Publikujeme text Boba Kartouse, který byl psán pro blog Nadace Karla Janečka (ZDE) o tom, jak skloubit potřeby firem a podniků v regionech s tím, že je třeba vytvářet na úrovni regionů vzdělávací strategie s dlouhodobějším výhledem. O Městech vzdělávání se můžete dozvědět více ZDE.
V Česku se vedou nekonečné debaty o tom, co by vlastně mělo poskytovat vzdělávání, jakou kvalitu vytvářet, jakého absolventa “obrobit”. Ano, obrobit je to správné slovo, protože ať už začnete u znalostí versus soft skills, výchovy k občanství, poměru přírodních a společenskovědních nauk nebo třeba moderních technologií, vždycky to nakonec skončí u toho, co potřebuje trh práce, ať už ten český, nebo lokální, regionální.
I když všechny dokumenty, které zakládají podstatu vzdělávání, vidí trh práce pouze jako jednu z cílových oblastí dopadů vzdělávání, podvědomě jsme většinově vedení k tomu, že práce (dokonce ta zaměstnanecká) je tím nejpodstatnějším, v nejhorším případě jediným důvodem, proč vzdělávat.
Čím víc regionální tyto diskuse jsou, tím konkrétnějších nabývají kontur. Je to pochopitelné, už nejde o statistické počty, ale o konkrétní podniky a jejich potřeby. Tuhle potřebuje podnik deset nástrojařů, tuhle ten zase patnáct elektrikářů, támhle se firmě nedostává zedníků nebo řidičů.
Nejjednodušší úvaha je taková, že když to firmy potřebují, školy mají dodávat. Jenže to je strategicky zcela špatně. Školy se přece nemohou orientovat na to, že firma XY potřebuje v daném okamžiku zaměstnance. Mají se orientovat na vzdělávání lidí na dalších cca 40 let. V té době už většina dnešních firem nebude existovat a pokud, budou zcela jistě používat jiné technologie, které budou ze strany zaměstnanců vyžadovat zcela jiné dovednosti a prerekvizity.
Je těžké přesvědčovat v regionech, jaké má mít vzdělávání cíle. Musíte být jedním ze zainteresovaných, musíte umět vyjednávat s ostatními. Musíte být v dobrém slova smyslu insider, aby vás brali vážně.
A vlastně o tohle se snažíme v Městech vzdělávání, projektu podporovaném Nadací Karla Janečka a dalšími partnery. Skutečnost, že na lokální úrovni obvykle neexistují žádné strategie rozvoje vzdělávání, prostřednictvím kterých by bylo možné začít uvažovat o vzdělávání jinak než v horizontu stávající situace a v zájmu těch silnějších, byla jednou z iniciačních myšlenek projektu.
Nikoliv přinášet do regionů “moudra” lidí, kteří vůbec neznají tamní situaci a poměry, ale přivést k jednomu stolu všechny, kdo o vzdělávání rozhodují, podílejí se na něm a čerpají z něj. Ukazuje se, že za takové situace si různé zájmové skupiny uvědomují mnohem lépe, že o vzdělávání nemohou rozhodovat pod tíhou okamžiku.
Roste to, což je dobře. Roste počet měst, které chtějí takovou diskusi zahájit a vypracovat si strategii, nikoliv rozhodovat se na základě nahodilých impulsů či zaběhnutých tradic. O tématech, která se tak otevírají, budeme prostřednictvím tohoto blogu občas psát…