Výsměch je rána do srdce. Jak předcházet rozvoji šikany ve školách?

26. 10. 2022
EDUin
eric-ward-akT1bnnuMMk-unsplash

Ticho za trest, vyčleňování ze skupiny, posměšky a naschvály spolužáků a spolužaček –  to je pro křehké dítě malá smrt. Psychická šikana ve školních třídách má ale kromě obětí a agresorů ještě další hráče: přihlížející. Jak se zachová “šedá zóna”, nakonec rozhodne. Učitelé a rodiče, ale i vedení školy, mají na vývoj situace od nepřátelství k systematické šikaně obrovský vliv. Když jsou vztahy ve třídě zdravé, konflikty a různé zlomyslnosti nezmizí, ale tvrdá šikana se nerozbují.

text: Jitka Polanská
ilustrační foto: unsplash

„Stálo nás to týden práce, než jsme ten případ rozpletli. Všichni zapírali a věřili, že se nám nepodaří nic zjistit, protože do jejich online aktivit nevidíme,“ říká ředitel středně velké základní školy v Pardubickém kraji, který z pochopitelných důvodů nechce být jmenován. Mluví o nepříjemném incidentu, který museli s kolegy nedávno řešit, a ve kterém hrála roli nahá fotka neboli v žargonu dospívajících „nudeska“.

Chlapec z jeho školy o takovou fotku požádal svou bývalou dívku, a ona mu ji poslala. „Nebyla nijak kompromitující, nic moc tam vidět nebylo, ale na zostuzení mezi spolužáky to stačilo –  fotku nechal kolovat,” popisuje začátek incidentu. Kamarádi začali na sítích přidávat posměšné komentáře na dívčin účet, ta své zranění ventilovala tak, že verbálně napadla současnou přítelkyni chlapce. Pár jako odvetu dívku začal vydírat. „Celé to bylo o to nebezpečnější, že nápad získat nahou fotku vnukl žákovi cizí dospělý člověk, se kterým se seznámil na internetu a který mu za ni zřejmě nabízel peníze,“ říká ředitel a ke své anonymitě dodává: „Maximální diskrétnost je v tomto případě opravdu namístě, nelze riskovat, aby kdokoli z příběhu byl někým na základě mých slov jakkoli konfrontován.”

Případ, kterým se škola musela zabývat, je emblematický. „V naší poradně v posledních letech zaznamenáváme mohutný nárůst případů zneužití intimních materiálů, které děti dobrovolně sdílejí,“ říká vysokoškolský pedagog z Palackého univerzity v Olomouci Kamil Kopecký, který se specializuje na kyberšikanu a vede národní projekt na její prevenci E-Bezpečí. Různé formy kybernetické agrese jako urážení, ponižování, ale i vyhrožování a vydírání nejsou podle zjištění jeho týmu mezi dospívajících vzácné. Nejčastějším motivem je podle Kopeckého pomsta za domnělé či skutečné příkoří, vybočování dítěte z kolektivu nebo prostě nuda. „A nesmíme zapomenout také na situace, kdy se něco, co bylo myšleno jako žert, vymkne kontrole,“ říká expert.

Z posledních tří případů, které tým výše zmiňované školy řešil, se dva odehrávaly z velké části online. “To představuje další komplikace, musíme vždy vyhodnotit, nakolik jde již o soukromou sféru žáka a zda do ní můžeme jako škola vstoupit,” říká ředitel. Když například s kolegyněmi zjistili, že se žáci jedné třídy na WhatsAppu domlouvali, jak vyloučit spolužáka ze školou organizovaného pobytu v přírodě, škola zasáhla.

„Na dobrých vztazích a bezpečném prostředí ve škole nám opravdu záleží, a máme tudíž zvýšenou citlivost na jednání, které by se mohlo do šikany rozvinout, kdyby se nepodchytilo včas,” říká ředitel. Dodává ale, že slovo šikana v jeho škole moc rádi nemají. „Je v něm určitá toxicita. Raději s kolegyněmi ze školního poradenského pracoviště pojmenováváme věci konkrétně,” dodává.

Šikana a šikanování

Označení “šikana” se v českém prostředí používá v souvislosti se širokou škálou různých projevů agrese, ale odborníky je šikana definována úžeji, jako patologická situace, při které dochází k opakovanému týrání slabší oběti silnějším agresorem či agresory. Ne každá agrese ve školní třídě je tedy šikana. Zatímco agresivní chování je v dětských skupinách celkem běžné, a to i ve školách, které se o bezpečné prostředí starají, rozvinutá šikana signalizuje, že mezi spolužáky jsou nemocné vztahy a že učitel a vedení něco zanedbali. Na druhou stranu je třeba říci, že šikanu je těžké odhalit, protože se neodehrává dospělým na očích.

„O problémech se někdy dozvíme, až když do sebe děcka jdou fyzicky,“ říká školní psycholog ze základní školy v Krnově Petr Studnička. „Fyzické agresi často předchází ta verbální a útočníkem pak může být dítě, které neuneslo dlouhodobý tlak posměšků. Paradoxně útočí oběť původní šikany, nikoliv skutečný agresor. Proto je nutné nedělat unáhlené závěry, nedat na první dojem  a věnovat vyšetřování dostatek času,“ vysvětluje psycholog.

„Většinou se třída vymezuje proti někomu, kdo nějak vybočuje. Není to tak, že by děti špatně tolerovaly jinakost jako takovou, jde spíš o projevy s ní spojené,“ říká terapeutka Veronika Bűchler, která se zabývá mimo jiné i podporou nadaných dětí. Ty se ostatním spolužákům někdy jeví jako podivínské, stejně jako děti s projevy autismu nebo ADHD, na což spolužáci mohou reagovat zlomyslně. Posměšky přitahují i děti ze sociálně slabého prostředí. „Když dětem někdo ´nesedne´, nezapadne do jejich představ nebo se nezapojuje do aktivit očekávaným způsobem, mohou reagovat nesnášenlivě. Je úlohou dospělých, aby je naučili, že nesoulad nemusí končit konfliktem,” vysvětluje terapeutka.

„U nás je to takové spíš škádlení všech všema, nic hrozného. I když, je tu jeden méně oblíbený člověk. Je trochu jiný, moc nemluví, a celou dobu sedí s asistentem, s námi moc nepracuje,“ popisuje desetiletý Daniel z Bílovce, jaké to je v jeho třídě. “Složité to bývá, když přijde někdo nový. Letos k nám přibylo pět nových dětí z Ukrajiny a kvůli tomu nás paní učitelka začala přesazovat. To nebylo moc příjemné, trochu to drhlo.”

Kolik dětí v českých školách postihla šikana, na to statistiky neodpovídají jasně. V rámci průzkumu PISA z roku 2018, který se kromě sledování úrovně gramotností věnuje i mapování wellbeingu ve školách, třicet procent českých patnáctiletých uvedlo, že zažili některou z forem šikanování (tak se překládá anglické slovo bullying) minimálně několikrát za měsíc. Někdo se jim posmíval nebo jim vyhrožoval, bral nebo ničil věci, nebo do nich strkal či je dokonce uhodil. Pro srovnání: ve Finsku to bylo 17,7 procent žáků, v Rakousku 23,2 a ve Velké Británii 27 procent.

Stejný průzkum zároveň uvádí, že osm procent českých žáků spadá na škále OECD do horních deseti procent dětí, které šikanu zažily, neboli byly šikanované nejvýrazněji. Ve Finsku je to šest procent a v Rakousku sedm procent. Oněch osm procent případů se může týkat skutečné šikany podle její úzké definice. Co se týče kyberšikany, z průzkumu týmu Kamila Kopeckého vyplývá, že nějakou formu online agrese zažilo padesát procent dětí, přímo kyberšikanu asi 8-10 % dětí.

Podle čerstvě zveřejněného průzkumu zadaného společností SCIO v rámci projektu Mapa školy 81 procent českých žáků druhého stupně bylo u toho, když někdo ve třídě někomu slovně ubližoval. Ve školním roce 2021/2022 se šetření zúčastnilo 12 800 žáků druhého stupně ze 110 základních škol v Česku.

Větší výskyt agrese znamená i větší pravděpodobnost, že se rozvine šikana. A i když ústrky nemají všechny znaky tvrdé šikany, zanechávají na dětech stopy a v dospělých hořké vzpomínky.

Postavit se za sebe

V šikanu mohou vyústit v zásadě dvě situace. Někdy se v třídním kolektivu vyskytne agresivní dítě se sociopatickými sklony, které si hledá terč pro vybití své agrese, a najde ho nejčastěji v nějak oslabeném spolužákovi. To je jeden případ. Ale i skupiny běžných dětí se mohou za určitých okolností vůči některému dítěti projevovat nepřátelsky. „Děcka jsou dneska tvrdá. Některá děvčata dokáží být až nečekaně krutá, vyčleňují z kolektivu slabý kus, dokáží jedovatě komentovat, když se jim někdo nelíbí, nemá to správné oblečení a podobně,“ říká Petr Studnička.

Letos vydaná studie týmu Kamila Kopeckého nazvaná Děti a kult krásy v online světě ukazuje, že posměšky kvůli vzhledu jsou mezi dětmi opravdu jak na běžícím pásu. V online prostředí negativní poznámky ke své fyzické podobě nebo oblečení zažila třetina dospívajících, offline dokonce každé druhé dítě.

Nedá se ale říci, že šikanování je fenomén dnešní doby, i když někteří psychologové i učitelé naznačují, že situace se zhoršila a děti jsou obecně agresivnější. Nepřijetí spolužáky zažívali v dětství i mnozí dnešní dospělí. Často jsou to i ti, kteří jsou v životě společensky a profesně velmi úspěšní. Nekomfortní prostředí ve třídě zažil například i dramaturg a scénárista Tomáš Feřtek, autor námětu seriálu ze školního prostředí Ochránce, kde se projevy šikany mezi mladistvými tematizovaly. „Řekl bych, že ostrakizaci, blbé poznámky, vylučování z kolektivu zažilo a zažívá ve škole každý, kdo nějak vyčuhuje. Byl jsem divné dítě a spolužáci na to reagovali,” říká Feřtek. Jako šikanovaný si ale nepřipadal.  „Odmítl jsem být z toho smutný a nevzniklo drama. Měl jsem různé postupy, jak s tím pracovat,“ vysvětluje.

 

„Většinou se třída vymezuje proti někomu, kdo nějak vybočuje. Není to tak, že by děti špatně tolerovaly jinakost jako takovou, jde spíš o projevy s ní spojené,“ říká terapeutka Veronika Bűchler. Foto: unsplash

 

Nepříjemné školní situace si vybavuje i ředitelka Nadace RSJ Lenka Eckertová, která se věnuje podpoře nadaných dětí a duševního zdraví školáků obecně. „Hlavně v 1. třídě jsem posměšků zažila hodně, byly chvíle, kdy mi to připadalo nesnesitelné. Děti se smály mému příjmení, ale spíš šlo o to, že jsem nezapadala, měla jsem v hlavě jinak nastavené, co je odvaha a čeho se bát,“ říká. „Jednou ve mně napětí vygradovalo a já jsem se na posměváčky vrhla a zbila je. Mamka to pak musela jít do školy žehlit. Byla to zoufalá reakce mírné holčičky. Nedá se to nikomu doporučovat, ale od té doby to přestalo,“ popisuje Lenka Eckertová.

O tom, jestli se projevy nepřátelství opakují nebo zesilují, rozhoduje i psychická kondice dítěte nebo dospívajícího a jeho schopnost se bránit, nenechat se vmanévrovat do pozice oběti. „Dětský kolektiv to zkouší na více dětí ve třídě, ale jen někdo podlehne,“ říká psychoterapeutka Veronika Bűchler.

Skupina je mocná

Školy mají podle odborníků velké rezervy v tom, jak takovým situacím předcházet nebo, pokud vzniknou, jak je řešit. „Aniž bych se chtěla někoho dotknout, má profesní zkušenost je taková, že mnozí učitelé šikanu prostě řešit neumí. Vyhledávám vždy pro své malé klienty podporu ve škole, ale často ji nedostanou. Mnoho škol navíc nemá školního psychologa nebo je na tom místě nezkušený člověk pár let po škole a úkol je nad jeho síly,“ říká Veronika Bűchler.

To, že projevy šikanování pocítilo na vlastní kůži skoro dvojnásobek českých dětí oproti těm finským, může signalizovat, že učitelé v mnoha českých školách opravdu neumí s projevy agresivity dětí zacházet a nemají ve třídě bezpečné prostředí. Šikanovanému dítěti za této situace nezbývá než odejít jinam. „Ani to ale nemusí být řešení, protože v důsledku svého zranění má pak sklony se i v novém kolektivu chovat stejně,“ vysvětluje terapeutka Veronika Bűchler.

„Když k nám přichází žák, který měl takové potíže na minulé škole, zvážím, jestli to v novém prostředí ustojí bez pomoci dospělých, to je samozřejmě nejlepší. Když se mi zdá, že ne, jdu do třídy, kam nastupuje, a řeknu jim: ´Jde k vám, protože věřím, že to společně zvládnete´,“ říká ředitel, jehož škola řešila ponižování děvčete kvůli nahé fotce. Cíleně s kolegy pracuje se šedou zónou třídy, s těmi, co se obvykle moc neangažují. „Ty vedeme k tomu, aby agresi nepodpořili ani netolerovali, a to i když se netýká přímo jich,“ říká.

„Nástroj skupiny je mocnější než nástroj terapeuta,“ přitaká Veronika Bűchler. „Vždy, když šikanu odmítla skupina, bylo to nejúčinnější. Šlo většinou o čtrnáctileté, patnáctileté děti, ale vím i o případu osmiletých dětí, které zasáhly.“

Finský program na prevenci a řešení šikany, který pracuje s celými kolektivy, chce v českých školách šířit organizace Schola Empirica. „Jsem zrovna kvůli tomu ve Finsku,“ říká do telefonu ředitelka organizace Egle Havrdová. „Finské školy zažívaly ještě před patnácti lety situace, kdy se v nich i střílelo. Ministerstvo školství reagovalo vypsáním soutěže na účinný program, který pak zafinancuje. Vyhrál to projekt KiVa – z finského Kiusaamista Vastaan, „proti šikaně“, který vyvinula univerzita v Turku,“ říká Egle Havrdová. Do jeho pilotní fáze bylo v letech 2010 – 2014 zapojeno 90 % škol, momentálně je do programu registrovaných 40 % finských škol.

KiVa posiluje schopnost celé skupiny odmítnout nežádoucí chování. Nyní ho zkouší dvacet čtyři českých škol. Schola Empirica se rozhodla finskou metodiku importovat proto, že je „evidence based“, neboli výsledky jsou prokazatelné. „Problém šikany a nepřátelských projevů v třídních kolektivech se ve Finsku velmi redukoval,“ říká Egle Havrdová.

Ocenit ohleduplné

„Vzniku šikany se lze bránit i bez speciálních programů a školení, a to když učitel systematicky dbá na to, aby nebylo tolerováno negativní chování a byla naopak vyzdvihována slušnost a ohleduplnost,“ domnívá se učitel pražské školy Solidarita Pavel Bobek. Učitelské profesi se naučil v Londýně, kde působil dva roky na škole v přistěhovalecké čtvrti. „Škola měla detailně a krok za krokem ošetřené, jak budovat přátelské klima a dobré vztahy, a ty tam opravdu byly. Žáci se v dobrém chování skoro předháněli, protože bylo neustále dáváno za příklad a učiteli podporováno,“ říká učitel.

 

„Vyhledávám vždy pro své malé klienty podporu ve škole, ale často ji nedostanou. Mnoho škol navíc nemá školního psychologa nebo je na tom místě nezkušený člověk pár let po škole a úkol je nad jeho síly,“ říká Veronika Bűchler. Foto: unsplash

 

V pražské třídě, kterou druhým rokem učí, je šest dětí s jiným mateřským jazykem než čeština a také dvě děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Jedním z nich je chlapec s ADHD, pro kterého bylo velmi těžké navazovat vztahy ve třídě a vnímat hranice komfortní zóny spolužáků. Jeho intenzivní projevy náklonnosti děti odmítaly, stěžovaly si, že se v jeho přítomnosti nemohou soustředit. Někteří rodiče dokonce svého potomka převedly na jinou školu a chlapec musel část výuky trávit mimo třídu s asistentem. „To ho ale vyčleňovalo z kolektivu, nebylo to dobré,“ říká Pavel Bobek. Po jeho převzetí třídy ve třetím ročníku se chlapce podařilo integrovat, konfliktů je daleko méně.

„Je to nastavením, a hlavně vymáháním pravidel, což děti vnímají jako férové. Je třeba, aby učitel věděl, co je realistické, a na tom trval, neslevil,“ vysvětluje učitel. Velký důraz klade na přemístění pozornosti od špatného k dobrému chování. „Ve třídách je spousta dětí, které se chovají dobře, ale učitelé se neustále zabývají těmi, kteří „zlobí“. Hodné dětí jsou často frustrované, že jim pozornost nikdo nevěnuje, nikdo neocení jejich snahu,“ říká Pavel Bobek.

Když rodič popírá

Systém pravidel podle něj chrání i děti, které mají agresivní sklony. „A v tom smyslu s nimi také mluvím, když ukládám nějaké sankce. Děti vědí, že mi na nich záleží, že to není trest pro trest,“ dodává. Na pomoc si často volá i rodiče. „Když má dítě významnější prohřešek, vždy jim volám, ale ne vyčítavě, je třeba si z nich udělat spojence.“

Právě souhra školy a rodičů je zásadní proto, aby se náběhy na šikanu vyřešily. Někdy se ale stává, že se rodiče dítěte, které se chová sociopaticky, začnou chovat defenzívně. „Popírají, že by jejich dítě něco způsobilo a dokonce někdy z šikanujícího člena kolektivu dělají oběť,“ říká Veronika Bűchler. Nejčastější vyústění takové situace je spor mezi školou a rodiči, kteří převedou dítě jinam, aniž by se problém správně pojmenoval, natož řešil. „To poškodí všechny, včetně onoho dítěte, které tak nedostane šanci se vymanit ze vzorců patologického chování,“ dodává terapeutka.

Něco podobného zažila učitelka druhého stupně základní školy v Pelhřimově Blanka Medová. „Děti mi chodily říkat, že jeden chlapec sprostě nadává spolužačkám a je hrubý ke slabším dětem. Přede mnou se vždy choval dobře, ale děti si opakovaně stěžovaly. Zkoušela jsem to řešit s maminkou, ale tam jsem se potkala s obrovskou opozicí. Její syn by nikdy nic takového neudělal, tvrdila a říkala, že problémy nikdy neměl, až v mé třídě,“ vypráví učitelka. Když zapátrala u kolegů na prvním stupni, ukázalo se, že to není pravda. Dítě škola nakonec podrobila testování, jednoznačně z něj vyšlo jako agresor, ale ani to maminku nepřesvědčilo. „Syna dala na jinou školu, ale tam se během půl roku začaly situace opakovat, jak jsme se dozvěděli, a nakonec chlapec znovu měnil školu,“ říká učitelka.

Naučit to učitele

Krnovská základní škola, kde pracuje Petr Studnička, staví prevenci na budování kultury vztahů ve škole. „Je to neadresné, střílíme tak trochu naslepo, ale když to děláte dlouho, funguje to,“ říká. Vyzdvihuje pořádání adaptačních pobytů před začátkem šesté třídy a zavedení takzvaných partnerských tříd – což obnáší spolupráci mezi třídami prvního a druhého stupně. Ve škole také mají program, který využívá vliv vrstevnické skupiny a učí děti rozpoznat a regulovat své emoce a chování. „Myslím, že klima školy výrazně ovlivnilo i rozhodnutí vedení školy jít do moderních výukových metod. Staví na rozvoji měkkých dovedností žáků, diskuzi ve výuce, společném hledání řešení. Ve třídách tak budujete i během výuky pozitivní klima, které z velké části stojí na tom, že dětí přebírají odpovědnost za to, co se v kolektivu děje,” říká psycholog školy, kam chodí výrazné procento žáků z vyloučených lokalit.

V mnoha jiných školách je ale práce se třídou zvlášť na druhém stupni minimální. Pedagogické fakulty učitele v tomto ohledu nerozvíjí nebo jen málo. Hnutí Otevřeno, které sdružuje studenty a učitele na pedagogických fakultách a usiluje tam o proměnu výuky, se rozhodlo na tuto situaci upozornit a změnit ji. V druhé polovině října spouští kampaň na podporu psychického bezpečí ve školách.

„I když se statistiky k šikaně od sebe různí, čísla nejsou dobrá,“ říká jedna z organizátorů kampaně Markéta Popelářová. „Po covidových uzávěrech a s příchodem tisíců ukrajinských žáků je práce učitelů ještě náročnější a zvlášť začínající učitelé zjišťují, že na to nejsou dobře připraveni,“ dodává.

Kampaň je podle ní myšlená jako apel na vedení fakult a akademiky, aby kladli větší důraz na předměty, které učí budoucí učitele pracovat se vztahy ve třídě a budovat v ní bezpečné prostředí. Je také výzvou cílenou na studenty učitelství, aby se o téma sami více zajímali a vzdělávali se v něm. „Někdy tyto předměty na fakultách i existují, ale ne vždy je o ně velký zájem, protože si studenti ani neuvědomují, na co pak v realitě narazí a co vše budou muset řešit,“ vysvětluje Markéta Popelářová. V rámci kampaně chtějí organizátoři nabídnout zájemcům z řad studentů pedagogiky sérii workshopů. „Někdy i malé kroky učitele mohou mít velký dopad a není tak těžké je udělat,“ říká Markéta Popelářová.“

Dobré vztahy v rodině jsou základ

A jak by měl postupovat rodič, pokud má podezření, že jeho dítě je terčem posměšků nebo je cíleně vylučováno z kolektivu a trápí se tím? Základem jsou dobré vztahy v rodině, to, jestli je dítě ochotné se rodičům svěřit. Rodič sám by měl být pozorný a všímat si změn v chování dítěte. Ale Kamil Kopecký upozorňuje, že varovné znaky často odpovídají běžnému pubertálnímu chování – dítě je uzavřené, izoluje se, chrání si více soukromí. „O kyberšikaně svých dětí tak rodiče velmi často nevědí,“ říká a odkazuje na webové stránky E-bezpečí, kde se učitelé i rodiče mohou v problematice vzdělat. Kromě popisu dnes rozšířených rizik tam najdou i pravidla bezpečného používání internetu rozdělená podle věku dítěte.

Rodiče, kterým dítě o svém trápení řeklo, by měli postupovat v souladu s jeho přáním a našlapovat velmi opatrně. V ideálním případě se mohou opřít o školu, ale stejně tak mohou narazit i na nevstřícnost a nešikovnost ze strany učitele. Další možností je pak pedagogicko-psychologická poradna nebo dětský a rodinný psychoterapeut. „Děti, které k nám přicházejí traumatizované, se snažíme posílit, hledáme cesty, aby vystoupily z role oběti. Pokud jim v tom ale nepomůže škola, je to pro ně těžké,“ říká Veronika Bűchler.

Některé děti se ale rodičům z různých důvodů svěřit nechtějí.  Možná nemají ani oporu ve svém třídním učiteli, školním výchovném poradci nebo psychologovi. K takovým dětem by se měla alespoň dostat informace, že mohou zavolat na Linku bezpečí, kontaktovat Dětské krizové centrum nebo právě poradnu E-Bezpečí.

Text vyšel ve zkrácené podobě v příloze Akademie Lidových novin.

 

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články