Respekt: Do státních škol děti nedáme, raději založíme vlastní

foto zdroj: web ZŠ Purkrabka

Publikujeme článek, který vyšel v posledním srpnovém čísle časopisu Respekt pod názvem V hlavní roli rodič. Hana Čápová v něm popisuje případ tří škol, které vznikly z iniciativy rodičů. Do škol totiž přicházejí děti třicátníků až čtyřicátníků, kteří nejsou spokojeni se státními školami a stále častěji se ujímají výzvy založit školu podle vlastních představ. O zakládání škol rodiči vyšel také článek na začátku prázdnin v Lidových novinách (ZDE). Přečtěte si komentář Hany Čápové, ve kterém popisuje, co jako rodič očekává od školy (ZDE).

Před třemi lety na silvestra řešila skupinka přátel ze Škvorce kousek za Prahou to, nad čím v Česku přemýšlí spousta rodičů. Do jaké školy nastoupí jejich děti? Desítka rodin se sblížila díky tomu, že jejich děti chodily do nedaleké waldorfské školky. Někteří už měli starší děti v běžných školách, jiní měli vést potomka do první třídy poprvé. Alternativní školka však nasadila brouka do hlavy všem bez rozdílu. Jak se vyhnout tomu, že běžná škola přestane děti bavit? Padaly různé návrhy: vozit děti do Prahy, pronajmout si jednu třídu v některé z okolních škol. Potom debatu uťal jeden z otců. „Řekl mému muži: Vrátili vám statek, tak postavíme školu tam,“ vzpomíná Daniela Montoya. „Rozčílila jsem se, když jsem si představila všechny problémy, které s tím přijdou. Manžel ale trval na tom, že to aspoň zkusíme.“ Vyšlo to, loni se otevřela v barokní budově bývalého purkrabství první třída, letos přibude druhá.

Rodičovská aktivita ze Škvorce není v Česku ojedinělá. Jsme svědky rostoucího počtu rodičů, kteří se chtějí víc podílet na tom, jak budou jejich děti vzdělávány. A když nenajdou školu, která jejich představám vyhoví, troufnou si zřídit vlastní. „Dorostla generace, která odmítá klasické základní školy,“ říká Tomáš Feřtek ze společnosti EDUin, jež se věnuje popularizaci školských témat. „A mají dost sebevědomí a organizačních schopností na to, aby si zřídili vlastní školu.“ Přesná čísla nejsou k dispozici, ale podle odhadů jsou dnes podobných škol v Česku desítky. Dobrá zpráva o aktivních rodičích má i svůj rub. Zdaleka ne každý má dost energie a organizačních schopností na to, aby se do podobného podniku pustil. A především: situace zesiluje jeden ze základních problémů českého školství, jímž je přílišná selekce. Děti schopnějších a bohatších rodičů dosáhnou hned odmalička na lepší vzdělání než ty ostatní.

Investice na čtvrt století

Klenuté stropy, vlastnoručně rekonstruovaný a pomalovaný nábytek, stolky a židle zářící novotou. Třída základní školy Purkrabka ve Škvorci už čeká na nové prvňáky. „Tohle jim druháci budou závidět,“ ukazuje matka Vlaďka Burianová na útulnou lavici pod oknem. O školu je zájem, zatímco první třídu zaplnili rodiče, kteří se o školu zasloužili, převážně vlastními dětmi (jedenáct jejich dětí doplnily jen tři „cizí“), při druhém zápisu letos na jaře už museli půlku zájemců odmítnout. Víc než čtrnáct dětí ve třídě ale nechtějí, aby na ně učitel měl dost času.

U stolku ve školní jídelně sedí nad bublaninou čtyři matky a vypráví o tom, jak jejich podnik vznikal. Začalo to žádostí o zařazení do sítě škol na ministerstvu školství. Rodiče museli sepsat nejen to, jak bude vypadat třída a kolik a jakých předmětů budou děti mít, ale i nástin vzdělávací koncepce nové školy, který se musel vejít do mantinelů ministerského rámcového vzdělávacího programu. Úředníci ministerstva však byli ochotní, a když si nováčci s něčím nevěděli rady, pomohli jim. Registrace, podmínka toho, aby od státu dostávali dotaci na žáka jako každá jiná škola, vyšla. Rodiče si rozdělili úkoly podle svých profesí, někdo odpovídal za pedagogickou představu, jiný za web, peníze, účetnictví nebo marketing.

Nejriskantnějším podnikem je škola pro rodinu Daniely Montoya. Rodiče se shodli, že postupně vybudují pět tříd, kompletní první stupeň. Rekonstrukci platí majitelé statku s výhledem, že se jim peníze postupně z nájemného vrátí. „Když jsem projektantovi řekla, že jde o sedm set padesát metrů čtverečních, prohlásil: Tak to bude stát šestnáct milionů,“ vzpomíná Montoya. „To ne, vyděsila jsem se. Nejsme schopni ani s hypotékou dát dohromady víc než polovinu téhle částky. Teď jsme někde v půlce a už jsme proinvestovali čtyři a půl milionu a to jsme toho spoustu spolu s rodiči zvládli svépomocí.“ Osvětlení, odhlučňovací panely, bezbariérový záchod – to vše musí odpovídat stejné normě, jako kdyby novou školu stavěl stát. „Štěstí, že nám obec pronajala hřiště a tělocvičnu v sokolovně, na to bychom už opravdu neměli a bez toho by nás do sítě škol nezařadili,“ líčí Montoya. Pokud vše půjde podle plánu, peníze se rodině vrátí za nějakých pětadvacet let. Školné bude čtyři tisíce korun měsíčně.
Stěžejní pro úspěch celého podniku bylo sehnat dobré učitele. Inzeráty se neosvědčily, rodiče změnili strategii a začali se vyptávat lidí z oboru, nakonec si padli do oka s učitelkou ze soukromé Školy hrou Magdalenou Sejkovou. Loni byla ve škole sama, letos přijde kolega Michal Stibor, kterého rodiče znali ze školy v Úvalech, kam chodí některé jejich starší děti.

Rodičovský tým zvažoval, zda zvolit tak jako ve školce waldorfský program. „Nakonec jsme se shodli, že si z něj vezmeme jen část,“ říká Petra Zvolská. „Líbí se nám rytmus roku, michaelské, martinské, adventní slavnosti. Jsme venkovská škola a tohle souvisí s přírodním cyklem, navíc opakování dává dětem jistotu a ukotvení. Inspirujeme se i dalšími pedagogickými směry, například používáme,Montessori‘ pomůcky.“ Děti nedostávají známky, učitelka je hodnotí slovně. Soutěživost a vzájemné porovnávání se tady nenosí, učitelka se snaží hodnotit především pokrok každého žáka. A o tom, co bude pro děti nejlepší, hodně přemýšlí. Původně třeba počítala s tím, že je bude učit číst genetickou metodou – ne po slabikách, ale po hláskách. Když však zjistila, jak velké jsou mezi nimi rozdíly, některé děti už četly a jiné neznaly písmenka, sáhla po metodě splývavého čtení, sfumato. Zážitková varianta, spojená s hudbou, divadlem a pohybem, totiž nenudí ani ty, kdo už písmena znají.

„Dcera s námi nechce v září na dovolenou,“ kroutí spokojeně hlavou Petra Zvolská. „Musí prý nutně do školy, protože se tam děje spousta zajímavých věcí a o žádnou z nich nechce přijít.“ Podobně jako rodiče ze Škvorce zřejmě uvažuje řada dalších a někteří z nich mají chuť pustit se do podobné věci. Během uplynulého roku se na radu Škvoreckých ptalo tak šest sedm dalších rodičovských iniciativ.

Zajímavá matika a učení venku

Někdy je ale rodičovské hledání méně přímočaré. Málokdo má k dispozici vlastní statek a dost odvahy na to, aby mohl vybudovat oficiální školu. A hlavně, rodiče většinou uvažují jen v horizontu pěti let pro své dítě, nemají chuť najímat si prostory, žádat o zařazení do sítě škol a budovat dlouhodobý vzdělávací projekt. Přesto existuje možnost učit podle svého. Dítě může přejít do režimu domácího vzdělávání a do státní školy chodit jen jednou za půl roku na přezkoušení. Zároveň ho rodiče nemusí učit sami, mohou se spojit s dalšími podobně smýšlejícími lidmi a najmout si společné učitele. Rozdíl je jenom v tom, že bez ministerské registrace nedosáhnou na státní dotaci na žáka.

Taková sdružená domácí škola vznikla před dvěma lety třeba v pražském Radotíně. Prvňák a čtyři čtvrťáci se scházeli v pokoji vily jednoho z rodičů. Některé předměty učili rodiče sami, na matematiku si najali Pavlu Polechovou, členku týmu osvíceného pedagoga Milana Hejného. Jeho přístup k výuce obávaného předmětu je v Česku čím dál populárnější: jde o to nechat děti experimentovat a přicházet samostatně na matematické vztahy, učit se zobecňovat a matematicky myslet. Právě na tom, aby děti matika bavila, totiž rodičům ze všeho nejvíc záleželo.

To se dařilo, projekt nicméně zkolaboval na mnohem banálnějších věcech. Podle Polechové nedělalo dobrotu, že výuka probíhala v domě, kde bydlelo jedno z dětí. „Takové dítě má pak zákonitě odlišné postavení, může si, kdy chce, dojít pro něco do lednice nebo zapnout topinkovač,“ popisuje. Brzy se „škola“ přestěhovala do domu dalších rodičů. Zakrátko ale skončila i tady, syn majitelů šel totiž do šesté třídy a starší děti se už v režimu domácí školy vzdělávat nemohou. Po necelém roce nakonec většina dětí i s učitelkou zakotvila v soukromé škole Hlásek v Hlásné Třebani, v prostorách bývalého penzionu. Tahle škola vznikla loni a podobně jako ta ve Škvorci je registrovaná ministerstvem. Založila ji speciální pedagožka Markéta Bosáková a ekonomka Veronika Vaculovičová, které předtím založily mateřský klub, později školku, a když potomci zase o něco povyrostli, otevřely školu.

Jen namátkou, v Brně letos poprvé uvítá prvňáky základní škola Letokruh, jež volně navazuje na lesní mateřské školy a rodiče si přejí, aby děti nadále trávily co nejvíc času venku. Ve Vrchlabí se sice neotevírá celá nová škola, rodiče si tam ale prosadili aspoň jednu svoji třídu v základní škole. Původně chtěli také svoji školu, město jim však nedalo kladné vyjádření, protože na rozdíl od velkých měst a jejich okolí trpí již existující vrchlabské školy nedostatkem žáků.

Jsme spojenci

Trochu jiný životopis má základní škola Jedna radost v Poděbradech, která začíná také letos v září. Založil ji bývalý ředitel jedné ze dvou velkých poděbradských škol Jindřich Monček a dvě jeho kolegyně. S rodičovskými školami mají ale dost společného, jednak hnacím motorem pro Mončeka byl fakt, že jeho potomek nastupuje do první třídy. Navíc ředitel zve rodiče, aby o podobě výuky spolurozhodovali. „V červnu jsme byli společně na výjezdu,“ říká. „Ptali jsme se rodičů na takzvané velké myšlenky, co jejich dítěti může dát třeba chemie nebo kultura a společnost a naopak, o co by přišli, kdyby ten předmět neměly.“ Názory a očekávání rodičů se promítnou do vzdělávacího programu.

Mončekův nový projekt láká především proto, že ve státní škole se mu jen obtížně dařilo prosadit své představy o učení. Na škole se sedmi sty žáky a padesátičlenným sborem učitelů dělal pět let zástupce a stejně dlouhou dobu ji vedl. Tři čtvrtiny učitelského sboru však podle něj nechtěly o partnerském přístupu k žákům a o nových metodách ani slyšet. „Připadal jsem si, jako když řídím Titanic s příliš malým kormidlem,“ podotýká. Ať dělal, co dělal, ve sborovně stejně pořád slyšel „hlášky“, které se mu příčily. Třeba „nemá návyky“. „Učitelky tím myslely, že nevyhovuje jejich představám, nesedí klidně, nehlásí se, je spontánní,“ říká ředitel. „Jenže dítě nemá před dveřmi školy odložit osobitost a podrobit se systému.“ Nebo „já si je zpracuju“. „To se týkalo dětí i rodičů, učitel tím myslel, že šesťákům v prvním čtvrtletí pro jistotu nasází třeba z fyziky co nejvíc čtyřek, aby ukázal svou moc a rodiče trochu vyděsil,“ překládá Monček. Nebo „k rodičům nesmíte být moc otevření, jinak vám přerostou přes hlavu“. Jenže ředitel si často víc rozuměl s progresivními rodiči než s konzervativními kolegy.

Když před rokem město vyhlásilo výběrové řízení a on pozici ředitele neobhájil (radní se na jeho novoty dívali se stejnou skepsí jako kolegové), vlastně si trochu oddechl. A začal přemýšlet o tom, že založí školu, jež bude podle jeho představ a se sborem, který si sám vybere. Azyl našel v přízemí a suterénu místního gymnázia, nová škola bude mít osmdesát žáků, školné bude patnáct set korun měsíčně a rodiče o ni stojí, aspoň soudě podle toho, že strávili několik sobot natíráním oken, úklidem a zvelebováním zeleně před okny.

„Ředitel i učitelé nám, rodičům, s ochotou naslouchají,“ pochvaluje si otec Jiří Rozvařil. „Shodneme se na tom hlavním, že jde o to rozvíjet, ne ubíjet osobnost dítěte.“ Z obecného pohledu před českými rodiči, úřady i politiky stojí ještě trochu zásadnější výzva. „Zvyšuje se tím sice tlak na stát a státní školy, aby se přizpůsobily současným požadavkům. Na druhou stranu se ještě více prohloubí selekce. Děti schopnějších a movitějších rodičů se nebudou už odmalička potkávat s dětmi těch, kdo takové štěstí neměli,“ připomíná v úvodu zmíněný český problém Tomáš Feřtek. Přitom právě tříděním dětí od raného věku se české školství neblaze odlišuje od jiných systémů. Ty nejlepší na světě umějí podchytit dítě odvážného a kreativního rodiče stejně jako dítě alkoholika, inspirovat je a dovést k takovým výsledkům, jakých je schopno.

Co si tedy o rostoucím počtu škol, zakládaných rodiči, myslí ministerstvo? Jaké to má pro českou komunitu výhody a jaká rizika? „Pro současného ministra je klíčová síť veřejných škol,“ píše v oficiální odpovědi tiskový odbor ministerstva. „Soukromé školy zakládané rodiči bereme jako doplněk. A to s důrazem na toto slovo.“

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

36 komentářů k "Respekt: Do státních škol děti nedáme, raději založíme vlastní"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář

„Víc než čtrnáct dětí ve třídě ale nechtějí, aby na ně učitel měl dost času.“

Ve státní škole taky nechtějí, ale musí. Pak že jsou tu pro oba rovné podmínky.

Nikola Křístek
Individualizace se dá nezvládnout v pěti dětech (viděl jsem na vlastní oči) a dá se zvládnout ve 28 dětech (viděl jsem na vlastní oči). 12, 14, 16 … často se uvádí hranice 12-16 dětí, mnoho teorií mluví o tom, že 12 lidí dokážete uhrát na vztahy, větší počet přes pravidla a procesy… možná proto většina škol, které si mohou dovolit určit si počty, míří k těmto číslům. Z vícera ředitelských úst (státní školy) jsem slyšel, že hraniční počet pro třídu, aby pro ně nebyla ztrátová, je 17. Takže v tom tak velký rozdíl nemusí být. Jistě, ne všude jsou volné… Více »
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
Ty státní školy jsou samozřejmě taky ve ztrátě, musí na ně doplácet zřizovatel, tedy obec. Ale o to nejde. Nejde o individualizaci, ani o výsledky, nejde o černé kolegy, už i Mrštík v Divákách měl 100 žáků (taková přirovnání hodně pokulhávají), vlastně nejde ani o ten počet žáků (ale že se soukromé školy právě máločetností holedbají je běžné), ale jde o to, že státní škola si takovou podmínku nemůže, tedy nesmí dát. V tom je ten můj povzdech. V tom vidím nerovnost podmínek při čerpání státních peněz, tom vidím zvýhoděnní soukromých škol. (Ale o tom jsme už v souvisloti s… Více »
Nikola Křístek

„Soukromá škola si po dohodě se zřizovatelem může dát podmínku, že ve třídě bude mít 14 dětí. Nikdo jí v tom nebrání, pokud to zřizovatel utáhne.“ Co by se s tím výrokem stalo, kdyby adjektivum „soukromá“ nahradilo „státní“? Akademická otázka… nestalo by se nic. Nebo ano?

Josef
Několik poznámek k diskusi: Myslím, že počet dětí ve třídě má pro průběh vzdělávání stejný význam jako připravenost učitele. Když si jako češtinář s průměrem 30 dětí ve třídě představím, jak efektivněji by se mi pracovalo třeba se slohovou prací nebo s čtenářským deníkem při polovičním počtu dětí… Nevím, jak to dělají v Montessori školách, ale pokud jsem narazil na údaje o počtu dětí ve třídách, objevovalo se vždy číslo nižší než dvacet. Co se týče malotřídních škol, ty jsou udržovány, tedy výrazně dotovány, z jiných než pedagogických důvodů, průměr dětí na žáka ve státních školách částečně zkreslují. O podobné… Více »
Radek Sárközi

„Nevím, jak to dělají v Montessori školách, ale pokud jsem narazil na údaje o počtu dětí ve třídách, objevovalo se vždy číslo nižší než dvacet.“ – Marie Montessori měla ve třídě 50 žáků. :-)

Nikola Křístek
@Josef Soukal ad „Nevím, jak to dělají v Montessori školách“… je k tomu dostatek informací online, knižně i v kurzech DVPP ad „O podobné dotaci se s „normální“ státní školou nikdo bavit nebude“: bude a děje se to. Radnice má zájem <= voličům to připadá důležité <= škola umí svou kvalitu dobře prodat. ad "srovnání podílu žáků vyžadujících zvýšenou péči… v tomto ohledu napomáhají alternativní školy mnohem výraznější selekci" – Výzkum na to téma myslím není dostupný, v nestátních školách/vzdělávacích komunitách je ale velmi často vysoký počet dětí, které byly vnímány v obecní škole jako "problémové". Můžete se informovat ve… Více »
Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
– rodiče svobodu volby…Pravda pravdoucí.Tak zrušíme praktické školy nebo osmiletá gymnázia,aby si vybrat nemohli. – děti šanci využít školu, které může lépe vyhovovat jejich ind. potřebám – učitelé nebrblat a najít si školu, která jim zajistí takové podmínky, ve kterých se jim bude dobře pracovat……Tyto dva body splácnu dohromady.Vybrat si můžete vy ve velkých městech. V provinciích máte pár škol,okruh cca 20 km různě od sebe. Rodiče volí malotřídky. Už si nemohou volit jiné programy – nejsou.Malotřídky pro malý počet dětí ve třídě a takový ten rodinný přístup. Druhé stupně už jsou ve větším rozptylu, vítězí stránka ekonomická (mé děti… Více »
Josef
Pro mé oponenty: Formulace „nevím, jak to dělají v Montessori školách“ se týkala pouze počtu dětí. Nežijeme v době M. Montessori, přivítal bych fakta – počtem dětí jsem se nijak zvlášť nezabýval, ale namátkou vyhledaná škola uváděla počet 18 žáků ve třídě. Ekonomické zajištění malotřídek a běžných škol se řídí zcela jinými pravidly. Zkuste si zjistit informace třeba u ředitelů několika základních škol ve svém okolí a u zřizovatele. Výzkum na téma „problémových“ dětí v alternativních školách neznám, tudíž vycházím pouze z informací z doslechu, stejně jako vy. Vím, že někteří rodiče takovýchto dětí vidí spásu ve škole s nižším… Více »
Nikola Křístek
@Josef Soukal – velikost Montessori třídy: dejte si do guglu Typical Size of a Montessori Class, něco vám vyskočí. V ČR je počet MM tříd (natož škol) na množtví odpovídajcím statistické chybě, je mnoho důvodů (nechci zabíhat do jejich výčtu), proč bývají třídy méně početné. Myšlenkový posun přináší zejm. pohled na to, do jaké míry má výuku řídit učitel a do jaké žáci. MM jsem uvedl jen jako globálně rozšířený a osvědčený model dokazující, že individualizace -dle mého hlavní kvalita pro dnešní školu – tedy – kvalita výuky že není fatálně závislá na počtu dětí ve třídě… o což se… Více »
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář

Pane Křístku, když je ten počet žáků tak nedůležitý, proč výše zmíněná škola trvá na 14 a další odmítá? A proč se máločeností holedbá tolik soukromých škol? Včetně Montessori? (http://najisto.centrum.cz/31466/ms-a-zs-slunicko-montessori-sro/)

Josef Soukal
Josef Soukal
Pane Křístku, individualizace přece nespočívá jen v promyšlené přípravě a organizaci práce. Individualizace znamená i to, že se věnuji jednomu konkrétnímu dítěti, že reaguji na jeho konkrétní výkon. Znovu připomínám svůj příklad se slohovou prací a čtenářským deníkem; chci-li se žáky jejich aktivitu (práci) individuálně probrat, abych je mohl skutečně dobře ohodnotit, poradit jim, co a jak dál, apod., potřebuji na to čas, který mi při vyšším počtu žáků chybí. Ovšem nejde jen o češtinu (navíc v mém případě na víceletém gymnáziu). Nevím, jestli jste někdy učil; běžte se někdy podívat do běžné vícepočetné třídy na nevýběrové základní škole, najdete… Více »
Josef Soukal
Josef Soukal
Pane Křístku, předpokládal jsem, že ke svobodě volby budete uvádět tyto argumenty. Ano, jsou rodiny, které vzdělání upřednostní před vším dalším, ale část rodin nemůže upřednostnit nic, protože žije v dluzích, další část investuje do jiných bohulibých aktivit, např. bydlení ve zdravějším prostředí; rodiny s nebohulibými prioritami pomiňme. Ať už se ale rozhodnete pro cokoli, ekonomická situace tvoří základní rámec, v němž se pohybujete. Co se týče stipendií, kromě Open Gate žádnou školu s výraznějším stipendijním programem neznám. To, co uvádíte ke svobodě volby pro učitele, jsou opět příklady na hranici sebeobětování, extrému. Učitel (jeho rodina) mohou za svou volbu… Více »
Radek Sárközi

Počet žáků má vliv hlavně na míru únavy učitele. :-)

Nikola Křístek
@Josef Soukal Stipendia a slevy: ony s nimi soukromé školy nemávají na webu, mají k tomu celkem pragmatický důvod… ty které znám, je vyjednávají adresně. Ale necítím se oprávněný konkrétní informace zveřejňovat, tak … veřte-nevěře :) No a sebeobětování… ano, znám i učitele, kteří se stěhují za školou. V Čechách je oproti USA a západním zemím nižší pracovní mobilita (ne zcela pružný trh s realitami, potřeba dvoupříjmových domácností – při stěhování se jeden může ztratit), zejména pro učitele bez rodiny to ale není nepřekonatelná překážka. Masový jev to ale nebude, stejně jako u rodin dětí… vzdálenost školy od bydliště je… Více »
Josef Soukal
Josef Soukal
Pro N. Křístka: Vím, že školy stipendii nemávají, ale moc jich také nerozdávají. – Masový jev to opravdu nebude. Je to jev velmi okrajový, právě proto, že vyžaduje velké oběti. – Ten poslední odstavec jste si mohl odpustit, to jste se spustil někam do nižší cenové skupiny. O některých negativech si můžete přečíst (kupodivu) i ve výchozím článku; a to, že podceňujete dopad počtu žáků na výuku, je váš názor, soudím že nepodložený žádnou konkrétní zkušeností. To, že jsou počty žáků v alternativních školách nižší, jste nevyvrátil, přesněji – tomu jste se raději vyhnul. Možná byste se místo starostí o… Více »
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář

„No a co negativního soukromé školy teda jako žejo přinášejí do vzdělávacího systému?“ se ptá pan Křístek.

„A především: situace zesiluje jeden ze základních problémů českého školství, jímž je přílišná selekce. Děti schopnějších a bohatších rodičů dosáhnou hned odmalička na lepší vzdělání než ty ostatní.“ Odpovídá článek.

Radek Sárközi

Soukromé školy určitě lákají rodiče-platiče na nižší počet žáků, to však neznamená, že státní školy mají vždy vyšší počet žáků – ano, některé mají přes 30 žáků ve třídě, jiné ale třeba méně než 10. Ten rozptyl je opravdu velký, ale učitelé nijak cíleně nepožadují, aby byl třeba maximální počet 25 žáků ve třídě – jen si občas postěžují, že jsou třídy přeplněné… Mimochodem, ty třídy montessori nebo waldorfské jsou často součástí státních škol.

Nikola Křístek

@Zdeněk Sotolář
Při marketingu škol je nízký počet žáků uváděn jako lákadlo pro rodiče (jako laikové berou zdravým selským, že tady je méně=lépe). Tak proto.
Každopádně rozhodující je, zda toho nižšího počtu využije učitel. Napadá mě příklad ze světa marketingu fotoaparátů: „více megapixelů ještě neznamená lepší fotky“.

Nikola Křístek
@Josef Soukal : Individualizace + vaše otázka, zda jsem někdy učil – ano, na ZŠ i na gymnáziu, a sám na sobě jsem mohl pozorovat, jak se neindividualizovaně dá učit v 16ti dětech a individualizovaně ve 28. Častější kontakt s žákem je jistě fajn, ale musíte to umět využít… stejně jako musíte umět organizaci výuky (zohleňování učebního stylu žáků, sledování individuálního posunu, volba témat dle preferencí žáků)… a bez pokrytectví: máte dojem, že těmito nástroji zručně zachází většina učitelů? A dále: máte jistotu, že když těch dětí bude méně, že učitelé budy tyto složky individualizované práce vytvářet? Řekl bych, že… Více »
Josef Soukal
Josef Soukal
Méně než deset dětí ve třídě běžná škola nikdy nemá (výjimkou jsou malotřídky, možná školy zaměřující se na žáky s nějakým typem postižení). Co se týče požadavků učitelů – co si představujeme pod pojmem „cíleně“? Objevují se vůbec nějaké „cílené“ požadavky? „Občas si postěžují“ je eufemismus – tak to může vypadat zvenku, protože jsme si zvykli, že požadavky, které by vyžadovaly skutečně radikální zvýšení rozpočtu školství, se u nás nikdo vážně nezabývá. Ten, kdo zná realitu dnešního školství zevnitř, nepochybuje o tom, že na druhém stupni běžných, nevýběrových základních škol by neměly být třídy s 25, 30, či dokonce 34… Více »
Nikola Křístek
@Josef Soukal „Ten poslední odstavec jste si mohl odpustit“ – to máte pravdu, občas si dovolím zaprovokovat… ale v tomto případě bych to nemazal. Tvrzení, že soukromé školy poškozují vzdělávací systém tím, že vytvářejí nerovnost v šanci na dobré vzdělávání dětí, mi přijde jako nebezpečný nesmysl. Temné mručení „no ono to tak úplně v pořádku není, žejo“ vytváří atmosféru, ve které se totalitní sklony státních úřadů mohou zvesela pustit do inkvizice. Když mluvíte o negativech, vytváří to stín. Proto mám tak velkou potřebu vytahovat na světlo „co tím jako chcete říct“. Zatím jsem vaše argumenty pochopil takto: Menší počty ve… Více »
Josef Soukal
Josef Soukal

Pane Křístku,

častější interakce mezi žákem a učitelem podle vás není důležitým předpokladem individualizace výuky? K čemu by pak učitel žákovi byl? Vždyť organizace výuky, zadání konkrétní práce, podpora žáka, vyhodnocení, to vše je zásadně ovlivněné tím, jak žáka znáte. Asi si opravdu nerozumíme. Napíšu tedy polopaticky, že menší počet žáků ve třídě je jednou ze zásadních podmínek efektivnější výuky.
To, jestli učitel dokáže podmínek využít, je úplně jiná věc. Věc zásadní, ale to samozřejmě nikdo nezpochybňuje.

Nikola Křístek

@Josef Soukal
Já si taky myslím, že když když jsou třídy přeplněné, že to není dobré… dokonce že to je fakt blbý.

Ale nemyslím, že tahle věc se má řešit v nějaké vazbě na soukromé školy. Vy ano?

Nikola Křístek
@Josef Soukal „častější interakce mezi žákem a učitelem podle vás není důležitým předpokladem individualizace výuky?“ Nemám pocit, že bych psal „individualizace výuky nemá vztah k počtu interakcí žák-učitel“. Počet interakcí ale nemusí nutně souviset s počtem žáků ve třídě. Ale mám dojem, že se v tom vrtáme hluboko a článek píše trochu o něčem jiném … že když tu JE problém (kvalita školy neodpovídá očekávání rodičů), tak tu DOSUD JE řešení – mohou si školu vybrat nebo založit. Některé soukromé školy mají méně dětí než některé státní. Některé státní školy mají kvalitnější výuku než některé soukromé. Někteří učitelé umí individualizovat… Více »
Josef Soukal
Josef Soukal
Pane Křístku, píšeme současně, takže na něco z vašeho příspěvku jsem mezitím odpověděl. Nesouhlasíte s tím, že nové školy (a obecně školy, jež staví na nižším či nízkém počtu žáků ve třídě), zvyšují selekci? A jak by ji nezvyšovaly? Jsou to školy, které umocňují přidanou hodnotu rodičů, vzdělávají menší procento problémových žáků než školy státní, většinou si žáky vybírají, oddělují „šťastnější“ do těch ostatních. Myslím, že v tomto zásadním nedorozumění nastal čas diskusi ukončit. Jinak bych byl moc rád, kdybyste se příště více věnoval meritu věci a méně rádobyanalytickýmu odkrývání „pozadí“. Pak hrozí, že sám propadáte bludům a máte potřebu… Více »
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář

„Pořád nechápu, co je to negativum, které soukromé školy přinášejí systému.“

A jak prospívá systému, když jsou žáci z podnětného prostředí odváděni mimo systém?

Nakonec je jedno, jestli ty žáky odvádí školy soukromé, alternativní nebo státní VG.

Nikola Křístek

@Zdeněk Sotolář

„A jak prospívá systému, když jsou žáci z podnětného prostředí odváděni mimo systém?“

To fakt nevím. Ani si moc neumím představit, že by se to dělo. Řekl bych, že žáci vystupují ze státních škol
(tím asi myslíte onen systém, domácí vzdělávání i soukromé školy chápu jako součást systému)
hlavně proto, že jejich rodiče je nepovažují za dostatečně podnětné (či jnak kvalitní) prostředí. Jinak by jim asi nestálo za to dojíždět/platit/starat se jinak…

Nikola Křístek
@Josef Soukal ad „zvyšují selekci? + vzdělávají menší procento problémových žáků než školy státní, většinou si žáky vybírají“ Z pohledu rodiče mi jde na prvním místě o zájem mého dítěte, nikoliv zájem systému. Pokud mi stát nezajistí kvalitu služby, kterou vymezil jako povinnou, připadá mi odpovědné, že mi dá možnost tuto kvalitu zajistit svépomocí. Pokud znám soukromé a sdružené školy, netvrdil bych, že mají menší počet „problémových“ dětí, velmi často tam doběhnou děti, které měly ve škole problém. Možná se nejedná o problémy spojené s nižším socioekon statusem školy, ale za problémové je často považované dítě, které je asertivní=drzé, hledá… Více »
Lukáš Adamík
Lukáš Adamík
Znalosti soukromého sektoru školství, jsou zde nadmíru zábavné. Pánové, kteří zde neustále operují s Open Gate, mě přivádí k téměř epileptickým záchvatům. Cituji z jejich webu: „Školné na základní škole ve výši 155 000 Kč ročně zahrnuje… Školné pro studenty, kteří bydlí na studentských kolejích v areálu školy, tzv. „Boarding“, ve výši 470 000 Kč ročně. No, bodejť by neměli sociální programy. Severní Morava – školné na běžné soukromé střední škole činí 18 až 22 tisíc za rok (PORG je se svým školným děsuplnou výjimkou). Počet studentů ve třídě 18,22 – 30, kde někteří došli k počtu 14, možná si… Více »
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář

N.K.: „Každé chmurné konstatování o tom, že soukromé školství nějak poškozuje systém, tento neracionální diskurz podporuje.“ Chápu vaše obavy.

A jaký dopad mají asi chmurná konstatování (kterými se to tu hemží) o státních školách? Ty nejsou neustále poškozovány?

L.A. „Počet studentů ve třídě 18,22 – 30, kde někteří došli k počtu 14, možná si pánové spletli základní uměleckou školu se základní.“

Jak jsme došli k počtu 14 žáků? O tom přece mluví článek (doporučuji předem přečíst), ke kterému diskutujeme.

Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář

zvýšením kvality státního školství by „se to vyřešilo“

Právě že nevyřešilo. Vždy tu bude určité procento těch, kteří budou dávat děti na soukromé školy (neboť na to prostě mají), vždy tu bude určité procento těch, kteří budou dávat děti do alternativních škol (protože k nim mají blíže řekněme světonázorově), vždy tu bude určité procento těch, kteří budou dávat děti na VG (protože ta mají vyšší společenský status).

Lukáš Adamík
Lukáš Adamík

Komentoval jsem pozdější komentář, nikoli článek (doporučuji si přečíst komentáře, které veškeré „soukromé“ školy hazejí do jednoho pytle…)

Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář

„veškeré „soukromé“ školy hazejí do jednoho pytle…“

No a?
Sokromé školy patří do jednoho pytle, protože jsou soukromé
a mohou odmítat žáky, zatímco státní nee, že?

Ani jednou jsem nezmínil „kvalitu“ soukromých škol, od začátku mi šlo o „podmínky“, za kterých vstupují do soutěže.

Lukáš Adamík
Lukáš Adamík
No B! Myslíte ty výhody jako : Na vlastní náklady nechat vypracovat každoroční audit, nebo vypořádat se s krácením dotací, anebo náklady na nájem, opravy budov, platy nepedagogických zaměstnanců, energie (které nejsou pokryty dotacemi). Právě, že se zde nediskutuje o kvalitě, ale o nesmyslech, typu soukromá či státní škola. Ta spousta negativních komentářů vedená jakousi tupou závistí, v podstatě pro nic. Již vidím, jak jásají učitelé státních škol, které houfně opouští a běží učit za 12 tisíc čistého na soukromou školu (platové podmínky některých mých kolegů z jiné školy…) Státní školy nemohou? Odkdy? (chápu v případě základních) Gymnázia, Odborné střední… Více »
Lukáš Adamík
Lukáš Adamík

Ad hoc, podmínky jsou srovnatelné, lidé nikoli.

wpDiscuz