Stenozáznam vystoupení poslanců při projednávání novely školského zákona

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Josef Dobeš

 

Vážená paní předsedkyně, vážení kolegové z vlády, dámy a pánové, máte před sebou návrh novely školského zákona, zákona 561/2004 Sb., předložený vládou České republiky Poslanecké sněmovně jako tisk 340. Tato novela v sobě obsahuje poměrně velkou množinu změn, které bych shrnul do tří oblastí. První oblast je snížení byrokracie v regionálním školství. Druhou oblast bychom mohli nazvat usnadnění přístupu ke vzdělávání. Třetí oblast – jsou tu dvě změny ke státní maturitě proti tomu, jak to bylo schváleno v roce 2008.
Když jsme posílali tuto novelu do vlády, tak jsme vycházeli z několikaměsíční diskuse mezi odbornou veřejností, mezi učiteli a řediteli škol. Já bych vám v krátkosti některé body z toho představil a vypíchl, tak abyste se mohli už v tomto prvém čtení rozhodovat.
První věc, kterou měníme, nebo máme ambici změnit, je změna přijímacího řízení na střední školy, nebo spíš změna informování o úspěšném zvládnutí přijímacího řízení, kdy chceme nahradit obálky s pruhem tím, že stačí, že ředitel školy pro ty přijaté – stačí vyvěšení na webu školy či na úřední desce školy. Zároveň chceme znemožnit zpětvzetí zápisového lístku, a tím pádem dát trošku garanci ředitelům škol o počtu přijatých dětí, kdy to zpětvzetí je možné jenom tehdy, pokud se student dostal na jinou školu, když si podal více přihlášek. Jinak by to nebylo možné.
Snažíme se zbavit byrokracie školy v tom, že rušíme vlastní hodnocení školy, tzv. autoevaluaci, protože to je to dokument, který se dubluje s výroční zprávou školy, školy to zatěžuje. Stejně tak v novele rušíme hodnocení žáků v pátých, sedmých a devátých třídách, které je zbytečné, nikdo je nečte a třídní učitele to velice zatěžuje.Snažíme se dát metodickou pomoc základním školám a středním školám v modelovém školním vzdělávacím programu. Není to povinné, je to doporučující metodické příručka, jak výrazně zdůvodňuje tato novela.
Zároveň se zabýváme funkčním obdobím ředitelů, kdy nastavujeme šestileté funkční období i možná pravidla odvolávání ředitelů.
V novele školského zákona nastavujeme pravidla pro vznik firemních školek, kdy firemní školky s velkou podporou MŠMT mohly vznikat od 1. 1. 2012, kdy by byly zařazeny do rejstříku, to znamená Ministerstvo by na ně přispívalo částku 60 % normativu za předem jasných podmínek pro chod těchto firemních školek. Zde musím předeslat, že to nezvyšuje nárok na státní rozpočet, protože ta předpokládaná částka by byla z úspor Ministerstva školství.
Myslím, že hodně velkou pomocí pro naše diplomaty a krajany žijící v zahraniční je zrušení rozdílových zkoušek, to znamená tyto rozdílové zkoušky by od schválení této novely byly jen dobrovolné. Myslím, že po tom naši krajané volají.
Možná bych se vrátil k tomu poslednímu bodu a to je úprava maturitní zkoušky. Zde v té pětsetšedesátcejedničce se snažíme zafixovat současnou podobu na dva roky, protože kdybychom to tak neudělali, tak už příští maturita by byla ještě náročnější a byrokratičtější, protože by tu byl třetí povinný předmět a ten by byl buď z informatiky, nebo ze společenských věd, či technicko-přírodních věd. A my říkáme – chceme – zvládli jsme tu státní maturitu tak tak, a nechceme přidat školám v příštím roce další byrokracii. Bez ohledu na to, že střední školy nejsou vybaveny počítači a ta podoba z roku 2008 říkala: musí tam být povinná zkouška z informatiky. Přiznám se, že pokud bychom toto neupravili, nedovedu si představit příští rok státní maturitu. Už tato podoba byla tak tak, aby ji školy administrativně a byrokraticky zvládly. Takže ta novela říká: bude to opět povinně z českého jazyka a volba mezi cizím jazykem a matematikou. Takže to jsou závěry.
Tato novela měla ambici, když jsme ji dávali dohromady, aby její účinnost byla 1. 9. 2011. V tuto chvíli díky tomu legislativnímu chodu je reálné, že začne platit od 1. 1. 2012. I přesto bych rád na vás, kolegové, apeloval, abychom urychlili projednávání této novely, abychom ji pustili do odborného výboru a do druhého čtení. Děkuji vám.

 


 

Poslanec Pavel Bém

 

Vážená paní předsedkyně, vážený pane ministře, paní poslankyně, páni poslanci, každý návrh zákona, který prochází, nebo se kterým souhlasí všechny politické kluby, je svým způsobem podezřelý a to asi nejspíše bude platit i o návrhu novely zákona o vzdělávání. Já jsem původně měl v úmyslu nevystupovat. Slyšeli jsme toho hodně. I já zastávám názor, že by tento návrh zákona měl být postoupen do druhého čtení, aby mohl být do detailu diskutován na úrovni jednotlivých výborů. Navíc se zde vystřídali u řečnického pultíku téměř všichni členové školského výboru, takže jsem si myslel, že ušetřím Poslaneckou sněmovnu, ale neudělám to. Neudělám to proto, že mě někteří mí kolegové předřečníci přece jenom vyprovokovali k reakci.
První bych si dovolil reagovat na paní kolegyni Semelovou, se kterou se dlouho známe, ještě z pražského zastupitelstva. I ona seděla v mnoha školských radách a nepochybně školskému systému rozumí, věnuje se mu dlouho. Ona řekla: dlouhodobý úpadek vzdělanosti v České republice. Česká republika prochází asi nějakou vzdělanostní krizí a my jsme konfrontováni s úpadkem vzdělanosti. Mně to přece jenom připomnělo takovou tu klasickou komunistickou rétoriku a trochu mě zamrazilo v zádech, protože jsem si tak v duchu začal představovat, jak by si asi tak paní kolegyně Semelová představovala to rostoucí a kvetoucí české školství.
Bohužel ale musím říci, že do její rétoriky vstoupil i pan kolega, kterého si velmi vážím, za sociální demokracii, pan kolega Novotný, který řekl větu, že student, který dříve vystudoval tak tak obor elektrikář, zvládl dnes maturitní zkoušku, a student, který se věnoval výučnímu oboru zedník, dnes vystuduje v pohodě elektrikáře. A upřímně řečeno, já když jsem si to tak v té sémantice, v tom významu, kterému jsem se snažil porozumět, začal překládat do toho jazyka paní kolegyně Semelové, tak jsem si vlastně uvědomil, že vlastně oni oba řekli trochu jinými slovy to samé. A nezlobte se, já si tím nejsem tak úplně jist.
Já bych si dovolil na adresu toho předkládaného návrhu zákona říci osm základních tezí, které jsem si schovával pro jednání s panem ministrem na úrovni školského výboru, ale řeknu to tedy už dnes.
Já si myslím, že české školství, jestli něco potřebuje, tak ne aby se řešilo jakýmisi salámovými metodami, že prostě se věnujeme tu jedné oblasti, tu jedné oblasti, tu jedné oblasti, vsazujeme do ní nejrůznější přílepky. Víte, vzdělání je přece obrovský potenciál. Je to obrovská hodnota. Možná že když dnes hovoříme o vzdělanostní ekonomice, pane ministře, tak je to to nejvíc, co máme. A možná že když dnes hovoříme o kompetitivitě České republiky na trhu práce, na evropských či světových globálních trzích, o naší budoucnosti, budoucnosti také ekonomické, tak nepochybně na vzdělání ji musíme – to je kategorický imperativ – postavit. Já mám strach, že novelou zákona o vzdělávání děláme to, co vlastně tady vždycky umíme, že dostaneme z našeho úřadu nějaké materiály, ty zesilážujeme, sežvýkáme, nějakým způsobem do nich vsuneme trošičku našeho intelektuálního potenciálu, pan ministr je nepochybně obklopen odborníky, no a pak z toho prostě a jednoduše něco vyleze, co nemusí být tak vždy úplně chutné.
Takže já bych moc plédoval a volal, pane ministře, po tom, abychom se skutečně spoluodpovědností začali věnovat práci na novém školském zákonu. A já nemám rád to slovo komplexní, ale který by byl aspoň trošku komplexní.
Za druhé. Já jsem přesvědčen a v tom se jistě budu lišit s názorem paní kolegyně Semelové a doufám, že se nebudu lišit s názorem pana kolegy Novotného, že chceme zachovat – jsem přesvědčen, že chceme zachovat a rozšiřovat elementární míru liberalizovaného školství v České republice. Že nechceme zase začít svírat nějakými centralizovanými administrativními nástroji a opatřeními, protože to už jsme tady historicky měli. A ono to přineslo nějaký efekt. Ale nezlobte se na mě, já jako absolvent tohoto vzdělávacího systému mohu s jistotou potvrdit, a jako člověk, který může srovnat to liberalizované školství i v některých západoevropských nebo v jiných vyspělých ekonomikách, tak musím říci, že to centralizované, takové to socialistické řízení mělo možná nějaké výhody, ale daleko více nevýhod. A samozřejmě chceme dát především a hlavně v tom liberalizovaném školství, to neznamená chaos, to neznamená úplně volná soutěž ve všem, to neznamená všichni si mohou dělat, co chtějí. To neznamená, že tady neexistují nějaké jakési elementární – teď odpusťte, já použiji to slovo, když už jsem začal s kolegyní Semelovou na začátku, školní osnovy, nějaký vnitřní řád, nějaké elementární vydefinování jakéhosi vzdělávacího standardu. To spíše znamená, že přece chceme, aby si děti, studenti a jejich rodiče s plnou odpovědností měli možnost vybrat.
Za třetí. Chceme minimalizovat úřednické zásahy nebo zásahy úřednické moci, nebo mohu říci dokonce úřednické zvůle, do toho školského systému. Nechceme, aby té úřední moci a těch centralizovaných direktiv, pane ministře, bylo více. A já si nejsem tak úplně jist, když se dívám na návrh novely zákona o vzdělávání, jestli v tuto chvíli neděláme pravý opak.
Vy jste řekl správně a mí předřečníci také, že je dobré na tomto návrhu, že snižujeme administrativní zátěž. A já jsem tak trošičku přemýšlel o tom, co potkalo české školství mimořádného v posledních měsících. A jistě asi všichni víme, tušíme, že teď hovořím o státních maturitách. Tak upřímně řečeno, dámy a pánové, jestli tedy něco přineslo ale neuvěřitelný nárůst administrativy, té administrativní zátěže pro ředitele škol, ale samozřejmě i pro pedagogické pracovníky, tak jsou státní maturity. Já tady nechci říct, že státní maturity jako srovnávací, korektivní zkoušky, které mohou odzrcadlit na jedné straně kvalitu jedné školy a na druhé straně nekvalitu druhé školy, jinými slovy, že pomohou oddělit zrno od plev, tak že jsou krokem špatným směrem. To v žádném případě. Ale nepochybně tedy míra té administrativní zátěže, ta neskutečná složitost těch státních maturit, ta jejich ekonomická, ale i časová nákladnost, no to je něco neuvěřitelného! Takže prosím pěkně srovnávací zkoušky, nebo chcete-li státní maturity, chceme, ale pokud možno v nějaké nové, rozumné, racionalizované podobě.
Za páté. Chceme nepochybně rozumný podíl na řízení školy odborné či široké veřejnosti – a dodám možná něco nepopulárního – i těch studentů. Tedy školské rady, které rušíme. Ony možná v mnoha ohledech někde nefungovaly. A my vždycky máme tendenci si vybírat ta zrnka toho, co se nám nelíbí, protože to je to, co obvykle dostáváme na stůl. Osm let jsem řídil 250 středních škol v tom přeneseném slova smyslu na úrovni hlavního města Prahy a několik tisíc základních škol, předtím jako starosta zhruba asi 28 základních škol, a i to mi dává nějaký obrázek, že to, co dostávám na stůl jako stížnost či připomínku, zmínku o dysfunkčnosti, obvykle neodpovídá nějaké statistické majoritě nebo nějakému souboru, který by se pohyboval uprostřed Gaussovy křivky rozložení pravděpodobnosti. Jinými slovy myslím, že bychom měli být opatrní, než začneme reformovat cokoliv zejména, a měli bychom si uvědomit, jaké je to reálné zrcadlo toho velkého počtu té zkušenosti jednotlivých škol. A neměli bychom asi vždycky čerpat asi z těch nejviditelnějších, nejmarkantnějších stížností nebo připomínek, které dostáváme jako třeba komunální politici či poslanci na stůl. Takže do jisté míry zrušení školských rad nebo návrh na zrušení nebo nepovinné školské rady je možná nápadem dobrým, ale nejsem si opravdu jistý, jestli je dokonale sofistikovaně promyšlený.
Za šesté. Jestli něco chceme, tak je to garanci kvality úrovně školy. No jo, ale jestliže chceme kvalitnější školy, ať už školy základní, pane ministře, anebo střední nebo odborné, vyšší odborné, tak přece té kvality nedosáhneme tím, že dáme úředníkovi větší moc. Ani této kvality nedosáhneme tím, že umožníme odvolávání – a teď si trošičku budu protiřečit s panem kolegou Čechlovským, jeho vystoupení bych úplně podepsal a také bych řekl: ano, chceme větší, řekněme, flexibilitu v rozhodování o tom, kdo řídí tu či onu školu. Ale my přece víme, že ta kvalita se zrcadlí v úplně jiných parametrech. A to, co já postrádám nejvíc na novele zákona o vzdělávání, je, že on nejde takovým tím konstruktivním, takovým tím řekněme směrem pozitivní stimulace, kdy by nutil, nebo motivoval spíše než nutil, to je špatné slovo, školy k tomu, aby prostě kvalitu svých vzdělávacích programů zvyšovaly. Takže obávám se, že ani tady, byť cíl, který před sebe stavíme, je cílem asi správným, legitimním, cesta nebo směr je dobrý, ale ty volené prostředky dle mého názoru nejsou úplně vhodné.
Za sedmé. Už jsem se zmínil – pozitivní stimulace je vždycky lepší pro tu školu a přináší vyšší kvalitu, hodnotu, úroveň než ty centralizované úřední zásahy z nějaké moci.
Úplně na závěr osmá moje připomínka. Co mi trošičku schází v novele zákona o vzdělávání. Schází mi tam reflexe, která je v současné situaci. Zmínila se o tom tuším kolegyně Wenigerová a někteří další, že když se podíváme na oblast třeba středního školství, a ne jenom v Praze, po celé České republice, tak zjistíme, že se mění struktura zájmu o jednotlivé typy vzdělávacích programů či škol. A vidíme, že například učňovské obory a učňovské školy zejí prázdnotou, a naopak to všeobecné vzdělávání, na jehož adresu se zde snesla vlna částečně adekvátní kritiky, vlastně začíná dominovat českému středního školství.
Když tento závěr uděláme a měli bychom asi vycházet při návrhu jakékoliv novely zákona z nějakých analytických podkladů, které bychom měli posoudit, zvážit nejrůznější možnosti, a pak zvolit tu nejlepší cestu. Tak by se asi choval racionální člověk. A mě hrozně mrzí, že vlastně v této novele zákona my tuto oblast vlastně vůbec neřešíme. My kolem ní chodíme tak trošičku jako kočka kolem horké kaše a myslím si, že ztrácíme šanci v tuto chvíli se této oblasti nějakým specifickým, zase pozitivně stimulačním nástrojem, prostředím věnovat.
To, co zde také postrádám, byť vím, že je to nekonečně složitá věc, je, že v oblasti českého, a zvláště pak základního a středního školství se dotýkáme fenoménu demografických křivek. A pak, když je hodně dětí a narodí se hodně dětí – Husákovy děti nebo děti Husákových dětí -, pak máme najednou obrovský přetlak nejdřív v mateřských školkách, nebo možná v jeslích, potom v základních školách a potom ve středním školství. Ten systém školství musí být schopen pružně, ale ve spolupráci stát – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na straně jedné, na straně druhé komunální politika nebo komunální politici, pružně reagovat na tyto demografické fenomény. My dnes přesně víme, když se podíváme na vývoj demografických sil v České republice, jak bude vypadat zájem o střední školy za pět let, za deset let. Já se přiznám, že bych hrozně uvítal jako mnohaletý komunální politik s jistou dávkou zkušenosti, kdyby i této oblasti, byť znovu říkám, vím, že to je strašně složité – pane ministře – že na to nebude existovat žádný jednoduchý vzoreček, kdybychom se této oblasti mohli věnovat, protože by to do budoucnosti ušetřilo obrovskou energii projednávání nejrůznějších návrhů zákonů a novel, které budou tu řešit, že je málo školek, a tu zase, že je málo škol, a tu, že je málo středních škol. V budoucnosti tím ušetříme naši energii a energii budoucích poslanců. Ale především a také hlavně pomohou zřizovatelům škol, školských zařízení, to znamená obcím, případně krajům.
Děkuji za pozornost.

Vážená paní předsedkyně, vážený pane ministře, paní poslankyně, páni poslanci, každý návrh zákona, který prochází, nebo se kterým souhlasí všechny politické kluby, je svým způsobem podezřelý a to asi nejspíše bude platit i o návrhu novely zákona o vzdělávání. Já jsem původně měl v úmyslu nevystupovat. Slyšeli jsme toho hodně. I já zastávám názor, že by tento návrh zákona měl být postoupen do druhého čtení, aby mohl být do detailu diskutován na úrovni jednotlivých výborů. Navíc se zde vystřídali u řečnického pultíku téměř všichni členové školského výboru, takže jsem si myslel, že ušetřím Poslaneckou sněmovnu, ale neudělám to. Neudělám to proto, že mě někteří mí kolegové předřečníci přece jenom vyprovokovali k reakci.
První bych si dovolil reagovat na paní kolegyni Semelovou, se kterou se dlouho známe, ještě z pražského zastupitelstva. I ona seděla v mnoha školských radách a nepochybně školskému systému rozumí, věnuje se mu dlouho. Ona řekla: dlouhodobý úpadek vzdělanosti v České republice. Česká republika prochází asi nějakou vzdělanostní krizí a my jsme konfrontováni s úpadkem vzdělanosti. Mně to přece jenom připomnělo takovou tu klasickou komunistickou rétoriku a trochu mě zamrazilo v zádech, protože jsem si tak v duchu začal představovat, jak by si asi tak paní kolegyně Semelová představovala to rostoucí a kvetoucí české školství.
Bohužel ale musím říci, že do její rétoriky vstoupil i pan kolega, kterého si velmi vážím, za sociální demokracii, pan kolega Novotný, který řekl větu, že student, který dříve vystudoval tak tak obor elektrikář, zvládl dnes maturitní zkoušku, a student, který se věnoval výučnímu oboru zedník, dnes vystuduje v pohodě elektrikáře. A upřímně řečeno, já když jsem si to tak v té sémantice, v tom významu, kterému jsem se snažil porozumět, začal překládat do toho jazyka paní kolegyně Semelové, tak jsem si vlastně uvědomil, že vlastně oni oba řekli trochu jinými slovy to samé. A nezlobte se, já si tím nejsem tak úplně jist.Já bych si dovolil na adresu toho předkládaného návrhu zákona říci osm základních tezí, které jsem si schovával pro jednání s panem ministrem na úrovni školského výboru, ale řeknu to tedy už dnes.
Já si myslím, že české školství, jestli něco potřebuje, tak ne aby se řešilo jakýmisi salámovými metodami, že prostě se věnujeme tu jedné oblasti, tu jedné oblasti, tu jedné oblasti, vsazujeme do ní nejrůznější přílepky. Víte, vzdělání je přece obrovský potenciál. Je to obrovská hodnota. Možná že když dnes hovoříme o vzdělanostní ekonomice, pane ministře, tak je to to nejvíc, co máme. A možná že když dnes hovoříme o kompetitivitě České republiky na trhu práce, na evropských či světových globálních trzích, o naší budoucnosti, budoucnosti také ekonomické, tak nepochybně na vzdělání ji musíme – to je kategorický imperativ – postavit. Já mám strach, že novelou zákona o vzdělávání děláme to, co vlastně tady vždycky umíme, že dostaneme z našeho úřadu nějaké materiály, ty zesilážujeme, sežvýkáme, nějakým způsobem do nich vsuneme trošičku našeho intelektuálního potenciálu, pan ministr je nepochybně obklopen odborníky, no a pak z toho prostě a jednoduše něco vyleze, co nemusí být tak vždy úplně chutné.
Takže já bych moc plédoval a volal, pane ministře, po tom, abychom se skutečně spoluodpovědností začali věnovat práci na novém školském zákonu. A já nemám rád to slovo komplexní, ale který by byl aspoň trošku komplexní.
Za druhé. Já jsem přesvědčen a v tom se jistě budu lišit s názorem paní kolegyně Semelové a doufám, že se nebudu lišit s názorem pana kolegy Novotného, že chceme zachovat – jsem přesvědčen, že chceme zachovat a rozšiřovat elementární míru liberalizovaného školství v České republice. Že nechceme zase začít svírat nějakými centralizovanými administrativními nástroji a opatřeními, protože to už jsme tady historicky měli. A ono to přineslo nějaký efekt. Ale nezlobte se na mě, já jako absolvent tohoto vzdělávacího systému mohu s jistotou potvrdit, a jako člověk, který může srovnat to liberalizované školství i v některých západoevropských nebo v jiných vyspělých ekonomikách, tak musím říci, že to centralizované, takové to socialistické řízení mělo možná nějaké výhody, ale daleko více nevýhod. A samozřejmě chceme dát především a hlavně v tom liberalizovaném školství, to neznamená chaos, to neznamená úplně volná soutěž ve všem, to neznamená všichni si mohou dělat, co chtějí. To neznamená, že tady neexistují nějaké jakési elementární – teď odpusťte, já použiji to slovo, když už jsem začal s kolegyní Semelovou na začátku, školní osnovy, nějaký vnitřní řád, nějaké elementární vydefinování jakéhosi vzdělávacího standardu. To spíše znamená, že přece chceme, aby si děti, studenti a jejich rodiče s plnou odpovědností měli možnost vybrat.
Za třetí. Chceme minimalizovat úřednické zásahy nebo zásahy úřednické moci, nebo mohu říci dokonce úřednické zvůle, do toho školského systému. Nechceme, aby té úřední moci a těch centralizovaných direktiv, pane ministře, bylo více. A já si nejsem tak úplně jist, když se dívám na návrh novely zákona o vzdělávání, jestli v tuto chvíli neděláme pravý opak.
Vy jste řekl správně a mí předřečníci také, že je dobré na tomto návrhu, že snižujeme administrativní zátěž. A já jsem tak trošičku přemýšlel o tom, co potkalo české školství mimořádného v posledních měsících. A jistě asi všichni víme, tušíme, že teď hovořím o státních maturitách. Tak upřímně řečeno, dámy a pánové, jestli tedy něco přineslo ale neuvěřitelný nárůst administrativy, té administrativní zátěže pro ředitele škol, ale samozřejmě i pro pedagogické pracovníky, tak jsou státní maturity. Já tady nechci říct, že státní maturity jako srovnávací, korektivní zkoušky, které mohou odzrcadlit na jedné straně kvalitu jedné školy a na druhé straně nekvalitu druhé školy, jinými slovy, že pomohou oddělit zrno od plev, tak že jsou krokem špatným směrem. To v žádném případě. Ale nepochybně tedy míra té administrativní zátěže, ta neskutečná složitost těch státních maturit, ta jejich ekonomická, ale i časová nákladnost, no to je něco neuvěřitelného! Takže prosím pěkně srovnávací zkoušky, nebo chcete-li státní maturity, chceme, ale pokud možno v nějaké nové, rozumné, racionalizované podobě.
Za páté. Chceme nepochybně rozumný podíl na řízení školy odborné či široké veřejnosti – a dodám možná něco nepopulárního – i těch studentů. Tedy školské rady, které rušíme. Ony možná v mnoha ohledech někde nefungovaly. A my vždycky máme tendenci si vybírat ta zrnka toho, co se nám nelíbí, protože to je to, co obvykle dostáváme na stůl. Osm let jsem řídil 250 středních škol v tom přeneseném slova smyslu na úrovni hlavního města Prahy a několik tisíc základních škol, předtím jako starosta zhruba asi 28 základních škol, a i to mi dává nějaký obrázek, že to, co dostávám na stůl jako stížnost či připomínku, zmínku o dysfunkčnosti, obvykle neodpovídá nějaké statistické majoritě nebo nějakému souboru, který by se pohyboval uprostřed Gaussovy křivky rozložení pravděpodobnosti. Jinými slovy myslím, že bychom měli být opatrní, než začneme reformovat cokoliv zejména, a měli bychom si uvědomit, jaké je to reálné zrcadlo toho velkého počtu té zkušenosti jednotlivých škol. A neměli bychom asi vždycky čerpat asi z těch nejviditelnějších, nejmarkantnějších stížností nebo připomínek, které dostáváme jako třeba komunální politici či poslanci na stůl. Takže do jisté míry zrušení školských rad nebo návrh na zrušení nebo nepovinné školské rady je možná nápadem dobrým, ale nejsem si opravdu jistý, jestli je dokonale sofistikovaně promyšlený.
Za šesté. Jestli něco chceme, tak je to garanci kvality úrovně školy. No jo, ale jestliže chceme kvalitnější školy, ať už školy základní, pane ministře, anebo střední nebo odborné, vyšší odborné, tak přece té kvality nedosáhneme tím, že dáme úředníkovi větší moc. Ani této kvality nedosáhneme tím, že umožníme odvolávání – a teď si trošičku budu protiřečit s panem kolegou Čechlovským, jeho vystoupení bych úplně podepsal a také bych řekl: ano, chceme větší, řekněme, flexibilitu v rozhodování o tom, kdo řídí tu či onu školu. Ale my přece víme, že ta kvalita se zrcadlí v úplně jiných parametrech. A to, co já postrádám nejvíc na novele zákona o vzdělávání, je, že on nejde takovým tím konstruktivním, takovým tím řekněme směrem pozitivní stimulace, kdy by nutil, nebo motivoval spíše než nutil, to je špatné slovo, školy k tomu, aby prostě kvalitu svých vzdělávacích programů zvyšovaly. Takže obávám se, že ani tady, byť cíl, který před sebe stavíme, je cílem asi správným, legitimním, cesta nebo směr je dobrý, ale ty volené prostředky dle mého názoru nejsou úplně vhodné.
Za sedmé. Už jsem se zmínil – pozitivní stimulace je vždycky lepší pro tu školu a přináší vyšší kvalitu, hodnotu, úroveň než ty centralizované úřední zásahy z nějaké moci.
Úplně na závěr osmá moje připomínka. Co mi trošičku schází v novele zákona o vzdělávání. Schází mi tam reflexe, která je v současné situaci. Zmínila se o tom tuším kolegyně Wenigerová a někteří další, že když se podíváme na oblast třeba středního školství, a ne jenom v Praze, po celé České republice, tak zjistíme, že se mění struktura zájmu o jednotlivé typy vzdělávacích programů či škol. A vidíme, že například učňovské obory a učňovské školy zejí prázdnotou, a naopak to všeobecné vzdělávání, na jehož adresu se zde snesla vlna částečně adekvátní kritiky, vlastně začíná dominovat českému středního školství.
Když tento závěr uděláme a měli bychom asi vycházet při návrhu jakékoliv novely zákona z nějakých analytických podkladů, které bychom měli posoudit, zvážit nejrůznější možnosti, a pak zvolit tu nejlepší cestu. Tak by se asi choval racionální člověk. A mě hrozně mrzí, že vlastně v této novele zákona my tuto oblast vlastně vůbec neřešíme. My kolem ní chodíme tak trošičku jako kočka kolem horké kaše a myslím si, že ztrácíme šanci v tuto chvíli se této oblasti nějakým specifickým, zase pozitivně stimulačním nástrojem, prostředím věnovat.To, co zde také postrádám, byť vím, že je to nekonečně složitá věc, je, že v oblasti českého, a zvláště pak základního a středního školství se dotýkáme fenoménu demografických křivek. A pak, když je hodně dětí a narodí se hodně dětí – Husákovy děti nebo děti Husákových dětí -, pak máme najednou obrovský přetlak nejdřív v mateřských školkách, nebo možná v jeslích, potom v základních školách a potom ve středním školství. Ten systém školství musí být schopen pružně, ale ve spolupráci stát – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na straně jedné, na straně druhé komunální politika nebo komunální politici, pružně reagovat na tyto demografické fenomény. My dnes přesně víme, když se podíváme na vývoj demografických sil v České republice, jak bude vypadat zájem o střední školy za pět let, za deset let. Já se přiznám, že bych hrozně uvítal jako mnohaletý komunální politik s jistou dávkou zkušenosti, kdyby i této oblasti, byť znovu říkám, vím, že to je strašně složité – pane ministře – že na to nebude existovat žádný jednoduchý vzoreček, kdybychom se této oblasti mohli věnovat, protože by to do budoucnosti ušetřilo obrovskou energii projednávání nejrůznějších návrhů zákonů a novel, které budou tu řešit, že je málo školek, a tu zase, že je málo škol, a tu, že je málo středních škol. V budoucnosti tím ušetříme naši energii a energii budoucích poslanců. Ale především a také hlavně pomohou zřizovatelům škol, školských zařízení, to znamená obcím, případně krajům.
Děkuji za pozornost.

 

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na