Rozhovor: Dobrý učitel a kouč spolupracuje s rodiči

5. 11. 2014
EDUin
KOUC_z

Přinášíme rozhovor s Jiřím Šmejkalem o tom, co to je koučink, z čeho vychází, jaký má význam pro učitele, jejich práci i osobnostní rozvoj. Jiří Šmejkal je garantem projektu Koučink Akademie (ZDE). Rozhovor s Bedřiškou Žufanovou, spolurealizátorkou projektu Coach for life, si přečtěte ZDE.

„Představte si, že se učitel zajímá, jak se máte. Hodiny jsou bez zkoušení, a přesto učitel i žáci vědí, co umí a kde potřebují zabrat. Hodnocení bere v úvahu: Co jsem udělal dobře? Co bych nyní udělal jinak? V čem jsem byl výborný?,“ říká Jiří Šmejkal, odborník v oblasti koučinku na otázku, jak se může koučink promítnout do školního vzdělávání.

Co je to vlastně coaching? To slovo už bylo coby „koučink“ přejato do češtiny, tudíž je to asi hodně frekventovaný výraz?

smejkal

Jiří Šmejkal, Koučink Akademie

Slovo koučink, ale i základ této metody pochází ze sportovního prostředí. Velmi často si lidi pletou roli kouče s rolí trenéra. Trenér je role člověka, který disciplíně rozumí, sleduje svěřence v akci a na základě sledování pak dává instrukce a rady, jak a co má nebo nemá dělat.

Kouč má velmi odlišný přístup k člověku a k tomu, co dělá. Kouč provází koučovaného na jeho cestě ke stanovenému cíli nebo výsledku. Neradí, není odborníkem na dané téma, je odborníkem na proces, jak k výsledku dojít a tedy sleduje tento proces. Podporuje koučovaného, aby našel způsoby, jak se posunout dál a jak se rozvíjet, jak dojít k potřebnému cíli. Napomáhá uvědomění koučovaného, co je možné, efektivní a prospěšné. V zásadě kouč neradí, ale ptá se.

Kouč také v určitém slova smyslu nesleduje výsledky, ale rozvoj potenciálu koučovaného. Respektuje koučovaného jako člověka a věří, že má všechny potřebné zdroje k tomu, aby dosáhl toho, co chce, jak v profesním, tak osobním životě. Uvažuje o koučovaném v intenci, že se učí a tvoří díky výzvám, které jsou před ním. Takže profesionální sportovní týmy mají kouče i trenéra. Učitel je velmi často v roli trenéra a málokdy klade důraz na rozvoj role kouče.

Mám takový divný dojem. Vyplývá trochu z toho, že učitel by vlastně měl být i přirozeným koučem. Je potřeba u učitelů rozvíjet dovednosti kouče? Neměli by je mít „samo sebou“?

Učitel se, jak víme, připravuje na učitelské řemeslo, spíš po stránce obsahové. Být koučem znamená zaměřit svou pozornost na proces. Obsahy a cíl nechává na koučovaném. Pokud se učitel naučí koučovací přístup, povede proces a vyjasňuje si s žákem cíle. Obsah je ve škole do jisté míry daný a přináší ho učitel. Žák má však vliv na způsob, kterým mu bude obsah předávaný a také s učitelem určuje priority toho, co se má naučit. Současně se zamýšlejí nad tím, jaký z naučeného obsahu bude mít žák užitek.

Učení se koučovacímu přístupu je proces, při kterém se učitel naučí efektivnějším procesům učení. Učitel si osvojí pozitivní a respektující postoje k žákům, naučí se zacházet se svými pocity a získá celou řadu efektivních a tvořivých postupů, jak vést třídu a motivovat žáky.

V současné době už máme první velmi pozitivní zkušenost s propojením koučování skupiny a předmětu etiky od samotných učitelů etiky. Koučovací přístup učitelů a žáků zaměřený na proaktivitu, tj. na způsob řešení daných témat přístupem „Jak by to šlo?“ ve výuce etiky učitele doslova nadchnul.

V rámci výcviku učitelů nepracujeme jen s koučinkem, který je základem, ale ve výcviku využíváme všeobecně osvědčené přístupy a techniky z celé řady dalších oborů. Jen namátkou, z Neurolingvistického programování, Gestaltu, Neurologie, Psychologie učení, Systemických konstelací a dalších.

Základní předpoklady kouče korespondují se základními lidskými hodnotami, etickými pravidly a zásadami pozitivního myšlení, jako je například staré známé perlsovské „všichni jsme OK“, nebo například tvoření otevřených otázek, které pochází od Sokrata. Na otázku, zda by to nemělo být samo sebou, mohu reagovat v tom smyslu, že v pedagogickém vzdělávání se u nás neklade dostatečný důraz na schopnosti a dovednosti, jak už je to v některých např. severských zemích běžné. Sám systém školského vzdělávání je postavený na znalostech, přebírání nějakých pravd, faktů a je otázkou, do jaké míry je to užitečná cesta pro celoživotní rozvoj lidí. Pokud se pedagogické vzdělání zaměří na rozvoj samostatného přemýšlení, což koučink nabízí, bude samozřejmě koučink pro učitele zcela přirozenou schopností. Naší zkušeností s motivovanými zkušenými učiteli je, že v prvních dnech jsou v podstatě šokováni změnou přístupu. Pro některé je to zcela přirozený způsob výuky. Tito učitelé dostanou navíc mnoho nástrojů, jak tento přístup přirozeně rozvíjet.

V čem školám, a zejména žákům pomůže, když učitel bude lepší kouč? Co může být jinak?

Představte si, že přijde do třídy váš nový učitel, pozdraví vás a zajímá se, jak se máte. Hodiny jsou bez zkoušení, a přesto učitel i žáci vědí, co umí a kde potřebují zabrat. Hodnocení přibere ke známkám základní zásady zpětné vazby: „Co jsem udělal dobře? Co bych nyní udělal jinak? V čem jsem byl výborný?“, které si připraví učitel i vy a pak spolu výsledky porovnáváte a konzultujete… K tématům se můžete svobodně vyjadřovat… Díky tomu, že látku v hodinách probíráte kreativně, je zde hodně praktických ukázek a cvičení, tvoří se, a vy všichni ve třídě spoluvytváříte hodinu s učitelem… Rodiče jsou přizváni, aby spoluvytvářeli s učitelem vhodné podmínky pro váš rozvoj, jak vědomostí, tak osobnostní. Cítíte, že jim jde o vás a ne o známky…

To bylo jen pár obrazů o škole. Kdybych měl ještě pokračovat, tak žák díky přístupu učitele – kouče, získává sebevědomí, že to, co se potřebuje naučit, je v jeho moci, že na to má.

Protože dobře chápe, proč se učí, přebírá za své učení přirozeně odpovědnost. Své učitele ctí, jako přirozené autority. Učí se ctít druhé lidi a respektovat odlišné názory a víru. Naučí se týmovému cítění a spolupráci. Jestli se vám to již zdá hodně, tak vězte, že tohle všechno máme přirozeně v sobě a kouč to pouze pomáhá objevovat.

Jak mohou principy koučinku prospět ve vztazích ve škole? A jak k samotnému vzdělávání?

Pokud je koučovací přístup dobře používán, rozvíjí schopnost prožívat radost z učení a objevování. Ve chvíli, kdy získáme respekt k jedinci, že on primárně ví, co potřebuje, v čem se potřebuje rozvíjet, tento respekt se nepřímo objeví i v komunikaci a vztazích mezi lidmi. Respekt je totiž základem všech vztahů.

Jak již jsem řekl, to, co koučování podporuje, je zdravé sebevědomí, smělé vytčení cílů a jejich dosahování. Skrze koučující přístup se žáci přirozeně naučí úctě k rodičům, rovnocennosti vůči spolužákům a proaktivní spolupráci s ostatními. Vytvoření zdravého přístupu k životu se pozitivně promítne i do takových choulostivých témat, jako je např. šikana nebo závislosti. V tomto dvouletém výcviku nebylo dostatek prostoru na to, pracovat se systemickou pedagogikou, která by v kombinaci s koučovacím přístupem byla schopna řešit celou řadu různých ožehavých témat, která školství provázejí.

V čem učitelé mívají nejčastější nedostatky?

Učitelé jsou naprosto OK právě takoví, jací jsou. Mají vše, co pro svůj rozvoj i osobní i profesi potřebují. To je základní přístup k procesu učení se formou koučování. Protože i všichni žáci jsou OK, mají také vše, co potřebují pro svůj osobní rozvoj. Přístup „já jsem OK a ty jsi OK a pojďme společně hledat, v čem se budeme společně rozvíjet – já jako učitel, ty jako žák“ – nám nabízí další nový rozměr. Koučové na nedostatky necílí, zabývají se tím, jak člověka a věci kolem něj smysluplně rozvinout a posunout. A tento přístup učitelům nabízíme a učíme se společně s nimi, jak změnit základní paradigma, které máme všichni v sobě hluboko uložené, totiž “že je tady potřeba něco opravit, něčemu zabránit, aby to bylo bezpečné” na nový přístup “všichni se učíme”.

Koučování je dnes již certifikovaná profese s mezinárodními standardy, a pokud se chtějí učitelé něco z této profese ku prospěchu svému a následně i svých žáků a jejich rodičů a také svých kolegů naučit, tak mají u nás v akademii dveře otevřené.

Jaké mají učitelé a ředitelé k dispozici prostředky rozvoje?

Je to bezpochyby chuť používat a rozvíjet svůj rozum, cit, všechny smysly a intuici. Rovnováha mezi rozumem, citem, vnímáním a intuicí nám každému pomůže najít ten vhodný prostředek, kudy se dál smysluplně rozvíjet. Na závěr mám jedno doporučení nebo inspiraci pro lidi v Zemi Komenského: Bylo by užitečné vrátit se k odkazu J. A. Komenského “Nejen rozumem, ale i citem”, vybrat si seznam jeho citátů a každý den si nejen jako učitel, ale i člověk kontrolovat, jestli jsem v souladu s těmito životními moudry, neboť se od sebe učíme příkladem, nikoliv memorováním.

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články