný konec. Místo, aby nejlepší praxe zmapovalo a vytvořilo z nich nové metodické zázemí pro práci s dětmi se SVP v běžných školách, a místo toho, aby podrobně zaznamenalo, v čem školy a školská zařízení nejvíce tápou při vzdělávání žáků se SVP, a zaměřilo na to metodickou pozornost, pustilo se bez větších analýz do výrazných změn ve vyhlášce.

Dobře to ilustruje avizované snižování počtů asistentů pedagoga ve třídách. Po zavedení podpůrných opatření se jejich počet zvýšil a zřejmě ustálil na počtu asi deseti tisíc přepočtených úvazků (v ZŠ a SŠ). Neví se však, kde jsou, a v kolika případech jich je ve třídě více než jeden. A o jaké jde případy. Pokud je např. jeden či dva z nich osobní pro konkrétního žáka se zdravotním hendikepem, a jeden sdílený pro více žáků s různými SVP, kterého škrtne? Nebo kterého žáka pošle ze třídy pryč?

Z terénu přitom zní hlas, podpořený tematickou zprávou ČŠI, že asistenti jsou ve třídách přinos. Jejich zapojení si pochvaluje 95 % učitelů. Ale zároveň je jasné, a opět to potvrzuje i zpráva ČŠI a praxe, že teď je důležité věnovat se ustálení spolupráce učitel-asistent, jasnému rozdělení rolí ve třídě, vytvoření metodického zázemí.

Nejen tento příklad ukazuje, že zásahy do vyhlášky musí být dobře připravené, opřené o poznání z dosavadní implementace podpůrných opatření ve školách a poradnách. Měly by být dobře vydiskutované, a naopak by neměly přinášet podezření z účelovosti, jako se nabízí při pohledu na vyprazdňující se (dříve) praktické základní školy, jež s novelou budou moci vzdělávat také žáky s poruchami učení a chování (což v praxi mohou být v řadě případů titíž žáci, kteří byli před lety mylně diagnostikování s LMP, a dnes mohou být označeni za žáky se specifickými poruchami chování nebo i učení).

Vyhláška má být jedním z převodníků koncepčních a dlouhodobých snah ministerstva dále zlepšovat vzdělávání žaků s SVP. Vraťme se proto k tomu, že z cca 900 tisíc žáků základních škol je asi 108 tisíc se SVP. To je každé deváté dítě! A z nich se (dlouhodobě, nikoliv vlivem novely zákona) vzdělává ve speciálních školách asi pětina z nich, ostatní jsou v běžných školách. Novela školského zákona v roce 2016 žádným skokovým způsobem nesnížila počet žáků ve speciálních školách na úkor běžných. Naopak zásadně přispěla k jejich podpoře, ať už v běžných, nebo speciálních školách, především kodifikací podpůrných opatření a jejich financováním.

Co teď musí ministerstvo systematicky dělat, je vyhodnocovat jejich aplikaci, především v dopadech na děti. Ne mechanicky, s potřebou za každou cenu ušetřit, nebo se zbavit administrativní zátěže, aniž by vědělo, jestli tím nebere dětem ve školách podporu, které se jim konečně po roce 2016 dostalo, a která ve vzdělávací soustavě prostě musí zůstat, protože to je v jejich nejlepším zájmu.

Ministerstvo k tomu má zatím jen základní data, a to souhrnné počty všech podpůrných opatření, a také tematickou zprávu České školní inspekce. O čem ministerstvo téměř nemluví, je dramatický meziroční nárůst počtu dětí diagnostikových se specifickými poruchami učení a chování (SPU/SPCh), kterých je aktuálně podle statistik ČŠI v základních školách více než 57 tisíc. Dětí s touto diagnózou bude zřejmě stále přibývat, meziročně totiž narostl jejich počet o deset tisíc a tvoří polovinu všech žáků se SVP! SPU a SPCh jsou přitom v českém pojetí extrémně široké kategorie, od relativně banálních až po závažné problémy při vzdělávání a v chování.

Často jde přitom o děti, za jejichž objektivními potížemi ve vzdělávání stojí velmi rozličné důvody –horší sociální a ekonomické zázemí, ale také například násilí v rodině, zanedbaná péče v raném dětském věku a dysfunkce v rodině. Poruchy soustředění a náročné chování dětí jsou symptomem jejich neošetřených problémů a nereflektovaných potřeb. V žádném případě na ně proto nelze nahlížet jako na děti, které prostě selhávají ve vzdělávání, ale především jako na děti, jejichž potřeby nikdo včas nezachytil. A i tady bude muset hrát škola zásadní roli; děti v ní totiž tráví polovinu svého bdělého času a nelze proto dělat, že se jí to netýká. Učitelům bude muset přijít na pomoc více speciálních pedagogů a psychologů, ale také například sociálních pedagogů, kteří v českých školách zoufale chybí. Bude nutné rozvinout spolupráci s centry duševního zdraví, s poskytovateli sociálních služeb a neziskovými organizacemi, a výrazně proměnit spolupráci s orgány sociálně právní ochrany dětí.
A jak k „problematice“ dětí s SPU a SPCh přistupuje novela vyhlášky? Umožní jejich segregaci ve školách pro mentálně postižené děti. A reálná praktická a metodická pomoc učitelům ve školách, kteří již dnes mají ve třídách děti se SPUCh, je v nedohlednu.

Společné vzdělávání je proces. Nenaskočí ze dne na den, zejména pokud bylo české školství po dlouhá desetiletí silně selektivní, preferovalo frontální a memorativní metody vzdělávání, a kompetencemi dětí se de facto nezabývalo. Inkluze je o změně paradigmatu: musíme přestat rozdělovat děti na ty, které se hodí do běžné školy, a ty, které se do ní nehodí. Mimo jiné tím už v raném věku dětí rozdělujeme společnost, což je jeden z jejích největších současných problémů.

Mění se základní princip vzdělávání, které v 21. století už není jednocestným procesem, ve kterém učitel předává své znalosti dětem, které je po něm opakují, a on je z nich pak zkouší. Vzdělávání je nyní mnohem více interakce mezi učitelem a žákem, oboustranný proces, ve kterém sice stále jde o informace, ale ještě více o kritické myšlení a kompetence, a ve kterém se každý žák rozvíjí podle svých individuálních možností a potřeb a učitel je v tom jeho průvodcem. Inkluze je přirozenou součástí této změny v přístupu. Dítě neškatulkuje, ale zjišťuje, co potřebuje za podporu, a tu se mu snaží doručit. A v tom ministerstvo školství udělalo velký skok kupředu, když vydalo obsáhlý a kvalitní katalog podpůrných opatření, se kterými se teď celá vzdělávací soustava učí pracovat.

Pokud tedy dítě ve škole „selhává“, je na místě první otázka: co má škola udělat jinak, aby zjistila, proč se žákovi nedaří, a co udělat proto, aby začalo. Není to snadný úkol, ale vydali jsme se na cestu, na které už máme dost zkušeností a úspěchů. A na nich je dobré stavět základ dalšího rozvoje společného vzdělávání. Z pozice ministerstva není v žádném případě čas přepřahat, ale naopak doručit do škol a učitelům dobře organizovanou, profesionální a bezodkladnou podporu.

Tento článek vyšel v Učitelských novinách č. 16/2019.

6
Přidat komentář

avatar
6 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors
ZdenekPěnice Recent comment authors
  Odebírat komentáře  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozorňovat mě na
Pěnice Skalicová

…V běžných školách (mimo jiné) klesne maximální počet asistentů pedagoga na dva v jedné třídě…..Ne, klesne tam počet pedagogických pracovníků. Tudíž přínosnější pro mnohé školy by bylo, kdyby ve třídě místo učitel pedagoga tam byli dva učitelé a jeden z nich měl speciální pedagogiku. A asistenta potom pouze v případě nejvyšší nouze.

Pěnice Skalicová

…Zruší se „jednodruhovost“ speciálních škol a umožní se, aby v rámci jedné specializované školy zřizované pro děti s konkrétním postižením vznikaly třídy, oddělení či skupiny pro žáky s jinými druhy postižení. A ve školách pro žáky s lehkým mentálním postižením (dále „LMP“) budou moci být zřizovány třídy, oddělení a skupiny také pro žáky bez tohoto postižení. Což je legislativní návrat k systémové segregaci, za kterou již ČR byla Evropským soudem pro lidská práva odsouzena…. Pro informaci : učitel speciál má vystudovaných několik tzv. pedií. já osobně – logopedii, surdopedii, etopedii a psychopedii. jsem tedy plně kvalifikovaná učit všechny tyto druhy… Více »

Pěnice Skalicová

…ČŠI, že asistenti jsou ve třídách přinos. Jejich zapojení si pochvaluje 95 % učitelů. ….Ano, dobří hlídači to jsou. proto je školy chtějí. Odborně nemohou pomoci, protože to neumí.

Pěnice Skalicová

…..Nejen tento příklad ukazuje, že zásahy do vyhlášky musí být dobře připravené, opřené o poznání z dosavadní implementace podpůrných opatření ve školách a poradnách. Měly by být dobře vydiskutované,……. Tohle se mělo dělat před zavedením inkluze. nedělalo se to a teď mají Šimáčkové strach? AS že celá inkluze se pouhou desegregací a s inkluzí nemá společného nic, to mu nevadí? Má stále stejné podrazácké argumenty – prý účelovost. To je bohapustá lež, kterou se snaží šířit již několik let. Mohl by mi pan Šimáček naznačit , jak dětem s LMP pomohlo zmizení přílohy RVP pro děti s LMP? nemohl, protože… Více »

Pěnice Skalicová

…Měly by být dobře vydiskutované, a naopak by neměly přinášet podezření z účelovosti, jako se nabízí při pohledu na vyprazdňující se (dříve) praktické základní školy, jež s novelou budou moci vzdělávat také žáky s poruchami učení a chování (což v praxi mohou být v řadě případů titíž žáci, kteří byli před lety mylně diagnostikování s LMP, a dnes mohou být označeni za žáky se specifickými poruchami chování nebo i učení)……… Takže když před lety nějaký lékař pokazil svou neopatrností operaci, zakázali mu léčit nebo dokonce zavřeli oddělení? Ne. Chyby v diagnostice se občas stanou (a to ve školství i v… Více »

Zdenek Sotolar

„Bude nutné rozvinout spolupráci s centry duševního zdraví, s poskytovateli sociálních služeb a neziskovými organizacemi“
To je oč tu Šimáčkovým běží.