Vladimír Foist: Procházíme transformací

Vladimíre, mohl byste zhodnotit, jak v uplynulém roce probíhal přechod na nový systém? Co se daří? A kde naopak vidíte největší problémy a nedostatky v oblasti pedagogicko-psychologického poradenství?

Procházíme transformací, jsme na cestě k inkluzi, takže se nevyhneme tomu, že integrační procesy budou ještě nějakou dobu probíhat. Vyplývá to z toho, jak funguje celý systém. Cesta k inkluzivnímu vzdělávání je cestou komplexní změny myšlení všech zúčastněných, komplexního přístupu k věci nejenom v oblasti podpory. Ta změna bude trvat léta, nedá se zvládnout z roku na rok.

Nyní se například ukazuje, že nebyly dostatečně posíleny kapacity pedagogicko-psychologických poraden, které zůstaly téměř ve stejném objemu, v jakém byly dříve. Je zřejmé, že nestačí zvýšené poptávce. Poradny momentálně nápor nezvládají, protože celé řízení probíhá jinou formou. Nemělo by už docházet k tomu, co se dělo v minulosti, že zpráva z poradny byla jedna jako druhá. Nyní se klade důraz na individuální přístup ke každému žákovi a zpevnila se spolupráce škola-rodič-poradna, proces probíhá tripartitně a z toho důvodu jsou kladeny vyšší nároky na fungování poraden.

Při restrukturalizaci se na zvyšování kapacit Pedagogicko – psychologických poraden (PPP) zapomnělo?

Myslím si, že nebylo možné dobře předvídat spoustu věcí, které se odehrávají a provází změny systému. Ale právě to, že bude větší poptávka po službách PPP, se předpovídat dalo. Bude potřeba pružněji reagovat – mít dostatek odborníků, kteří budou zaměstnáni v poradnách a budou k dispozici. Odborníků je nedostatek hlavně v malých regionech, ve větších městech, nebo v Praze je situace lepší.

Dá se říct, že se zvýšila poptávka změnou zákona? Že díky tomu rodiče začali poradny více využívat?

Ano určitě, rodiče začali více využívat služby poraden. Druhá věc je, že systém byl po určitou dobu zakonzervovaný ve staré podobě. V předchozím školním roce probíhala vyšetření starým způsobem a na ně navazoval už nový způsob práce. I to je komplikace. Lidé byli na něco zvyklí a teď to musí dělat jinak. Je kladen větší důraz na spolupráci škola-rodiče-poradna. Zprávy jsou koncipovány tak, že mají přehlednou a srozumitelnou strukturu, jasně popisují opatření a na to reagují školy i rodiče. Koncepce je nyní taková, že každý, kdo se do zprávy podívá, má jasný přehled o navazujících opatřeních a jejich financování.

Někteří ředitelé ovšem tvrdí, že pokyny jsou někdy tak rigidní, že musí nakoupit pomůcky, které už to dítě má, nebo které v danou chvíli už nepotřebuje. Je to pravda?

To nevím. Kdybych byl na místě ředitele a věděl, že už něco mám a že mi to funguje, tak bych se s tím snažil pracovat. Spíš si myslím, že velké riziko představují opatření, na něž  stanovuje nárok vyhláška Vyhláška 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných. Tam je někdy nereálné, aby škola splnila nároky do termínu, který zákon ukládá, to znamená do 4 měsíců. Typickým příkladem je bezbariérovost.

Co by podle vás měla být priorita na další období?

Jednou z priorit je posílení kapacity pedagogických poraden, které jsem už zmiňoval.

V  terénu je nejdůležitější naučit se žít s novým přístupem. To znamená například vytvořit vztah mezi učiteli a asistenty. Změnit pohled, na to co je kvalitní škola. I když se bavíme o inkluzi obecně, jedná se o takové jemné vztahové věci, které se těžko měří. Podstatné je, že se dítě nehodnotí z medicínského pohledu, nehledí se na něj, jakoby mělo nějakou chorobu, ale naopak, že má nějaké potřeby, které je potřeba naplnit. Tímto směrem jsou koncipovány zprávy. Jde o spolupráci z hlediska psychodiagnostiky, ale zároveň speciální pedagogiky, terénní přípravy, přístupu rodiny k dané podpoře. A to se nedá dělat tak, jak se to dělalo dřív.

Dříve například proces přebírání individuálních plánů nebo proces nastavení individuálního plánu probíhal stylem – „jste tady, tak podepište individuální plán“. Probíhalo to zcela náhodně. Přitom je opravdu důležité, aby všichni aktéři byli skutečně seznámeni s tím, co ten plán obnáší. Plán by měl být nastaven tak, aby byli všichni v souladu jak dále postupovat a aby to bylo ku prospěchu konkrétních dětí.

Co byste vzkázal ředitelům a učitelům, kteří na změny spojené s inkluzivním vzděláváním pohlížejí skepticky?

Musíme si uvědomit, že jsme na cestě k inkluzi. Když to srovnám s dřívějšími roky, je vidět obrovský pokrok. Už jenom v tom, že se k situaci stavíme čelem, že jsou věci na stole a řeší se jak z hlediska regionálního, tak z hlediska celé republiky. Musíme myslet na to, že starý systém, který se snažíme měnit, je hluboko zakořeněný a věci se mění jen pozvolna. Nemůžeme očekávat, že se ze dne na den během jednoho školního nebo dvou všechno totálně změní k lepšímu.

Přiznávám, že v mnoha ohledech je to složité. Pokud ovšem ředitel bude chtít nějaké opatření dotáhnout, má daleko víc možností, než měl před pár lety. Nárokovost a celková změna pohledu zároveň dává šanci i rodičům, aby své děti se dostaly tam, kam potřebují.