Proč se čeští studenti vracejí domů ze zahraničních studií

Publikujeme text, který vyšel v Respektu pod titulkem Studentův návrat do skvělé země. Mapuje osudy několika mladých lidí, kteří absolvovali prestižní zahraniční univerzity, mají za sebou i kratší či delší pracovní zkušenost a vrátili se do České republiky. Hledá odpověď na otázky, co je k tomu vedlo a co přineslo často nákladné studium jim a jejich domácím zaměstnavatelům.

Velká Británie je považuje za součást průmyslového odvětví a konkurenční výhodu ve světě. V Indii k nim chtějí patřit miliony mladých lidí, a proto si procvičují angličtinu v call centrech. Čínští komunisté je masivně podporují speciálními vládními programy. A dnes už má své absolventy elitních zahraničních škol i Česko. Udělali unikátní zkušenost a přinášejí téhle zemi zajímavou zprávu.

No nazdar! Už v tom rozhrkaném vlaku se dvěma vagony, který pendluje mezi zdejším nádražím a kampusem, napjatě pozoroval spolucestující. Kdo z nich může být jeho příští spolužák? S kým si bude rozumět a kdo je jedním z géniů, kteří mu to po všech stránkách natřou? Když pak vystoupil, nevěřil vlastním očím. Přes stromy nebylo skoro nic vidět, nevěděl, kam jít. Hlavní ulice šestnáctitisícového města, na kterou se zeptal, sestávala z několika bloků nízkých dvoupatrových domků. Zahlédl hodinářství a čokoládovnu, jinak nic – nikde žádný obchoďák, kavárna, bar ani kino. Živý ruch americké ulice, který znal z jiných měst, byl ten tam. Nevšiml si snad jediného auta.

Co tady budu dělat? Vždyť tu nevydržím ani týden, natož pět let!, pomyslel si a cítil, jak ho polévá úzkost. Podíval se vedle sebe. Vedle něj stála jeho přítelkyně Zuzana. Budeme na to dva, řekl si a trochu se uklidnil. Nadechli se, každý popadl své dva kufry a vyrazili po chodníku směrem k bráně kampusu Princetonské univerzity ve státě New Jersey, dvě hodiny vlakem z New Yorku, osm hodin letadlem z Prahy přes Atlantik.

To se psalo září 2004. Teď máme o osm let víc a dvaatřicetiletý Filip Matějka má z Princetonu titul doktora aplikované matematiky v ekonomii. Na mírné zděšení, s nímž poprvé vystoupil v Princetonu, si dodnes pamatuje a rád se nad ním baví. „Přešlo to rychle,“ říká s úsměvem. Movité městečko, jehož obyvatelé si vymohli právo nehostit na svém území žádnou globální hamburgrárnu ani věžáky a sázejí na lokální výrobu všeho možného a jízdní kola, rychle přijal za své. Univerzita se navíc k mladému českému páru navzdory americkým zvykům zachovala vstřícně a dovolila jim bydlet v kampusu společně v jednom bytě, ačkoli nebyli manželé. A pak – škola ho okamžitě pohltila. „Na Princetonu učí nejlepší ekonomové světa, mnozí mají Nobelovu cenu a ke každému jsem měl přístup. V kampusové kantýně pro pět tisíc lidí jsem se od biologů, sociologů, studentů experimentálního divadla a všech dalších dozvídal o věcech, o kterých jsem do té doby neměl tušení a ke kterým bych se jako matfyzák v Praze nikdy nedostal,“ vypráví Filip a dodá. „Bylo to prostě pro mě jedno velké dobrodružství.“

Podobné dobrodružství dnes zažívají mnozí další Češi, kteří se rozhodnou studovat venku. Udělají nutné testy, seberou se a vyrazí. Drtivá většina zakotví na byznys školách nebo studuje právo, další se věnují laboratorní vědě nebo umění. Stráví roky v mezinárodním prostředí, zocelí se a otevře se jim svět. Často pak zůstávají pracovat v zahraničí nebo si prodlužují studium, vždycky ale nabývají novou energii, která zčeří hladinu okolo nich. Těch Čechů, kteří ji čeří zpátky doma v Česku, v posledních letech přibývá. Ale nepředbíhejme.

Tříletý proces

Začalo to vlastně náhodou. Filip tehdy – to se psal rok 2002 – začal studovat pražskou matematicko-fyzikální fakultu a jeden spolužák mu při klábosení před aulou řekl, že fakulta má dohodu s Univerzitou v Kansasu a že je tam možné vyjet na jeden semestr. Škola tuto možnost nijak nepropagovala a Filip Matějka o ní předtím nepřemýšlel. Ale řekl si, že to zkusí. Přihlásil se – jako vstupenka se vyžadovalo jen doporučení pražské katedry a mezinárodní zkouška z angličtiny – a vyšlo to. Jarní semestr ve druháku tak strávil v Kansasu. „Bavil mě hlavně ten model výuky. Místo nalejvárny na přednáškách a řešení příkladů doma jsme společně procházeli nějaký matematický model, dokazovali ho a vyvraceli spolu s kantorem,“ popisuje Filip a pokračuje. „Tam jsem se rozhodl, že se jednou vrátím do Ameriky a pokusím se dostat na nějakou špičkovou školu.“

Zároveň si uvědomil jednu podstatnou věc. „Na Princeton přijde každý rok dvě stě přihlášek na doktorát z aplikované matematiky, ale berou jenom pět a všichni jsou skvělí. To, že se člověk ocitne ve vítězné pětce, je proces. V mém případě tříletý.“

Co onen proces znamená, pochopil rychle: ti spolužáci v Kansasu, kteří mířili vysoko, automaticky počítali s tím, že stráví prázdniny s rovnicemi – na letní matematické škole. Také on se proto po návratu do Prahy přihlásil nejdříve do Minnesoty, další prázdniny po dalším ročníku pak byl na prestižnější losangeleské UCLA. Letní školy totiž fungují jako seznamovací burza mezi učiteli a jejich potenciálními svěřenci. „Na UCLA učil jeden profesor z Princetonu, já jsem s ním dělal výzkum, a on mi na konci těch dvou měsíců nabídl, že mi napíše doporučení na aplikovanou matematiku na jeho univerzitu, když budu chtít. Bylo to pro mě jak zjevení,“ říká Filip a pokračuje. „Že jsem měl z matematických přijímaček na Princetonu 800 bodů z 800 a dobré výsledky státnic v Praze, byla z jejich pohledu samozřejmost. Až tenhle osobní dopis od kapacity z Princetonu byl rozhodující pro to, že mě vzali.“

Cesta k doktorátu z aplikované matematiky tím byla otevřená. Na konci prvního ročníku se začal zabývat ekonomií a čekala ho spolupráce s letošním nositelem Nobelovy ceny Christopherem Simsem. Filipovi učarovala jeho teorie racionální nepozornosti. „S použitím matematických modelů dokáže vysvětlit, proč lidé reagují na různé změny v ekonomice různě rychle – například proč jinak přijmou změny daně z přidané hodnoty a jinak změnu úrokových sazeb,“ vysvětluje Filip. „Je to nový přístup: používá poznatky psychologie a sociologie, zatím ho nikdo nenapadl a nabízí obrovské využití v ekonomice.“

Filip se stal prvním Simsovým studentem racionální nepozornosti a postupně jeho vědeckým partnerem, kterým je dodnes – odborné texty píšou spolu. Když na Princeton s odstupem vzpomíná, říká, že to nebyla nijak extrémně těžká škola. „Mnozí moji spolužáci by na ni stačili,“ tvrdí. „Rozdíl mezi matfyzem v Praze a Princetonem je jen jeden, zato podstatný,“ pokračuje. „Není to instituce s cílem testovat. Tam se učitelé, kterých je dost, jsou skvělí a jsou za to také tak placení, lidem věnují, aby ze sebe dostali to nejlepší.“

Money, money, money

Podobný sen vystudovat zahraniční školu, když člověk udělá nutné přijímačky, může překazit financování, protože na většině elitních institucí se platí drahé školné. Spodní hranice může být třeba devět tisíc liber – necelých 300 tisíc korun – jako na London School of Economics (LSE), až po sedmdesát tisíc dolarů, tedy zhruba 1,3 milionu korun, na americkém Stanfordu či Harvardu. Cesty, jak tuto bariéru překonat, jsou různé. Někdy překvapí samy školy. Například Princeton, bohatá univerzita, hradí školné víceméně všem svým postgraduálním studentům. Filip Matějka proto po celou dobu studia neplatil nic. Školné tu sice bylo 60 tisíc dolarů ročně, univerzita mu ho ale „dala“ – necelých čtyřicet tisíc si vždycky nechala jako vlastní poplatek za školné a zbytek měl na velmi pohodlné kapesné. Harvard zase od letošního roku odpouští školné všem studentům ze sociálně slabších rodin, když ročně nevydělají více než ekvivalent 65 tisíc dolarů.

No a pak zbývá jednoduché „poradit si sám“. Jednatřicetiletý Lukáš Sedláček (mladší bratr ekonoma Tomáše Sedláčka) si na částku ve výši zhruba půl milionu korun, jež mu otevřely cestu na Cambridge, kam odjel v roce 2006 studovat mezinárodní vztahy, půjčil od příbuzných a známého a dluh splácí dodnes.

O rok mladší Jan Baláč, absolvent LSE a také Cambridge, si na obojí jednoduše vydělal. Levnější LSE zaplatil z různých brigád ve Skotsku, kde kdysi maturoval (jeho zlínské gymnázium mělo program na výměnu studentů se skotskou školou a on byl jedním z nich), a něco ještě přidali rodiče. Patnáct tisíc liber, tedy zhruba půl milionu, které ho stál rok studia nových technologií v energetice na Cambridge, si vydělal v Česku. Dva roky mezi LSE a Cambridge pracoval v ČEZ, když se chtěl po letech venku zase podívat domů. ČEZ zrovna otevíral stážistická místa a stáž se pak překulila do stálého místa v oddělení obchodu s emisními povolenkami a s dobrým platem v řádu několika desítek tisíc čistého měsíčně. „Musel jsem šetřit, ale za ty dva roky jsem si na Cambridge vydělal,“ tvrdí mladý muž.

Dosáhl, čeho chtěl. Stejně jako Filip Matějka, Lukáš Sedláček anebo právnička Jana Hodgson. Všichni museli pro elitní diplom mnohé obětovat – čas, peníze, případně obojí. Všem jejich vzdělání otevřelo dveře západních firem nebo tamních vědeckých ústavů. Přesto se vrátili do desetimilionové české kotliny. A když je člověk poslouchá, pochopí vlastně proč.

Vnitřní síla

Osmadvacetiletá Jana Hodgson, za svobodna Porubská, vystudovala práva na londýnské College of Law a následně tam dva roky pracovala. A zažila tempo právnické firmy, která se snaží uspět v tvrdé konkurenci – šestatřicetihodinový pracovní zátah v kuse nebyl výjimkou. Se svým manželem, který je také právník, se často doma ani nepotkali, protože byl na tom podobně. O víkendech rozdýchávali předchozí týden a život se jim smrskl na pohyb po jedné čtvrti. Vyjet ven z Londýna do volné krajiny představovalo několikahodinovou cestu metrem a pak střídání vlaků. Auto tehdy neměli, jejich platy spolklo londýnské nájemné a náklady na život v nejdražším městě Evropy. Janě chyběla rodina, lesy v Podkrkonoší, kde vyrostla, a chtěla mít dítě.

Po nějakém čase si proto řekli, že se přesunou do Prahy. „Praha je menší, klidnější a i pracovní tempo je tu pomalejší,“ říká. Po návratu, stejně jako její britský manžel, zakotvila ve zdejší pobočce další globální právnické firmy. Dostala pětinásobek průměrné české mzdy a nonstop šestatřicítku v práci zažila za dva roky v Praze jen jednou. „Jsme tu spokojení,“ říká s úsměvem uprostřed tichého prosluněného bytu v malostranském podkroví s výhledem na malebné pražské střechy čerstvá matka třítýdenního syna Samuela.

Filip Matějka se cítí úplně stejně. Návrat do Čech byla v jeho případě věc daná. Jeho dlouholetá přítelkyně Zuzana a dnes už manželka, s níž má dvě děti, nechtěla žít v Americe a on ji nechtěl nutit. Že by tu mrhal kapitálem, který do sebe pět let dvanáct hodin denně soukal na Princetonu, mu nepřipadá. „Pokračuju. I tady pracuju na teorii racionální nepozornosti,“ tvrdí. Svět informačních technologií a jeho mozek mu totiž pohodlně umožňují zůstat součástí mezinárodní vědecké komunity, i když je fyzicky v Česku. S Christopherem Simsem se několikrát do roka vidí osobně, jinak si píšou, volají a pracují na společných textech. „Počítáme si každý ty svoje rovničky, mně to občas nevyjde, tak mi to Chris opraví, a jde se dál,“ říká Filip. Práci našel v pražském institutu CERGE-EI, kde učí makroekonomii, zároveň dál bádá a je spokojený.

„Po tom všem cestování můžu objektivně říct, že tahle země není nijak strašná,“ říká se smíchem i Jan Baláč, který žil mimo jiné v Africe. „Základní servis státu – zdravotnictví, školství – nakonec nějak fungují,“ dodává.

Jana živí v Česku práce v malé firmě zaměřené na čisté technologie v energetice – nabídka přišla od jeho bývalého kolegy z ČEZ před dvěma lety, zrovna ve chvíli, kdy Jan končil Cambridge a chtěl se začít poohlížet po práci. Návrat do země mu navíc umožnil zrealizovat jeden ne nepodstatný krok, který měl vždycky v hlavě, tu více, tu méně naléhavě – podat přihlášku do politické strany. „Politika mě vždycky zajímala, jsem levicově smýšlející člověk a věřím v systémové věci,“ jinak řečeno ve strany. Od letošního června je tak členem ČSSD.

Jenže k čemu všemu mu byly všechny ty drahé elitní školy, když pro svoji práci ani pro vstup do sociální demokracie diplomy z Cambridge a LSE nepotřeboval? „Je to tak,“ připouští Jan Baláč, „jenže až ve školách ve Skotsku a v Anglii jsem se naučil číst a psát,“ dodává s trochou nadsázky. Anglosaský model výuky totiž stojí na práci s fakty a obhajobě vlastních tvrzení, takže už od gymnázia psal pořád dokola eseje: otázka, data, argumenty, syntéza, odpověď. „A tohle mi už zůstane.“

Diplom nebyl rozhodující ani pro jeho šéfa, ředitele malé čtyřhlavé firmy na pražských Vinohradech. „Ale to, že strávil tolik let v tvrdém konkurenčním prostředí, bez maminky a kamarádů za zády, pro mě rozhodující bylo. Je to pro mě zárukou, že ten člověk bude mít vnitřní sílu,“ tvrdí Martin Cmíral z Leef Technologies. Jan ji podle něj má. „Dokáže poctivě prodat náš úspěch a unést chybu. Spoléhání se na lobbisty a všelijaké prostředníky, tolik běžné v téhle zemi, jsem od něj neslyšel,“ dodává Cmíral, který sám kdysi studoval v Austrálii.

Šťastný je i šéf Filipa Matějky ze CERGE-EI Štěpán Jurajda, ačkoli pro laika může vypadat zaměstnání experta na „racionální nepozornost“ v Česku nepochopitelně. „Věda dnes funguje jako umění. Atraktivní, to, co může k našemu institutu přitáhnout pozornost, je to, co je originální. A Filipovo téma originální je,“ tvrdí Jurajda. „Navíc jen díky němu k nám přijel přednášet Chris Sims. A nobelisté nepobíhají po českých ústavech v houfech,“ dodává.

Pro mě ideální

Českých absolventů zahraničních škol je už dost. Ministerstvo školství či jiný zdejší úřad jejich počet nesleduje, z údajů samotných univerzit či absolventských spolků lze však dovodit, že se počítají v řádu stovek. Například britská dvojice Oxford a Cambridge registruje necelých dvě stě Čechů za posledních dvacet let a Harvard stovku.

Zhruba každý druhý se pak vrací domů. Tvrdá data opět nejsou k dispozici, odpovídají tomu ale zkušenosti samotných studentů anebo kantorů. Jiří Přibáň, který učí na Univerzitě v Cardiffu, vypozoroval, že dříve Češi studovali v Anglii téměř cokoli a následně přijímali téměř jakoukoli práci, jen aby tam mohli zůstat. „V posledních letech sem čeští studenti přicházejí s velmi přesnou představou, co studovat, velmi přesnou představou, kde by chtěli pracovat a získat konkrétní zkušenosti, a naprostá většina z nich se chce vrátit domů,“ tvrdí Přibáň.

Odliv mozků, ještě donedávna považovaný za danou věc, tedy zjevně polevil. Důvody pro to jsou různé a o některých už byla řeč – od toho, že už jde globálně bádat a být fyzicky v Praze, přes vědomí otevřeného světa, který neuteče, až po to, že tato země „není tak příšerná“. „Pořád navíc platí, že tady ještě jde v raném věku dělat zajímavou práci. Konkurence na Západě je tvrdá a na začátečníky tam často čeká jenom bohapustá dřina,“ říká Lukáš Sedláček, předseda klubu českých absolventů Oxfordu a Cambridge.

Všechno ale samozřejmě růžové není. Navrátivší se absolventi často narazí na zeď nezájmu šéfů zdejších firem nebo úřadů. Sám Lukáš zkoušel giganty typu PPF i třeba Úřad vlády. Pohovory skončily bez úspěchu. „Nebylo mi nikdy jasně řečeno proč,“ krčí rameny. „Nabyl jsem ale dojmu, že je můj diplom pro ně nesrozumitelný, protože umějí pracovat jen s českými. A občas jsem cítil, že ve mně vidí chytráka ze Západu, o kterého mezi sebou nestojí,“ míní Lukáš. Nakonec v Česku založil vlastní firmu, ELAI institut na podporu vzdělávání, a daří se mu.

Zachycování navrátivších se českých mozků zdejší společností brání rovněž tradiční uzavřenost zdejších škol a malé propojení mezi světem byznysu a světem vědy. Zatímco Princetonská univerzita automaticky vede svoje absolventy na speciálním mailing listu, kde jim chodí vedle školních informací také pracovní nabídky firem, české instituce nic takového nedělají. Některé z nich začaly sestavovat seznamy absolventů a těmi s exkluzivními diplomy se chlubí na svých stránkách. Tím to ale končí.

Nicméně i tady se už začíná něco dít. Samo, zespoda, bez systémových změn. Příkladem budiž příběh dvaatřicetileté Martiny Plisové. V Americe vystudovala chemii, ale už na univerzitě zjistila, že ji samotná laboratorní věda neuspokojuje. Chtěla víc mluvit s lidmi, vidět chemii naživo, ve firmách. Náhoda tomu chtěla, že získala práci v poradenské firmě McKinsey, která ji jakožto Češku poslala do Prahy, kde dělala marketingovou strategii pro chemické a farmaceutické podniky. Zhruba ve stejné době se česká společnost MEDICEM, která se rozhodla uvádět na trh progresivní výrobky zdejších chemiků a biologů – třeba speciální kryt na popálenou kůži urychlující hojení –, poohlížela po dalším člověku. Slovo dalo slovo a Martina kývla.

„Běží nám to jak nikdy. Na Martině je strašně vidět americká zkušenost s úzkým propojením výzkumu a firem. Je sebevědomá, rychlá a zároveň umí komunikovat se světem chemiků-vědců, protože mu rozumí. Pro nás naprosto ideální kombinace,“ tvrdí Martinin kolega a zároveň šéf Jan Chalupa.

„Konečně dělám něco, co má jasný smysl, když pomáhám dostat talent českých chemiků ven,“ říká za sebe Martina. „Pro mě naprosto ideální práce,“ dodává.