Živnostenské listy: České školství potírá výjimečnost, rodiče hledají alternativy

Jaká je podle vás obecně v Česku úroveň soukromých škol?

Paušální porovnání je složité. Stejně jako mezi veřejnými školami je velmi široké rozpětí kvality, tak i mezi školami soukromými najdete školy špičkové i podprůměrné. To platí zcela o mateřských, základních a středních školách, u těch vysokých je situace poněkud odlišná. Špičkové soukromé vysoké školy nemáme. Když je řeč o kvalitě škol, je nutno si uvědomit, že jsme zvyklí ji posuzovat podle určitých parametrů, nejčastěji podle výsledků v testech. Rád bych upozornil, že to nemusí odrážet kvalitu v podobě klimatu školy, důrazu na rozvoj osobnosti dítěte a na další kvality, které nelze jednoduše testovat a takové hodnocení je pak zavádějící. Druhým problematickým faktem je, že se kvalita škol v Česku systematicky nesleduje, takže je to do značné míry otázka dojmu. Mimochodem, poslední přímé srovnání kvality soukromých a veřejných škol na jedné škále, tvořené souhrnem základních gramotností, proběhlo před 15 lety.

Jaké důvody nejčastěji vedou české rodiče, aby svým dětem platili soukromou školu?

Na úrovni mateřských škol je to především nedostatečná kapacita v některých lokalitách, ale rozšiřuje se počet montessori, lesních a podobných školek, které prostě nabízejí jiný vzdělávací a výchovný program. To je i hlavní důvod vcelku pozoruhodného nárůstu nezávislých základních škol, u nichž kapacita nehraje podstatnou roli. Evidentně se zvyšuje množství rodičů, kteří volí pro své děti takzvaný opt-out (vyvázání – pozn.) z veřejného vzdělávacího systému. Nelíbí se jim, že vzdělávání v něm stále do značné míry stojí na průmyslovém modelu, v němž jsou děti jakýmisi jednotkami, které je třeba naplnit určitým penzem měřitelných znalostí a naučit je disciplíně a respektu před domnělou nezpochybnitelnou autoritou. Nezávislé školy, které v posledních několika letech vznikají, volí většinou jiný přístup. U středních škol je to dlouhodobě poptávka po maturitním vzdělání, nicméně potřeba hledat pro své děti odlišně fungující školy, která je teď patrná na úrovni základních škol, se přesune i sem.

A vysoké školy?

U vysokých škol je to s velkou převahou potřeba mít vysokoškolský titul. Ale i to se mění, projekty jako Education Republic nabízejí vzdělávání na terciární úrovni, respektive na úrovni celoživotního vzdělávání, v němž nejde o titul. Doporučuju čtenářům k pozornosti.

Vnímáte v současné době v Česku nějaké problémy soukromých škol?

Celkově vnímám v posledních letech snahu státu omezit soukromé školství na všech úrovních. Jak legislativní regulace regionálního školství a snaha omezit jeho financování, tak trend zpřísňování při udělování akreditací soukromým vysokým školám to dokazují. Někdy to má smysl, stát jako garant vzdělávání by neměl přihlížet tomu, že dochází k jeho degradaci na úroveň prodeje titulů. Stejně tak vyplývá z role vzdělávání pro společnost, že stát bude do značné míry bdít nad jeho obsahem. Zároveň ale nutně musí nechat prostor pro odchylku, pozitivní deviaci, která ukazuje cestu vpřed.

Vpřed? K nějakým změnám v tuzemském vzdělávacím systému?

Současný trend opt-outu elit z veřejného vzdělávacího systému je možné vnímat jako příležitost podívat se, o co jim vlastně jde. Co jim ve veřejném vzdělávacím systému chybí. Ono totiž platit třeba 100 tisíc korun ročně za jedno dítě ve škole, kde se mu dostane odlišné vzdělávací a výchovné péče, není pro řadu těch, kteří tak činí, zrovna zanedbatelná částka. Pokud by měli možnost využít veřejného vzdělávacího systému, udělali by to. Oni platí proto, že se jim zdá veřejný vzdělávací systém v reálném čase dospívání jejich dětí nereformovatelný.

A dochází tedy postupně k nějakým změnám ve veřejném školství?

Naopak sledujeme snahu tuto pozitivní deviaci potírat a tvářit se, že ve veřejném vzdělávacím systému je vše v pořádku. S ohledem na skutečnost je to poněkud absurdní divadlo. Hrozí totiž, že míra opt-outu převýší kritickou mez a vedle sebe budou dichotomicky působit jeden systém pro elity a druhý, veřejný, pro zbytek. V tom okamžiku ale vzdělávací systém přestane do značné míry plnit svou roli sociálního tmelu.