Rodiče vítáni: Škola v Chanově má svůj parlament

(c) kateřina lánská

Publikujeme rozhovor Lucie Fialové s Terezií Vávrovou, metodičkou vítězného projektu školních parlamentů v sociálně vyloučených lokalitách, který získal 1. místo v ceně EDUína za rok 2018. Text vyšel 30. 3. na webu Rodičevítáni.cz.

Masopust, oslavy Mezinárodního dne Romů nebo Den dětí. To jsou prozatímní výsledky a plány žákovského parlamentu na škole v jednom z nejnechvalněji známých míst Česka – v Chanově u Mostu. „Děti ze sociálně vyloučených lokalit potřebují víc než jiné mít možnost pocítit, že dokážou něco zařídit a že má smysl něco dělat, i kdyby to měla být jen výzdoba na masopust nebo to, že přemluví ostatní spolužáky a učitele, aby přišli v maskách,“ říká Terezie Vávrová, která žákovský parlament na chanovské škole pomohla zavést. Ve čtvrtek za to převzala cenu Eduína udělovanou za inovace ve vzdělávání.

Co říkáte na ocenění?
Máme velkou radost, ale hlavně to bude ohromná vzpruha pro chanovskou školu. A signál, že se na ně úplně nezapomnělo a že jsou tady lidi, kteří jim drží palce. Nám může cena pomoct otevřít dveře, které bývaly zavřené, protože když řeknete sociálně vyloučená lokalita, tak to lidé vnímají jako marnost, nebo je okamžitě napadne, že něco s tím udělat bude stát spoustu peněz.

Říkali jste při přebírání ceny, že Chanov to dnes prožívá s vámi…
Ano, paní učitelky byly virtuálně přítomny a když jsme jim napsali, že náš společný projekt získal cenu, tak radostně posílaly dál zprávu, že se i v Praze na ně myslí. My nejsme v Chanově pořád, každodennost parlamentu závisí na dvou koordinátorkách – učitelkách Adrianě Kotlárové a Lucii Zocherové. A samozřejmě také na paní ředitelce Monice Kynclové, která je obrovsky podporuje a byla to ona, kdo našemu projektu otevřel dveře.

Nebáli jste se, že to v takovém prostředí nebude fungovat?
Máme desetiletou zkušenost, že v běžných školách to funguje, tak jsme doufali, že stejné to bude i tady. A opravdu – zjistili jsme, že když je zdravý kolektiv, tak děti fungují stejně, ať jsou romské nebo neromské. Nejdřív ale bylo potřeba naladit učitele a přesvědčit je, že má smysl to zkusit. Překonat jejich skepsi, která pramení jednak ze zkušenosti a jednak asi z obrovské únavy, která se s prací v takovém místě pochopitelně pojí.

S celou sborovnou se probraly obavy a očekávání, koordinátorky parlamentu dostaly metodickou podporu.

Čeho se báli?
Měli pocit, že žákovský parlament je nástroj pro elitní děti. Že u nich ve škole je úroveň znalostí a dovedností nižší, děti mají hodně absencí a často školní docházku ani nedokončí…  Tak jsme jim vysvětlovali, že na to má každé dítě, jen se musí namotivovat.

Jak jste na to šli?
Ukázalo se, že paní učitelky znají své děti tak dobře, že dokázaly dobře odhadnout, co je naláká. Věděly, že děti si budou chtít užít předvolební kampaň, že chtějí kandidovat se vším všudy. V kampani nešlo o žádné provolávání hesel, spíš to bylo spojené s hudbou, tancem. Kandidáti sháněli voliče tím, že deklarovali, že se nebojí mluvit s dospělými a představovali své plány, co by chtěli ve škole zařídit. I samotné volby byly docela velká show, a taky zážitek nikdy nepoznaného – měli pravou urnu, plenty, hlasování bylo tajné a pěkně po jednom… To je moc bavilo a zúčastnili se skoro všichni. V místní romské komunitě to byla úplně první ze tří posledních generací, která šla volit.

Většina ze 134 voličů se vůbec poprvé setkala s volbami. Jejich rodiče volit nechodí.

Jak parlament přesně funguje?
Z každé třídy v něm zasedají dva lidi, aby se mohli vzájemně podporovat. Schází jednou za čtrnáct dní, odpoledne po vyučování. S tím se taky pojily obavy, jaká bude účast, když je to  dobrovolné, ale zatím to nad očekávání klape. Myslím, že hlavně díky snaze koordinátorek udělat zasedání parlamentu zajímavé a hravé. 

Jak tedy vypadá chánovské zasedání? Zkuste nám ho popsat.
Parlament se schází v jedné ze tříd každé druhé úterý od dvou do půl čtvrté. Většinou se začíná aktivitou, která děti stmelí a naladí. Pak se baví o tom, co by chtěli ve škole změnit nebo co by rádi uspořádali. Teď připravují oslavu Mezinárodního dne Romů, takže si rozdělují úkoly a řeší, jak to udělat, aby přišlo co nejvíc lidí a aby je to bavilo. Zasedání trvá 90 minut, což je docela dost, takže se „práce“ prokládá různými hrami a aktivitami na spolupráci. Budovat pospolitost je důležité.

Zasedání.

Liší se to nějak od práce parlamentů v běžných školách?
Ještě víc než jinde je potřeba nastavit pravidla – že mluví jen jeden, nebudeme se překřikovat ani šeptat nebo někoho pomlouvat. A pak už to funguje úplně stejně jako neromský kolektiv.

Nemají děti z vyloučených lokalit menší víru v to, že můžou něco změnit? Neodráží se to na jejich aktivitě?
Samozřejmě, že to chvíli trvá, než pochopí, že má smysl něco dělat. Cesta je pomalejší, dělají se menší krůčky a jsme připraveni třeba na to, že až bude hezky, návštěvnost parlamentu bude asi menší. Na druhou stranu – chanovský parlament funguje od ledna a už stihl zorganizovat masopust. Takže jeho členové už pocítili, že i oni sami dokážou něco zařídit, i kdyby to mělo být jen to, že zařídí výzdobu nebo přemluví ostatní spolužáky a učitele, aby přišli v maskách. Když se taková věc povede, a oni zjistí, že tu moc mají, posouvá to parlament dopředu, aby si věřil i na větší a větší úkoly.

Masopust se povedl a parlament měl dobrý pocit, že dokázal uspořádat skvělou akci.

Co konkrétně to přináší dětem?
Jde tam o budování důvěry, sebedůvěry a jakési sebeúčinnosti – pocit, že můžu žít podle sebe, že má smysl se snažit a ovlivňovat okolí, že mám sílu na to stát se aktivním článkem komunity. A v těchto specifických podmínkách jim to dává i jemnější poznání – že pravidelnost má smysl, že s dospělými se dá mluvit o tom, co bych si přál, že je dobré přiznat, když nevím, jak na to, a nechat si poradit. Jde to pomalu, ale funguje to a posiluje se tím pocit zodpovědnosti, protože to je to, co děti ve vyloučených lokalitách nezažívají.

Změnila se atmosféra školy?
Obvykle se se zavedením parlamentu škola proměňuje velmi výrazně. Tady to možná půjde pomaleji, ale určitě je to pro paní ředitelku další nástroj, jak pracovat s okolní komunitou. Jak přizvat rodiče a zaháčkovat je ve vzdělávacím systému. Žákovský parlament není jen vzdělávacím nástrojem pro děti, ale i pro učitele. Ti díky úspěchům parlamentu zjišťují, že nemusejí být pro děti jen autoritou, ale mohou s nimi mít i partnerský vztah. Klima školy se pak postupně stává otevřenějším a demokratičtějším.

Jak reagují rodiče?
V těchto lokalitách je zajímavé sledovat, jak silné je pouto rodič-dítě. Zároveň rodiče se do chodu školy moc nezapojují, protože nechtějí na třídních schůzkách poslouchat kritiku, ale chodí rádi na různá vystoupení svých dětí a hrdě sledují, co umí. V tomhle parlament dobře funguje, že otevírá školu komunitě. Škola je přímo uprostřed sídliště, takže na Mezinárodní den Romů i na Den dětí, což jsou obě akce, které parlament momentálně připravuje, rodinám stačí ujít pár desítek metrů a jsou v centru dění.

Vzpomněla jsem si na scénu ze seriálu Most!, kde se rodičům v Chanově moc nelíbilo, že nějaká neziskovka se chce věnovat jejich dětem…
My jsme se snažili dát jim předem vědět, že se taková aktivita ve škole rozjíždí, že je to dobrovolné a neplynou z toho dětem žádné známky ani žádné ohrožení. Na nesouhlas jsme zatím nenarazili. Chystáme se za dva měsíce na takový prožitkový výjezd a doufáme, že ani s tím nebudou mít rodiče problém. Dostali jsme doporučení, že by bylo dobré vzít s sebou třeba romskou kuchařku, která ví, jak na apetit romských dětí, a její přítomností se zvýší důvěryhodnost akce pro romské rodiče.

Pokud to bude dobře fungovat, jak parlament děti promění? Co jim to dá do života?
My doufáme, že díky posílené sebedůvěře a zodpovědnosti budou schopni se dostat z toho zakletého života sociálně vyloučené lokality.

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na