Spomocník: Vannevar Bush a jeho Memex po 70 letech

Jak máme myslet aneb o tom, jak se po 70 let naše snaha posouvat schopnost lidí propojovat své poznávání zdánlivě míjí účinkem. Seriál portálu Spomocník, připravený Bořivojem Brdičkou. První z uveřejněných textů se věnuje vzpomínce na jeden z významných předělů ve vývoji technologií směrem k současnému internetu a webu, který je založen na nelineárně strukturovaném systému dokumentů (ZDE). 

Letos máme pěkně kulaté 70. výročí od skončení 2. světové války. A jsme svědky toho, jak lidstvo opět zapomíná na hrůzy, které může způsobit nenávist a násilí. Skoro nikdo si již neumí představit, co v roce 1945 skutečně cítili lidé, kteří poslední globální válku přežili a věřili, že mají před sebou lepší budoucnost. Dost odlišné pocity jistě měly národy zemí poražených, vojáci vítězných armád na dobitém území a obyvatelé zemí, jichž se válka fyzicky nedotkla. Některé důsledky tehdejší situace se nám bohužel vynořují ještě dnes. Pokusme se vžít do myšlení člověka, který měl za 2. světové války ve Spojených státech za úkol organizovat podporu vědců při vývoji nových zbraní hromadného ničení. Ano, mluvíme o atomové bombě a o projektu Manhattan organizovaném vládní agenturou OSRD, kterou vedl Vannevar Bush.

V červenci 1945 vyšla v The Atlantic jeho esej As We May Think [1], která se později stala inspirací pro vývoj počítačových aplikací pracujících s nelineárně strukturovanými dokumenty (hypertext) a má zásadní význam pro pochopení smyslu současného propojování světa doprovázeného exponenciálně rostoucím množstvím všudypřítomných informací. Bude jistě na místě ji připomenout.

Bush kupodivu nepřemýšlel na konci války nad tím, jak technologický náskok, který jeho země měla, využít k ovládnutí celého světa. Byl přesvědčen, že jedinou cestou, jak v budoucnu podobným katastrofám zabránit, je umožnit svobodnou výměnu informací, a to primárně mezi vědci. To podstatné na Bushově pojetí je skutečnost, že chápe poznání jako všeobecnou hodnotu, k níž má mít každý bez ohledu na původ stejný přístup. Dnes bychom to mohli připodobnit ke snaze otevřít možnost vzdělávat se každému člověku žijícímu na naší planetě.

Bush si již tenkrát uvědomoval, jak závažným problémem je naše malá schopnost orientovat se v obrovském množství existujících informací – dozvědět se, co již vymysleli jiní. Jako příklad uvádí Mendelovy zákony dědičnosti, které věda objevila až díky překladu do angličtiny desítky let po jeho smrti. Je otázkou, kolik podobných objevů bylo v minulosti docela zbytečně ztraceno.

Bush tak dospívá k představě, která v podstatě odpovídá našemu současnému chápání vlivu internetu – riziku informační přesycenosti, důsledkům filtrování a bublin (Pozor na internetové informační bubliny!), k potřebě existence kurátora (Učitel jako online kurátor): „Vzniká nová profese jakýchsi průkopníků, kteří budou nacházet potěšení v hledání spojitostí v enormním množství běžně dostupných záznamů.“ [1]

Bushova hlavní potíž v roce 1945 spočívala v neexistenci jednotného propojeného úložiště dat (tehdy záznamů). Při neexistenci blogů a tvítů se snaha nepřehlédnout nic z nových smysluplných nápadů současné poznání obohacujících zdála být mimořádně obtížná. Vrcholem tehdejších představ o přístupu k velkému množství informací na jednom místě byly mikrofiše používané knihovnami i zpravodajskými agenturami. Ty umožňovaly na tehdejší dobu úžasnou koncentraci dat na malém prostoru. Obrovským problémem ale bylo, jak potřebnou informaci najít. Jediným známým postupem, jak se orientovat v obsahu, byly různé rejstříky, jaké známe z knihoven. Rozhodně nebylo k dispozici digitalizované fulltextové vyhledávání, jako dnes.

Bushovi ale nešlo jen o prosté vyhledání potřebného dokumentu nebo konkrétního místa v něm, jakkoli to bylo obtížné. Byl jedním z prvních, kdo se zamýšlel nad tím, jak uspořádat informace tak, aby byly zaznamenány též souvislosti. V té době již poznání funkce mozku pokročilo. Bylo známo, že poznatky jsou v něm budovány na základě asociací a s jejich pomocí pak mohou být později vybavovány. Bush chtěl podpořit právě proces rozvoje asociací tak, že navrhl přístroj, který měl být schopen kreativním myšlením jednou vytvořená propojení mezi konkrétními místy různých dokumentů zaznamenávat, kdykoli znovu vyvolat a předávat jiným přístrojům (sdílet). Představoval si, že automatizací procesu vybavování souvislostí uvolní prostor pro vyšší formy myšlení. Ten přístroj nazval Memex.

„Zatím nedokážeme kopírovat mentální proces dokonale. Ale měli bychom se z něj umět alespoň poučit. Můžeme napodobit a možná dokonce zlepšit alespoň některé jeho vlastnosti. Výběr potřebné informace nemusí být závislý na rejstřících, může být realizován na základě asociací a může být permanentně zaznamenáván tak, aby bylo možné se k němu později vrátit. Je zřejmé, že takto uložený záznam asociací nebude možné sledovat se stejnou rychlostí a volností, s jakou by se po stejné cestě mohla ubírat nezávislá svobodná mysl. Ale předčí ji co do stálosti a jasnosti myšlenkových pochodů založených na spojení položek vybraných z úložiště (mikrofišového archivu).“ [1]

Je zřejmé, že zde mluvíme o něčem, co lze označit za informace o informacích, čili o metadatech ve formě hyperlinků propojujících primárně textové dokumenty. Ted Nelson tomu pak v roce 1963 dal název hypertext (viz Role internetu ve vzdělávání – 4.1 Co je to internet). Že se později stal hypertext hlavním principem použitým Timem Berners-Lee při vývoji webu, snad dnes už ví skoro každý. To znamená, že Bush je ve skutečnosti prvním, kdo do té doby hypotetickou (Wellsovu) představu o jednotné celosvětové encyklopedii dovedl až ke skutečným konstrukčním plánům realizace.

Nutno říci, že čas v roce 1945 ještě neuzrál, a tak se Memex v původní mechanické podobě nikdy vyrobit nepodařilo. Snad ani nemá smysl se detaily jeho konstrukce dnes zabývat. Jeho zamýšlenou funkci nejlépe ukazuje následující animace.