Maturitní testy by neměly obsahovat úlohy vyžadující korektorské dovednosti

Pokračujeme v publikování odborných textů vysvětlujících pochybení, která se vyskytla v jarním kole státních maturit. Právní rozbor Ondřeje Hausenblase z Pedagogické fakulty  Univerzity Karlovy, zpracovaný na žádost Úřadu veřejného ochránce práv, pojmenovává, co opravdu požaduje rámcový vzdělávací program po žácích středních odborných škol. A vysvětluje, jaký je rozdíl mezi tím, že sám píšu bez chyb a tím, když v cizím textu odhalím a opravím chybu. Problému jsme se věnovali už ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.

Vysvětlení rozporu mezi cíli a požadavky vzdělávání na střední škole a maturitními testovými úlohami, které vyžadují korektorské dovednosti

Testové úlohy, které zjišťují, zda žák u maturity dokáže najít a opravit v cizím textu pravopisné nebo mluvnické chyby (korektura), jsou v rozporu jednak s tím, jak je výslovně vymezeno zaměření vzdělávací oblasti Jazyk a komunikační výchova v obou RVP (GV i pro odborné vzdělávání), jednak s celkovým pojetím kurikulární reformy, jaké je patrné z komplexu očekávaných výstupů v RVP pro GV i pro odborné vzdělávání.

Dva očekávané výstupy, kterými tvůrci maturitního „didaktického“ testu obhajují zařazení korektury, je třeba interpretovat právě v duchu zaměření vzdělávací oblasti i v duchu kurikulární reformy. Výklad, který podávají autoři textu, je s principy RVP v přímém v rozporu.

Jde o tyto dva očekávané výstupy:

1. odhaluje a opravuje jazykové nedostatky a chyby (RVP pro odborné vzdělávání, s.14)
2. posoudí a interpretuje komunikační účinky textu, svá tvrzení argumentačně podpoří jeho všestrannou analýzou (RVP-GV, s.14)

K výstupu (1)

K pochopení toho, k čemu má učitele ve výuce a žáka v učení vést očekávaný výstup (1), je třeba vzít v úvahu jak samo specificky odborné zaměření žáků a povahu studia na odborné škole, tak zejména explicitně stanovené kompetence a také zaměření vzdělávací oblasti v zákonném dokumentu, a dále i kontext okolních výstupů. Položky důsledně požadují zvládání vlastního žákova vyjadřování a komunikace:

V RVP pro odborné vzdělávání na s. 7:

c) Komunikativní kompetence

Vzdělávání směřuje k tomu, aby absolventi byli schopni vyjadřovat se v písemné i ústní

formě v různých učebních, životních i pracovních situacích, tzn. že absolventi by měli:

− vyjadřovat se přiměřeně účelu jednání a komunikační situaci v projevech mluvených

i psaných a vhodně se prezentovat;

− formulovat své myšlenky srozumitelně a souvisle, v písemné podobě přehledně

a jazykově správně;

− zpracovávat administrativní písemnosti, pracovní dokumenty i souvislé texty na

běžná i odborná témata; (s.8)

− dodržovat jazykové a stylistické normy i odbornou terminologii; (s.8)

− vyjadřovat se a vystupovat v souladu se zásadami kultury projevu a chování;  (s.8)

a) Kompetence k učení

− uplatňovat různé způsoby práce s textem (zvl. studijní a analytické čtení), umět efektivně vyhledávat a zpracovávat informace; být čtenářsky gramotný;

Mezi složkami zde není jediná, která by naznačovala požadavek korektury cizího textu. O kontextu očekávaných výstupů viz níže v bodě (D).

 

K výstupu (2)

K pochopení toho, k čemu má učitele ve výuce a žáka v učení vést očekávaný výstup (2), je třeba vzít v úvahu, že RVP GV na s. 13 vymezuje cílové zaměření oblasti rovněž průkazně na vlastní produkci a komunikaci žáka:

Cílové zaměření vzdělávací oblasti

Vzdělávání v dané vzdělávací oblasti směřuje k utváření a rozvíjení klíčových kompetencí tím, že vede žáka k:

– vnímání a užívání jazyka českého i cizího jako mnohotvárného prostředku ke zpracování a následnému předávání informací, vědomostí a prožitků získaných z interakce se světem a se sebou samým, k vyjádření vlastních potřeb a k prezentaci názorů i samostatného řešení problémů a jako prostředku pro další samostatné celoživotní vzdělávání;

– zvládání základních pravidel mezilidské komunikace daného kulturního prostředí a jejich respektování;

…

– porozumění sobě samému, pochopení své role v různých komunikačních situacích a k vymezení vlastního místa mezi různými komunikačními partnery;

– tvořivé práci nejen s věcným, ale i s uměleckým textem, jež vede k porozumění významové výstavbě textu, k jeho posouzení z hlediska stylového, pozitivně působícího na estetickou, emocionální i etickou stránku žákovy osobnosti;

…

 

Při vymezení požadavků v kompetenci komunikativní stanoví RVP-GV na s. 10 pouze prvky aktivního zvládání vlastního dorozumívání, zejména takto:

– vyjadřuje se v mluvených i psaných projevech jasně, srozumitelně a přiměřeně tomu, komu, co a jak chce sdělit, s jakým záměrem a v jaké situaci komunikuje; je citlivý k míře zkušeností a znalostí a k možným pocitům partnerů v komunikaci;

– prezentuje vhodným způsobem svou práci i sám sebe před známým i neznámým publikem;

– rozumí sdělením různého typu v různých komunikačních situacích, správně interpretuje přijímaná

sdělení a věcně argumentuje; v nejasných nebo sporných komunikačních situacích pomáhá

dosáhnout porozumění.

Na s. 12 v Charakteristice vzdělávací oblasti stanoví RVP-GV toto:

5.1 Jazyk a jazyková komunikace

Charakteristika vzdělávací oblasti

Význam vzdělávací oblasti spočívá především v rozšiřování vědomého užívání jazyka jako základního nástroje pro rozvíjení abstraktního myšlení a v prohlubování vyjadřovacích a komunikačních schopností a dovedností vytvářejících podklad pro všestranné efektivní vzdělávání. Jazykové vyučování umožňuje žákům poznávat duchovní bohatství národa a jeho tradice. Žáci se postupně učí ovládnout nejen jazyk sám, ale především principy jeho užívání v různých komunikačních situacích (a to v mluvené i písemné podobě). Jazykové a stylizační schopnosti a dovednosti a jim odpovídající komunikační kompetence žáci rozvíjejí pod vedením učitele prostřednictvím aktivního podílu na nejrůznějších komunikačních situacích.

V charakteristice vzdělávací oblasti ČJL na s. 12 je stanoveno toto:

Ve výuce českého jazyka a literatury žáci získávají přiměřené poučení o jazyku – ve svém obsahu

i rozsahu prohloubeném ve srovnání se základním vzděláváním – jako východisko ke komunikaci v různých, i náročnějších typech mluvených i psaných textů. To umožní vybudovat kompetence pro jejich recepci a produkci a pro čtení s porozuměním, jež povede k hlubokým čtenářským zážitkům. Učitel iniciuje hovory či úvahy o nich. Rozvoj těchto schopností a dovedností spolu s osvojením vymezených poznatků teoretických je důležitý nejen pro studium češtiny, ale i obecněji, neboť v jazykovém ztvárnění je uloženo mnoho poznatků a nové myšlenky se obvykle vyjadřují přirozeným jazykem.

---

Z tohoto širokého kontextu stanoveného závaznými dokumenty vyplývá to, že výuka má podle obou RVP směřovat především k zvládání žákovy vlastní komunikační produkce ve společenské souvislosti. I omezený počet úloh testujících korektorské dovednosti v státní maturitní zkoušce přesměruje už dnes, po poměrně krátké zkušenosti učitelů s testy CERMATu, nežádoucí pozornost škol na výuku korektorské dovednosti – vyhledávání chyb v textu předloženém v cvičebnici a jejich vysvětlování podle pravidel je navíc tradičním prvkem výuky, přestože pro velké procento žáků není účinnou průpravou. Aktivní zvládání pravopisu a spisovné mluvnice je dnes pro žáky obou typů vzdělávání dost náročný úkol, učitelé mu věnují mnoho času i na úkor dalších závažných vzdělávacích cílů a odvádět jejich pozornost a úsilí na něco, co se od skutečného aktivního vyjadřování tak výrazně a podstatně liší, považujeme za zkreslení vzdělávací politiky a ducha kurikulární reformy. Navíc je korektura pro ty žáky a učitele, kteří se RVP skutečně drží, požadavkem nepředpokládaným, neregulérním.

Proč a jak se korektorská dovednost liší od skutečného zvládání vlastního psaného vyjadřování, vysvětlujeme níže v bodu B.

Co požadují očekávané výstupy RVP, uvádíme a vysvětlujeme níže v bodech C, D a E.

---

 

B. Rozdíl mezi „správným“ psaním vlastního textu a korekturou cizího textu

Zvládat pravopis a mluvnickou správnost vlastního psaní je kompetencí podstatně odlišnou od hledání chyb a opravování cizího textu (od korektury). To platí jak pro dospělé uživatele češtiny, tak pro výuku žáků po celou dobu školního vzdělávání. Tradiční zaměření pozornosti školy i veřejnosti hlavně na „hledání cizích chyb“ však brzdí účinnou výuku. Tento principiální rozdíl však školství, učitelé ani veřejnost nejsou tradičně zvyklí dostatečně rozlišovat.

Jazyková korektura cizího textu je dovedností odborně specializovanou a nesamozřejmou, vyžaduje vlohy, specifický trénink a zkušenost. Když člověk opravuje cizí text, jenž sděluje cizí myšlenky a má cizí záměr, pak provádí uvažování i úkony, které jsou zásadně odlišné od procesu, při němž člověk vyjadřuje psaním své vlastní myšlenky a záměry. Znalost uzancí i pravidel pravopisných a gramatických je uplatňována v každém typu činnosti jinak. Tvůrci Rámcových vzdělávacích programů si toho byli zjevně vědomi ve výběru a formulaci očekávaných výstupů i zaměření vzdělávací oblasti.

Jaká je řečová realita?

Nad vlastním tvořeným textem autor potřebuje stále ohledávat a proměňovat možné varianty svého vyjádření obsahu a záměru. Při kontrole svého vlastního psaného textu nemusí pisatel při nejistotě o pravopisném jevu (například -li/-ly/-la v minulém příčestí slovesa) rozhodovat ve smyslu „správné-chybné“. Může problém řešit také změnou slova, v tomto příkladu v podmětu, ale platí to i pro další případy jiné: policejní složky vypátraly/vypátrali viníka/vyníka…? → policisté vypátrali / policie vypátrala… pachatele…. 

Avšak nad hotovým cizím textem korektor nehledá jiná možná vyjádření, nezvažuje, jak by možné varianty jistého pravopisného jevu vyhovovaly konkrétnímu obsahu a autorskému záměru. Nad cizím textem v maturitním testu žák neprojevuje dovednosti, které potřebuje pro produkci textu (pro své správné psaní), a může v testu selhávat proto, že se podle RVP náležitě učil právě postupům produkce (psaní), nikoli recepci a korektuře textů (čtení a opravování). Z dat získaných z takové úlohy a testu nelze vyvozovat nic o žákově zvládání pravopisu podle RVP.

C. Co říkají závazné dokumenty?

Následující citace z RVP pro GV i pro odborné vzdělávání ukazují, že ovládání pravopisu je v obou RVP chápáno dominantně v rámci žákova vlastního vyjadřování, nikdy není požadováno, aby opravoval cizí texty. V kontextu celkového pojetí požadovaných žákových znalostí a dovedností by požadavek po dovednosti opravovat cizí texty (provádět jazykovou korekturu) byl kontradiktorický. Místa, která ukazují, jak produktivní vědomosti a dovednosti žáka plně dominují oběma moderním kurikulárním dokumentů, vyznačujeme modře.

Duchu kurikulární reformy, kterou oba RVP cíleně vnášejí do školství (v souladu se současnými pedagogickými evropskými trendy a vědními poznatky), by sotva odpovídalo, aby síla působení korektorských úloh ve finální a osudové maturitní zkoušce vedla učitele k tomu, že budou žáky připravovat k pasivní znalosti pravopisu a gramatiky a k jejímu neprodukčnímu uplatňování v řeči. Naopak, současná neuspokojivá úroveň zvládání pravopisu v mladé populaci varuje, že je třeba výuku posílit co do aktivního, produkčního uplatňování vědomostí a dovedností z pravopisu a gramatiky. Naprostá většina očekávaných výstupů RVP tomu pomáhá.

Považujeme za velmi pochybné, že by cílem výuky ČJL na SOŠ mělo být naučit žáky opravovat texty druhým osobám.

D.

Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání 23-45-L/02 Letecký mechanik

s.14

VZDĚLÁVÁNÍ A KOMUNIKACE V ČESKÉM JAZYCE

Jazykové vzdělávání v českém jazyce vychovává žáky ke sdělnému, kultivovanému jazykovému projevu a podílí se na rozvoji jejich duševního života. Obecným cílem jazykového vzdělávání je rozvíjet komunikační kompetenci žáků a naučit je užívat jazyka jako prostředku k dorozumívání a myšlení, k přijímání, sdělování a výměně informací na základě jazykových a slohových znalostí. Jazykové vzdělávání se rovněž podílí na rozvoji sociálních kompetencí žáků. K dosažení tohoto cíle přispívá i estetické vzdělávání a naopak estetické vzdělávání prohlubuje znalosti jazykové a kultivuje jazykový projev žáků.

Vzdělávání směřuje k tomu, aby žáci:

− uplatňovali český jazyk v rovině recepce, reprodukce a interpretace;

− využívali jazykových vědomostí a dovedností v praktickém životě, vyjadřovali se

srozumitelně a souvisle, formulovali a obhajovali své názory;

− chápali význam kultury osobního projevu pro společenské a pracovní uplatnění;

− získávali a kriticky hodnotili informace z různých zdrojů a předávali je vhodným

způsobem s ohledem na jejich uživatele;

− chápali jazyk jako jev, v němž se odráží historický a kulturní vývoj národa.

Ve sloupci „Výsledky vzdělávání“ na s. 15 RVP pro odborné vzdělávání se uvádí (citujeme celý kontext produkce textů, tučně zvýrazňujeme příslušné pasáže. Dva požadavky na pasivní znalosti jsou jiným typem písma):

Žák:

– rozlišuje spisovný jazyk, hovorový jazyk, dialekty a stylově příznakové jevy a ve vlastním projevu volí prostředky adekvátní komunikační situaci;

– vysvětlí zákonitosti vývoje češtiny;

– řídí se zásadami správné výslovnosti;

– v písemném projevu uplatňuje znalosti českého pravopisu;

– v písemném i mluveném projevu využívá poznatků z tvarosloví;

– pracuje s nejnovějšími normativními příručkami českého jazyka;

– orientuje se v soustavě jazyků;

– odhaluje a opravuje jazykové nedostatky a chyby;

– používá adekvátní slovní zásobu včetně příslušné odborné terminologie;

– nahradí běžné cizí slovo českým ekvivalentem a naopak;

– orientuje se ve výstavbě textu;

– uplatňuje znalosti ze skladby při logickém vyjadřování; (…)

E. Veškeré očekávané výstupy v Rámcovém vzdělávacím programu pro gymnaziální vzdělávání související s jazykovou správností a s ovlá­dáním pravidel českého pravopisu se týkají vlastního psaného projevu žáka.

RVP-G, s. 14

• v písemném projevu dodržuje zásady pravopisu a s oporou příruček řeší složitější případy; účinně využívá možností grafického členění textu
• v písemném i mluveném projevu volí vhodné výrazové prostředky podle jejich funkce a ve vztahu k sdělovacímu záměru, k dané situaci, kontextu a k adresátovi; vysvětlí a odůvodní význam slov v daném kontextu
• ve svém projevu uplatňuje znalosti tvarosloví a slovotvorných a syntaktických principů českého jazyka

Následující výstupy nesledují „správnost“, ale rovněž se týkají produkce textů:

• v mluveném i psaném projevu vhodně využívá slohotvorné rozvrstvení výrazových prostředků češtiny
•  používá různé prostředky textového navazování vedoucí ke zvýšení srozumitelnosti, přehlednosti a logické souvislosti sdělení; uplatní textové členění v souladu s obsahovou výstavbou textu a rozvíjením tématu
• při tvorbě vlastního textu mluveného i psaného využívá základní principy rétoriky
• pořizuje z textu výpisky, zpracovává výtahy, konspekty

Následující výstupy nesledují jen psanost, ale rovněž ukazují, že v RVP jde o produkci textů:

• odlišuje různé variety národního jazyka a vhodně jich využívá ve svém jazykovém projevu v souladu s komunikační situací
• v mluveném projevu ovládá zásady spisovné výslovnosti a pro účinné dorozumívání vhodně užívá zvukové prostředky řeči (modulace síly, výšky hlasu a tempa řeči; umístění přízvuků a pauz, správné frázování)
• v mluveném projevu vhodně užívá nonverbálních prostředků řeči
• využívá znalostí o větných členech a jejich vztazích, o aktuálním členění výpovědí a o druzích vět podle záměru mluvčího k vhodnému vyjádření myšlenky, k účinnému dorozumívání, logickému strukturování výpovědí a k odlišení záměru mluvčího
• používá různé prostředky textového navazování vedoucí ke zvýšení srozumitelnosti, přehlednosti
• a logické souvislosti sdělení; uplatní textové členění v souladu s obsahovou výstavbou textu a rozvíjením tématu
• volí adekvátní komunikační strategie, zohledňuje partnera a publikum; rozeznává manipulativní komunikaci a dovede se jí bránit
• pořizuje z textu výpisky, zpracovává výtahy, konspekty

Následující výstupy požadují nikoli produkci textu, ale analýzu nebo posouzení. Nepožadují však ani nenaznačují dovednost korektury:

•  při analýze vybraných textů popíše základní rysy češtiny a vysvětlí zákonitosti jejího vývoje i současné vývojové tendence
•  posoudí a interpretuje komunikační účinky textu, svá tvrzení argumentačně podpoří jeho všestrannou analýzou

Položky závazného učiva v RVP-G nejsou formulovány tak, aby stanovovaly, jaké operace s nimi má žák zvládat, jde o tematické prvky, jichž se různé operace z výstupů mají dotýkat. Nejblíže pravopisu je položka „grafická stránka jazyka – písmo, jeho vznik a druhy; základní principy českého pravopisu a nejčastější odchylky od nich“. Z ní však nelze závazně odvozovat, že by žák měl umět korigovat cizí texty.

Přestože se v maturitních testech požadavek korektury objevuje jen v několika úlohách, jejich negativní dopad na vyučovací praxi i na povahu vzdělávání je velmi významný. Pravopis a spisovné koncovky nebo kladení čárky je ve školách tradičně učivem, kterému se věnuje mnoho času a úsilí a které dnes přesto přináší neuspokojivé výsledky u žáků. Je velmi důležité, aby se výuka orientovala na ty cílové výstupy a to pojetí, které je stanoveno dnešními závaznými kurikulárními dokumenty. Proto je nežádoucí vytěsňovat z výuky průpravu k zvládání vlastního žákova vyjadřování a požadovat u maturity dovednost korektorskou, která s vlastním psaným vyjadřováním žáka nesouvisí, nepomáhá mu při produkci vlastního textu, a navíc pro ni velká část populace nemá uplatnění ani vlohy.