Týden: Jednotnými přijímačkami k horší vzdělanosti

ilustrační foto (c) Kateřina Lánská

Publikujeme text Radky Smejkalové, který vyšel 16. 4. pod názvem Jednotnými přijímačkami k horší vzdělanosti v časopise Týden. Autorka v něm poměrně zevrubně popisuje, jak mechanismus jednotných přijímacích zkoušek napomáhá k selekci ve vzdělávání.

První ze dvou kol přijímacích zkoušek na střední školy právě skončilo, stres ale neopadá. Mnohé české děti za sebou mají měsíce příprav a tisíce korun vynaložených na soukromé kursy. Evropa se přitom bez přijímaček úplně obejde – a celkové vzdělanosti populace to evidentně prospívá lépe.

Co týden, to několik set korun za zkoušky nanečisto či přípravné kursy, a to už několik měsíců. Několik měsíců bez volného víkendu a s Damoklovým mečem nad hlavou – životní rituály tisíců rodin, jejichž páťáci, sedmáci a deváťáci se připravují na přijímací zkoušky, od loňska navíc striktně organizované státem, se scvrkly do jednoho ohniskového bodu: dostat dítě na střední školu. Celkem 87 258 – tolik je více či méně vystresovaných adeptů na studium v maturitním oboru. Jev na západ od nás v podstatě zcela neznámý.

V Evropě bez stresu

Malý Francouz, Nizozemec, Němec či Belgičan si vybere střední školu, na níž chce pokračovat, a zapíše se do ní. Tečka. „Dostali jsme od třídního učitele doporučení, který typ školy se hodí pro naši dceru s ohledem na její prospěch, ale toto doporučení pro nás není závazné. V rámci své spádové oblasti si můžeme zvolit, jakou školu chceme, a ta nás musí přijmout,“ vysvětluje Němka Julia Greweová ze spolkové země Hesensko.

Jak je to možné? Spádové oblasti (podobně jako u nás při přijímání na základní školy) jsou nastaveny tak, aby dokázaly svou nabídkou středních škol absorbovat danou populaci. „Když je o určitou školu větší zájem, než na kolik stačí její kapacity, rozšíří je, i kdyby to mělo být za cenu provizorních řešení,“ vzpomíná na své středoškolské studium Nizozemka Lisa Fikejsová-Brouwers. „Případně pronajmou prostory v sousední budově. Ale většinou to nebývá problém, dětí se rodí stále méně,“ říká Španěl Francisco Paredes Padín.

Každý má možnost nastoupit na obor podle svého zájmu, selekce probíhá nikoli předem, nýbrž v průběhu prvního ročníku, kdy mají studenti možnost prokázat, zda na dané studium mají, nebo nemají schopnosti. Přechod na jinou školu v průběhu studia je pak také mnohem běžnější záležitostí.

Tím, že si školy své žáky nevybírají, nýbrž dávají prostor všem zájemcům o daný typ vzdělání, odpadá jeden důležitý zádrhel v přerozdělování žáků: v přijímacím řízení nebývá přetlak. „V rámci jedné spádové oblasti není mezi školami příliš velký rozdíl, protože se nevytvářejí elitní školy tím, že by se do nich stahovali ti nejlepší žáci,“ uvažuje Raphaël Robbe, středoškolský učitel matematiky z Francie. V českém systému, kdy jednotlivé školy mají možnost vyzobat si ty nejlepší uchazeče, se stupňuje spirála konkurenčního boje o místa – ti nejlepší studenti pak logicky dále šponují svým nasazením a schopnostmi prestiž svých škol, zatímco ostatní často zůstávají na chvostu.

Na zahraničí nedbejme

S tímto výkladem zásadně nesouhlasí Jiří Zíka, ředitel státního Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání CERMAT. „Elitní školy nevznikají v důsledku konkurenčního prostředí při přijímání žáků. Konkurenční prostředí je důsledkem přirozené diverzifikace kvality škol. Ta vzniká ze zcela jiných důvodů: osobnost ředitele, kvalita učitelů, zájem zřizovatelů atd. Zaměňujete příčinu za následek. Vězte, že bez konkurenčního prostředí není možné dosáhnout kvality ani pokroku,“ uvedl Zíka pro TÝDEN s dovětkem: „Nevěřte příliš mezinárodním šetřením.“

Jenže právě v zahraničním srovnání se ukazuje Achillova pata našeho školského systému. V mezinárodním šetření výsledků vzdělávání PISA, kterého se Česko účastní od roku 2000, se patnáctiletí Češi stále více propadají – v přírodovědné gramotnosti jsme se za devět let statisticky významně zhoršili, v testu čtenářské gramotnosti byli mladí Češi při posledním šetření z roku 2015 pod průměrem testovaných zemí (předčilo nás i Rusko) a v testu matematické gramotnosti jsme nepřekročili průměr OECD. Jinými slovy – žádná sláva. Navíc ve všech třech kategoriích jsme se za posledních osmnáct let citelně zhoršili. Náš selektivní a vysoce konkurenční boj o místa na středních školách tudíž k celkové vzdělanosti evidentně nepřispívá.

Státy, jež umožňují necenzurovaný vstup do středního vzdělávání všem bez rozdílu a selekce, jsou přitom v žebříčku úspěšnosti vysoko nad námi. „V těchto zemích je daleko menší rozdíl mezi nejlepším a nejhorším žákem. Když se podíváme na výsledky PISA, naši nejlepší žáci se nebudou lišit od těch nejlepších v Nizozemsku, Finsku nebo Švédsku, jenže co nás ve výsledcích tohoto mezinárodního šetření výsledků vzdělávání stahuje dolů, je fakt, že naši nejhorší žáci jsou výrazně horší než jejich evropští vrstevníci,“ poukazuje Tomáš Feřtek, odborný konzultant společnosti EDUin.

České pojetí je podle něho založeno na domněnce, že vzdělávání je tím lepší, čím většímu počtu lidí v něm zabráníme. „Evropský koncept naopak spočívá v tom, že nejlepší vzdělání je takové, které je přístupné co největšímu počtu lidí. I mezi českými odborníky se už bere jako nezpochybnitelný axiom, že selekce ve vzdělávání zhoršuje výsledky celé populace,“ varuje Feřtek.

Ano, ale…!

Selektivní prostředí možná není ideální pro celkovou vzdělanost, zejména elitním školách ovšem vyhovuje. O studium na osmiletých gymnáziích se letos uchází 18 833 žáků, na šestiletých 5120. Na mnohé z těchto škol – zejména v Praze – se přitom dostane třeba jen každý desátý uchazeč.

„Výhodou víceletého gymnázia je to, že se tam dostanou děti, které opravu mají na to, aby postupovaly v učení rychleji, a práce s nimi je úplně jiná – proberete s nimi daleko větší objem látky, můžete se dostat více do hloubky, nemusíte se ohlížet na studenty, kteří by to brzdili. Kdybychom měli brát každého, ti nejslabší budou ostatní brzdit a ti nejlepší se budou nudit,“ namítá Jiří Matějka, ředitel pražského osmiletého Gymnázia Nad Kavalírkou, jež letos přijme jen každého šestého uchazeče.

Přesto s tím, jak je nastaven systém přijímání nových studentů, není on ani mnoho dalších TÝDNEM oslovených ředitelů spokojeno. Zatímco dříve si přijímací zkoušky mohly školy nastavit podle vlastních kritérií, loni ministerstvo školství zavedlo jednotné přijímací zkoušky povinné pro všechny školy s maturitním oborem.

Výhrad proti nim je řada. „Musíme se striktně držet výsledků přijímacích zkoušek a nemůžeme zohlednit případy hodné zvláštního zřetele – což by se shodovalo s posláním církevní školy. Nemůžeme zohlednit spolupráci rodin s farností nebo se spolky absolventů, kteří se podílejí na směřování školy,“ uvádí například Martin Maršík, ředitel Biskupského gymnázia J. N. Neumanna v Českých Budějovicích. Navíc mu vadí i časová náročnost testovacího maratonu. „Na našem gymnáziu to znamená, že je na čtyři dny omezena výuka studentů, zatímco dříve nám na to stačil jeden den.“

Náročné, ale k ničemu

„Já chci mít na škole děti, které dokážou logicky uvažovat a pružně reagovat, které jsou kreativní. Chci děti se všeobecným přehledem, které nemají klapky na očích, dané osnovami základních škol. Chci děti, které se dokážou orientovat v různých životních situacích i společenském dění,“ vysvětluje ředitel Jiří Matějka. Testování znalostí z češtiny a matematiky podle něho částečně vypovídá jenom o tom, jak je který žák „nadrnčený“ z přípravných kursů. Proto podobně jako řada dalších škol doplňuje povinné státní přijímací zkoušky ještě vlastními testy všeobecného přehledu a obecných studijních předpokladů. Ty mu však nedávají velký manévrovací prostor – může k nim podle státních regulí přihlédnout jen ze čtyřiceti procent.

Problém je podle něho i v tom, jak a kdo státní testy připravuje a hodnotí. „Velká výhoda testů zadávaných jednotlivými školami, například z češtiny, spočívá v tom, že jsme mohli pokládat i otázky velmi kreativní,
neboť při opravování těchto testů jsme se vždy velmi operativně dohodli na všech odpovědích přicházejících v úvahu. Naproti tomu vzhledem k počtu hodnotitelů jednotných testů se musí předem stanovit jasná a neměnná metodika hodnocení. Ta kreativitu otázek prakticky znemožňuje. Výsledkem jsou otázky s uzavřeným způsobem vypracování. Celkové pojetí testu tím preferuje víceméně naučené odpovědi na úkor logiky, představivosti a tvůrčího myšlení,“ upozorňuje Matějka.

Dříve, když přijímací řízení bylo zcela v kompetenci středních škol, mnohé z nich od vstupních testů úplně upouštěly. „Uvedená situace vedla ke snižování úrovně vzdělání v řadě škol. Na středních školách se ve stále větší míře opakovalo v prvním ročníku učivo stanovené v rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání,“ brání se ministerstvo školství. Bylali jedním z proklamovaných účelů ministerstva pro zavedení jednotných zkoušek snaha „zjistit u uchazečů o vybrané obory vzdělání, předpoklady pro studium“, zcela se minula cílem.

„Na některé typy škol jsou přijati ke studiu všichni uchazeči. Mezi nimi i ti, kteří nesplní ani základní požadavky na vědomosti a dovednosti v testech jednotných přijímacích zkoušek. Tito uchazeči s vysokou pravděpodobností tedy následně mohou jen těžko splnit ono ‚nepodkročitelné minimum‘ u zkoušky maturitní. Systém přijímání uchazečů ke studiu tak sám o sobě zakládá míru neúspěšnosti ve středoškolském studiu,“ praví se v Souhrnné závěrečné zprávě CERMAT publikované na podzim loňského roku.

Problém je totiž v tom, že u státních testů je sice udáno, do jaké míry se jich ředitelé škol musejí řídit při přijetí jednotlivých uchazečů, neudává však žádný minimální výsledek (takzvané cut-off skóre), kterého by bylo nutné dosáhnout, aby žák vůbec mohl být k maturitnímu oboru připuštěn. „Existuje vysoká pravděpodobnost, že více než dvě třetiny uchazečů se slabými znalostmi v českém jazyce u jednotných přijímacích zkoušek pak neuspějí u maturitní zkoušky z českého jazyka,“ uvádí zpráva.

„Myslím si, že jednotné zkoušky jsou krokem zpátky, jenom zatěžují systém,“ konstatuje Jiří Růžička, ředitel elitního pražského Gymnázia Jana Keplera, na jehož školu se hlásí až desetinásobek uchazečů, než je schopna přijmout. Simona Nesvadbová, ředitelka Střední školy elektroniky a strojírenství v pražských Záběhlicích, je navíc přesvědčena, že státní přijímačky jsou nastaveny jen pro potřeby gymnázií, případně škol se všeobecným zaměřením: „Zároveň z našeho pohledu ubírají zájemce o učební obory.“ Elitní školy si díky převisu poptávky vyberou ty nejlepší uchazeče, špatné střední školy se naplní uchazeči, kteří na to možná vůbec nemají a kteří by udělali lépe, kdyby se šli vyučit.

Na ruku byznysu

Jednotné znění státních zkoušek nemohlo jinak než otevřít Pandořinu skříňku byznysu. Ačkoli CERMAT tvrdí, že žádná extra příprava nutná není, „protože testy se nijak nevymykají tomu, co by mělo být ve škole probráno a naučeno“, spousta rodičů i odborníků se shoduje v tom, že bez přípravy nemá valná většina dětí šanci u přijímaček uspět.

„Když chcete uspět v testu, musíte trénovat test, to je specifická dovednost. Nestačí umět matematiku, jinak je tu riziko, že špatně pochopíte otázku. Vznikl z toho trestuhodný průmysl. To není vzdělávání, nýbrž výroba cvičených opic, u kterých vůbec nejde o to, aby se naučily o matematice přemýšlet a efektivně řešit problémy,“ neváhá volit tvrdá slova Tomáš Feřtek z EDUin.

Státní přijímací zkoušky podle něho spustily „obří kšeft se strachem“, jenž jen dále napomáhá k otvírání nůžek mezi vzdělanou a movitou vrstvou společnosti a těmi ostatními. Děti, které mají šanci uspět, častěji pocházejí z rodin, kde rodiče jsou sami vzdělaní, dopřávají svým dětem intelektuální stimulaci, a navíc jsou ochotni a schopni investovat do jejich přípravy nemalé částky. Mnohé z nabízených přípravných kursů jsou přitom podle něho i jiných pofiderní kvality.

Haprující ZŠ

Mnozí se rovněž obávají, že hysterie spojená s přijímacím řízením často tlačí základní školy k tomu, aby své osnovy uzpůsobovaly potřebám státních přijímaček. „Místo vzdělávání se školní práce smrskne na přípravu na přijímací zkoušky. Do zblbnutí se počítají příklady, píší se diktáty,“ upozorňuje Jiří Růžička z Gymnázia Jana Keplera.

Daniel Kaiser, ředitel Základní školy Jižní IV. na pražském Spořilově, to tak tragicky nevidí. „Jednotné přijímací zkoušky mají své opodstatnění. Dříve se stávalo, že se zkoušky skládaly z výjimek a okrajových okruhů učiva. Některé střední školy mnohdy bazírovaly na nepodstatných věcech a nesledovaly, zda má dítě předpoklady ke studiu, či nikoli,“ uvádí. Úspěchy svých žáků v celoplošném testování bere jako jeden ze způsobů měření jejich výkonnosti. Varuje však před tím, aby se z něj stalo jediné kritérium pro přijetí: „Neměří se v něm míra schopnosti spolupráce, uchopení role v týmové práci, schopnosti sebehodnocení, což jsou zrovna tak důležité kompetence pro další studium a praxi.“

Problém je podle Daniela Kaisera ještě někde jinde. „Nyní mohou školy podle vlastních zkušeností zařazovat různé učivo do různých ročníků. Může se například stát, že některé školy mají fyziku již v šestém ročníku, jiné až v sedmém. Někdo má chemii v sedmém ročníku, jiný až v osmém. Někdy se však stane, že střední škola chce u přijímacích zkoušek po žákovi pátého ročníku v dubnu něco, co se probírá jako ‚seznámení se s problematikou‘ koncem daného ročníku, nebo dokonce až v šestém ročníku,“ vysvětluje.

Ze Souhrnné závěrečné zprávy CERMAT, hodnotící loňské premiérové státní přijímací zkoušky, přitom zní alarmující informace: „V matematice mnoho žáků základních škol nezvládá ani základní operace s čísly, úpravy jednoduchých výrazů či práci s procenty. V českém jazyce chybějí žákům základy pravopisu, schopnost porozumět textu. Velké problémy činí žákům řešení otázek bez nabídky odpovědi.“

A bude hůř, je přesvědčen konzultant Tomáš Feřtek z EDUin. „Na děti, které neaspirují na maturitní vzdělání, se tento systém úplně vykašlal, protože to nejsou žáci, podle kterých by se posuzovala úspěšnost školy. Na základní škole jsou zanedbávány, bez motivace odcházejí na učiliště, kde je hlavním vzdělávacím cílem, aby si nerozbily hlavu o topení, a nic moc dalšího se tam neřeší. Záškoláctví v učilištích bývá alarmující, velká část učňů odchází po čtyřech letech bez papíru v ruce jen se základním vzděláním a končí nutně v sociální síti!“

Jak z kola ven

Asi před patnácti lety se v odborné veřejnosti diskutoval zahraniční model, který by Jiří Růžička považoval za nejlepší řešení. „Žák by si mohl napsat v pořadí jedna až deset školy, kam by se chtěl dostat. Napsal by jeden celostátní test a počítačový systém by ho automaticky zařadil tam, kam by podle svých výsledků nejlépe patřil. Šance dostat se na zvolenou školu by tak byla mnohem větší. Bohužel se o tom mluvit přestalo,“ lituje Růžička.

Tomáš Langer, ředitel Střední průmyslové školy stavební Josefa Gočára, vidí řešení v lepším celoplošném testování základních škol. „Za devět let přípravy na základní škole jakékoli celoplošné srovnání chybí. To vede k různorodé kvalitě základních škol. Pokud by se v deváté třídě základní školy konaly pravidelné státní testy, mohla by být část nebo celá přijímací zkouška nahrazena jejich výsledkem,“ navrhuje.

Mnohé země provádějí testování žáků základních škol každoročně. „Pakliže bodový zisk žáka klesá, hledá se příčina jeho neúspěchu. Pokud klesá úspěšnost u většiny žáků ve třídě, hledá se příčina v pedagogických postupech vyučujících,“ říká na základě vlastního pozorování Daniel Kaiser a dodává: „Nemají pak čtyři a půl tisíce neúspěšných maturantů jako u nás.“ Český vzdělávací systém podle něho zapomíná i na další tragický výstup: „Minimální procento absolventů skončí v oboru, který vystudovali. Takže je tento systém ve finále dražší, než kdyby každý zkusil studovat, co by chtěl,“ glosuje Kaiser.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments