Tomáš Feřtek: Zvládnou školy další vzdělávání na dálku?

V tomto případě je odpověď jednoznačná. Fakt, že ministerstvo školství relativně rychle předkládá novelu školského zákona, která s distančním vzděláváním počítá, je správný krok. S on‑line výukou to bude v příštích desetiletích podobné jako s koronavirem. Ať si o něm myslíme cokoliv, musíme se s ním naučit žít. Plošné zavření škol během podzimu sice není pravděpodobné, ale téměř jistě dojde k omezování, případně uzavírání tříd a škol na základě lokální epidemické situace, respektive zdravotního stavu konkrétních dětí a učitelů.

Otázka tedy není, zda máme mít distanční vzdělávání v zákoně, ale na co bychom neměli zapomenout. Pro část dětí přes veškerou digitalizaci domácností bude nutné zajistit fyzickou podobu úkolů a školních zadání. Osobní předávání a „mrtvé schránky“ byly běžné už během letošního jara. Je dobře, že ministerstvo uvažuje o tom, jak dovybavit žáky i sborovny technikou, ale to po pravdě řečeno nebývá zase tak velká bariéra. Počítač, notebook či chytrý telefon mají dnes běžně i chudší domácnosti. Co se však ukazuje jako podstatnější překážka, je kvalita připojení a dostupnost datových balíčků. Na kvalitě internetu je on‑line vzdělávání závislé. Zvlášť pokud chce učitel pracovat s celou třídou, tedy s 20 až 30 připojenými žáky najednou. O problému nedostupných dat ministerstvo ví, ale zatím není žádné řešení na stole.

Na další rizika upozorňuje ve svém stanovisku Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání. Při jarním uzavření škol totiž byly „vypnuty“ také poradny a speciálně pedagogická centra. Dětí se speciálními vzdělávacími potřebami ale máme přibližně 130 tisíc, což je – velmi zhruba – desetina všech dětí na základních a středních školách. Ty a jejich rodiče se ocitli bez jakékoliv podpory, často i bez možnosti konzultace. Pamatuje aktuální novela také na ně? Některé služby se jinak než face to face dělat nedají, ale to neznamená, že v případě epidemické situace mohou poradny zavřít krám. Jaké jim vytvoříme podmínky?

A konečně věc relativně banální, která však v jarní fázi distanční výuky způsobila největší problémy. Velká část sboroven a jejich vedení neměla žádný „pandemický“ plán. Tedy scénář, jak se zachovat v případě zavření škol. Některé školy se relativně rychle chytly a v řádu dnů či týdnů zavedly funkční vzdělávací systém aspoň pro ty žáky, kteří byli dostupní. Ale na mnoha školách v tomto smyslu vedení selhalo.

Učitelské sbory nezvyklé spolupracovat prostě nebyly schopné zvládnout situaci, kdy se nesejdou každé ráno ve sborovně. Distanční vzdělávání v jakékoliv podobě nemůže fungovat bez on‑line komunikující sborovny. Takže je namístě chtít po každé ředitelce a řediteli odpovědi na otázky: Na jaké platformě komunikuje vaše sborovna? Kdo je zodpovědný za zprovoznění a údržbu komunikačního systému? Kdo tyto porady vede? Jak máte zajištěnu zpětnou vazbu, že žáci z výuky neodpadávají, nebo naopak nejsou přetěžováni úkoly od vzájemně nekoordinovaných učitelů?

Za novelu o distančním vzdělávání si ministerstvo zaslouží pochvalu. Ale zároveň máme chtít odpovědi na ty ostatní otázky. Ať při dalším požáru zase nehledáme, kam jsme sakra dali ty kbelíky.