Vystoupit z davu pro mě nebylo jednoduché, ale stálo to za to, říká loňská vítězka ceny Global Teacher Prize CR

Před rokem Magdalena Málková na pódiu v zahradách Senátu přebírala ocenění pro inspirativní učitele ceny Global Teacher Prize Czech Republic. Před pár dny ho pomyslně poslala dál, když ze stejného místa vyhlásila jednoho z vítězů letošního ročníku. „Byla jsem nervóznější než před rokem, protože tentokrát jsem věděla, že na to pódium půjdu,” říká loňská vítězka.

Vzpomínáte si, jaký to byl pocit, když jste minulý rok jako vítěz stála na pódiu vy?

Před chvílí se mi to vybavilo. Seděla jsem na podobném místě vzadu, jen jsem na rozdíl od letošního roku nevěděla, že půjdu na pódium, a tak jsem tomu, co se tam děje, nevěnovala moc pozornosti. Prostě jsem si říkala, že se jdu podívat na skvělé lidi, kteří se mnou byli ve finále, a vůbec mě nenapadlo, že tam budu já. Musím říct, že dneska, když jsem předávala třetí cenu, jsem byla daleko víc nervózní, protože jsem věděla, že na to pódium půjdu.

Jaký byl rok v roli vítěze. Změnil se během té doby váš pohled na to, jak učíte, na vaše učitelství?

Možná trochu ano, seznámila jsem se s řadou lidí, od kterých se můžu učit a učím se od nich. Měla jsem možnost účastnit se letní školy, vídáme se i přes rok, byla jsem například na konferenci, kterou pořádal jeden z finalistů, od nich se učím. Pořád jsem na cestě a pořád mám pocit, že se něco zlepšuje. Tedy alespoň doufám.

Jsou učitelé, kteří říkají, že učitelství je docela osamělé povolání.

To je pravda, i když já se snažím bublinu třídy, ve které je učitel zavřený, otevírat. Taky jsem dost aktivní na sociálních sítích a snažím se hodně komunikovat s ostatními, protože učitelství opravdu může být hodně osamělé povolání. A přitom když učitel nevystrčí nos ze třídy, nemůže se naučit nic nového.

„Seznámila jsem se s řadou lidí, od kterých se můžu učit a učím se od nich,“ říká Magdalena Málková. Foto: Kateřina Lánská

Co pro vás znamenalo loňské vítězství?

Byla to docela náročná zkušenost. Najednou vyčníváte, vystoupíte z davu. Máte nálepku a s ní jsou spojená velká očekávání. Někteří lidé kolem mě to neustáli a dali mi to pocítit, ale také mě plno lidí podpořilo. Byl to také rok velkých změn. Učím na jiné škole, kam jsem už šla s tou nálepkou nejlepšího učitele. Nebylo úplně jednoduché přijít do úplně nové školy, před úplně novou třídu, před děti, jejichž rodiče celé prázdniny „googlili“, kdo bude učit jejich dítě, a znají vás od hlavy až k patě. Ukázat jim, že jste člověk z masa a kostí a že chcete, aby se jejich děti něco naučily a že je máte rádi, nebylo jednoduché.

Když se sečte dohromady pozitivní i negativní, šla byste do toho znovu?

Šla, já jsem Střelec a potřebuju pořád zažívat něco nového. Díky Global Teacher Prize jsem se o sobě a o lidech kolem sebe hodně nových věcí dozvěděla. Na něco z toho možná moc vzpomínat nechci, ale těch pozitivních zkušeností bylo daleko víc. Dostala jsem se do společnosti bezva učitelů, mám s kým sdílet svoje myšlenky, materiály, vědomosti, ale i chyby. A proto bych do toho určitě znovu šla.

Není tak trochu i na škole, že lidé v dospělosti často neumí ocenit úspěch u ostatních?

Něco na tom možná bude. Když jsem chodila do školy já, ukazovalo se spíš na naše chyby, na to, co jsme neuměli. Poznámky jako „na tu střední školu se snad ani nehlaš, na to nemáš“ máme v sobě zakořeněné. Změnit to je běh na dlouhou trať, my dospělí to zkrátka neumíme, jako první se nám vybaví negativní reakce.

Daří se to měnit? Jsou dnešní děti jiné?

Já v to doufám, vidím to každý den ve škole. Děti učitele neberou jako bohy. Pozdraví, povídají si, když jdou s vámi po chodbě, sdílí s vámi věci ze svého života. Takový vztah jsem já jako dítě k učitelům neměla, my jsme se učitele báli, a kdybychom ho měli potkat na chodbě, tak se mu, pokud to půjde, vyhneme.

„Když jsem chodila do školy já, ukazovalo se spíš na naše chyby, na to, co jsme neuměli.“ Foto: Kateřina Lánská

Máte jako učitelka autoritu? Na čem stojí?

Ostatní říkají, že ano, a já si to myslím taky. Doufám, že stojí na partnerství a že i na tom, že děti vidí, že jsem z masa a kostí, že se s nimi směju, že s nimi i brečím. Naučily se mi svěřovat, chodí za mnou, když něco potřebují, a zdaleka to nejsou jenom školní věci. Snažím se, aby ve mně mohly mít důvěru, to vnímám jako autoritu.

Učitelé si často stěžují, že nemají respekt ve společnosti. Z čeho to podle vás vyplývá?

Možná si někdy podkopáváme půdu pod nohama i my sami. Když se podíváte na sociální sítě do učitelských skupin, tak se nezřídka stává, že učitel jde po učiteli. Nehledají na sobě navzájem to pozitivní, ale to negativní. A to se pak přenáší dál. Myslím, že bychom si měli víc věřit a víc se podporovat i vzájemně. Nebát se říct, že jsem učitel. Já jsem s tím ze začátku také měla problém. Když jsem pracovala v korporátu, všichni si říkali „aha, to je ta, co umí počítat, je prostě dobrá, jde jí to“. Pak jsem najednou „dělala učitelku”. Bůhví, co vlastně umí. Násobilku asi zvládne, ale je to jenom učitelka. Pořád jste stejný člověk, jen děláte jinou práci. Cesta je podle mě ukázat, že i učitelé umí plno věcí. Nebát se říct, že učení je fajn povolání. Já si čím dál tím víc myslím, že to je jedno z nejlepších povolání na světě. Jenže lidé nevědí, jak vypadá současná škola, možná chodí na třídní schůzky jako rodiče, ale málokdy se přijdou podívat do vyučování, a když se řekne škola, představí si učitelku, jak stojí na stupínku a mává ukazovátkem. Kdyby se přišli podívat, možná by viděli, že nejen učí, ale také dětem naslouchá, povídá si s nimi, řeší všechny organizační záležitosti, má plno papírování, musí se vzdělávat, studuje, staví si hodiny, hodnotí. Je toho tolik a je to tak pestré. Zdaleka není práce od osmi do jedné odpoledne.

Co byste vzkázala rodičům ve vztahu k učitelům?

Možná aby si byli ochotni připustit, že učitelům i rodičům jde o stejnou věc, o to, aby jejich děti byly spokojené a šťastné.