Řízení školy: Pedagogové všech směrů, spojte se

(c) KL, EDUin

Publikujeme text Tomáše Boudy, který vyšel pod názvem Pedagogové všech směrů, spojte se aneb Subjektivní zamyšlení nad novými spolky Pedagogickou komorou a Učitelskou platformou v lednovém čísle časopisu Řízení školy (1/2018). Autor se věnuje cílům dvou profesních pedagogických spolků, které v minulém roce vznikly, Pedagogické komoře a Učitelské platformě. O co usilují, co je spojuje a co rozděluje?

Volby přinesly nebývalou frekvenci témat o vzdělávání v médiích. Nyní je po volbách, boj o mocenské pozice střídá starost o programy, zájem o vzdělávání slábne (známé „odvolávám, co jsem slíbil“?). Ještěže máme polemiky doprovázející vznik Pedagogické komory (PK) a Učitelské platformy (UP). Jde zde o moc či o programy? Jistě o obojí. Proč oba spolky vznikly? Aby něco prosazovaly, ovlivňovaly, zajišťovaly – a to bez moci a vlivu nelze. Snaží se být řádnými aktéry vzdělávací politiky (zdůrazňuji slovo politiky).

Samostatný pedagog může vzdělávací systém ovlivnit pouze jako respektovaný expert (skutečný odborník). Jinak se musí sdružit a něčím se zaštítit – koho reprezentujeme, co máme společného. Funguje u nás mnoho pedagogických asociací, protože máme rozmanitou profesní oblast a různé pedagogické specifikace: učitelskou, poradenskou, vychovatelskou, dle stupně vzdělávání, dle druhu a typu školy. Avšak čím více asociací, tím slabší pozice pro vyjednávání. Ministerstvo školství či jiné centrální (krajské) instituce (např. zastupitelstva a jejich výbory) nemohou vyjednávat se všemi. Nebývá na to čas a neměli bychom o to ani usilovat – plošná diskuse je pseudodemokratická. Proto je od počátku sdružování patrná snaha posunout je nad profesní různorodost:

  1. slučovat jednotlivce,
  2. spojovat asociace (spolky).

Oba směry můžeme sledovat již od roku 1990. Na tomto místě si udělejme jen krátký exkurz (anabázi sdružovacích snah můžeme docela podrobně sledovat v dokumentech Jany Hrubé – viz www.ucitelske-listy.cz).

  • Ad a) Už koncem roku 1989 se konstituoval Pedagogický svaz s ambicí sdružit vše, co patří do základního školství. V roce 1997 vrcholilo úsilí o založení pedagogické komory – jež bylo inspirované jinými profesemi –, dokonce vznikl návrh zákona o PK. Úspěšně však bylo završeno jen sdružování odborů do současného Českomoravského odborového svazu pracovníků školství, zaměřeného široce na oblasti pracovněprávní, ekonomickou, sociální a profesní.
  • Ad b) Tento směr byl přes organizační složitost úspěšnější. Již v roce 1990 představitelé 12 pedagogických iniciativ založili Pedagogickou unii. Dnes je většina profesních sdružení zastoupena Unií školských asociací ČR (CZESHA, 16 asociací) a Stálou konferencí asociací ve vzdělávání, z. s., (28 členů). Zastupují snad všechny oblasti vzdělávání a mohly by se směřováním a složením docela dobře doplňovat. Takže funkční stav? Ne tak docela. Akčnost je oslabována nedostatečnou profesionalizací managementu sdružení, neexistencí alespoň malého týmu plně se věnujícího zajišťování potřebné agendy. A že jí v dynamickém a disharmonickém vývoji školství od roku 1989 je! Stanoviska přece musejí být včasná, agregovaná, komplexní, prodiskutovaná, podložená argumenty… Už v roce 1997 upozorňoval Karel Vašta, že „asociace se nejdřív musí stát silnějšími a zprofesionalizovat se. Musí být atraktivní pro řadové učitele a poskytovat výhody i služby. Pak mohou zaujmout širokou základnu, stát se skutečnými zástupci pedagogů a ve formě sdružení asociací seriózně působit jako partner ministerstva“ (Učitelské listy, červen 1997). Dodávám, že nejen ministerstva. Například při projednávání zásadní školské problematiky při reformě veřejné správy to měli politici při bezhlavé devoluci správy školství relativně snadné, když odborná sféra, tj. školská administrativa, experti, ale také školské asociace, byla málo slyšet.

Snahy o pedagogické iniciativy vždy sílily a slábly dle síly tlaku na pedagogy – na jednotlivé segmenty vzdělávání, na školství jako celek. Jsme opět v etapě tlaku celkového, proto se stupňují snahy o spojování, jež se vzhledem k výše uvedenému zaměřují na variantu a), tedy spojování jednotlivců – do Pedagogické komory či Učitelské platformy.

Neuvažuji o vstupu do ani jedné z nich, ale kdybych uvažoval, hledal bych ve stanovách teze směřující k relevanci vzdělávací nabídky, tzn. jak se bude školství vyrovnávat se společenskou objednávkou. Pravda, ta je různorodá, také protikladná, takže bych preferoval objednávku těch, kteří vycházejí z vizí, plánování (včetně monitorování a evaluace), zkoumání, kteří cítí odpovědnost vzdělavatelů za směřování společnosti, vyjádřenou např. prohlášením Andrease Schleichera (zástupce ředitele pro vzdělávání v OECD): „Nikdo vás ve 21. století nebude platit za to, co víte, ale jenom za to, co umíte.“ Vybíral bych ty, kteří chtějí zajistit, aby děti nyní a hlavně v budoucnosti nevnímaly svět jako nesrozumitelný, nebezpečný a neovlivnitelný, jak se to stále častěji děje jejich rodičům, aby zvládaly realitu, nerezignovaly a nehledaly jednoduchá a rychlá řešení – populistická a utopická ani retrotopická (vím o teoriích, které pro značný stupeň nejistoty nabízejí modely jednoduchých matematických algoritmů, případně zdravý selský rozum, ale nevnímám je pro školství jako využitelné). Hledal bych tedy vývoj, proměnu tradiční školy, zdůrazňování kvalitní edukace, hlubokou kulturní změnu ve školách.

Co bych našel explicitně ve stanovách Pedagogické komory: „Hlavním účelem [PK] je propojit mezi sebou pedagogické pracovníky.“ Mezi její cíle patří:

  • podpora profesního rozvoje pedagogů, jejich odborného růstu a profesionality,
  • tvorba metodických materiálů a doporučených postupů pro pedagogy,
  • organizace anket a diskusí na téma školství, výchova a vzdělávání,
  • organizace vzdělávacích akcí, dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, seminářů, přednášek, workshopů a konferencí,
  • zprostředkování výměny zkušeností mezi pedagogy.

A co ve stanovách Učitelské platformy: „[UP je organizace] založená za účelem naplňování společného zájmu, kterým je přispívat ke zdokonalení výuky na všech typech škol a zlepšování podmínek pro výkon profese učitele v České republice (…).“ Mimo jiné:

  • chce vytvářet podmínky pro další osobní a profesní růst členů spolku a podporovat jejich vzájemnou spolupráci,
  • si klade za cíl přispívat k vytvoření návazného systému celoživotního vzdělávání učitelů a k zajišťování kvality pregraduálních a postgraduálních kurzů,
  • má zájem podporovat výměnu zkušeností, informací a nápadů mezi svými členy,
  • pořádá kurzy zaměřené na další vzdělávání učitelů, přípravu nových metodiků, školitelů a jejich profesní růst,
  • organizuje odborně zaměřené akce pro členy sdružení (např. konference, semináře),
  • poskytuje odborné poradenství v dalším vzdělávání učitelů (např. analýza potřeb, vytváření kvalitativních kritérií a systémů pro zajišťování kvality, evaluace).

Pro vývoj, růst a důraz na kvalitu vzdělávání jsem v obou případech našel klíčová slova:

  • PK – profesní rozvoj, odborný růst, další vzdělávání, zprostředkování výměny zkušeností;
  • UP – přispívat ke zdokonalení výuky, zlepšování podmínek, další osobní a profesní růst, vytvoření návazného systému celoživotního vzdělávání, zajišťování kvality, výměna zkušeností, další vzdělávání učitelů, příprava nových metodiků, školitelů a jejich profesní růst, systémy pro zajišťování kvality.

Stanovy jistě budou programově rozpracovány, přesto je pro mě to, co jsem nalezl, dostatečně rozdílné a signifikantní pro případné využití mocenské pozice – u PK pro status quo, u UP pro změnu tradiční školy (nezpochybňuji snahu obojí vykonávat kvalitně).

Jsem přesvědčen, že tlak na pedagogy bude sílit. Zbytečně se ČMOS a PK i exministryně školství předhánějí v přisvojení si úspěchu za zvyšování platů. Kdyby nebylo objednávky zvnějšku – zaměstnavatelé, ekonomové, experti různé provenience a postupně také rodiče –, byl by pravděpodobně současný úspěch (ministerstvem nazývaný jako rekordní zvýšení, ale jde pořád o vyrovnávání deficitů) menší, ve stylu předchozích reakcí decizní sféry. Jenže objednávka je jasně doprovázena požadavkem na jiné vzdělávání, než většinově nabízí naše školství – viz např. aktuálně diskuse o strategiích Průmysl 4.0, Společnost 4.0, konference  Aspen Institute Central Europe, ale už dříve materiály NERV i naše Strategie vzdělávací politiky 2020. Proto bych se sdružoval s cílem společně zvládnout tlak, proměnu vzdělávacího kontextu, ovlivňovat tempo a provázanost změn (simultánní podmíněnost), podmínky edukace.

Proč přesto do žádné nové iniciativy nevstoupím? Protože jsem aktivně prožil vývoj od roku 1989, a přestože kontext pro spojování byl přinejmenším v 90. letech příznivější, snahy o „všeobecné“ sdružování úspěšné nebyly. Protože vzhlížíme ke klasickým profesím lékařů a právníků a snažíme se zbavit stigmat „semiprofesí“, kterými jsou (zde volně využívám charakteristiky doc. Janíka z přednášky Transdisciplinární didaktika aneb O sdílení v učitelské profesi, Ostrava, červen 2012):

  • výrazné vnitřní rozrůznění a sledování odlišných zájmů (včetně zdůraznění pomáhající profese jako altruistického ideálu služby v kontrastu k prosazování profesního lobbingu, směřujícího k monopolizaci profesního pole),
  • nízká kontrola jednak vlastního profesního pole vůči konkurentům (uhájíme ho zejména každodenní profesionalitou jednotlivců), jednak kompetencí jeho příslušníků,
  • významné zastupování odborovou reprezentací,
  • absence „silného“ pojetí „silného“ klienta (kdo to je?),
  • výrazný vliv státu („zaměstnanec státu“) – a to v době, kdy je spíše posilována interprofesionalita a fragmentují se všechny profese.

Kromě toho nemám zájem vstoupit proto, že jsme již dosáhli jednoho z hlavních cílů sdružovacích aktivit, jímž je profesní zákon o pedagogických pracovnících (ale také posílení práv pedagogů v zákoně školském).

Sloučí-li PK několik tisíc pedagogů (etablované 3 000 členů na Slovensku jsou výmluvné), pak bude při počtu učitelů (ne všech pedagogů) přesahujícím 120 000 zastupovat jen těch několik tisíc svých členů, nikoho dalšího. Nevstoupím i proto, že konsensus se tvoří diskusí, ne tlakem, a diskuse je podmíněna kvalitou, nikoliv kvantitou. Připomněl bych slova jednoho z iniciátorů Pedagogické unie v roce 1990, který zdůrazňoval: „Nepočítáme s masovým členstvím, protože není zárukou žádné kvality, ba spíše naopak. Počítáme s nejschopnějšími pedagogy, kteří budou ochotni věnovat úsilí nad rámec svých pracovních povinností“ (Jindřich Kitzberger, Učitelské noviny, 1990, č. 30). Dodám, že jsem diskutoval s několika signatáři petice proti kariérnímu řádu, z nichž ani jeden jeho legislativní úpravu neznal; stačilo jim, co se o této systémové změně říká, píše (kým? – viz efekt potvrzovacího zkreslení). Učitelská platforma by měla mít jasno, proč dříve neuspěly podobně zaměřené spolky – Asociace profese učitelství, Učitelské profesní sdružení, zúženě i Asociace školských manažerů – a čím se bude udržovat, až odezní vymezování se proti aktivistickému panu Sárközimu a spol. Stanoviska paní Mazancové, předsedkyně UP, znějí přesvědčivě, ale troufám si tvrdit, že nadšením a energií se UP od předchozích iniciativ neodlišuje, a připomenu, že zdůrazňované sociální sítě jsou sice výborným, ale jen nástrojem.

Mně by stačilo, kdyby se staly CZESHA, SKAV a ČMOS pro pedagogy atraktivnější, získaly nezpochybnitelný respekt u všech dalších aktérů vzdělávací politiky a využívaly aliančních strategií. Určitě v různé míře atraktivitu a respekt mají (u mě třeba SKAV), občas zaujmou stejná (nikoliv společná) stanoviska, ale kdyby to stačilo, nevznikaly by stále nové profesní spolky a asociace oslabující vliv pedagogů při tvorbě a implementaci vzdělávací politiky.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Radek Sarkozi
Radek Sarkozi
2 years ago

Učitelé, ředitelé a další pedagogičtí pracovníci mají jiný názor – jinak bych se jich nepřihlásilo do spolku Pedagogická komora od listopadu 2017 již více než 1.650…