Jaké jsou příčiny zvýšení počtu poruch řeči a jazyka? Lze nárůst logopedických potíží u nejmladší generace vysvětlit pouze vlivem technologií?
Kateřina Lánská 5. 10. 2023
Když pátráte po důvodech narůstajícího počtu řečových a logopedických potíží u dnešních dětí, narazíte nejčastěji na nadužívání technologií. Je to ale opravdu tak? Zřejmě ne. Roli tu podle všeho hraje především dědičnost, psychika či prostředí, v němž dítě vyrůstá.
Podle Asociace klinických logopedů dnes mezi nejčastější poruchy řeči a jazyka patří zejména dyslalie neboli patlavost, tj. nesprávná artikulace určité hlásky či hlásek (především skupin s, z, c“ a „š, ž, č“, ale také „r“ a „l“). Dále je častou diagnózou vývojová dysfázie, která už patří mezi vážnější poruchy, protože je při ní narušeno centrální zpracování řečového signálu, a v raném věku se malí pacienti potýkají také s opožděným vývojem řeči.
Logopedické potíže a řečové a jazykové poruchy u předškoláků navíc patří podle údajů České školní inspekce (ČŠI) mezi druhý nejčastější důvod udělování odkladů školní docházky, v posledních letech jde o něco málo přes pětinu všech dětí s odkladem.
Narůstající trend potvrzují i data z resortu zdravotnictví. Podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) se počet osob v logopedické péči za posledních patnáct let kontinuálně zvyšuje. V roce 2007 se v oboru logopedie léčilo 130 639 pacientů, v roce 2020 to bylo již 144 497 pacientů vyhledávajících péči klinického logopeda. „Příčiny mohou být různé, můžeme mezi ně řadit vyšší povědomí o řečových a jazykových poruchách, kvalitnější klinicko-logopedickou diagnostiku, stoupající věk matek, který s sebou nese vyšší rizika pro jejich děti, nebo lepší návaznost na poradenská zařízení, která dětem stanovují adekvátní stupně podpory ve školách. Obecně narůstá výskyt neurovývojových poruch, mezi které logopedické diagnózy často patří,“ popisuje možné faktory ovlivňující zvyšující se počet pacientů logopedických ordinací Gabriela Solná, místopředsedkyně Asociace klinických logopedů.
Data ÚZIS však nezahrnují všechny děti a mladé lidi, kteří dostávají nějakou formu podpory při řešení svých řečových obtíží. Část z nich je totiž v péči školských speciálně-poradenských zařízení. „V rámci statistické evidence resortu školství také jednotlivá školská poradenská zařízení logopedického typu každoročně, pravidelně a průběžně počty klientů v rámci výkaznictví evidují a je patrné, že rok od roku stoupají. Pro objektivní konstatování by však bylo žádoucí realizovat přesné, meziresortní šetření, které by konečná a reálná data odhalilo,“ potvrzuje popisovaný trend i Veronika Včelíková, členka výkonného výboru Asociace logopedů ve školství. Podle jejích slov navíc v ČR existují určité mezikrajové a regionální odlišnosti.
Tato zjištění potvrzují i šetření ČŠI, která sledují počty dětí s odkladem školní docházky a příčiny odkladu. Mezi kraje s nejnižším počtem dětí, které získají odklad na základě diagnostiky logopedických problémů, patří Liberecký kraj (11,5 %), Praha (12,9 %) nebo Zlínský kraj (15,9 %). A naopak nejčastěji jdou děti o rok později do školy z důvodu řečových poruch v Olomouckém kraji (25,3 %) nebo v Kraji Vysočina (24 %). Data pocházejí ze školních let 2019/2020 až 2021/2022. Uvedené výkyvy v diagnostice mohou na jedné straně souviset s nedostupností odborných pracovníků v jednotlivých regionech, ale podíl na nich bude zřejmě mít i fakt, že praxe jednotlivých poradenských zařízení není sjednocená a pro dané oblasti neexistují závazné metodiky.
Co tedy vlastně stojí za rostoucím počtem logopedických obtíží v populaci? Klinická logopedka Gabriela Solná je přesvědčená o tom, že významnější než vliv prostředí jsou genetické predispozice k jazykové poruše. Potvrzují to podle ní i výzkumy. Nepodnětné prostředí tak působí jako akcelerátor v situaci, kdy je u dítěte rozvoj řeči ovlivněn neurovývojovou poruchou, jejíž příčina je především genetická. „Stává se, že se nám dostávají do péče děti s těžkými poruchami, které mají velmi dobré, podnětné, stimulující prostředí, a přesto je jejich jazykový vývoj výrazně narušen,“ popisuje své zkušenosti z praxe.
Dalším faktorem, který hraje při rozvoji logopedických potíží roli, jsou podle ní psychické obtíže. „Trendem posledních let je kvalitní diagnostika a adekvátní terapie v kooperaci s dalšími odborníky, jak lékařskými, tak školskými, ale zejména péče o duševní zdraví dětí. Ne tedy za každou cenu dril v oblasti artikulace a dalších oblastech jazyka, jak se někdy stává a vyžaduje. Ten by naopak mohl vznik těchto sekundárních psychických obtíží zapříčinit či urychlit. Logopedických diagnóz, které takový dril vyžadují, je méně a indikace takovéhoto postupu je přesně stanovena,“ vysvětluje. „Častou doprovodnou poruchou bývá porucha pozornosti, ne ojediněle porucha autistického spektra, tiková porucha a jiné. A pokud je u dítěte porucha mluveného jazyka i v 5 letech, tak často s příchodem do školy začíná také porucha jazyka psaného a čteného,“ doplňuje.
Veronika Včelíková z Asociace logopedů ve školství vidí příčinu shodně především v genetické zátěži, upozorňuje ale také na vliv životního stylu dnešních rodin a na zvyšující se tlak na výkon ze strany školního prostředí. „Současná doba je velmi rychlá, a právě životní styl a priority rodiny mají často negativní dopad na raný vývoj řeči. Ve své praxi osobně vnímám velmi intenzivně narůstající skupinu dětí, jejichž správný vývoj řeči negativně ovlivňuje absence pohybu a nedostatečná psychomotorická stimulace. Není-li v raném věku dostatečně podpořen rozvoj hrubé motoriky, nemůže se uspokojivě rozvíjet ani jemná motorika, oromotorika či grafomotorika, a není tak dostatečně podporován celý komplex psychomotorický. Dochází pak ke stagnaci či dysbalanci ve vývoji,“ dodává s tím, že vývoj řeči je složitý a komplexní proces.
Jak zjistit, že ve vývoji řeči dítěte není něco v pořádku? „Pokud se jedná o závažné vrozené vývojové obtíže nebo výskyt vady řeči ve velmi raných stadiích života novorozence či kojence, je vždy zásadní včasné podchycení a intervence ze strany odborného multidisciplinárního týmu, jehož součástí by měl být také klinický logoped,“ říká Včelíková.
Včasné podchycení poruchy řeči a jazyka má jednoznačně vliv na prognózu dalšího vývoje. K návštěvě klinického logopeda proto rodiče nejčastěji motivuje pediatr, a pokud je podezření na komplexnější problém, mohou následovat další odborná vyšetření. „U dětí předčasně narozených, dětí s vrozenými obtížemi typu rozštěpy rtu a čelisti, sluchovými vadami a podobně je často klinický logoped přítomen již v raných stadiích péče o ně. U dětí v pozdějším věku při podezření na nějaké obtíže v řeči, jazyce či komunikaci se rodič obrátí na pediatra, který mu vypíše žádanku. Rodiče sami mají velmi dobrou schopnost vycítit, že něco ve vývoji u jejich děťátka není v pořádku, a často jsou iniciátory prvního vyšetření právě oni,“ doplňuje Gabriela Solná. K logopedickému vyšetření do školského poradenského zařízení pak děti nejčastěji přicházejí na podnět učitelky v předškolním či školním zařízení, ale i na žádost rodičů. Kromě logopedického vyšetření obvykle proběhne i to psychologické a v případě potřeby jsou doporučena i další odborná vyšetření.
Přestože ve školských speciálně poradenských zařízeních působí speciální pedagogové se specializací na logopedii již řadu let, byla pozice školského logopeda legislativně ukotvena teprve nyní, v novele zákona o pedagogických pracovnících, která vešla v účinnost od letošního 1. září. Neobešlo se to však bez kritické diskuse o kompetencích jednotlivých odborností, klinického a školského logopeda. Někteří kliničtí logopedové vyjadřují obavy, že péče školských logopedů by vždy nemusela být dostatečně erudovaná, protože nemají zdravotnické vzdělání.
„Logoped ve školství má užší náhled na odchylky a patologie, které spadají častěji do předškolního a školního věku. Při návštěvě speciálně pedagogického centra dítě vyšetří a v případě kapacitních možností a potřeby mu zajišťuje logopedickou intervenci v podobě terapie v SPC. Zajistí také adekvátní nastavení podpory ve vzdělávání a metodicky vede pedagogy, kteří se na výuce podílejí,“ popisuje roli školského logopeda Veronika Včelíková.
Klinická logopedka Gabriela Solná vysvětluje role obou odborníků takto: „Klinický logoped je ten, kdo stanovuje zdravotní diagnózu a její stupeň, spolu v týmu s dalšími odborníky vylučuje nebo potvrzuje další komorbidní poruchy, nastavuje a provádí adekvátní terapii a navrhuje další postup. Školský logoped je speciální pedagog, přebírá dítě a pomáhá mu správně nastavit podmínky pro výuku, pomáhá edukovat učitele, vybrat dítěti správné místo ve třídě či upravit formu vzdělávání, například zvolit správný způsob výuky čtení. Dále pomáhá s výběrem vhodných pomůcek, s komunikací u dětí, které potřebují nějaké náhradní komunikační systémy a podobně. Zkrátka zohledňuje logopedickou diagnózu směrem k učiteli a výuce tak, aby to dítě co nejlépe zvládlo.“
Kompetenční spor, který se v posledních měsících rozhořel, by ale neměl zastínit fakt, že tu jde především o dítě a jeho podporu, a tudíž by bylo užitečné hledat mezi školskou a zdravotnickou oblastí synergie. Obě citované odbornice se shodují na tom, že klíčovou roli v řešení logopedických potíží hraje včasná diagnostika a péče. „V rámci systému je klinický logoped prvním, který potřebné dítě může vidět, je-li vada řeči odhalena včas a pediatr odešle dítě na odborné logopedické posouzení. Školský logoped, poradenský pracovník, přichází s dítětem do kontaktu ideálně v době nástupu do předškolního zařízení, nejdříve tedy mezi druhým a třetím rokem. V současné době je věnováno velké úsilí co nejvčasnějšímu podchycení obtíží, ale nadále je třeba na tomto systémově pracovat,“ uzavírá Veronika Včelíková.
Text vyšel v příloze Akademie Lidových novin.
Autor článku:
Kateřina Lánská
Editorka, Analytička, EDUin.
