Ondřej Šteffl k revizi RVP, 1. část

Publikujeme připomínky Ondřeje Šteffla k chystané revizi rámcových vzdělávacích programů. Text byl psán pro časopis Řízení školy a jeho první část vyšla ve vydání č.9/2017. Druhá část vyjde v říjnovém čísle, později ji také uveřejníme na stránkách EDUin. Eduin ve spolupráci se SKAV pořádal před prázninami kulatý stůl, který se věnoval diskusi nad revizí rámcového vzdělávacího programu pro základní školy. Druhou část analýzy si můžete přečíst ZDE.

Principy

Ministerstvo školství chystá revizi rámcových vzdělávacích programů (RVP), tedy dokumentů, které rámcově určují, co se mají žáci ve školách naučit, resp. co absolvent určitého stupně vzdělání má umět, a dokonce „jaký má být“.

Z dosavadních informací se nezdá, že by MŠMT mělo jasno v tom, co chce, ani v tom, jak cíle dosáhne. Publikovaný návrh NÚV obsahuje několik zajímavých myšlenek, několik protimluvů, ale hlavně je nereálný. Nebudu se primárně zbývat jeho rozborem, na některá jeho pozitiva i omyly ale upozorním. Jisté je, že RVP za deset let hodně zastaraly a také že měly řadu vad už v době vzniku, takže revize je namístě. Věnovat se jim ve veřejné diskusi je mnohem, mnohem důležitější než věčné debaty o státní maturitě, inkluzi nebo teď třeba o kariérním řádu. (I když výrazné zvýšení platů učitelů je nepochybně nezbytnou podmínkou dalšího fungování škol.)

Především: Cíle vzdělávání, a tedy obsah jakéhokoli kurikulárního dokumentu, by se měly odvozovat odshora dolů, tj. od nejobecnějších cílů vzdělávání ke konkrétnějším, až nakonec třeba k jednotlivým položkám učiva. Podle školského zákona z roku 2004 má být zastřešujícím dokumentem Národní program vzdělávání (NPV). Ale ten stále nemáme. Podle návrhu NÚV „bude obsahovat obecné cíle vzdělávání (goals) pro svět, jehož stálou charakteristikou je změna a kde učení nikdy nekončí“ – což je pěkné, ale trochu neurčité. Pak návrh NÚV (dále jen nNÚV) čerpá z třicet jedna let staré Delorsovy zprávy. Hlavně ovšem chybí informace, kdy bude NPV hotov.

Bez NPV je všechno další rozhodování o obsahu kurikulárních dokumentů hodně „na vodě“, a řada věcí tak bude předmětem ustavičných sporů, které – nemajíce oporu v obecných východiscích – neumíme často rozhodnout jinak než aktuální mocenskou silou. Výsledek pak bude v mnohém nutně záviset na všelijakých často nepředvídatelných vnějších i vnitřních tlacích různých skupin, které prosazují své dílčí skupinové zájmy, ať jde o politiky, kteří budou aktuálně u moci, o Svaz průmyslu a dopravy, odboráře, sdružení učitelů různých předmětů (dějepisáře, češtináře, chemiky apod.), Jednotu českých matematiků a fyziků, pedagogické fakulty, armádu (zaveďte brannou výchovu), filmaře (zaveďte výuku o filmu), architekty (zaveďte výuku o architektuře), nebo jakékoli jiné skupiny předkládající návrhy, nedávno zcela konkrétně návrhy na zvyšování počtu hodin oboru Člověk a svět práce.

Bez ohledu na to všechno je ovšem revize všech RVP nezbytná a lze se pokusit alespoň nastavit nějaká východiska a principy. Bez nich a bez obecných cílů (NPV) bude výsledkem revize už úplná „bramboračka“.

Zabývat se budu výhradně RVP základního vzdělávání (RVP ZV), který je pro všechny žáky povinný a kterým se musejí řídit všechny základní školy. Zcela stranou nechám klíčové kompetence jako hlavní cílovou kategorii vzdělávání na základních školách. Samotný pojem klíčové kompetence (KK) není v RVP dobře popsán ani konkretizován tak, aby s ním většina učitelů mohla běžně pracovat. Zejména chybí použitelné nástroje na sledování dosažené úrovně, ba i popis úrovní. KK jsou sice nosnou myšlenkou a lze doufat, že po upřesnění, operacionalizaci a podpoře učitelů se jejich vliv bude zvětšovat, nNÚV jde ovšem spíše opačným směrem: Obsah KK mění, rozšiřuje jejich počet na devět a posouvá jejich význam směrem ke gramotnostem. Myslím, že to jen zvýší zmatení pojmů a vliv KK na konkrétní činnost ve většině škol zůstane velmi omezený. Významnější jsou konkrétnější položky kurikula, očekávané výstupy, učivo, doporučené činnosti a aktivity žáka apod. Právě na to v dalším textu zaměřuji pozornost.

Principy revize         

Nepochybně je třeba trvat na dostatečné pluralitě vzdělávacích cílů a autonomii škol k jejich dosažení. Nové RVP ZV musejí zachovat či – ještě lépe – zvětšit volnost v rozhodování školám, učitelům, ale také rodičům a dětem, ale současně stanovit hlavní body nezbytné pro fungování společnosti. (Již jsem o tom psal zde: http://blog.aktualne.cz/blogy/ondrej-steffl.php?itemid=29113.)

Pluralita ovšem neznamená bezbřehost. Je úkolem a povinností státu stanovit mantinely a také to, co je pro jednotlivé aktéry skutečně povinné (školský zákon „vymezuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při vzdělávání“).

Mantinely musejí být i po revizi RVP postaveny tak, aby naprostá většina současného českého vzdělávacího systému zůstala uvnitř. Změna má upřesnit povinnosti a práva, ale současně směřovat spíše k větším možnostem než k jejich zužování. Stejně jako je neúčelné a mnohdy škodlivé tlačit děti do něčeho, na co nemají síly, odvahu či v aktuální chvíli předpoklady či rozvinuté schopnosti (zóna nejbližšího rozvoje), bylo by neúčelné u škol i u učitelů nějak dramaticky měnit a omezovat prostor, ve kterém se dnes pohybují. Současně by ovšem měly být mantinely natolik široké, aby umožňovaly inovace, rozvoj a pluralitu.

Rozhodně má být zachován princip dvoustupňového kurikula – tedy rámcového státem jasně definovaného vzdělávacího programu a možnosti (nikoliv ovšem povinnosti) škol vytvářet vlastní školní vzdělávací program (ŠVP), který vychází z konkrétních vzdělávacích cílů školy, jejích personální i dalších podmínek. Měly by proto být ovšem k dispozici i modelové ŠPV, třeba i v několika variantách, ze kterých by si školy mohly vybrat – a není důvod, proč by se třeba jedna z variant více nepřiblížila ke starším osnovám.

Větší pružnost by ovšem měla být v možnostech ŠVP měnit a upravovat průběžně. Podle současných pravidel je možné podstatné změny zavádět vždy až s nástupem žáků na daný stupeň školy, takže je vlastně nemožné ŠVP měnit v průběhu studia žáka. To komplikuje mnohé inovace, mj. proto, že je nelze provést v celé škole najednou.

V současném RVP je míra volitelnosti nedostatečná. V ŠVP je sice možné konkretizovat požadavky RVP, ale prostor pro vlastní stanovení obsahu výuky mimo RVP je na straně školy, učitele i žáka omezen učebním plánem na několik hodin, které ovšem reálně pohltí klasické předměty, příprava na přijímací zkoušky apod. Prostor pro stanovení vlastních cílů školy a pro pružnou reakci na změny ve společnosti je nedostatečný. S větší mírou volitelnosti, zdá se, počítá i nNÚV.

Pokud se provede revize RVP, bylo by správné, aby minimálně ještě pět let, ale raději deset let platil souběžně i starý, současný RVP. Přechod na nový si totiž opět (!) vyžádá neobyčejné nasazení sil učitelů a vedení škol a ti již mají opakovaných a nekončících změn právem plné zuby. Mělo by být zcela na školách, kdy a jak se rozhodnou přejít na nový stav, zda třeba najednou, po ročnících, po třídách, po předmětech, nebo třeba i po učitelích. Hlavní komplikace desetiletého přechodného období by pak spočívala v tom, že by ČŠI (Česká školní inspekce) a MŠMT musely paralelně držet dva systémy podpory, monitoringu a kontroly. Ale na to mají peníze a lidi, ne? Přestože je to jejich práce a úkol. Tíži změn nelze přenášet pouze na učitele a školy.

Nesrozumitelnost a nejasnost

Dále vynechám řadu souvislostí a historických reminiscencí, kdy a proč současné RVP vznikly. Neřeším, kdo za co může, kdo co měl a mohl udělat líp. Není pochyb, že jsme to měli všechno řešit dřív. Jenže jsme to z části neuměli a z části o to nikdo nestál. Mnohé problémy ukázala až praxe.

Jednou ze základních vad RVP je nesrozumitelnost a nejasnost pojmů. Vezměme jen „očekávané výstupy“ (dále jen OV). Kdo, od koho a kdy OV očekává. Snad jen marťan[1] by mohl „očekávat“, že všichni žáci nebo třeba jen 80 % z nich bude na konci základní školy zvládat všechny OV anebo i jen 80 %. Kdo si už nepamatuje, co všechno do RVP ZV patří, ať se podívá a projde si, co z toho sám umí. Jen na ukázku, co také patří mezi očekávané výstupy: Na konci základní školy

  • se žák orientuje v základním vybavení kuchyně,
  • provádí jednoduché pěstitelské činnosti, samostatně vede pěstitelské pokusy a pozorování,
  • využívá Ohmův zákon při řešení praktických problémů,
  • využívá při tvořivých činnostech prvky lidových tradic,
  • formuluje a řeší reálnou situaci pomocí rovnic a jejich soustav,
  • přečte chemické rovnice a s užitím zákona zachování hmotnosti vypočítá hmotnost výchozí látky nebo produktu,
  • objasní funkci dvou organismů ve stélce lišejníků,
  • dorozumívá se kultivovaně, výstižně, jazykovými prostředky vhodnými pro danou komunikační situaci,
  • analyzuje etické aspekty různých životních situací.

Takových položek je RVP ZV kolem 650, navíc bez jakékoliv hierarchie. Každému, kdo se mi přihlásí, že ovládá všechny OV podle RVP, a obstojí v testu, dám láhev desetileté whisky. Myslím, že i tu jednu, kterou mám, nakonec vypiji sám.

Reálně lze snad doufat, že rok po skončení školy 20 % absolventů ovládá 20 % z OV. Škoda že na to nikdo nikdy neudělal nějaký výzkum, měli bychom pro revizi RVP alespoň nějaké východisko. Něco by se snad dalo vytěžit z výsledků testů Kalibro. A co znamená, že jsou očekávané výstupy závazné? Koho a k čemu zavazují? Co a komu se stane, když „závazek“ není dodržen? A proč namísto toho, aby se nejasnosti vyjasňovaly, třeba nějakými metodickými výklady, přibyly tzv. standardy, jejichž vztah k OV v RVP je opět – kdo by to byl řekl – nejasný?

Už jen takováto míra nejasnosti v pojmech zcela znemožňuje, aby RVP „standardizoval výsledky vzdělávacího procesu“ a plnil normativní, diagnostické a informační funkce, jak žádá nNÚV.

Výsledek, nebo průběh, očekávané výstupy, nebo učivo?

Současný RVP ZV je založen na definování toho, co by měl žák umět, na výstupech – OV –, zatímco dřívější osnovy byly založeny na tom, co se ve škole odučí – na učivu. Traduje se, že za Rakouska-Uherska bylo dokonce dáno nejen, co se má odučit, ale i kdy. Takže třeba stavba těla kočky se probírala všude ve stejnou hodinu. Také za socialismu byly uvedeny hodinové dotace jednotlivých témat, takže i tam se jistá synchronizace předpokládala.

Pokud by byl ovšem RVP ZV skutečně založen na definování výstupů, mělo by to být v souladu s tím, jak se školy kontrolují. Inspekce by tedy při současném RVP správně měla primárně sledovat výstupy, tedy zjišťovat, zda žáci ovládají OV. To bychom ovšem asi museli všechny školy (ano, všechny!) zavřít, neboť plnění z 20 % (a kdoví jestli) je opravdu málo (viz též http://blog.aktualne.cz/blogy/ondrej-steffl.php?itemid=28336 ).

ČŠI se sice od dob osnov hodně posunula, pracuje např. s indikátory, ale stále jako v době osnov mimo jiné ověřuje, zda je všechno zapsáno v třídnici. Ale co? Učivo? OV? Ani to není jasné. A chodí hospitovat do hodin – kontrolovat průběh. Tak jde nám o výstupy, nebo o průběh? Podobně sice máme OV, ale současně předepsané počty hodin v učebním plánu. Např. českého jazyka a literatury má být na prvním stupni za pět let celkem týdně 35 hodin, což je sedm hodin týdně v každém ročníku. Zejména zpočátku je mnoho času věnováno čtení. Co ale se sedmi hodinami v první třídě u dítěte, které „čte s porozuměním přiměřeně náročné texty potichu i nahlas“, a OV tedy už ovládá? Zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce přitom stanoví školský zákon jako zásadu vzdělávání.

Velkým omylem v roce 2005, kdy RVP ZV vznikly, bylo v celém kurikulárním dokumentu stoprocentně přejít od učiva k OV. Návrh NÚV u toho bohužel zůstává. Mj. to předpokládá, že umíme všechny OV efektivně ověřit. Tím by se ovšem výsledky výuky více méně zredukovaly na měřitelné, či dokonce testovatelné cíle, ty však tvoří jen malou část vzdělávání. Podobným omylem by ovšem bylo vrátit se od OV zase jen k učivu. Není důvod, aby se tyto dvě možnosti nějak rozumně nezkombinovaly.

Mělo by existovat velmi malé jádro (J) toho, co všichni žáci musejí umět, definované pomocí výstupů – nazval bych je povinné výstupy. S jádrem počítá i nNÚV, i když zřejmě rozsáhlejším.

Vedle toho by měly být stanoveny stále dosti omezené povinné aktivity (PA), tedy to, čím musí žák projít, aktivity, zkušenosti, činnosti žáka, ze kterých by si měl něco odnést, nebo chcete-li učivo, které by žáci v různé míře měli umět, o čem by měli vědět. Co si konkrétní žák z PA odnese, bude jistě různé. Tak to ostatně vždy bylo, je a bude. V nNÚV se mluví o doporučených aktivitách.

Dále má být součástí RVP ještě školou povinně nabízené učivo (PNU), čili učivo, které je každá škola povinna žákům nabízet a žáci mají možnost se je učit, učivo, které mohou umět. Že je budou umět, opět nelze zaručit. PNU už ovšem nemusí být ve všech školách identické. Může být například rozděleno do modulů a každá škola bude povinna nabízet třeba nejméně šest modulů, z toho dva přírodovědné a dva společenskovědní.

Zatímco u jádra se kontroluje výstup, u PA a PNU se kontroluje průběh. Metody kontroly mohou být různé. nNÚV počítá s ověřováním učitelem, s testy a portfoliem.

Důležité samozřejmě je, jak obecně (rámcově) nebo naopak konkrétně budou jádro, PA a PNU v RVP určeny. Jádro, pokud se má kontrolovat jako výstup, musí být stanoveno dosti konkrétně. Naopak PA a PNU mohou být určeny mnohem volněji, dokonce volněji než dnes. Školy a učitelé by pak měli možnost využít větší prostor, který budou mít k dispozici, ale pokud nechtějí, mohou čerpat z modelových ŠVP.

A teprve nad tím vším má být školní nadstavba, tedy to, co si určí a vytvoří škola sama.

Příprava žáků na zvládnutí jádra a PA by neměla zabrat více než 40 % disponibilního času, PNU kolem 40 % a zbývajících 20 % zůstává pro školní nadstavbu.

Školní vzdělávací program tedy vypadá nějak takto:


Z hlediska školy
: co musí škola žáky naučit (jádro), co musí zajistit, aby každý žák absolvoval (povinné aktivity), a co je škola povinna žákům nabídnout (povinně nabízené učivo).Po revizi RVP by mělo být jasné:

  • Z hlediska žáka: co musí žák umět (jádro), z čeho by si měl něco odnést (povinné aktivity) a z čeho si může vybírat, že se bude učit (povinně nabízené učivo).

Takto by měl RVP i jasnou hierarchii, určoval by, co je důležitější a co méně důležité. Bylo by jasné, jaké jsou povinnosti a možnosti školy a jaké jsou povinnosti a možnosti žáka i jak se bude plnění povinností kontrolovat. A bylo by to jasné všem – široké veřejnosti, rodičům, dětem, školám, učitelům, ČŠI i ministerstvu.

Znovu ovšem připomínám, že nám chybějí obecné cíle vzdělávání, zastřešující dokument, z něhož je nutné v řešení řady otázek vycházet. A protože takový zastřešující dokument nemáme, tak to v každém konkrétním příkladu učiva či dovednosti (J, PA, PNU) otevírá prostor k nekonečným diskusím. Jistým východiskem nám zatím mohou být obecné cíle vzdělávání, jak je stanoví školský zákon v § 2.

 —-

[1] V návrhu NÚV se ovšem píše: „OV vyjadřují, co se od žáků očekává, že budou znát a budou schopni dělat.“ Buď žijí zcela mimo realitu, anebo předpokládají, že ze současných 650 OV zbude v jádru maximálně 100 položek.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

2 komentářů k "Ondřej Šteffl k revizi RVP, 1. část"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz