Ondřej Neumajer: Technologie umocňují roli učitele

(c) Jiří Coubal

Přečtěte si rozhovor Ondřeje Koldy s Ondřejem Neumajerem o technologiích ve výuce a informatickém myšlení, který byl publikován 19. 2. na webu Objevit.cz.

Přestože jsou lidé v dnešní době informačními a komunikačními technologiemi doslova obklopeni, ve školách se využívají ke vzdělávání stále pouze v omezené míře. Situaci v České republice se snaží zlepšit Ondřej Neumajer, který je velkým popularizátorem účelného využívání moderních technologií. Pracuje také jako konzultant vzdělávání, lektor a didaktik. V roce 2016 byl zařazen na seznam New Europe 100 lídrů v oblasti inovací ve střední Evropě.

Je v dnešní době nutné využívat informační technologie ve výuce?

To je vlastně bizarní otázka. Zkusme si představit, že bychom se ptali, zda je nutné ve výuce využívat fixy, když, co se pamatujeme, se na tabuli vždycky psalo křídou. Nebo hrát v tělocviku florbal, když je to novinka a tento sport ještě před třemi desetiletími v Česku vůbec neexistoval. Takové dotazy by jaksi nedávaly logiku, u digitálních technologií se tak ale lidé často skutečně ptají. Využívat digitální technologie ve výuce nutné zcela jistě není, a pokud se tak dnes děje, tak víceméně okrajově. Podle České školní inspekce pracovali  žáci druhého stupně základní školy s počítačem jen v osmi procentech vyučovacích hodin, tedy asi ve dvou až třech hodinách za týden.

Čím podle vás mohou informační technologie tak zásadně pomoci ve vzdělávání?

Je toho hodně, nejčastěji se hovoří o aktivním zapojení žáků do výuky, autentickém učení, které více odpovídá situacím z mimoškolního života a o rozvoji některých dovedností, například komunikace či spolupráce online, a pak samozřejmě rozvoj digitální gramotnosti. Je to ale především otázkou vhodného začlenění technologií do konkrétní výukové aktivity, čili dovednost učitele. Technologie umocňují roli učitele. Když je učitel dobrý, umocní jeho schopnosti, naopak když dobrý není, umocní jeho nedostatky.

Abych ale zmínil nejdůležitější důvod – většina mladých lidí technologie používá, ale jak ukazují výzkumy, nejčastěji pro komunikace na sociálních sítích, sledování videí, hraní her… Málokdo vnímá potřebu naučit žáky používat stejně sebevědomě digitální technologie také pro své vzdělávání, pro své učení a rozvoj. Pokud by si děti zvykly, že jim technologie mohou pomáhat se učit, byl by to skvělý důvod, proč je používat.

Existuje v současnosti nějaká metodika, jak používat informační technologie ve výuce? Z vlastní zkušenosti mi připadá, že by se výuka bez nových technologií ve většině případů obešla, protože se využívají neefektivně. Projektor defacto nahradil tabuli, procvičování cizích jazyků v počítačových programech nápadně připomíná klasické pracovní sešity atd.

Bohužel musím souhlasit. Začlenit účelně technologie do výuky je hodně náročné, nejdříve s nimi musí učitel umět sám dobře zacházet a teprve poté se je může pokoušet využívat ve výuce se svými žáky. Především platí, že technologie má význam využívat ve výuce tam, kde s jejich využitím můžeme dosahovat výsledků, kterých bychom bez nich dosáhnout nemohli. Spojit se online videohovorem se školou spolupracující na stejném projektu na druhé straně zeměkoule. Zdokumentovat kamerou mobilního fotoaparátu fyzikální pokus, doplnit ho slovním komentářem, nasdílet spolužákům a diskutovat, proč se tak děje. Nebo nechat žáky fotit gramatické a typografické chyby na plakátech, výsledky postovat na nějakou sdílenou online nástěnku a následně v hodině probírat, co je tam konkrétně špatně. To jsou příklady výukových aktivit, které by bez digitálních prostředků nebyly možné vůbec nebo jen obtížně. Pokud jen nahradím ve výuce tištěnou knihu elektronickou, ale ta neobsahuje videa, odkazy na internet, interaktivní cvičení a nedává žákovi zpětnou vazbu, pak jen mrhám penězi.

Pojem digitální technologie je značně široký. Patří tam jak hardware, například tablety, chytré telefony, notebooky, servery, tak software, například modelovací či simulační programy, tak i aktivity na síti, například encyklopedie, specializované sociální sítě pro učení, cloudové kanceláře, systémy pro řízení výuky, masivní otevřené online kurzy, webináře… Pro každý z těchto prvků existují metodická doporučení, jak je ve výuce či přípravě na ni vhodně využívat.

Je nutné školy k používání nových technologií ve výuce postrkovat nařízeními a doporučeními? V poslední době jsem zaznamenal, že se v souvislosti s výukou hodně hovoří o augmentované a virtuální realitě. Neznamená to, že když je technologie dostatečně zajímavá, tak si cestu do škol najde sama?

Kdyby platilo jednoduché pravidlo, že to nejlepší si do škol najde cestu samo, tak by školství nevypadalo tak, jak dnes vypadá. Když dnes pedagogičtí výzkumníci popisují ideál moderní pedagogiky 21. století, není náhoda, že se v mnoha znacích shoduje s tím, co je označováno za alternativní pedagogiku, například pedagogiku Marie Montessori, waldorfskou pedagogiku nebo specificky českou cestu profesora Příhody. Všechny jsou sto a více let staré, přesto podle nich či v souladu s jejich myšlenkami dnes učí jen jednotky procent škol, zbytek škol se drží mainstreamové tradice.

Souhlasím, že jakákoli nařízení jsou špatnou cestou. V tak svobodném a náročném povolání, jako je dnešní profese učitele, musí motivace vycházet z jeho zájmu a zapálení pro věc. Úkolem státu je mu pomáhat, podporovat jej, zajišťovat mu dobré podmínky. Mimochodem to, v čem dnes víceméně selhává. V oblasti myšlení, empatie, sociálních vztahů a kognitivních výkonů nemohou nařízení fungovat.

K té virtuální či rozšířené realitě – to jsou pěkné příklady hodně pokročilých technologií, které jistě mohou být ve výuce vhodně využity. Rád bych ale upozornil, že běžně se ve školách nepoužívají uživatelsky daleko jednodušší a mnohostranněji využitelné technologie, které jsou navíc dnes pro školy dostupné často zdarma. Například cloudové aplikace či systémy pro řízení výuky (Learning Management System) používá jen třetina základních a asi 60 % středních škol.

Pokud správně chápu doporučení, tak by ideálem mělo být, aby s informačními technologiemi pracovali všichni učitelé. Jinými slovy. Aby aktivně informační technologie používal/a k výuce učitel/ka zeměpisu, češtiny, angličtiny atd. Je to vůbec reálné?

Rozhodně není cílem, aby každý učitel použil digitální technologie každou vyučovací hodinu. Na druhou stranu o vhodnosti a účelnosti jejich nasazení může objektivně rozhodnout pouze kompetentní učitel, který je používat umí a zároveň zná nástrahy spojené s jejich používáním ve výuce. A také má zkušenost s jejich využitím v sebevzdělávání. Takový učitel je skutečně naším cílem. Abych byl ale realista, musím dodat, že požadavky na profesi učitele se poslední desetiletí tak obrovsky zvyšovaly, že jim dnes prostě nelze dostát na výbornou ve všech oblastech. Například rámec digitálních kompetencí učitele, který nechala zpracovat Evropská komise, má přes devadesát stránek. Takže musíme přistupovat k osobnosti učitele jako k celku, nejde jen o jeho digitální dovednosti. Každý jsme dobrý jen v něčem a tím dovedeme kompenzovat naše jiné slabiny.

Právě proto, se na to ptám. Jestli tím vším zbytečně neztěžujete práci učitelům. Informační technologie se neustále vyvíjejí, takže by se kromě své odbornosti museli učit ještě pracovat s technologiemi. Navíc se mi zdá, že v mnoha případech mají studenti často větší zkušenosti s technologiemi než učitelé.

To, co popisujete, má v odborné literatuře dokonce svoje označení. V angličtině se tomu říká Digital Native Fallacy a je to jeden z mnoha mýtů, který kolem digitálních technologií ve vzdělávání panuje. Výzkumy dokládají, že mladí lidé mohou být v některých oblastech digitálních dovedností skutečnými mistry. Problém je, že se to týká pouze specifických oblastí jejich zájmu. Pokud výzkumníci změří, jak efektivně technologie ovládají v běžné praxi k různorodým činnostem, dospělí jsou na tom celkově lépe. A z jiných výzkumů víme, že úroveň běžných digitálních dovedností učitelů je dokonce o trochu vyšší, nežli úroveň ostatních vysokoškoláků.

Říkat, že by se učitelé „kromě své odbornosti museli učit ještě pracovat s technologiemi“ je nonsens. Digitální technologie už mnoho let do práce učitelů patří, a to jak na straně pedagogické administrativy, tak v didaktice výuky. Stejně jako musí používat moderní digitální medicínské přístroje lékař, profesionální řidič pracovat s navigací a GPS, nebo architekt odevzdávat výkresy v digitální podobě. Pouze u učitelů to někoho stále zaráží.

Když ve svých přednáškách a článcích na webu hovoříte o informatickém myšlení, tak se mi zdá, že je možné se ho naučit i bez informačních technologií. V čem jsou tedy informační technologie ve školách nepostradatelné?

Informatické myšlení, algoritmizaci, logiku či programování lze učit jen s tužkou a papírem. Právě v této oblasti ale nastal v posledním desetiletí obrovský posun. Dnes je k dispozici velké množství didakticky propracovaných pomůcek, které mohou již u malých dětí takovýto způsob myšlení rozvíjet. Jedná se jak o počítačové hry a dětské programovací jazyky, tak o robotické stavebnice nebo samostatné roboty, které žáci ovládají a programují různorodými způsoby. Mačkají na nich sekvence tlačítek, kreslí na papír různě barevnými fixami a robot po nich jezdí a plní úkoly, vyslovují příkazy, sestavují digitálních příběhy z obrázků… Děti si hrají a ani si neuvědomují, že se učí. Tyhle hrátky ale nejsou jen pro ty nejbystřejší, kteří se účastní školních olympiád, ale úplně pro všechny. Každé dítě má možnost zažít malý úspěch a to, jak připomínají psychologové, je nesmírně důležité. V tomto případě je hlavním důvodem pro použití digitálních technologií jejich motivační charakter, resp. charakter neběžných aktivit, které s nimi žáci provozují.

Celý rozhovor si přečtěte ZDE.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments