Učitelé by měli občas vystoupit z „klášterního“ prostředí

Přinášíme rozhovor Boba Kartouse s Janou Hrubou, vydavatelkou Učitelských listů (www.ucitelske-listy.cz), člověkem dlouhodobě angažovaným v oblasti vzdělávání, sledujícím jeho proměny a snažícím se o jeho podporu směrem k větší smysluplnosti. Jana Hrubá byla za svou dlouholetou činnost uvedena do Auly slávy v rámci ocenění Eduína 2015.

„Byla jsem učitelkou mnoho let předtím, a proto nechápu, jak někdo může se slzou v oku vzpomínat na období ideologicky sešněrovaného totalitního školství,“ komentuje situaci 25 let po změně politického režimu Jana Hrubá, dlouholetá učitelka a později vydavatelka Učitelských listů (www.ucitelske-listy.cz). O počátcích rozvoje vzdělávání v prostředí politické svobody, následné deziluzi a byrokratizaci a návratu k pokusům o direkcionismus, o stresu, který ze škol často odvádí ty nejlepší učitele, o řadě deficitů českého vzdělávacího systému. O přetrvávajícím optimismu, který nenarušuje ani skeptická prognóza vývoje v krátkodobém horizontu. A také o seriálu Dokumenty, který se snaží zprostředkovat pozitivní vliv učitelských iniciativ na rozvoj vzdělávání v ČR.

Snad se nedopustím neomalenosti, když řeknu, že jste kronikářkou českého vzdělávání v posledních několika desítkách let. Mohla byste prosím čtenářům – v chronologickém sledu – sdělit, z jakých pozic sledujete oblast vzdělávání?

Byla jsem studentkou střední pedagogické školy, pak Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy (obor čeština – dějepis – výtvarná výchova). Přes třicet let jsem učila na 2. stupni ZŠ, mám zkušenost i z vedení školy. Poté jsem odešla na „volnou nohu“ a patnáct let soukromě vydávala měsíčník Učitelské listy, dodnes ještě rediguji web o změnách ve vzdělávání Učitelské listy (www.ucitelske-listy.cz). Od roku 1990 nepřetržitě pracuji v pedagogických asociacích – byl to Pedagogický svaz, Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání (NEMES), Přátelé angažovaného učení (PAU) a doposud je to Stálá konference pro transformaci vzdělávání (SKAV). Dá se tedy říci, že je to včetně let žákovských život strávený se školstvím a s pedagogikou.

Musím dodat, že teprve když jsem vystoupila ze školství na ostré povětří samostatnosti, uvědomila jsem si, že to byl život v klášteře. Feminizované školství není dobré ani pro děti, ale ani pro samotné učitelky. Je to zcela specifický, hodně uzavřený svět a bylo by dobré mít příležitost ho aspoň občas opustit (např. formou sabaticlů), protože život mimo něj funguje jinak. Mnozí kolegové a kolegyně by mi to jistě potvrdili.

Učitelské listy, které vydáváte, vycházejí od roku 1993. To je téměř čtvrt století. Dokázala byste poukázat na nejdůležitější změny v oblasti vzdělávání, které se za tu dobu v české společnosti udály?

Byla jsem učitelkou mnoho let předtím, a proto nechápu, jak někdo může se slzou v oku vzpomínat na období ideologicky sešněrovaného totalitního školství. Velkou změnu jsme jako učitelé prožili po roce 1989. Byl to přímo výbuch aktivity vedené touhou po svobodě ve vzdělávání. Sdružovali jsme se, abychom usilovali o autonomii škol a učitelů, abychom formulovali své představy o transformaci vzdělávání a ovlivňovali jejich realizaci. Některé myšlenky se podařilo prosadit, byla uzákoněna autonomie škol, slovní hodnocení, změny obsahu (rámcové a školní vzdělávací programy), které umožňovaly profilaci škol. Došlo i na možnosti alternativního vzdělávání (Waldofská a Montessori škola, domácí vzdělávání).

Bohužel se mnoho dobrých myšlenek diskreditovalo v očích veřejnosti i samotných pedagogů špatnou implementací a nekoncepčním řízením ze strany ministerstva. Školy začala postupně zavalovat obrovská byrokracie, narůstaly požadavky, bobtnal obsah vzdělávání. Politické změny způsobují řízení „ode zdi ke zdi“, přímo zhoubný vliv má časté střídání ministrů a často necitlivé zavádění prvků z prostředí s jinou historií, tradicí i kulturou. Objevují se pokusy o návrat direktivního řízení, prostor pro autonomii škol a učitelů se zužuje, aniž je prokazatelně zjišťováno, jaká je vlastně stávající realita.

Vzdělávání stále není skutečnou prioritou vlád, líbivé fráze a finanční sliby politických stran zůstávají na papíře. Nemění se koncepčně systém, dílčí zásahy (tzv. „reformy“) nefungují a nemohou fungovat. To všechno způsobuje stresy a „vyhoření“ řady učitelů, mnoho skvělých lidí jsme tím ztratili. Společnost ani samotní pedagogové se doposud nedohodli na cílech a pojetí kvality vzdělávání a vnitřně společnou představu nepřijali. Místo toho se vedou neplodné názorové půtky. Dobré školy existují, přibylo jich, ale jsou to stále ostrůvky „pozitivní deviace“. Školství málo využívá širokých prostorů otevřeného vzdělávání. Jako celek neplní potřeby dětí a mladých lidí a požadavky jejich budoucnosti. Určitě i proto narůstají v poslední době aktivity především mladých vzdělaných rodičů, kteří zakládají „rodičovské školy“.

To všechno už bylo mnohokrát řečeno a napsáno. Učitelské iniciativy sehrávají od 90. let důležitou a dosud nedoceněnou roli. Proto se snažím na webu Učitelských listů zachytit v seriálu Dokumenty jejich snahy o aktivní podíl na rozvoji vzdělávání.

EDUin vydává pravidelně Audit vzdělávacího systému v ČR. Snažíme se zachytit stav a vývoj, aby bylo od čeho odvinout veřejnou diskusi. Pokud byste vy sama měla sdělit největší rizika a největší očekávání, která od vývoje vzdělávacího systému v následujících letech máte, co by to bylo?

Mám pocit, jako by se postupně naplňovaly scénáře, o kterých psal před 15 lety profesor Kotásek (http://www.ucitelske-listy.cz/2015/03/jiri-kotasek-dokumenty-60-modely-skoly.html). Prvky všech těchto modelů jsou už v současnosti silně přítomny.

Přesto, že mým vyznáním je svoboda a rozmanitost vzdělávání, myslím, že rizikem je postupná degradace a případný rozpad veřejného školství. Vždycky budou děti, jejichž možnosti dané sociálním statusem rodičů budou omezené, a o jejich talenty, schopnosti a síly bychom rozhodně neměli přijít. Vzdělávání by mělo být opravdu otevřené všem. Je třeba hledat a umožňovat k tomu souběžně nejrůznější cesty, ne vracet se k jednotné podobě.

Zdálo by se, že po všech těch svých zkušenostech musím upadat do deprese. Ne že bych takové myšlenky neznala, ale něco mě přece jen posiluje v naději. Při svých aktivitách v pedagogických asociacích se setkávám s úžasnými mladými lidmi, kteří vládnou zcela jinými kompetencemi (jazykovými i technologickými), než jsme měli my na začátku. Spolupráce s nimi je pro mě skutečně potěšující a osvěžující. Věřím, že oni ty cesty najdou.

Sám si nejsem jist, kde rozetnout začarovaný kruh faktorů bránících relativně rychlým změnám v rámci reformy vzdělávacího systému. Myslím skutečným změnám. Kde by se mělo podle vás začít? 

Na mnoha případech jsme si ověřili, že reformy zaváděné shora, bez dostatečné přípravy a bez získání podpory učitelů nefungují, naopak, jsou kontraproduktivní. Kdysi jsme se tím zabývali v NEMES, dospěli jsme k tomu, že každý může a měl by začít tam, kde je. Pokud je vnitřně přesvědčen o potřebnosti změn ve vzdělávání, určitě najde stejně smýšlející lidi, školy. Mohou vznikat sítě škol, učitelé se mohou vzájemně učit, vyměňovat si zkušenosti, publikovat je. Tak to někde funguje už dnes. Je to postup sice pomalý, ale účinný a ověřený. Politici, stát, ministerstvo by si měli konečně ujasnit, jaké školství chtějí, a takové školy a učitele-mentory výrazně podpořit a ocenit. Síťování a vzájemné učení by mělo být umožněno legislativně a podpořeno finančně. Zavést snížené úvazky učitelům, kteří otvírají své třídy kolegům a následně dávají prostor k reflexi. Kdyby se to bylo udělalo před 26 lety, kde jsme už mohli být!

Rád bych se dotkl tématu učitelů. Snad se shodneme na tom, že učitel je alfou i omegou školního vzdělávání. Sama máte učitelskou zkušenost. O tom, že by se měla příprava, další vzdělávání, kariérní růst učitelů (a kdoví co ještě) zásadně změnit, se řeční neustále. Máte dojem, že se má něco zásadního změnit?

To, co jsem právě řekla. Nejdůležitější je vnitřní motivace pedagogů na všech stupních vzdělávání. K tomu je potřeba lídrů, kteří by své kolegy pro změny získávali. Důležitou roli mohou sehrát (a sehrávají) ředitelé škol a také výrazné pedagogické osobnosti na vysokých školách i v terénu. Od politiků to po těch letech už neočekávám, hrají svoje hry. Měli bychom jim ovšem důrazně připomínat, že zodpovídají především za vytvoření podmínek a podporu změn. Příprava, další vzdělávání a kariérní řád by měly tvořit provázaný systém, který povede k profesnímu růstu učitelů a tím k lepší kvalitě vzdělávání. To se zatím bohužel nepovedlo.

Nedá mi to, abych nezmínil inkluzi. Osobně mám dojem, že se veřejná diskuse na toto téma vede prostřednictvím scestných argumentů, za nimiž stojí zejména strach samotných učitelů a částečně oprávněná nechuť pouštět se do náročné proměny přístupu k dětem. Co byste vy sama navrhovala v této situaci? Podpořit inkluzi, nepodpořit? Co by měli realizátoři, tedy zejména MŠMT, dělat jinak? A jaký postoj očekáváte od učitelů?

Při jakékoli změně by měl být respektován princip dobrovolnosti a princip více rychlostí. Jestliže pedagogický sbor pod vedením svého ředitele je odborně připraven, schopen a ochoten věnovat se i  dětem se speciálními vzdělávacími potřebami tak, aby každé dítě ve třídě mohlo zažít alespoň v něčem úspěch (a tak už to na řadě škol reálně existuje), pak mu už dávno náleželo uznání a veškerá podpora finanční i personální. Máme zkušenost, že to samo o sobě funguje jako doporučení, lidé si to řeknou. Jakékoli plošné nařizování a vnucování změn nemotivovaným lidem selhává. Každý učitel k takovému postoji dozraje jindy, někteří bohužel nikdy.

Pokud chce společnost mít dobré vzdělávání, musí investovat do dobrých učitelů.

Existuje nějaké téma ve vzdělávání, které je trvale opomíjeno a zasloužilo by si větší pozornost?

Je to výběr lidí a práce s lidmi. Učitele nebo ředitele školy nemůže s úspěchem dělat každý – chce to určité osobnostní předpoklady, schopnosti a dovednosti. Výběr by měl začínat už na pedagogických fakultách. Příprava do obou těchto funkcí by měla obsahovat mnohem více praktické psychologie v oblasti vztahů, vytváření příznivého klimatu ve třídách i ve školách a vedení a řízení lidí. Osvěžení do pedagogických sborů by jistě přinesla i větší možnost přijímání vysokoškolsky vzdělaných lidí se zkušeností z jiných povolání.

Postavení pedagogických fakult v rámci univerzity by se proto mělo změnit, neměly by zůstávat popelkou. Příprava učitelů je specifický a pro budoucnost nesmírně důležitý úkol národního zájmu. Učitel potřebuje mít kromě znalostí oboru mnohem více praxe a didakticky podložených dovedností. Proto by měla didaktika být doceňována a ne podceňována a pedagogické fakulty by měly mít na rozdíl od oborových fakult zvláštní status a kritéria hodnocení. Těžiště jejich práce je jiné.

Co byste si vy sama přála s ohledem na rozvoj vzdělávání v této společnosti? Co byste chtěla, aby se skutečně podařilo změnit, či zachovat?

Přála bych si, aby se svoboda ve vzdělávání podle potřeb každého člověka stala realitou. Doufám, že si to život (a mladá generace) vynutí.

 

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Romana Howe
Romana Howe
4 years ago

„Přála bych si, aby se svoboda ve vzdělávání podle potřeb každého člověka stala realitou. Doufám, že si to život (a mladá generace) vynutí.¨“

Mám stejná přání. Děkuji za tento rozhovor, za práci paní Jany Hrubé.