Nestavme děti do pozice bezmocných

Příspěvek z konference Fórum pro kreativní Evropu, která proběhla v Praze ve dnech 26.-27. března 2009. Odborníci z celého světa diskutovali o kretivitě a jejím rozvoji v rámci různých oblastí. Jednou z nich byla oblast vzdělávání, kde vystoupil také zástupce programu Creative Partnerships pan Paul Collard. Zajímavé jsou především reálné ukázky, které využívá ve svém vystupování a které by rozhodně stály za napodobení v našich školách.

 

Budu hovořit především o programu Creative Partnerships, což je nejrozsáhlejší z programů, odehrávajících se pod hlavičkou naší organizace Creativity, Culture and Education. Abyste si udělali trochu konkrétnější představu, čím se zabýváme, dovolte mi zmínit pár faktických informací. V současné době pracujeme se zhruba dvěma a půl tisíci vzdělávacích institucí počínaje základními školami přes školy střední a konče speciálními školami a zařízeními pro děti, které nemohou navštěvovat standardní vzdělávací instituce. Jádro naší práce spočívá v tom, že usilujeme o nastolení dlouhodobé spolupráce mezi profesionálními umělci, tvůrci a školami. Program Creative Partnerships funguje od roku 2002.

Včera večer jsem zcela přepsal řeč, se kterou jsem sem původně přijel. Včerejšek tu pro mě jakožto pro posluchače byl velmi zajímavým a inspirativním dnem. Dozvěděl jsem se spoustu věcí. Včerejšek také velmi jasně poukázal na fakt, že je třeba nalézt způsob, jak uchovat kreativitu současné mladé školou povinné generace. Musíme se snažit usilovat o to, abychom našli způsob, jak dát prostor kreativnímu potenciálu těchto lidí, jak jej naplnit. Nicméně celá včerejší diskuze se odehrávala spíše na makrorovině. Já jsem se nakonec dnes rozhodl hovořit o záležitostech, které naopak všechny spadají do mikroroviny. Promluvím o třech projektech. Náhodou se všechny tři odehrály nebo odehrávají na základních školách, to ale nic nemění na tom, že Culture, Creativity and Education spolupracuje i se středními školami. Chci zde promluvit i o těchto třech příkladech, které dle mého názoru ztělesňují principy, jež jsou do budoucna použitelné, chceme-li dát průchod kreativitě mladých lidí; chceme-li, aby vzdělávací instituce využívaly jejich kreativní potenciál.

Prvním a základním předpokladem takové práce s mladými lidmi je pomáhat jim tvořit. Dát jim v rámci školního vzdělávání možnost tvarovat věci, vyjádřit kreativitu skrze tvorbu. V naší organizaci věříme v kombinaci zábavy, discipliny a nasazení. To je podle nás 99 % úspěchu. Rád bych zmínil příklad školy, na které jsem se byl nedávno podívat. Tato škola po nás chtěla, abychom pomohli s rozvojem řečových a poslechových schopností jejích žáků. Šlo o třídu zhruba třiceti dětí ve věku pěti a šesti let. Projekt, který jsme pro tyto účely vymysleli, spočíval v tom, že jsme do vyučování zapojili profesionální herecký soubor. Děti měly pak spolu s herci napsat divadelní hru. A protože jim nebylo víc než pět šest let, postup byl takový, že děti vymýšlely repliky a herci je pak hráli. Herci totiž dětem vysvětlili, že práce na divadelní hře spočívá v tom, že člověk má nejprve nápad, který poté přetransformuje do dialogu.

Strávil jsem zhruba hodinu a půl tím, že jsem tyto pěti- a šestileté děti sledoval, jak na hře pracují. Vymyslely hru o pirátovi. Část, kterou jsem sledoval, byla o námořníkovi, který se ucházel o práci na pirátské lodi, a jak tak celý nadšený ukazoval pirátskému kapitánovi, co všechno umí, omylem mu k palubě přibil nohy. Tuhle pasáž měly děti nejraději, hrozně se u ní smály, chtěly, aby ji herci neustále opakovali. Ti se ale dětí ptali, co se stane dál, jak se bude příběh vyvíjet, co budou postavy dál říkat. Děti se hlásily a vymýšlely, co by mohly postavy říkat. Jeden kluk se přihlásil a řekl: „Já vím, já vím, co řekne kapitán pirátů – řekne: ‚Tos udělal ZÁMĚRNĚ!‘“ Ostatní děti nadšeně volaly: „Ano, ano, ZÁMĚRNĚ, to je skvělé slovo, dáme tam ZÁMĚRNĚ.“ A tak to šlo dál: herci se dál ptali, co se bude dít. Dostane námořník vysněnou práci? Děti křičely: „Ne, ne, nedostane.“ Tak co se tedy bude dít, ptali se herci. Někdo musí něco říct. Tak děti zase přemýšlely, co by se mohlo dít dál, a nakonec jedna holčička řekla: „Já vím, kapitán pirátů řekne: ‚Nejsi ZPŮSOBILÝ.‘“ Ostatní děti byly nadšené a souhlasně přikyvovaly: „Ano, ano, dáme tam slovo ZPŮSOBILÝ.“

A tak práce pomalu postupovala dál a dál. Herci vždy zahráli pár replik, které předtím děti vymyslely. Potom se všichni nanovo pustili do přemýšlení, co by se mohlo dít dál. Děti takto na hře pracovaly dvě a půl hodiny denně, dva dny v týdnu. Nikdy v životě jsem takhle malé děti neviděl pracovat s takovým nasazením. Způsob, jakým si vzájemně naslouchaly, jak využívaly nápady ostatních, jak na nich dokázaly stavět, jak se navzájem motivovaly – to vše bylo naprosto fascinující a bylo to možné jen díky tomu, že jim herci umožnili, aby pocítily, aby si uvědomily svůj kreativní potenciál. Když totiž necháte pracovat tu výjimečnou kreativní sílu, kterou má každý v sobě, když jí popustíte uzdu, pak docílíte toho, že lidé pracují naplno, snaží se, vezmou si věci zasvé.

Po tom, co jsem viděl, řekl jsem jejich učitelce: „Je až neuvěřitelné, jak tvrdě a dlouho dokážou tak malé děti pracovat.“ Ta na to řekla něco, co mi učitelky a učitelé říkají neustále: „Naprosto souhlasím. Neměla jsem nejmenší ponětí, že by moje třída něco takového mohla dokázat.“ Podobné výroky slýchám z úst učitelů a učitelek po celý život. To je nejsmutnější a nejděsivější, co může učitel či učitelka vůbec říct. Kdo jiný než třídní učitel či učitelka by měli vědět, co jejich třída dokáže, respektive že něco takového dokáže. Na jednom z prvních míst stojí kreativní praxe – umožnit dětem, aby opravdu tvořily a také aby tvrdě pracovaly. Protože to, co jsem viděl, skutečně byla tvrdá práce. Děti skutečně pracovaly velmi tvrdě a intenzivně. Takové pracovní postupy a kreativní praktika by měly být samozřejmými součástmi všech školních osnov počínaje osnovami pro nejmladší děti. A mohou být jejich součástmi, jelikož nejde o nic, co by se vzdalovalo našim požadavkům na osnovy. Tím, že dětem umožníte dělat něco takového, dosáhnete najednou všeho, co se od osnov očekává.

Dalším příkladem je, že v rámci jednoho našeho projektu jsem také sledoval výtvarného umělce, jak pracuje se sedmiletými dětmi. Šlo o projekt, v jehož rámci výtvarný umělec přijel za dětmi do školy dohromady třikrát. Zadání dětem od umělce znělo nakreslit autoportrét. Při prvním setkání s umělcem nakreslil jeden chlapec – Ryley – autoportrét, který je téměř prototypem toho, co by nakreslil sedmiletý kluk. Ryley byl v té době zrovna velmi pyšný na své zuby. Děti tedy nakreslily autoportréty, umělec si je prohlédl a řekl: „Dobrá, teď se na sebe zkusíme všichni pořádně podívat.“ A začal děti učit, jak se na sebe dívat, jak přemýšlet o svých obličejích, jak je vidět v reálném světle, jak je nakreslit a jak o tom, co tvoří, mluvit. Na konci prvního setkání s umělcem, tedy zhruba dvě a půl hodiny po tom, co nakreslily předešlý autoportrét, se měly děti znovu nakreslit. Po pár hodinách přemýšlení a dívání se na sebe nakreslil Ryley tak, že najednou se na autoportrétu zdají zajímavé i jiné části jeho obličeje než jen zuby. Především je tu ale jasné, jak intenzivně na sobě mezi prvním a druhým autoportrétem pracoval, jak usilovně se snažil dívat se na obličeje a rozumět jim.

Umělec tedy po tomto prvním setkání s dětmi odjel a vrátil se za týden, kdy s dětmi znovu strávil nějaký čas kreslením autoportrétů. Naposledy se pak vrátil ještě za týden, kdy s sebou pro každé dítě přivezl stolní zrcátko. Znovu s dětmi pracoval na téma autoportrétů, děti znovu velmi intenzivně pracovaly na studiu svých vlastních obličejů. Na konci tohoto posledního bloku Ryley nakreslil opravdový autoportrét. Musím říct, že za svůj život jsem strávil hodně času v oblasti výtvarného umění a stejně jako Milena Dragićević-Šešić vždycky říkám, že neumím kreslit. A výtvarní umělci mi vždycky říkají, že to nemůže být pravda, že kreslit umí každý a že můj problém není v tom, že neumím kreslit, ale že se neumím dívat. Tento projekt, o kterém zde mluvím, je velmi silným příkladem toho, o čem se zde bavíme: spolupráce s výtvarným umělcem s cílem naučit děti vidět. Vidět a pořádně se dívat – to je schopnost, která jim zůstane na celý život. Jde o schopnost stejně tak dobře uplatnitelnou v biologii a fyzice jako v zeměpise nebo jakémkoli jiném předmětu. Jakmile se jednou naučíte pořádně dívat a vidět, získáte novou schopnost, a to je základem kreativních procesů.

Zatím jsem zmínil příklady něčeho, co bychom mohli nazvat „učení se tvoření“ a „učení se vidění“. Poslední projekt, o kterém bych zde rád mluvil, by se dal shrnout pod výraz „učení se mít nápady a realizovat je“. Jde o projekt, který se tento týden dokonce dostal do britských novin. Začalo to tak, že v rámci spolupráce se učitele snažíme přesvědčit, aby pracovali se svými žáky a žačkami na bázi projektů, aby děti nechali být za projekty odpovědné. Učitelé pak mají za úkol projekty napojit na osnovy a využít je v rámci všech možných směrů vzdělávání. Lidé ze školy, o které budu mluvit, přišli s tím, že by chtěli zřídit nový vyučovací prostor. My jsme je nabádali, aby to nechali se vším všudy na dětech, a poslechli nás. Děti tedy po nějakou dobu debatovaly o tom, jak se úkolu zhostí, jaký alternativní venkovní vyučovací prostor by chtěly. Přišly s řadou nápadů, mezi nimi byl například hrad nebo pláž. Nakonec se ale shodly na tom, že nejlepší by bylo letadlo. Jelikož se škola rozhodla, že skutečně nechá projekt v rukou dětem samotným, bylo jim řečeno, že pokud si letadlo seženou a pokud se vejdou do rozpočtu, není problém.

Tak se děti ve spolupráci s kreativními profesionály, které jsme jim dali k dispozici, pustily do hledání letadla. Letadlo našly a koupily. Je zajímavé, že toto letadlo z druhé ruky stálo méně, než by bývala stála buňka, kterou škola původně plánovala koupit za účelem zřízení prostor pro novou třídu. Pak přišla další fáze práce – ve Spojeném království si nemůžete jen tak zaparkovat na zahradě letadlo. Je třeba požádat úřady o příslušná povolení. A tak děti musely podat různé žádosti na radnici a další úřady. Za další – interiér letadla byl samozřejmě velmi zastaralý a nevyužitelný k výuce, a tak děti napsaly designérovi, který navrhl interiér soukromého letadla Davida Beckhama, aby – zdarma – vymyslel design i jejich letadlu tak, aby se v něm mohly učit.

Různé úkoly, které bylo v rámci projektu třeba udělat, si mezi sebe děti rozdělily s ohledem na ročníky. Nejstarší děti měly na starosti komunikaci s médii a úřady. Mladší děti si pak vzaly na starosti interiér letadla. Nejmladší ročník, tedy děti, které se právě učily psát, měly na starosti korespondenci, psaly všechny dopisy, ve kterých žádaly různé lidi o různé laskavosti. Jedna z učitelek k tomu v interview řekla, že se děti při psaní dopisů opravdu neuvěřitelně snažily, velmi intenzivně se soustředily, aby dopisy byly upravené, aby v nich nebyly hrubky, to všechno proto, že si moc přály, aby se setkaly s pozitivní odezvou, aby jim například designér Davida Beckhama řekl ano. A je jasné, že pokud jste designérem Davida Beckhama a dostanete dopis od šestiletého dítěte, které vás žádá, abyste přijel do Stoke a zadarmo navrhl interiér letadla tak, aby se v něm dalo učit, řeknete ano spíše, než kdyby vám takový dopis přišel například od ředitele dotyčné školy. Celková strategie dětí byla tedy o velké pečlivosti a mravenčí práci. Nakonec bylo vše velmi efektivní. Minulé úterý bylo dětem letadlo přivezeno, přes léto se bude předělávat a od začátku nového školního roku ho budou moci využívat jako třídu.

Osobně na tomto projektu považuji za nejdůležitější fakt, že se celý odehrál na základní škole v oblasti, kde žije vesměs dělnická třída, na předměstí Stoke, tedy v relativně sociálně znevýhodněné oblasti. Všechny tyto děti zažily něco neuvěřitelného. Měly celkem šílený nápad a podařilo se jim ho uskutečnit. Nesmíme podceňovat sílu a význam takového ponaučení pro jejich budoucí život. Velkou část kreativity v dětech v rámci školního vzdělávání zadupáváme právě proto, že je stavíme do pozice bezmocných. Chováme se k mladým lidem, jako by jejich slovo nemělo žádnou váhu. Pokud jim ale dáme moc, pokud je necháme, aby zažily, jaké to je mít věci ve svých rukou, být schopní vymyslet nápady a uvádět je v život, vychováme z nich generaci, která si v dospělosti nejen uvědomí, že společnost potřebuje změnu, ale která navíc bude vědět, jak té změny dosáhnout, a v neposlední řadě se nebude bát se do ní pustit.


o autorovi

Paul Collard má pětadvacetileté zkušenosti s prací v oblasti umění a je odborníkem na programy využití kreativity a kultury jako hnací síly sociálních a ekonomických změn. Je zakládajícím výkonným ředitelem CCE, nové národní agentury vytvořené britskou vládou pro realizaci různých kulturních programů pro mládež. Mezi ně patří: Creative Partnerships – vlajkový program vlády pro kreativní vzdělávání, jehož úkolem je rozvíjet dovednosti mladých lidí v Anglii zlepšovat své touhy a úspěchy; Find your Talent – pilotní programy, které zkoumají možnosti, jak každému mladému člověku nabídnout pět hodin kvalitního umění a kultury týdně. Paul Collard přešel v lednu 2005 do Creative Partnerships z organizace Culture10, kde byl kreativním ředitelem. Předtím zastával funkce generálního manažera v Institute of Contemporary Art, zástupce finančního ředitele British Film Institute v Londýně, ředitele UK Year of Visual Arts in the North East of England a ředitele International Festival of Arts and Ideas v Connecticutu.

www.creative-partnerships.com

 

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Eva a Jan Novákovi
Eva a Jan Novákovi
8 years ago

I u nás se snaží o něco podobného jako pan Collard, podívejte se na http://www.dyscentrum.org/dyskorunka/index.htm