Ondřej Šteffl k revizi RVP, 2. část

Publikujeme druhou část analýzy Onřeje Šteffla k chystané revizi rámcových vzdělávacích programů. Text byl psán pro časopis Řízení školy a jeho první část vyšla ve vydání č.9/2017. Druhá vyšla v říjnovém čísle (vydání č.10/2017).

Struktura

V minulém čísle jsem vyložil, proč je třeba RVP ZV revidovat a jaké problémy má dosavadní RVP, a navrhl jsem obecné principy jeho struktury. Školní vzdělávací program tedy vypadá takto:

V revizi RVP by mělo být mnohem jasnější:

  • Z hlediska školy: co musí škola žáky naučit (jádro), co musí zajistit, aby každý žák absolvoval (povinné aktivity, PA), a co je škola povinna žákům nabídnout (povinně nabízené učivo, PNU).
  • Z hlediska žáka: co musí žák umět (jádro), z čeho by si měl něco odnést (PA) a z čeho si může vybírat, že se bude učit (PNU).

V dalším textu uvádím různé příklady, často ze stávajícího RVP ZV. Jejich smyslem je pouze ilustrovat, co mám na mysli, a nikoliv vyvolávat marnou diskusi nad jednotlivostmi.

Jádro – povinné výstupy

Škola má povinnost zajistit, aby žáci ovládali povinné výstupy (PV) stanovené v jádru.

Patrně nikdy nelze dosáhnout toho, aby každoročních sto tisíc dětí po skončení základní školy ovládalo všechny PV. Uplatněme tedy Paretův princip a pokládejme za povinnost školy zajistit, aby minimálně 80 % absolventů školy ovládalo 80 % PV, a to ještě minimálně rok po skončení školy. Je to mnohem náročnější, než se na první pohled zdá.

Jádro musí být nutně velmi malé. Pro zařazení nějakého PV do jádra je totiž třeba splnit tři podmínky:

  1. PV musejí být reálně zvládnutelné, čili musí existovat reálný předpoklad, že škola dokáže svou povinnost naplnit, jinak se z RVP (opět) stane Potěmkinova vesnice.
  2. Musí být ověřitelné, že PV žák zvládl – třeba složitě, ale ověřitelné.
  3. Zařazení musí být ve shodě s hlavními obecnými cíli (které ovšem zatím nemáme). Musí jít o pro společnost nezbytné a důležité věci, o to, co chceme, aby si ze základní školy odnesl opravdu každý občan. K rozlišení používám jednoduché kritérium: Co pokládám za nezbytné, aby znali a uměli budoucí spoluobčané mých dětí? Z toho také plyne, že jádro by mělo být trvalé a stabilní.

Daným podmínkám by např. vyhovovalo: „čte s porozuměním alespoň na úrovni 2 podle definice čtenářské gramotnosti podle PISA“, což velmi přibližně znamená, že dobře rozumí příbalovému letáku k léku a pochopí z něj, kolik má dát tablet třeba dvanáctiletému dítěti. Asi mnohé překvapí, že ani u tak triviálního požadavku první podmínku zatím nesplňujeme! Podle PISA jsme u patnáctiletých na 75 %, farmaceutické společnosti dokonce uvádějí ještě horší zjištění, a to u dospělých. Ale Finové jsou na 96 %, takže 80 % se mi zdá reálných, zejména pokud na to školy soustředí pozornost. Ověřitelné to je – umí to PISA. A nepochybně i společensky nezbytné, důležité a také trvalé.

Kdybychom podmínku jedna uplatnili hned teď na položky RVP, nezůstalo by v jádru skoro nic. Pokud se vám snad zdá, že to, co stojí ve standardech pro základní vzdělávání, je to, co by patřilo do jádra, uvědomte si, že chceme 80% úspěšnost – a to ještě minimálně rok po skončení školy! Té zatím nedosahujeme prakticky u ničeho. Když bychom však do jádra vybrali skutečně jen nezbytné a důležité věci, učinili z nich prioritu a ve školách jim věnovali soustavnou pozornost, úsilí a individuální péči, bylo by jistě možné povinnost školy naplnit např. u těchto současných OV:

  • odlišuje ve čteném nebo slyšeném textu fakta od názorů a hodnocení, umí (v jednoduchých případech) ověřit fakta pomocí otázek nebo porovnáváním s dostupnými informačními zdroji (což dnes mnozí očividně neumějí),
  • provádí zpaměti jednoduché početní operace s přirozenými čísly,
  • vyjádří funkční vztah tabulkou, grafem, příp. rovnicí,
  • rozlišuje blízké příbuzenské vztahy v rodině, role rodinných příslušníků a vztahy mezi nimi.

Do jádra musejí jistě patřit i nějaké PV z průřezových témat, zejména z tématu výchova demokratického občana, případně i dalších, neboť ta jsou v souladu s obecnými cíli vzdělávání podle školského zákona a odpovídají podmínce tři. Je ovšem třeba opatrně nalézt PV, které splní i podmínku jedna a dva.

Do jádra naopak určitě nebude patřit (v závorce udávím podmínky, kterým dovednost nebo znalost nevyhovuje) např.:

  • rozlišuje ve slově kořen, část příponovou, předponovou a koncovku (1 a 3),
  • užívá k argumentaci a při výpočtech věty o shodnosti a podobnosti trojúhelníků (1 a 3),
  • projevuje toleranci k přirozeným odlišnostem spolužáků, jejich přednostem i nedostatkům (2),
  • využívá Ohmův zákon při řešení praktických problémů (1 a 3),
  • prokáže základní orientaci v problémech současného světa (1 a 2).

Čtenáři doporučuji, aby se sám zamyslel nad tím, co ze současných OV z RVP má patřit do takto definovaného jádra, a pak to konfrontoval s podmínkami 1–3.

Povinné aktivity

Povinné aktivity (PA) jsou to, co škola musí zajistit, aby každý žák absolvoval. Zatímco u jádra se kontrolují výstupy, u PA a podobně i u PNU se kontroluje průběh, tedy zda žák skutečně prošel předepsanými zkušenostmi. Kontrola průběhu může být založena na třídnici, na portfoliu žáka nebo na jiných dokladech. Co si konkrétní žák z PA odnese, bude jistě u různých žáků různé, tak to ostatně vždy bylo, je a bude, a proto to ani není možné dobře kontrolovat jako výstup. V tom spočívá rozdíl od jádra, u kterého je mnohem silnější důraz na povinnost školy věnovat výstupům úsilí a čas a všechny žáky (80 % z nich) PV z jádra naučit.

V odborné literatuře se mluví o kurikulu zamýšleném (které je v dokumentech), kurikulu realizovaném (co se ve škole opravdu odehraje) a kurikulu předaném (co si žák skutečně odnese). PA tedy mají nejblíže ke kurikulu realizovanému, vlastně jsou obecně dost blízké učivu. Liší se ovšem v důrazu na žáka: zatímco učivo je obvykle vnímáno z hlediska učitele nebo – ještě častěji – je pro ně východiskem struktura předmětu (nebo dokonce vědecké disciplíny), PA jsou mnohem více zaměřeny na žáka – jakými zkušenostmi žák projde, co absolvuje, co zažije, vyzkouší si, uslyší, vytvoří, co se učí, co zpracuje, udělá apod. „Myšlenková orientace“ na učivo totiž snadno vede k přemýšlení v tématech, a nikoliv v pojmech změny a vývoje žáka. PA proto zdůrazňuje aktivitu žáka, na níž se jako na podmínce kvalitní výuky shodují všechny moderní pedagogické směry. Ostatně i nNÚV zdůrazňuje silnější orientaci na to, co dělá žák, než na určení obsahu výuky z hlediska konkrétního tématu.[1] Zvolil jsem proto nový termín povinné aktivity (PA).

Pro zařazení položky do povinných aktivit je třeba splnit tyto tři podmínky:

  1. Musí to být ve shodě s hlavními obecnými cíli (které ovšem zatím nemáme) a musí to jasně a zřetelně směřovat k naplňování obecných cílů vzdělávání (viz § 2 školského zákona).
  2. Musí to být smysluplné a nezbytné pro naprostou většinu žáků, což znamená, že jde buď o věci přímo použitelné a důležité pro jejich další život, nebo jde o základní zkušenosti, které jim otevírají další obzory. Důležitá jsou slova pro naprostou většinu.
  3. Musí jít o věci trvalé a stabilní, nadčasové, a to hlavně proto, že neumíme předvídat konkrétní podobu budoucího světa, ve kterém budou současné děti žít.

PA mohou být v budoucím RVP stanoveny (v kurikulu zamýšleném) např. takto:

  • žák navštívil památné místo holokaustu,
  • žák si vyzkoušel X výtvarných technik,
  • žák si vyzkoušel X kolektivních her,
  • žák přečetl X knih a diskutoval o nich z různých hledisek,
  • žák úspěšně reklamoval výrobek nebo službu,
  • žák navštívil jednání obecního zastupitelstva (a vystoupil tam),
  • žák vyslechl přednášku o nebezpečí drog,
  • žák si na X příkladech si vyzkoušel matematizaci reálné situace,
  • žák věnoval X hodin rýsování,
  • žák napsal báseň.

(Připomínám, že jde jen o ilustrační příklady, které se v PA nemusejí objevit.)

Za pozornost stojí, že současný RVP je už z velké části takto postaven. Např. položky, podle kterých žák „provádí jednoduché pěstitelské činnosti, samostatně vede pěstitelské pokusy a pozorování“ nebo „využívá při tvořivých činnostech prvky lidových tradic“, „zapojuje se do diskuse, řídí ji a využívá zásad komunikace a pravidel dialogu“, jsou jako očekávané výstupy dosti podivné. Jak ověříme, že něco takového bude žák ve svém budoucím životě dělat a umět? V rámci PA „žák samostatně vypěstuje dvě rostliny a popíše, co během pěstování zjistil“ nebo „žák si vyzkouší využití prvků lidových tradic v tanci a výtvarném projevu“, „žák si třikrát vyzkouší řízení diskuse“ atp., což je snadno uchopitelný požadavek. Takové jednoduché převrácení („z hlavy na nohy“) OV na PA přitom nijak nezužuje rámec, který má škola a učitel k dispozici. Stěží si lze totiž představit, že by se něco podobného žák naučil, aniž by si to vyzkoušel, takže pokud máme brát podobná OV vážně, je jasné, že žáci takovou aktivitou musejí tak jako tak projít.

Důležité přitom jistě je, jak rámcově budou PA určeny – zda budeme přesně určovat např. to, které knihy má žák přečíst, o čem má diskutovat, co přesně má rýsovat, co má vypěstovat apod. Z řady důvodů pokládám na žádoucí, aby učivo bylo určeno obecně, rámcově, většinou ještě volněji než u současných RVP ZV. Zejména pro druhý stupeň v naukových předmětech, resp. v oborech Člověk a společnost a Člověk a příroda, ale i Člověk a jeho svět a někde i v Matematice, je stanovený rámec mnohde zbytečně konkrétní a z širšího spektra možností vybírá z nejasných důvodů jen jeden či několik konkrétních prvků. Např. „objasní funkci dvou organismů ve stélce lišejníků“ má být jistě nahrazeno nějakou zkušeností se symbiózou obecně, „zapojování diody“ aktivitami a zkušeností s elektrickými obvody atd. Konkretizace má být věcí školy, a to buď na úrovni ŠVP, či ještě spíše na úrovni konkrétního učitele a konkrétní skupiny dětí (kurikulum realizované).

V revidovaném RVP by mělo být jasně stanoveno, že v PA definované aktivity, tj. zkušenosti, může žák získat i jinde než ve škole: rostliny vypěstovat doma, Osvětim navštívit s rodinou, nebo dokonce o knihách diskutovat na internetu. A pokud je z rodiny zemědělce či zahrádkáře, asi je možné příslušné PA pokládat rovnou za splněné. Takový přístup

  1. více propojí školu se světem kolem,
  2. posílí kompenzační roli školy (do Osvětimi pojedou především děti z rodin, v nichž něco podobného „není téma“) a
  3. žáci nebudou muset ve škole absolvovat věci, které už znají.

Smyslem PA je vytvořit stabilní a ve všech školách podobný nezbytný základ pro „osobní a občanský život (žáků), výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života“ (§ 2 školského zákona).

Realita života ukazuje, že většina toho, co dnes patří do RVP ZV, nezbytná pro další život není. Naprostá převaha dospělých totiž více než polovinu OV nezvládá a na jejich život mají takové neznalosti nulový vliv. Neznalost Ohmova zákona, symbiózy, násobení mnohočlenů a stovek dalších OV z RVP je masová, často větší než 90 %. Poptejte se ve svém okolí, kdo vše vyjmenované umí. Naopak řada jiných neznalostí mnohým lidem život reálně komplikuje, např. nedostatečná finanční gramotnost, neinformovanost o zákonitostech trhu práce, neznalost praktických postupů, jak se domoci svých práv na úřadech, ve službách či obchodech, jaké jsou možnosti občanské angažovanosti, nedostatečné představy o výchově dětí či o partnerských vztazích, slabá a hlavně nejspíš nepraktická informovanost o zdravém životním stylu, o prevenci a rozpoznávání nemocí atp. (viz též školský zákon). Něco z toho přitom dokonce patrně patří do PV z jádra. Velká většina učiva, jak jsme z osnov nebo i z běžných ŠVP zvyklí, ale bude spíše patřit do PNU, protože neobstojí v kritériu 2.

Je důležité, aby součástí PA bylo i učivo, které žákům „otevře další obzory“ a umožní jim poučeně si vybírat z PNU. Pokud například většinu fyziky, chemie, dějepisu či část matematiky zařadíme do PNU, tak v PA musejí být zařazeny takové zkušenosti, které žáky motivují a vytvoří u nich základní představu o jednotlivých oblastech poznání, modulech. Příkladem může být následující PA: žák se seznámí s X přírodovědnými pokusy, z toho nejméně Y provede sám a vyhodnotí je.

Součástí PA by jistě mělo být i základní (ale opravdu základní) učivo, které umožňuje se racionálně orientovat ve světě, např.: Země je kulatá, hmota se skládá z molekul, ty z atomů apod. Vše je ovšem třeba vybírat s největší opatrností. Racionální by např. bylo vybírat jen to, co 80 % populace skutečně zná a umí nebo nezná, ale potřebovala by znát. Rozhodně není možné opírat se o názory odborníků z jednotlivých předmětů, či dokonce vědeckých disciplín. Ti mají zpravidla zkreslené představy o tom, co většina populace opravdu zná, i o tom, co většina populace reálně potřebuje. Je to celkem pochopitelné, protože žijí uvnitř svého oboru, nicméně právě PA je třeba posuzovat z obecných, vnějších, mimoškolních hledisek. Druhý důvod spočívá v tom, že představitelé různých předmětů nutně zcela pomíjejí učivo, které je sice nezbytné, ale do žádného předmětu dobře nezapadá (viz výše uvedená finanční gramotnost, trh práce apod.). Odborníci jednotlivých předmětů se pak samozřejmě musejí podílet na didaktickém zpracování učiva.

Povinně nabízené učivo

Teprve povinně nabízené učivo (PNU), tedy to, co musí každá škola nabízet, bude nejspíše odpovídat tomu, na co jsme zvyklí z osnov nebo z očekávaných výstupů.

PNU může být v RVP např. uspořádáno v modulech, které zhruba odpovídají ročním náplním jednotlivých klasických předmětů, průřezovým tématům, ale také třeba zcela novým předmětům, jako by mohla být robotika, umělá inteligence, rodičovská gramotnost, programování nebo taky architektura či film. Stát může v RVP definovat řadu různých modulů a může je i postupně přidávat.

Výhodou uspořádání do modulů je mj. velká pružnost v inovacích RVP. Technicky je totiž jednoduché přidávat nové moduly – podle vývoje společnosti, vědeckého poznání, zájmu žáků a rodičů, potřeb trhu práce apod. To by mj. mnohem lépe naplňovalo požadavky školského zákona v § 2 odst. 1 písmena e) a f). Nové moduly, pokud zůstávají nepovinné, školy mohou, ale nemusejí implementovat podle konkrétních podmínek, včetně podmínek personálních. (Kde rychle vezmete učitele na robotiku, že?) Na druhou stranu je jistě žádoucí, aby se alespoň nějaké základní školy robotice začaly věnovat.

Samozřejmě je pak důležité, jak budou stanovena pravidla pro školy. Některé „klasické“ moduly odpovídající předmětům budou nejspíše povinné pro všechny školy, jiné mohou být uspořádány do skupin, ze kterých si škola povinně vybere jeden či dva. Rozsah povinnosti také může záviset na velikosti školy. Stejně jako dnes by měla zůstat možnost moduly různým způsobem seskupovat do předmětů a skupin a vytvářet vlastní nové předměty.

Když pak škola na základě modulů vytvoří svou skladbu předmětů povinně nabízeného učiva (PNU), je třeba ještě určit pravidla, podle kterých si žáci mohou, resp. musejí z PNU vybírat. To by mělo být dáno již v RVP, obecnými pravidly typu „alespoň něco z přírodních věd, alespoň něco ze společenských věd“. Výsledkem může být, že např. základy fyziky a chemie jsou pro žáky povinné jen v omezeném rozsahu. Vedle toho ovšem škola nabízí obvyklou nebo i rozšířenou fyziku a chemii. Tu už ovšem navštěvují jen žáci, kteří si ji zvolí, což učitelům umožní se jim věnovat do hloubky a pracovat jen s vybranými žáky. Samozřejmě že takové pojetí znamená pro školu značné logistické (rozvrhové, personální, organizační) problémy a škola musí mít podle podmínek možnost sama si upravit pravidla volitelnosti z hlediska žáků a třeba i jen mírně upravit současný systém.

Jádro + PA + PNU by neměly zabrat více než 80 % času výuky. Zbytek by měl být ponechán jako prostor pro volitelnou školní nadstavbu. Do té pak může škola samozřejmě využít i státem nabízených modulů, ale také má mít možnost vytvářet svůj zcela vlastní vzdělávací program.

 

Školský zákon (561/2004 Sb.)

  • 2 Zásady a cíle vzdělávání

(1) Vzdělávání je založeno na zásadách

  1. a) rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana,
  2. b) zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce,
  3. c) vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání,
  4. d) bezplatného základního a středního vzdělávání státních občanů České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ve školách, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí,
  5. e) svobodného šíření poznatků, které vyplývají z výsledků soudobého stavu poznání světa a jsou v souladu s obecnými cíli vzdělávání,
  6. f) zdokonalování procesu vzdělávání na základě výsledků dosažených ve vědě, výzkumu a vývoji a co nejširšího uplatňování účinných moderních pedagogických přístupů a metod,
  7. g) hodnocení výsledků vzdělávání vzhledem k dosahování cílů vzdělávání stanovených tímto zákonem a vzdělávacími programy,
  8. h) možnosti každého vzdělávat se po dobu celého života při vědomí spoluodpovědnosti za své vzdělávání.

(2) Obecnými cíli vzdělávání jsou zejména

  1. a) rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života,
  2. b) získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání,
  3. c) pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost,
  4. d) pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti,
  5. e) utváření vědomí národní a státní příslušnosti a respektu k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého,
  6. f) poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic, pochopení a osvojení zásad a pravidel vycházejících z evropské integrace jako základu pro soužití v národním a mezinárodním měřítku,
  7. g) získání a uplatňování znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad trvale udržitelného rozvoje a o bezpečnosti a ochraně zdraví.

[1] nNÚV pracuje s pojmem „doporučené činnosti žáka“, které mají „vhodné ilustrovat formulace očekávaných výsledků učení“. Tím ovšem směšuje OV a PA.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

2 komentářů k "Ondřej Šteffl k revizi RVP, 2. část"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz