Romea.cz: Dana Moree – Facka inkluzivní škole

5. 10. 2016
EDUin
dana.moree_

Publikujeme komentář Dany Moree, který vyšel 3. 10. na zpravodajském webu Romea.cz (ZDE). Dana Moree v něm upozorňuje na to, že vytváření inkluzivního prostředí školy je závislé na postojích učitelů a na tom, aby proinkluzivní směřování školy bylo sdílenou vizí v rámci celého pedagogického sboru.

V poslední době se mi mnohokrát stalo, že jsem byla vyzvána, abych napsala něco o inkluzi. Jenže debata na tohle téma je hrozně rozjitřená a pořád jsem nemohla přijít na to, za jaký konec téma chytit, abych jen neopakovala argumenty, které už jsem stokrát slyšela, a nepřilévala oleje do ohně, který kolem tématu tak jako tak hoří.

Až jsem se v poslední době dostala do situace, která mi dala zakusit, že inkluze není nikde daleko, ale týká se mého až nepříjemně blízkého okolí. Do školy, která o inkluzi nejen mluvila, ale také jí úplně obyčejně žila, přišla nová paní učitelka a děti mi s nevěřícím výrazem v očích vyprávěly, jak na chodbě včera držela prvňáčky pod krkem, když neotočily hlavou, kam říkala. A jednoho trochu pomalejšího chlapečka na chodbě praštila do hlavy nebo jím surově smýkla – děti se nemohly domluvit, co se vlastně přesně stalo. Na důvodu se ale shodly snadno – byl pomalejší. Jenže děti na téhle škole jsou zvyklé na to, že být pomalý není katastrofa, lidi se tady k sobě chovají nebo alespoň donedávna chovali s respektem a nesoulady se řešily společně, v klidu.

Zdá se, že inkluze není jen nějaký přístup ke vzdělávání, ale způsob existence. A pokud ho dotyčný nezažije nebo alespoň dříve nezakusil na vlastní kůži, tak se mu na něj těžko zvyká anebo si ho prostě jen nedokáže představit. A pak to jede: když je někdo pomalý, píše čtyřku jinak, nemá nůžky, tak je třeba ho ztrestat, ponížit, ukázat mu, zač je toho loket. A je po inkluzi, po pocitu, že chybou svět nekončí, problémy se dají vyřešit a důležité je, aby nám bylo společně dobře.

Děti tohle lze naučit celkem snadno. Když jsou v prostředí, které je nastavené ohleduplně, tak se děti normálně naučí mluvit o vztazích, pracovat na nich, přizpůsobovat své tempo druhým a radovat se z každého malého úspěchu – svého i toho druhého. Jenže co s dospělými, kteří tohle nikdy nezakusili a dnes by měli inkluzi prosazovat, protože to po nich zákon vyžaduje? Jak pomoci těm učitelům, kteří sami zakusili jen vztyk na začátku hodiny, ruce za zády, ubrousky pod svačinu úhledně složené do vyžehleného čtverečku – všichni stejně, že se věci dají dělat i jinak? Jak vysvětlit člověku, který nezažil přijetí, že má přijímat ty druhé?

Naději mi přinesl jiný zážitek z poslední doby. Po celodenním kurzu pro nejmenovanou skupinu úředníků státní správy jsem nechala účastníky, aby si vybrali ze sbírky pohledů, jak se na konci dne cítí. Výsledek mě dojal. Všichni vybírali obrázky, které nějak představovaly harmonii, spokojenost – nakrmená miminka, sluncem zalitá louka, voda s odleskem stromů apod. Jenže to ráno, kdy jsme začali pracovat, to takhle rozhodně nevypadalo. Skupina byla plná lidí, kteří byli rozčílení na systém, měli pocit, že jsou mezi dvěma mlýnskými kameny – z jedné strany zákon a předpisy, které mají naplňovat, a z druhé strany snaha chovat se ke klientům lidsky a slušně. Jenže se často dostávají do situací, kdy jsou tyhle dvě snahy zcela protichůdné a střetnou se v několika minutách u přepážky v jednom člověku, který má málo času na rozhodování. Co s tím? Systém tak snadno změnit nejde a frustrace roste. Jenže jednu věc mohu změnit vždycky. Mohu se pokusit změnit sebe, zkusit přijít na to, jak to zařídit, aby se mi dařilo líp, abych si mohl vyjednat ty správné podmínky, být spokojenější a mít tak i víc síly na to, aby i ostatní kolem mě mohli být spokojenější.

John Dewey říká, že vzdělání by mělo uspokojovat. Člověk se vzdělává tehdy, když může využít svůj potenciál, může růst a rozvíjet se, a to nejen intelektově, ale jako lidská bytost. Takové vzdělání by mělo vytvářet zkušenost nakrmeného miminka, které je tak spokojené, že má chuť růst a rozvíjet se. Otázka tedy je, jak to zařídit, aby takhle spokojení dokázali být i učitelé, aby neměli potřebu jet v systému cukr a bič. Systém je to nenaučí a děti na to mají ještě málo moci. Ale někdo by to udělat měl, protože se jinak inkluze stane zase jen prázdným slovem. A to by byla škoda. Život v inkluzivní škole je totiž o mnoho lepší než v té normální, kde se ze zapomenutých nůžek stává pohroma blízká konci světa.

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články