Ministerstvo školství v Indianě rozhodlo, že psací písmo již nebude na veřejných školách povinné. Žáci mohou dát přednost výuce psaní všemi deseti na klávesnici počítače. Důvody i výhody jsou zřejmé: rychlost zápisu i rychlost osvojení, praktičnost, čitelnost, snadná editovatelnost. Indianu již následují školy v Kanadě. A co my? Víme, kudy se vydáme ve výuce psaní?
Moje tříletá vnučka Evinka si ráno po probuzení s údivem prohlížela stíny na zdech, kam je umístily paprsky sluníčka deroucí se přes okenní žaluzie. „Hele, sluníčko už vstalo a nakreslilo E, to je E, víš?“ říká holčička, která neumí číst ani psát. Jen už párkrát viděla, jak maminka jejím jménem podepsala nakreslenou kytičku nebo človíčka.
Hledáte souvislost mezi naší Evinkou a psací revolucí ve státě Indiana? Tady je. Americká Evinka totiž také pochopí, že ty tři spojené vodorovné čárky jsou E, a najde je na klávesnici. Paní učitelka jí řekne, že E se píše levým prostředníčkem. Psaní E bude procvičovat tak dlouho, až vznikne podmíněný reflex. Zbývá spojit E s písmeny V a A a může napsat na obrazovku své jméno. Čitelně a rychle. Kdykoli položí ruce na klávesnici a uvidí E, levý prostředníček se dá reflexně do přesného pohybu. Mozek v tom okamžiku může přemýšlet nad skladbou a významem věty a nemusí hloubat nad správným tvarem písmenka a ještě trápit ruku. Když se náhodou někde kolem bude válet pastelka, Evinka bez obtíží „nakoukané“ písmenko napodobí i na papíře.
Je to ale opravdu tak jednoduché? Není. Otázek je víc než dost. Na co doopravdy potřebujeme psací písmo? Když ho zrušíme, co to udělá s mozkem? Budeme umět adekvátně nahradit rozvoj motoriky, spojený s nácvikem psacího písma? A co rukopis, nezaměnitelný erb naší osobnosti, přetaví se do písma tiskacího? K čemu vůbec budeme za pár let potřebovat umět psát rukou? A když rukou, musí to být písmo psací?
Nevím, jestli je správné NEučit děti psacímu písmu. Věrohodná data na toto téma nejsou známa. Tak prozatím navrhuji něco, co je nesporné. Měli bychom všechny děti už na základní škole učit psát intuitivně na klávesnici. Jak je možné, že informační společnost akceptuje neekonomické datlování, a to téměř na všech pracovních pozicích? Proč se ovládání klávesnice neučí současně s ovládáním počítače, když na to máme osvědčené programy, metodiku i možnosti dané RVP? Že by to děti nezvládly? Zvládly, „do klavíru“ chodí také brzy.
O autorce: Grafoložka, absolventka oboru pedagogika-čeština na FF Masarykovy univerzity, dvacet let praxe jako učitelka psaní na klávesnici a obchodní korespondence, trenérka žáků-mistrů republiky, Evropy a světa v psaní a zpracování textu na počítači. V současné době působí ve společnosti HYL s.r.o. jako lektorka a hlavní metodička programů a učebnic pro výuku hmatového psaní a písemné a ústní komunikace.
Možná by stačilo odsunout výuku psaní rukou na pozdější dobu a začít nejdříve s klávesnicí. Děti se koneckonců učí psát proto, aby mohly komunikovat také písemnou formou — počítač jim to nepochybně usnadní, protože se budou moci soustředit na vlastní obsah sdělení více než na pouhou techniku sdělování. Jemná motorika ruky se rozvine i při kreslení, modelování nebo skládání origami. Velmi souhlasím s tím, že je nutné pečlivě sledovat, jak taková změna poznamená veškeré „vedlejší produkty“ výuky psaní rukou. Leckteré si nejspíš explicitně vůbec neuvědomujeme. To ostatně platí pro jakékoli (plošné) změny v obsahu výuky. Obávám se však, že než… Více »