Summerhill: Většina školní práce je plýtvání časem mladých lidí

Přinášíme ukázku z knihy Alexandra Sutherlanda Neilla Summerhill – radikální přístup k výchově dítěte (kapitola Vzdělávání v Summerhillu v porovnání se standardními školami), která vyšla ve společenské revue Přítomnost pod názvem Nepomáhejte Tomíkovi s mašinkou (ZDE). Koncept summerhillské školy, kterou Neill v roce 1921 otevřel, je založen na důvěře, že škola může fungovat jako demokratická komunita, ve které má být vyslyšen jak hlas učitelů, tak dětí. Ukázku z knihy přeložila Jana Hlavatá.

Věřím, že cílem lidského života je najít štěstí, což pro každého člověka znamená najít to, co ho skutečně zajímá. A vzdělávání by mělo na život připravovat. Naše kultura dosud není moc úspěšná. Naše vzdělávání, politika a ekonomika vedou k válce. Naše lékařství nás nezbavuje nemocí. Naše náboženství dosud neskoncovalo s lichvářstvím a loupežemi. Naše vychloubačné humanitářství stále ještě veřejně schvaluje barbarskou zálibu v lovu zvířat. Pokrok této doby je pokrokem v technice – rozhlase a televizi, v elektronice, v tryskových letadlech. Hrozí nové světové války, protože světové společenské svědomí je stále ještě primitivní.

Pokud se chceme dnes na něco ptát, položme si těchto několik nepříjemných otázek: Proč se zdá, že člověk má mnohem víc nepotřebných věcí než mají zvířata? Proč člověk nenávidí a zabíjí ve válce, a zvířata ne? Proč je více rakoviny? Proč je tolik sebevražd? Tolik šílených sexuálních zločinů? Proč taková nenávist jako antisemitismus? Proč jsou černoši nenávidění a lynčovaní? Proč existují pomluvy a zášť? Proč je sex nemravný a poťouchle se o něm vtipkuje? Proč je společenskou ostudou být nemanželským dítětem? Proč stále trvají náboženství, které už dávno ztratily svou lásku, naději a milosrdenství? Proč, tisíc proč, která se týkají našeho pyšného postavení civilizovaného prominenta.

Pokládám tyto otázky, protože jsem povoláním učitel, tedy člověk, který jedná s mladými lidmi. Pokládám právě tyto otázky, protože učitelé často kladou otázky, které nejsou důležité a týkají se pouze vyučovaných předmětů. Ptám se, co dobrého může vzejít z diskuse o francouzských nebo starověkých dějinách a co ne, když na těchto předmětech nezáleží ani za mák v porovnání s daleko důležitější otázkou jako je naplnění přirozené lidské touhy po štěstí.

Kolik z našeho vzdělávání tvoří opravdová práce, opravdové sebevyjádření ? Manuální práce bývá až příliš často pouze zhotovení jehelníčku pod dohledem odborníka. I systém Montessori, který je známý jako systém řízené hry, je pouze umělým způsobem jak učit děti prostřednictvím práce. Nic tvůrčího v něm není.

Doma se vždy dítě od někoho něčemu učí. V téměř každé rodině je vždy nejméně jeden nedospělý dospělý, který přispěchá, aby ukázal Tomíkovi, jak funguje jeho nová mašinka. Vždycky se vyskytne někdo, kdo vyzdvihne dítě na židli, aby mohlo prozkoumat něco na stěně. Pokaždé, když ukazujeme Tomíkovi, jak funguje jeho nová mašinka, krademe mu radost ze života, radost z objevování, radost z překonávání překážky. A co je horší! Dítě kvůli tomu začne věřit, že je méněcenné a musí být závislé na pomoci druhých.

Rodičům trvá dlouho, než si uvědomí, že vědomostní stránka školy není důležitá. Děti, stejně jako dospělí, se naučí to, co se chtějí učit. Všechno to vyhodnocování, známkování a zkoušení odsouvá stranou vlastní rozvoj osobnosti. Pouze pedanti prohlašují, že učení se z knih je vzdělávání.

Knihy jsou ve škole tím nejméně důležitým nástrojem. Psaní, čtení a počítání – to je vše, co každé dítě potřebuje. Zbytek by měly tvořit: nářadí, hlína, sport, divadlo, malování a svoboda.

Většina školní práce, kterou adolescenti dělají, je prostě plýtvání jejich časem, energií a trpělivostí. Bezostyšně tak bere mladým právo si jen hrát, hrát a hrát, a dělá z nich přemoudřelé staré mladé.

Když přednáším studentům na pedagogických fakultách, jsem často šokován nezralostí těchto chlapců a dívek, kteří jsou naplněni nepotřebnými znalostmi. Vědomostí mají mnoho, oslňují v dialektice, umí citovat klasiky, ale ve svých náhledech na život jsou mnozí z nich ještě dětmi. To proto, že byli vzděláváni tak, aby znali, ale nebylo jim dovoleno cítit. Tito studenti jsou přátelští, příjemně dychtiví, ale něco jim chybí – emocionální faktor, schopnost podřídit myšlení citům. Mluvím s nimi o světě, který dosud postrádají a budou postrádat. Jejich učebnice nepojednávají o lidském charakteru, o lásce, o svobodě nebo sebeurčení. A tak tento systém pokračuje. Je zaměřen pouze na učení se z knih a pokračuje v oddělování rozumu a citu.

Tehdy jsme zapochybovali o teorii školní práce. Obecně se má za to, že by se každé dítě mělo učit matematiku, dějepis, zeměpis, trochu přírodních věd, trochu kreslení a samozřejmě literaturu. Tehdy jsme si uvědomili, že průměrné malé dítě žádný z těchto předmětů moc nezajímá.

Ověřuji si to s každým novým žákem. Když se mu řekne, že škola je dobrovolná, křičí : „Hurá! Nebudete mě nutit dělat otravnou matiku a takový věci!“

Neodsuzuji učení. Ale učení by mělo přijít až po hraní, a nemělo by být záměrně dochuceno hrou, aby bylo pro žáky stravitelnější.

Když učitel vidí děti, jak si hrají s blátem a vylepší ten pěkný okamžik tím, že obšírně vykládá o erozi říčního břehu, jaký to má smysl? Co je dítěti po říční erozi? Mnoho takzvaných vzdělavatelů věří, že nezáleží na tom, co se dítě učí, hlavně, že je v něčem vzděláváno. A školy jim v tom pomáhají, protože jsou to jen velkovýrobny – co může učitel jiného dělat než něco učit a nakonec uvěřit, že na učení samotném záleží nejvíce?

Když přednáším skupině učitelů, začínám tím, že řeknu, že nehodlám mluvit o školních předmětech, chování a třídách. Celou hodinu mí posluchači se zaujetím tiše naslouchají a po upřímném potlesku moderátor oznámí, že jsem připraven odpovídat na dotazy. Přinejmenším tři čtvrtiny těchto dotazů se pak týkají předmětů a vyučování.

Neříkám to z pocitu nadřazenosti. Říkám to smutně, abych ukázal, jak stěny školních tříd a školní budovy, které vypadají jako vězení, omezují učitelův náhled a brání mu v tom, aby viděl pravdivou podstatu vzdělávání. Jeho práce se zaměřuje pouze na hlavu dítěte, a životně důležitá citová stránka dítěte je pro učitele neznámým teritoriem.

Přál bych si, aby naši mladší učitelé udělali vzpouru. Vyšší vzdělání a univerzitní diplom nehraje žádnou roli, když se člověk musí postavit tváří v tvář společenskému zlu. Vzdělaný neurotik se v ničem neliší od nevzdělaného neurotika.

Ve všech zemích, kapitalistických, socialistických nebo komunistických se staví skvěle vybavené školy pro vzdělávání mládeže. Ale ve všech těch úžasných laboratořích a dílnách se nedělá nic, co by pomohlo Johnovi, Petrovi nebo Ivanovi překonat citové strádání a sociální příkoří vypěstované tlakem, který na něj vyvíjejí jeho rodiče a učitelé, a donucovacími praktikami naší civilizace.

Přeložila Jana Hlavatá.