Respekt: Do státních škol děti nedáme, raději založíme vlastní

foto zdroj: web ZŠ Purkrabka

Publikujeme článek, který vyšel v posledním srpnovém čísle časopisu Respekt pod názvem V hlavní roli rodič. Hana Čápová v něm popisuje případ tří škol, které vznikly z iniciativy rodičů. Do škol totiž přicházejí děti třicátníků až čtyřicátníků, kteří nejsou spokojeni se státními školami a stále častěji se ujímají výzvy založit školu podle vlastních představ. O zakládání škol rodiči vyšel také článek na začátku prázdnin v Lidových novinách (ZDE). Přečtěte si komentář Hany Čápové, ve kterém popisuje, co jako rodič očekává od školy (ZDE).

Před třemi lety na silvestra řešila skupinka přátel ze Škvorce kousek za Prahou to, nad čím v Česku přemýšlí spousta rodičů. Do jaké školy nastoupí jejich děti? Desítka rodin se sblížila díky tomu, že jejich děti chodily do nedaleké waldorfské školky. Někteří už měli starší děti v běžných školách, jiní měli vést potomka do první třídy poprvé. Alternativní školka však nasadila brouka do hlavy všem bez rozdílu. Jak se vyhnout tomu, že běžná škola přestane děti bavit? Padaly různé návrhy: vozit děti do Prahy, pronajmout si jednu třídu v některé z okolních škol. Potom debatu uťal jeden z otců. „Řekl mému muži: Vrátili vám statek, tak postavíme školu tam,“ vzpomíná Daniela Montoya. „Rozčílila jsem se, když jsem si představila všechny problémy, které s tím přijdou. Manžel ale trval na tom, že to aspoň zkusíme.“ Vyšlo to, loni se otevřela v barokní budově bývalého purkrabství první třída, letos přibude druhá.

Rodičovská aktivita ze Škvorce není v Česku ojedinělá. Jsme svědky rostoucího počtu rodičů, kteří se chtějí víc podílet na tom, jak budou jejich děti vzdělávány. A když nenajdou školu, která jejich představám vyhoví, troufnou si zřídit vlastní. „Dorostla generace, která odmítá klasické základní školy,“ říká Tomáš Feřtek ze společnosti EDUin, jež se věnuje popularizaci školských témat. „A mají dost sebevědomí a organizačních schopností na to, aby si zřídili vlastní školu.“ Přesná čísla nejsou k dispozici, ale podle odhadů jsou dnes podobných škol v Česku desítky. Dobrá zpráva o aktivních rodičích má i svůj rub. Zdaleka ne každý má dost energie a organizačních schopností na to, aby se do podobného podniku pustil. A především: situace zesiluje jeden ze základních problémů českého školství, jímž je přílišná selekce. Děti schopnějších a bohatších rodičů dosáhnou hned odmalička na lepší vzdělání než ty ostatní.

Investice na čtvrt století

Klenuté stropy, vlastnoručně rekonstruovaný a pomalovaný nábytek, stolky a židle zářící novotou. Třída základní školy Purkrabka ve Škvorci už čeká na nové prvňáky. „Tohle jim druháci budou závidět,“ ukazuje matka Vlaďka Burianová na útulnou lavici pod oknem. O školu je zájem, zatímco první třídu zaplnili rodiče, kteří se o školu zasloužili, převážně vlastními dětmi (jedenáct jejich dětí doplnily jen tři „cizí“), při druhém zápisu letos na jaře už museli půlku zájemců odmítnout. Víc než čtrnáct dětí ve třídě ale nechtějí, aby na ně učitel měl dost času.

U stolku ve školní jídelně sedí nad bublaninou čtyři matky a vypráví o tom, jak jejich podnik vznikal. Začalo to žádostí o zařazení do sítě škol na ministerstvu školství. Rodiče museli sepsat nejen to, jak bude vypadat třída a kolik a jakých předmětů budou děti mít, ale i nástin vzdělávací koncepce nové školy, který se musel vejít do mantinelů ministerského rámcového vzdělávacího programu. Úředníci ministerstva však byli ochotní, a když si nováčci s něčím nevěděli rady, pomohli jim. Registrace, podmínka toho, aby od státu dostávali dotaci na žáka jako každá jiná škola, vyšla. Rodiče si rozdělili úkoly podle svých profesí, někdo odpovídal za pedagogickou představu, jiný za web, peníze, účetnictví nebo marketing.

Nejriskantnějším podnikem je škola pro rodinu Daniely Montoya. Rodiče se shodli, že postupně vybudují pět tříd, kompletní první stupeň. Rekonstrukci platí majitelé statku s výhledem, že se jim peníze postupně z nájemného vrátí. „Když jsem projektantovi řekla, že jde o sedm set padesát metrů čtverečních, prohlásil: Tak to bude stát šestnáct milionů,“ vzpomíná Montoya. „To ne, vyděsila jsem se. Nejsme schopni ani s hypotékou dát dohromady víc než polovinu téhle částky. Teď jsme někde v půlce a už jsme proinvestovali čtyři a půl milionu a to jsme toho spoustu spolu s rodiči zvládli svépomocí.“ Osvětlení, odhlučňovací panely, bezbariérový záchod – to vše musí odpovídat stejné normě, jako kdyby novou školu stavěl stát. „Štěstí, že nám obec pronajala hřiště a tělocvičnu v sokolovně, na to bychom už opravdu neměli a bez toho by nás do sítě škol nezařadili,“ líčí Montoya. Pokud vše půjde podle plánu, peníze se rodině vrátí za nějakých pětadvacet let. Školné bude čtyři tisíce korun měsíčně.
Stěžejní pro úspěch celého podniku bylo sehnat dobré učitele. Inzeráty se neosvědčily, rodiče změnili strategii a začali se vyptávat lidí z oboru, nakonec si padli do oka s učitelkou ze soukromé Školy hrou Magdalenou Sejkovou. Loni byla ve škole sama, letos přijde kolega Michal Stibor, kterého rodiče znali ze školy v Úvalech, kam chodí některé jejich starší děti.

Rodičovský tým zvažoval, zda zvolit tak jako ve školce waldorfský program. „Nakonec jsme se shodli, že si z něj vezmeme jen část,“ říká Petra Zvolská. „Líbí se nám rytmus roku, michaelské, martinské, adventní slavnosti. Jsme venkovská škola a tohle souvisí s přírodním cyklem, navíc opakování dává dětem jistotu a ukotvení. Inspirujeme se i dalšími pedagogickými směry, například používáme,Montessori‘ pomůcky.“ Děti nedostávají známky, učitelka je hodnotí slovně. Soutěživost a vzájemné porovnávání se tady nenosí, učitelka se snaží hodnotit především pokrok každého žáka. A o tom, co bude pro děti nejlepší, hodně přemýšlí. Původně třeba počítala s tím, že je bude učit číst genetickou metodou – ne po slabikách, ale po hláskách. Když však zjistila, jak velké jsou mezi nimi rozdíly, některé děti už četly a jiné neznaly písmenka, sáhla po metodě splývavého čtení, sfumato. Zážitková varianta, spojená s hudbou, divadlem a pohybem, totiž nenudí ani ty, kdo už písmena znají.

„Dcera s námi nechce v září na dovolenou,“ kroutí spokojeně hlavou Petra Zvolská. „Musí prý nutně do školy, protože se tam děje spousta zajímavých věcí a o žádnou z nich nechce přijít.“ Podobně jako rodiče ze Škvorce zřejmě uvažuje řada dalších a někteří z nich mají chuť pustit se do podobné věci. Během uplynulého roku se na radu Škvoreckých ptalo tak šest sedm dalších rodičovských iniciativ.

Zajímavá matika a učení venku

Někdy je ale rodičovské hledání méně přímočaré. Málokdo má k dispozici vlastní statek a dost odvahy na to, aby mohl vybudovat oficiální školu. A hlavně, rodiče většinou uvažují jen v horizontu pěti let pro své dítě, nemají chuť najímat si prostory, žádat o zařazení do sítě škol a budovat dlouhodobý vzdělávací projekt. Přesto existuje možnost učit podle svého. Dítě může přejít do režimu domácího vzdělávání a do státní školy chodit jen jednou za půl roku na přezkoušení. Zároveň ho rodiče nemusí učit sami, mohou se spojit s dalšími podobně smýšlejícími lidmi a najmout si společné učitele. Rozdíl je jenom v tom, že bez ministerské registrace nedosáhnou na státní dotaci na žáka.

Taková sdružená domácí škola vznikla před dvěma lety třeba v pražském Radotíně. Prvňák a čtyři čtvrťáci se scházeli v pokoji vily jednoho z rodičů. Některé předměty učili rodiče sami, na matematiku si najali Pavlu Polechovou, členku týmu osvíceného pedagoga Milana Hejného. Jeho přístup k výuce obávaného předmětu je v Česku čím dál populárnější: jde o to nechat děti experimentovat a přicházet samostatně na matematické vztahy, učit se zobecňovat a matematicky myslet. Právě na tom, aby děti matika bavila, totiž rodičům ze všeho nejvíc záleželo.

To se dařilo, projekt nicméně zkolaboval na mnohem banálnějších věcech. Podle Polechové nedělalo dobrotu, že výuka probíhala v domě, kde bydlelo jedno z dětí. „Takové dítě má pak zákonitě odlišné postavení, může si, kdy chce, dojít pro něco do lednice nebo zapnout topinkovač,“ popisuje. Brzy se „škola“ přestěhovala do domu dalších rodičů. Zakrátko ale skončila i tady, syn majitelů šel totiž do šesté třídy a starší děti se už v režimu domácí školy vzdělávat nemohou. Po necelém roce nakonec většina dětí i s učitelkou zakotvila v soukromé škole Hlásek v Hlásné Třebani, v prostorách bývalého penzionu. Tahle škola vznikla loni a podobně jako ta ve Škvorci je registrovaná ministerstvem. Založila ji speciální pedagožka Markéta Bosáková a ekonomka Veronika Vaculovičová, které předtím založily mateřský klub, později školku, a když potomci zase o něco povyrostli, otevřely školu.

Jen namátkou, v Brně letos poprvé uvítá prvňáky základní škola Letokruh, jež volně navazuje na lesní mateřské školy a rodiče si přejí, aby děti nadále trávily co nejvíc času venku. Ve Vrchlabí se sice neotevírá celá nová škola, rodiče si tam ale prosadili aspoň jednu svoji třídu v základní škole. Původně chtěli také svoji školu, město jim však nedalo kladné vyjádření, protože na rozdíl od velkých měst a jejich okolí trpí již existující vrchlabské školy nedostatkem žáků.

Jsme spojenci

Trochu jiný životopis má základní škola Jedna radost v Poděbradech, která začíná také letos v září. Založil ji bývalý ředitel jedné ze dvou velkých poděbradských škol Jindřich Monček a dvě jeho kolegyně. S rodičovskými školami mají ale dost společného, jednak hnacím motorem pro Mončeka byl fakt, že jeho potomek nastupuje do první třídy. Navíc ředitel zve rodiče, aby o podobě výuky spolurozhodovali. „V červnu jsme byli společně na výjezdu,“ říká. „Ptali jsme se rodičů na takzvané velké myšlenky, co jejich dítěti může dát třeba chemie nebo kultura a společnost a naopak, o co by přišli, kdyby ten předmět neměly.“ Názory a očekávání rodičů se promítnou do vzdělávacího programu.

Mončekův nový projekt láká především proto, že ve státní škole se mu jen obtížně dařilo prosadit své představy o učení. Na škole se sedmi sty žáky a padesátičlenným sborem učitelů dělal pět let zástupce a stejně dlouhou dobu ji vedl. Tři čtvrtiny učitelského sboru však podle něj nechtěly o partnerském přístupu k žákům a o nových metodách ani slyšet. „Připadal jsem si, jako když řídím Titanic s příliš malým kormidlem,“ podotýká. Ať dělal, co dělal, ve sborovně stejně pořád slyšel „hlášky“, které se mu příčily. Třeba „nemá návyky“. „Učitelky tím myslely, že nevyhovuje jejich představám, nesedí klidně, nehlásí se, je spontánní,“ říká ředitel. „Jenže dítě nemá před dveřmi školy odložit osobitost a podrobit se systému.“ Nebo „já si je zpracuju“. „To se týkalo dětí i rodičů, učitel tím myslel, že šesťákům v prvním čtvrtletí pro jistotu nasází třeba z fyziky co nejvíc čtyřek, aby ukázal svou moc a rodiče trochu vyděsil,“ překládá Monček. Nebo „k rodičům nesmíte být moc otevření, jinak vám přerostou přes hlavu“. Jenže ředitel si často víc rozuměl s progresivními rodiči než s konzervativními kolegy.

Když před rokem město vyhlásilo výběrové řízení a on pozici ředitele neobhájil (radní se na jeho novoty dívali se stejnou skepsí jako kolegové), vlastně si trochu oddechl. A začal přemýšlet o tom, že založí školu, jež bude podle jeho představ a se sborem, který si sám vybere. Azyl našel v přízemí a suterénu místního gymnázia, nová škola bude mít osmdesát žáků, školné bude patnáct set korun měsíčně a rodiče o ni stojí, aspoň soudě podle toho, že strávili několik sobot natíráním oken, úklidem a zvelebováním zeleně před okny.

„Ředitel i učitelé nám, rodičům, s ochotou naslouchají,“ pochvaluje si otec Jiří Rozvařil. „Shodneme se na tom hlavním, že jde o to rozvíjet, ne ubíjet osobnost dítěte.“ Z obecného pohledu před českými rodiči, úřady i politiky stojí ještě trochu zásadnější výzva. „Zvyšuje se tím sice tlak na stát a státní školy, aby se přizpůsobily současným požadavkům. Na druhou stranu se ještě více prohloubí selekce. Děti schopnějších a movitějších rodičů se nebudou už odmalička potkávat s dětmi těch, kdo takové štěstí neměli,“ připomíná v úvodu zmíněný český problém Tomáš Feřtek. Přitom právě tříděním dětí od raného věku se české školství neblaze odlišuje od jiných systémů. Ty nejlepší na světě umějí podchytit dítě odvážného a kreativního rodiče stejně jako dítě alkoholika, inspirovat je a dovést k takovým výsledkům, jakých je schopno.

Co si tedy o rostoucím počtu škol, zakládaných rodiči, myslí ministerstvo? Jaké to má pro českou komunitu výhody a jaká rizika? „Pro současného ministra je klíčová síť veřejných škol,“ píše v oficiální odpovědi tiskový odbor ministerstva. „Soukromé školy zakládané rodiči bereme jako doplněk. A to s důrazem na toto slovo.“

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

36 komentářů k "Respekt: Do státních škol děti nedáme, raději založíme vlastní"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz