Mladá fronta Dnes: Učitel musí brát mnohem víc

ilustrační foto by vickysandoval22 (flickr.com) (CC BY 2.0)

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který se věnuje slíbenému navýšení učitelských platů a tomu, zda to bude mít nějaký reálný dopad na prestiž učitelské profese. Komentář vyšel 24. 6. v Mladé frontě Dnes pod názvem Učitel musí brát mnohem víc.

Osm procent platu, která stát přidá učitelům, nic neřeší. Toto povolání je společensky stejně nezajímavé jako předtím. Aby se výuka zlepšila, museli bychom hodně přitlačit. Školské odbory vyhlásily kampaň Konec levných učitelů s cílem domoci se zvýšení platů. Ministryně školství Kateřina Valachová se oblékla do dresu kampaně a v jednom triku společně s odboráři posvětila tento požadavek jako vládní prioritu. Ministr financí Andrej Babiš rozšafně usoudil, že požadovaných deset procent je moc, jelikož by ostatní ve státním žoldu příliš řvali, neboť oni dostanou procent pět. Konečných osm se jeví jako vítězství týmu v jednom triku, přece jen osm je blíže deseti, nikoliv pěti. Řekněme, že došlo k mírnému vítězství v mezích zákona, aniž se dresy příliš propotily.

Aniž bych chtěl znehodnocovat samotný úspěch ve vyjednávání a schopnosti dosáhnout rychle konsenzu v rámci nelehké koaliční situace, přidat učitelům osm procent nic moc neřeší. Budu se snažit dokázat proč.

Podle studie think-tanku IDEA z roku 2015 ukazuje na zcela tristní stav úrovně odměňování učitelů v ČR. Ve srovnání s rozvinutými zeměmi v rámci OECD pobírají učitelé oproti jiným vysokoškolsky vzdělaným lidem velmi nízkou mzdu. Můžeme být v podstatě hrdí: v poměru „cena-výkon“ jsou čeští učitelé skutečně výkonní, protože za silně podprůměrnou almužnu, kterou za svoji práci dostávají, odvádějí průměrné, až mírně nadprůměrné výsledky, tedy v těch oblastech, které umíme měřit: matematická, čtenářská, přírodovědná gramotnost. Měli bychom jim gratulovat.

Proč se učitelé nebouří?

Tristní stav odměňování učitelů potvrzuje i další indikátor, a to je srovnání výše odměn v jednotlivých zemích vzhledem k průměrným platům dle parity kupní síly. Čeští učitelé se opět pohybují v nízkých patrech, rozdíl oproti některým zemím (Dánsko, Nizozemsko…) je takřka nestoudný, nevýchovný, a tedy nežádoucí. Připomínám, že nejde o srovnání absolutní, nýbrž o srovnání dle ekonomického parametru životní úrovně.

Zdá se, že čeští učitelé nečtou analýzy OECD, neboť v opačném případě bych očekával 150 tisíc českých učitelů okupujících Václavské náměstí a držících stát v hrsti zavřenými školami.

Že se to neděje, lze vysvětlit pravděpodobně tím, že učitelům těch osm procent stačí. Tedy současným učitelům to stačí. Obávám se, že to souvisí s celkovými ambicemi současných učitelů měnit, rozvíjet vzdělávání. A právě v tom spočívá ďábel detailu, proč osm procent současným učitelům navrch nic zásadního neřeší. Osm procent navrch, navíc bez jasného závazku k dalšímu navýšení v budoucnosti, je – eufemisticky řečeno -jen krokem k dorovnání zcela očividného dluhu, který vůči učitelům máme. To skutečně neřeší problém, že řada učitelů – zcela po právu – pracuje do výše svého platu, což obnáší vlastně jen opakování téhož po dobu deseti, dvaceti či třiceti let. Mluvit o zvýšení motivace v tomto případě nelze nejen u učitelů stávajících, ale zejména s ohledem na tolik diskutované zvyšování prestiže a atraktivity učitelského povolání pro možné adepty z okruhu řekněme dobře disponovaných uchazečů o studium na VŠ, kteří by viděli v pedagogické práci svou budoucnost.

Situace je v tomto ohledu stejně tristní jako v případě srovnání platů učitelů. Podle nedávného průzkumu společnosti Scio se o studium učitelství ucházejí studenti s výrazně nižšími obecnými studijními předpoklady. Studium na pedagogických fakultách je u disponovaných uchazečů málokdy první, ale spíše druhou či třetí volbou, tedy nouzovým řešením. Kromě toho prochází konečný výběr další dvojitou redukcí, jednak ihned po absolutoriu, jednak během praxe, kdy řada učitelů zjišťuje, že tohle není práce, která uživí jejich vznikající rodiny.

Nic z toho osm procent neřeší. Povolání učitele zůstává z dlouhodobé perspektivy stejně společensky nezajímavé jako předtím.

Nárůst zájmu schopných uchazečů neočekávejme. Přitom podle dlouhodobých výzkumů, třeba podle mezinárodních srovnání Erica Hanusheka ze Stanford University, je právě učitel zdaleka nejdůležitějším agentem vzdělávání. Jinými slovy, bez dobrých učitelů nejenže nemůžete očekávat dobré výsledky vzdělávání, ale nemůžete ani očekávat, že systémové reformy, které se sebelepším úmyslem navrhnete, budou mít nějaký reálný dopad. Bez dobrých učitelů nelze způsobit změnu k lepšímu. Otázka je, co se s tím dá dělat, a zda vůbec něco. Odpověď zní ano, určitě. Drobečkové přidávání dle aktuální nálady ministra financí ke zlepšení nepovede, ale systematické navyšování platů na úroveň, která povede k úvaze o perspektivitě učitelství, ano.

Museli bychom však hodně přitlačit, řekněme na 150 procent průměrného platu vysokoškoláků v ČR, s politickou zárukou a s nárůstem během relativně krátké doby, řekněme během následujících pěti let. Pak je možné očekávat, že se už v následujících letech začnou ke studiu pedagogiky hlásit jiní uchazeči, kteří – a to je samo o sobě důležité – budou vyvíjet mnohem větší tlak na vnitřní reformu pedagogických fakult směrem ke smysluplnosti studia. A samozřejmě nebudou mít zaječí úmysly, jakmile získají diplom.

Buď to stát udělá vědomě a s koncepcí, jak cílevědomě kultivovat pedagogickou obec pomocí funkčního kariérního řádu, nebo k tomu bude během pár let dotlačen nouzí, až odejdou stále stárnoucí učitelé do penze. Stárnoucí učitelé jsou totiž dalším problémem českého vzdělávání a stavějí systém do pasti, ve které bude muset navyšovat platy pouze proto, aby ve školách zajistil potřebné „jednotky“, bez možnosti ovlivňovat kvalitu. A to je ta nejhorší varianta, kterou si můžeme představit.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments