Tomáš Chrobák: To, že nás žák kritizuje, neznamená, že jsme špatní učitelé. Záleží na naší reakci

Nedávno mi jedna žákyně řekla, že to, co děláme v hodinách, je pro ni moc lehké. V rámci mentoringu mívám ve třídě jednu méně zkušenou kolegyní, která u toho byla a s tou to málem „seklo“. Vzala to jako nespravedlivou kritiku, mé hodiny ji přijdou skvělé. Emoce z ní přímo sršely. Ale taková ublížená reakce může vztah se žákem úplně zničit. A přitom se dá reagovat se zájmem, otázkou, zachovat otevřený postoj. To, že má žák nějaký problém, požadavek nebo kritiku, neznamená, že jsme špatní učitelé. A na naší reakci hodně záleží. 

Učitelství je o budování vztahů. Mnohým z nás trochu starším to na vysoké škole ale neřekli. Co se dá dělat,  tak to prostě je. Otázkou je,  jak s tím nyní chci pracovat. O wellbeingu se teď naopak mluví hodně, stejně jako o bezpečném prostředí, až se z toho skoro staly vyprázdněné floskule. Řeči se vedou, voda teče a my často jedeme dál ve starých kolejích, zcela soustředění na trojčlenku a zlomky. Žáci ale nejsou stroje, do kterých stačí jen vložit ten správný algoritmus. Nejsou to ani osamělí běžci, každý na své trati. Jsme sociální bytosti, potřebujeme od druhých signály zájmu, respektu, přijetí – zpětnou vazbu.

Nehodnotit sebe ani ostatní

Děti si do třídy přinášejí svůj svět, své dary, radosti, ale i zranění. Někdy na nás zaútočí třeba jen proto, že sami předtím chytily nějaký plivanec a musí ho poslat dál, s námi to nesouvisí. 

Když jsme měl dřív nějaký nesoulad se žáky, poté, co opadly emoce, jsem vždy začal spřádat úvahy a domněnky o tom, proč to či ono žák udělal, co bylo popudem. Nevím, jestli to bylo užitečné. Spíš to vedlo k dalším hypotézám a domněnkám, vznikal takový paralelní vesmír. V poslední době jsem svůj přístup změnil a změnilo se mnohé. První a zásadní krok je začít se soustředit na vlastní pocity, vnímat své emoce, vnímat, co situace dělá s mým tělem, hlasem, pohledem. Více si uvědomovat sám sebe. Nehodnotit sebe ani ostatní, jen vnímat. Stát se více sebe-vědomým učitelem, rodičem, partnerem, člověkem. 

Sebe-vědomý učitel je učitel, který vnímá své pocity, prožitky, pozoruje své reakce. Při zkoušení této nové techniky se mi občas ve třídě stane zvláštní věc. Dívám se sám na sebe i na žáky jakoby z pozice pozorovatele a při tom cítím, že už se mnou tolik nemávají emoce a že mám najednou více prostoru sledovat, co se právě děje a přemýšlet o svých reakcích a dalších krocích. 

Do třídy s důvěrou

Začátky hodin jsem dřív docela flákal, ale teď si vždy nejdřív stoupnu před třídu a na každého se usměju. Pomalu přecházím očima od jednoho žáka ke druhému, tam a zpátky. Pohledem jim říkám „rád vás vidím, těším se na čas, který společně strávíme“. Je to půlminuta, ale udělá to takovou práci! A než do třídy vstoupím, taky se zaměřím na sebe. S jakými tam přicházím pocity? Jak se cítím? Dát sobě plánovaně trochu času, pozornosti. Co se mnou udělá, když mi žák v hodině spí? Už jenom tím, že to pozoruju a vnímám, tak to to řeším.

Naučil jsem se vnímat kvalitní výuku skrz schéma rovnostranného trojúhelníku – rovnováhy mezi výkonem, vztahy a radostí. Úkol učitele je cílit na tyto tři složky rovnoměrně. Výkon tam musí být, nejsem pro nějaký sluníčkový pohled na vzdělávání, kde nejsou žádné výzvy a překážky. Do třídy jdu s nastavením, že mám chytrou třídu, mám od svých žáků vysoká očekávání a jsem dobrým učitelem. Učitelem, který jim pomůže dostat se na maximum jejich potenciálu, učitelem, který je vnímá, důvěřuje jim a je tam pro ně. Ale důraz na výkon v mnoha třídách zastírá, že my jako učitelé musíme dětem umožnit zažít i nějakou radost. 

Další podmínkou pro učení jsou dobré vztahy, s námi i se spolužáky. Bez toho se neobejdeme. Nebo jinak: obejít se to prostě nedá. Ale to nás vede opět k seberozvoji. Funkční vztahy se žáky dokáže budovat jen takový učitel, který má dobrý vztah sám k sobě. To je obrovské téma, ale malé změny jsou dostupné nám všem a přinášejí velké výsledky. Stačí rok a člověk se diví, jak mu zkrásněl svět a také lidem okolo něj. Ze zkušenosti vím, jak moc to žáci ocení. 

Učitelská síla

Lektoruji kurzy pro učitele a vidím, že mnoho z nich má opravdový zájem se zlepšit, ale vůbec si nevěří. Na letní škole pro učitele matematiky kladu hned zkraje účastníkům otázku:„ Jaká je vaše učitelská síla?” Kolik z nich to ví? Téměř nikdo. Po pár dnech, kdy jsou spolu a mnohé prožijí, položím stejnou otázku. Mnohdy nastane opět ticho. Zeptám se, ale ostatních: „Jaké učitelskou sílu jste vnímali vy u paní Milady?” Z kolegyň to začne hned padat. Milada je ochotná pomoci, je precizní, přátelská, kreativní. To jsou pak dojemné, silné momenty, když se učitelka s třicetiletou praxí rozpláče, protože tyto své kvality dosud nebyla schopná odhalit. Zjistil jsem, že kvalitní zpětná vazba v tomto ohledu dělá zázraky. Učitelé se přestanou choulit do sebe, narovnají se. Ochutnají, že být dobrým učitelem, je možné. Jsem moc rád, že jsme v tomto už začali dělat první kroky. 

S kolegyní Petrou Antlovou připravujeme kurz SebeVědomý učitel matematiky, kde můžeme toto téma společně prozkoumávat. Mnohé z těchto dovedností rozvíjíme i na letní škole Didaktiky matematiky, která je pro učitele, kteří neučí Hejného metodou, ale chtějí být lepšími učiteli matematiky. Možná by bylo lepší spíš než o sebevědomém učiteli mluvit o sebeuvědomělém učiteli. Profesor Hejný často říká krásnou větu: „Učitel by měl mít pokorné sebevědomí”. Cesta k němu je podle mého právě přes zmíněné sebeuvědomování.

Učitel svým sebeuvědoměním pak dokáže podpořit i své žáky. Učím matematiku a tělesnou výchovu a jezdím s dětmi na lyžařské kurzy. Začátečníkům v pondělí říkám: „Uvidíte, že ve středu sjedete tuhle sjezdovku až shora.“ A oni na to: „Tak to těžko, pane učiteli.“ Odpovídám jim: „Vsadím se s každým z vás o čokoládu.“ To se jim líbí, všichni se vsadí – a ve středu mám u nich čokoládu já, protože jsem měl pravdu. Úplně je fascinuje, že o tom nepochybuju, že jim tak věřím. Zajímavé je i tuto sebevnímavost přenést na rodiče. Najednou s vámi jednají jinak. Jen to zkuste.

Tomáš Chrobák předává své učitelské knowhow dalším pedagogům. (c) Kateřina Lánská

Pro mě je ohromně zajímavé sledovat svůj vlastní učitelský vývoj. Svým studentům na fakultě ho popisuji tak, že v prvních letech mi často šlo o to vůbec některé hodiny přežít, později jsem se dokázal soustředit už na práci s celou třídou, někde ji vést. Po letech jsem už začal vnímat jednotlivé žáky a získal nástroje, jak můžu pracovat v hodině i s jednotlivci. Nyní se vracím sám k sobě. Těším se, kam tato cesta povede. Každý má cestu trochu jinou, ale moje hlavní sdělení studentům je, že je třeba být stále na cestě, reflektovat, co jsem ušel a hledat dveře, které můžu otevřít. To je cesta k tomu nevyhořet. 

Uvažuje se o zavádění předmětů, které podpoří wellbeing žáků, duševní zdraví atd. Velmi vítám, že se tato témata zvedají, ale dokud každý jednotlivý učitel neudělá práci sám na sobě, mnoho se nezmění, i kdyby takový předmět vznikl. Dejme tomu prioritu, situace je kritická, duševní zdraví českých dětí je špatné. Pěstujme sebeuvědomění.

Tomáš Chrobák je učitel matematiky na 1. a 2. stupni v základní škole v Bašce na severní Moravě. Učí na pedagogické fakultě Ostravské univerzity didaktiku matematiky. Ve škole je mentorem a uvádějícím učitelem. V roce 2019 zvítězil v učitelském ocenění Global Teacher Prize Czech Republic. Jako lektor Hejného metody výuky matematiky vede letní školu pro učitele. Je v koučovacím výcviku Akademie Libchavy, kde již absolvoval kurzy Ředitel koučem a Systemické vedení týmů.