Michaela Vizinová: Školnímu selhání lze předejít, důležitá je práce s rodinou

Jak probíhá podpora dětí z nepodnětného a sociálně znevýhodněného prostředí popisuje Michaela Vizinová z obecně prospěšné společnosti Tady a Teď (ZDE), která provozuje klub pro malé předškoláky a společně s Člověkem v tísni spolupracuje na projektu Pojďte do školky!(ZDE). První text, který přinášíme se věnuje popisu individuální práce s dětmi, druhý, který publikujeme zítra, se zaměří na podporu a spolupráci s rodinou. Oba texty jsou součástí posledního čísla časopisu Zvoní! (ZDE).

Předškolní kluby pomáhají podporovat dítě před vstupem do běžné mateřské nebo základní školy a navázat spolupráci s rodinou, aby měla podpora v učení dlouhodobý efekt.

Předškolní kluby pomáhají dětem zvládnout vstup na základní školu. Jejich zřizovateli jsou většinou neziskové organizace a chodí do nich děti, které by se z různých důvodů do klasických mateřinek nedostaly. A přitom se jedná o děti, které předškolní přípravu potřebují nejvíce. Následující příběhy vám jich několik představí.

JAKUB

Brzy tomu bude pět let, kdy Kuba přišel na svět společně se svojí sestrou Zuzankou. V té době měla dvojčata již dva starší sourozence. Se svými rodiči všichni společně vyrůstali v městském bytě střední velikosti, který se nacházel v ne příliš udržované zástavbě bytových domů, ve čtvrti, již bychom mohli nazvat vyloučenou lokalitou. Když byly dvojčatům tři roky, rodiče je přihlásili do programu včasné péče jedné z neziskových organizací působících v Plzni. Stejný program navštěvovali v minulosti i oba dva starší sourozenci. Rodiče se službou měli pozitivní zkušenost a rozhodli se ji využít i v případě vzdělávaní dvojčat. Jakub se Zuzkou do tohoto zařízení docházeli několik týdnů, jejich docházka však nebyla nikterak pravidelná. Ke starosti o dva starší, již školou povinné sourozence, přibyla v domácnosti i starost o nejmladšího sourozence Ondru, který se právě narodil.

Jednoho dne navštívil náš Předškolní klub tatínek dvojčat. Byl se zeptat, zda bychom neměli volné místo pro jeho dvě děti. Celou situaci jsme společně prokonzultovali, společně s kolegyní jsme navštívili domácnost, kde jsme společně s oběma rodiči celou situaci konzultovali. Možnost, že by dvojčata navštěvovala Předškolní klub rodiče značně podpoří ve zvládání chodu domácnosti nejen z časových důvodů, ale i z těch praktických. Klub se nachází takřka v těsné blízkosti jejich bydliště, je po cestě do základní školy, kam docházejí starší sourozenci. Obědy zde rodiče hradit nemusí, bude stačit svačina, aby Kuba a Zuzka neměli dopoledne hlad.

Kuba je neposeda

V průběhu měsíce října se dvojčata přišla poprvé podívat do Předškolního klubu. Už z první návštěvy bylo patrné, že je Kuba neposeda a u ničeho dlouho nevydrží. Byl zvídavý, neustále přebíhal od jedné hračky k druhé, od jedné police k další krabici, vše z nich zběsile vyhazoval a uklízet se mu už nechtělo. Když se mu nějaká hračka líbila, prostě si ji vzal a utíkal, jak mu jenom nohy stačily, aby se s ní schoval a mohl si hrát nebo ji jen tak pohodit do kouta. Zůstat sedět na židli při společné svačině, to také nebylo nic pro Kubu, a když už to nějakou tu chvilku vydržel, pokaždé alespoň převrhl hrneček s pitím na stůl, nadrobil svačinu všude kolem sebe a ostatní kamarády rušil třeba kopáním do stolu.

Začátky s Kubou byly opravdu těžké. Jeho sestra Zuzka, jako by byla tím pravým opakem. Z počátku byla Zuzka vrchní tlumočnicí, protože Kubovi nikdo příliš nerozuměl. Kuba velice ztěžka verbalizoval svoje potřeby a přání. Často docházelo k nedorozuměním s ostatními dětmi při hrách či činnostech, kterým jsme se věnovali. Mnoha věcem Kuba nerozuměl, neznal jejich jména a názvy věcí. Skoro nic z toho, co jsme v Předškolce dělali, ho příliš nebavilo, nenadchlo ani neuspokojilo. Někdy se Kuba třeba rozčílil, začal trucovat, sedl si do kouta nebo si stoupnul ke dveřím a nic okolo ho nezajímalo. Často si Kuba také sedl někam stranou a hrál si s hračkami úplně sám, nejraději měl stavebnice a auta a dokázal tak strávit mnoho času, aniž by mu byl kdokoliv nablízku.

Mnoho starostí nám od počátku spolupráce také dělaly Kubovy i Zuzčiny oči. Dvojčata měla oční vadu, bylo zřejmé, že špatně vidí. U obou dvou byly oči neposedné a nedařilo se je přesvědčit, aby obě hleděly stejným směrem. Kuba na tom byl v tomto ohledu podstatně hůře než jeho sestra. Možná právě proto měl Kuba takové problémy s mluvením a s pojmenováváním věcí. Ačkoliv to nebylo hned a rodiče museli na brýle ušetřit, jednoho dne přišla obě dvojčata do předškolky a na nose měla slušivé brýle. A od té doby se mnoho věcí také změnilo.

Kuba do Předškolního klubu dochází již skoro půl roku. Rodiče jej společně se sestrou vodí pravidelně, a když jsou náhodou dvojčata nemocná, přijdou je řádně omluvit. Na krásné brýle si Kuba velice brzy zvykl, Zuzanka stejně tak. Oči už jsou perfektně sehrané, vidí to, co před tím nemohly, svět kolem nabral ostřejší obrysy. Kuba jako by se lépe orientoval, všímal si mnohého kolem sebe, se vší vervou často tahá některé z nás za rukáv a ukazuje vše, co ho právě zaujalo.

Jeden krok za druhým

Kuba se taky rozmluvil, ne vždy mu rozumíme všechno, o co se námi chce podělit, ale nedávno řekl svoji první souvislou větu, to když chtěl, abychom mu do hrníčku dolili čaj. Kuba už také umí používat kouzelná slova, jako je „děkuji“ a „prosím“ nebo „promiň“. Už také ví, jak říct kamarádovi, aby mu na chvíli půjčil hračku, se kterou by si rád hrál a umí také spoustu říkanek a básniček, které se s dětmi v klubu učíme. Kuba se mnohem častěji zapojuje do společných aktivit. Moc ho baví malovat, stříhat a lepit, často už u takových činností umí vydržet a dodělat je.

S Kubou nás čeká ještě mnoho práce, důležité je však, že se podařilo položit pevné základy, na kterých můžeme i nadále všichni společně stavět a rozvíjet Kubův potenciál. Individuální plán, podle kterého se společně snažíme postupovat v rozvoji a upevňování jeho dovedností, nám pomáhá po malých krůčcích dosahovat drobných cílů, které jsou v dohlednu. V této souvislosti se osvědčila veliká důslednost a hlavně trpělivost. Když všechno půjde i nadále dobře, půjde Kuba brzy k zápisu do školy a pak co nevidět do první třídy. A kdyby náhodou Kuba dostal odklad školní docházky, hravě si poradí s docházkou a úkoly v přípravném ročníku.

Velký otazník visí nad tím, zda Kuba půjde v příštím školním roce do opravdové mateřské školy. Větší kolektiv a delší dobu, kterou by zde strávil, by už měl zvládnout i díky adaptačním dnům, kam společně každý týden dojíždíme. V mnoha ohledech by mu docházka do mateřské školy bez pochyb prospěla. Rodiče ví, že tu taková možnost je a že by to pro Kubíka i pro Zuzku bylo dobré řešení a zároveň i příprava na školu. Přesto mají oba rodiče reálné obavy, které se týkají finanční náročnosti, jež by s sebou docházení do školky přineslo. Při současném nastavení hospodaření domácnosti nebudou vůbec schopni hradit stravné pro obě dvě děti, které by dosahovalo mnoha set korun měsíčně.

Časopis Zvoní! vydává společnost Člověk v tísni v rámci projektu Pojďte do školky.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
5 years ago

A proč těchto předškolek a klubů není více? Už dávno měly být nejméně v každém městě. Myslím, že na sociální programy šlo hafo peněz.Kam se poděly? Zde v okolí tu existuje jeden jediný klub,a to v okresním městě.Jinak nic.Ten klub se navíc specializuje spíše na starší děti a mládež.

vittta
vittta
5 years ago

No vida, jak to pěkně funguje. Jedno dítě ze sociálně nepodmětného prostředí dokázalo říci celou větu už v necelých 5 letech. Pokud to tedy jde, pak by mě zajímalo, co takové dítě dělá u své rodiny, která se o něj zjevně absolutně nestará. A kdo to pak bude platit? Jasně, bude mi řečeno (resp. nebude) že se to i tak společnosti vyplatí, ale platit za (účelovou) lenost druhých… Paní Karvaiová se správně ptá, proč není takových klubů více a já se ptám, jak by to prakticky vypadalo, kdyby byli v klubu Kubové dva, tři, nebo osm. Kolik by takových klubů… Více »