Lidové noviny: Máma má školu

ZŠ Purkrabka

Publikujeme reportáž Martiny Kopecké, která vyšla 20. června v magazínu Pátek Lidových novin. Mapuje fenomén škol zakládaných rodiči, kteří nejsou spokojeni s nabídkou státní školy v místě, kde bydlí. K tématu si můžete přečíst i dva starší blogy Tomáše Feřteka na respekt.cz včetně souhlasných i nesouhlasných diskusních příspěvků. První se jmenuje Rodiče u zápisu, barbaři před branami, druhý Je 65 tisíc korun za rok na základce moc?.

Mají leccos společného. Věk kolem třiceti, často i vyšší vzdělání, dobré společenské postavení a hlavně děti, pro které hledají to nejlepší vzdělání. Pokud nenajdou ve svém okolí třídu, která by jim vyhovovala, jsou schopni jít daleko: zakládat vlastní školy.

„V hodinách prvouky jsi aktivní, často kladeš zvídavé otázky nebo přispíváš do diskuse svými vědomostmi, jsi schopna hájit svůj názor. Naučila ses hlásit o slovo, dokážeš už počkat, až na tebe přijde řada. Ráda bych ocenila tvé úsilí, které jsi musela na získání této dovednosti vynaložit.“ Tak vypadá část vysvědčení, které pro jednu ze školaček ze školy Purkrabka ve Škvorci u Prahy chystá učitelka Magdalena Sejková. Žádné známky. Žádný stres. Zatímco drtivá většina škol na konci června rozdá tradiční vysvědčení se známkami, učitelka zhodnotí práci svých prvňáků za uplynulý rok slovně. Sdělí jim ve dvoustránkovém textu, v čem přesně vynikají a co mají naopak zlepšovat. A to nejen ve svých znalostech, ale i v sociálních vztazích.

Škol, kde vyměnili známky za slovní hodnocení, je v Česku už celá řada, zvláštnost Purkrabky však spočívá v něčem jiném: založili ji rodiče, kteří nenašli v okolí školu, která by vyhovovala jejich požadavkům. Takovou, kde děti budou moci beze strachu projevit svůj názor, učitelé s nimi budou jednat s respektem a úctou, nebudou své žáky známkovat, ale hodnotit slovně. Probudí v nich touhu po znalostech stylem výuky, která nespočívá jen v tom, že žáci pasivně přijímají výklad učitele, ale aktivně se zapojují, ne z donucení nebo kvůli dobré známce, ale z odpovědnosti k sobě samým. Školu, kterou bude zajímat názor rodičů.

Škola funguje v prostorách zrekonstruovaného statku od září, a to pro první stupeň. Je o ni zájem, letos měli 27 přihlášek, ale mohli vzít jen 14 dětí. Do rekonstrukce školy investuje jedna z rodin, a tak se, i díky dotacím od státu, daří školné udržet na přijatelné úrovni čtyř tisíc korun měsíčně. O své škole rodiče nemluví jako o alternativní, protože si myslí, že takovým způsobem by měly fungovat všechny školy v zemi.

„Ani jsme se nepokoušeli oslovit nějakou školu, abychom zřídili třídu. Školy v okolí mají odlišný přístup, a navíc jsou jejich kapacity dost naplněné,“ říká Vladimíra Burianová, která se podílela na vzniku školy. Rodiče přiznávají, že nemají trpělivost pokoušet se měnit stávající systém a čekat deset let, než se změna projeví.

„Děti rostou rychle a my pro ně chceme kvalitní vzdělání teď. Nechceme dávat svoje děti někam, kde to nemá smysl. Já bych ráda ovlivnila to, aby naše školství bylo kvalitnější. Jenže dám dítě do státní školy, budu tam kritizovat a čekat roky, než se projeví změna. A na to čekat nemůžeme. To je podle mě taky důvod, proč i ostatní rodiče berou iniciativu do svých rukou,“ dodává Burianová. Škola Purkrabka i proto pomáhá dalším rodičům rozjet vlastní školu.

Oni něco chtějí?
Podobný scénář jako ve Škvorci se odehrává či odehrával na více místech v republice: V Hořicích, Vrchlabí, Ústí nad Orlicí, Litomyšli, Svitavách, Jilemnici, Vlašimi, Břežanech, Brně, Praze – a tím seznam zdaleka nekončí. Skupiny těchto rodičů sílí. Už nejde o jednotlivce, kterého by úřady či školy zahnaly jako obtížný hmyz.

„Je to trend, který trvá rok či dva. Skupiny rodičů vznikají často na místech, kde by to člověk nečekal, v malých městech a příměstských částech. Je to generace rodičů od třiceti do pětatřiceti let, která se už nechce smířit s tím, jaký systém školství je. Často jde o lidi, kteří jsou v rámci dané lokality společensky významní, a tak si vedení měst vlastně nemůže dovolit jejich požadavky ignorovat,“ říká odborník na problematiku vzdělávání Tomáš Feřtek. Ten se účastní s neziskovou organizací EDUin po celé republice besed, na kterých se u jednoho stolu scházejí učitelé, představitelé měst a obcí a rodiče.

„Všude probíhají besedy stejně. Rodiče vysvětlují, co by od školy chtěli, zástupci měst jsou překvapeni, že rodiče něco chtějí. A učitelé jsou nervózní, cítí se ohroženě a tvrdí, že všechno už dávno dělají. Toto tvrzení je mimochodem velmi dobrým ukazatelem, jaká je skutečnost. Ten, kdo tvrdí, že všechno dělá, to ve skutečnosti nedělá. Ti, co se opravdu snaží o respektující způsob a chtějí pracovat jinak, tohle nikdy neřeknou, protože to je zkrátka velmi těžké, dělat všechno. Ti obvykle řeknou, že jsou teprve na cestě,“ říká Tomáš Feřtek a vzpomíná na jednu učitelku z besedy, která tvrdila, že vše, co rodiče požadují, už dávno dělá: „A pak se zeptala, co je to sebehodnocení. Nemohla vůbec pochopit, jak by se dítě mohlo samo ohodnotit, to je přece nemožné. Ona ho přece musí oznámkovat!

Beze známek
Je to právě známkování, které rodičům velmi vadí. Podle nich vytváří tlak na dítě a vede jen k porovnávání s ostatními. Učitelé si pak děti zařadí do škatulek jedničkáři až pětkaři. Chyba se nepřipouští a je hned potrestána špatnou známkou. Už se podle odpůrců známkování nepracuje s tím, že chyba se může pozitivně využít. Není pochyb, že známkování je pro učitele rozhodně snadnějším řešením.

„Kdybych psala na vysvědčení známky, mám to za hodinu hotové. Psát slovní hodnocení je práce na dva dny,“ říká Magdalena Sejková ze školy Purkrabka, která slovní hodnocení píše už deset let. Navíc tvrdí, že každý její prvňák na tom byl na začátku roku jinak. „Někdo uměl už číst, jiný začínal poznávat teprve písmena. Hodnotit pak známkou je skoro nemožné,“ dodává Sejková. Upozorňuje také na to, že motivací dětí, které jsou známkovány, je získat jedničku, nikoli vědomosti.

Nelze tvrdit, že celé české školství zaspalo a nedokázalo se přizpůsobit novým pedagogickým směrům. Škol, které pochopily, že změna je nutná, přibývá, jsou jich desítky. Zatímco v devadesátých letech jich bylo opravdu pár, dnes díky rámcovým vzdělávacím programům mohou školy legálně zařazovat alternativní směry do výuky, kombinovat tak prvky z montessori pedagogiky, waldorfské pedagogiky či daltonského plánu.

„Je těžké odhadnout, kolik takových škol je. Možná čtyři stovky škol se snaží pracovat jinak nebo se minimálně snaží o změnu v přístupu k rodičům. Až jich bude tisíc a budou opravdu pro každou rodinu víceméně na dosah, vytvoří se tlak na ostatní, aby se také změnily. Protože pokud to neudělají, rodiče utečou. Ostatně, to už se děje,“ říká Feřtek.

Jen žádné diskuse
U některých učitelů vzbuzuje jakákoliv zmínka o změně pocity strachu i agrese. Za všechno mluví příběh jedné základní školy. Její jméno a svá jména si nakonec učitelé nepřáli zveřejnit. Na prvním stupni této školy se podařilo otevřít třídu montessori. U části pedagogického sboru to vzbudilo nevoli a pro děti z těchto tříd měli vymyslet přezdívku: montesráči. Tou dokonce měli titulovat i dotyčné děti. „Kdyby si to povídali ve sborovně, tak mi to možná tak nevadí, ale oni tak oslovili i děti. Když jsem to uslyšela, hodně mě to rozčílilo a velmi jsem se proti tomu ohradila. Od té doby se to už neopakovalo, pokud vím,“ řekla učitelka, která montessori na škole pomohla založit a své jméno si nepřála zveřejnit, aby nepoškodila jméno ústavu.

Strach některých učitelů ze změny popisuje i Kamila Randáková, která stála u zrodu montessori třídy v Kladně. Ta byla jednou z prvních státních v Česku, funguje už od roku 2001. Protože žáci zpočátku mohli studovat jen na prvním stupni, na druhém je čekala tradiční výuka. Někteří přecházeli na víceletá gymnázia. „Učitelé na druhém stupni nebo jiných školách kladně hodnotí velmi pozitivní vztah dětí ke vzdělání. Líbí se jim, že jsou děti aktivní, komunikativní, umí pracovat ve skupinách a je pro ně samozřejmé, že pracují i samostatně,“ říká Randáková, která je zároveň lektorkou Společnosti Montessori, a dodává: „Některým učitelům se nelíbí, že děti na slovo okamžitě neposlechnou, chtějí diskutovat, proč mají konkrétní věc udělat, chtějí vysvětlení. A učitelé vyžadují okamžitou poslušnost. Nejsou zvyklí, že by jim dítě řeklo: To já nebudu dělat, protože…“

Její slova potvrzuje i Vlasta Hillebrandová, která před sedmnácti lety založila v Jablonci nad Nisou první státní montessori školku. Tvrdí, že přechod na tradiční školu z montessori víceméně všechny děti zvládly. „Větší problém měli učitelé. To byly výroky jako: Oni se nás nebojí, oni s námi diskutují. Když někteří lidé něčemu nerozumějí, tak je to automaticky špatně. Možná je v tom i závist. Děti se k sobě chovají jinak, partnersky. Jsou samostatnější, dokážou komunikovat. A hlavně se nebojí. A pro ně jsou prostě divné,“ říká Hillebrandová.

Rodiče ze ZŠ Purkrabka

Rodiče „fašisti“

Učitelé s dlouholetou praxí, které jsme oslovili, mají na celou věc velmi odlišný názor. Vinu podle nich nesou politici, to díky nim prý vládne ve školství jen chaos a nestabilita.

„Ryba smrdí od hlavy. Učitelé často nevědí, co se po nich vlastně chce,“ tvrdí učitel Zdeněk Sotolář s osmadvacetiletou praxí ve školství. Stejný názor má i učitelka Jana Karvaiová, která učí třicet let: „V podstatě každé čtyři roky, a někdy i častěji, došlo div ne k negaci stávajícího stavu školství a začalo se dělat něco dalšího.“ Oba se na rodičovské iniciativy dívají velmi skepticky. Myslí si, že jsou to právě děti a rodiče, kteří ztratili respekt k učitelům a škole.

„Rodiče by měli mít určitý vliv na posun v našem školství. Setkala jsem se s rodiči, kteří byli ochotni spolupracovat, ale setkala jsem se také s rodiči, které pracovně s kolegy nazýváme rodiče fašisti,“ říká Karvaiová. „Jsou to rodiče, kteří chodí a neustále si jen stěžují. Na vše. A je jich čím dál víc. Doslova diktují, co mám a nemám dělat. Tito rodiče dnes provozují s dětmi školní turistiku – od školy ke škole. Většinou jsou nakonec všude nespokojení.“

Její slova potvrzuje i Sotolář, který se také často setkává se „školní turistikou“. „Dítě má problém? Převedeme ho jinam. Žák propadl z dějepisu? Odešel na soukromé gymnázium do Brna,“ říká a vidí podobnost těchto rodičů s těmi, kteří zakládají školy. Nevěří, že tito rodiče mají vůli změnit české školství. Každý si podle něj tímto způsobem řeší svůj osobní problém. „Navíc těmto ‚družstevním školám‘ vyčítám snahu čerpat státní dotaci na žáka, i když se dožadují nesrovnatelných podmínek. My ve státním školství si nemůžeme ‚vydupat‘ méně početné třídy. Jestliže se někdo vzdává státní školy, měl by se vzdát i státní dotace. Tito rodiče ve skutečnosti nechtějí změnit české školství, chtějí si vytvořit alternativu. Takoví vždy byli, jsou a budou, i kdyby se státní školy změnily jakkoliv k lepšímu.

Karvaiová se také zamýšlí nad tím, jak vše skloubit tak, aby byli všichni rodiče spokojeni. „Oni si asi něco představují, chtějí to po škole a diví se – a taky se možná zlobí –, že škola rychle nereaguje a nemění věci dle jejich přání. Jenže to ve školství nejde. Malé, dílčí změny jdou. Ty zásadní potřebují čas vždy a často i změny předpisů. Navíc se zamysleme, že ve skupině 20 lidí se sejde třeba 10 různých názorových skupin. Jak vyhovět všem, když se třeba diametrálně odlišují? Pro každého zakládat vlastní školu?“

Karvaiová si také myslí, že se rodiče snaží vytvořit pro děti doslova ideální školu: „Aby se děti stále bavily, byla legrace a zábava, všichni by se snažili přizpůsobit se jim, a to div ne do detailu. A pak by přišly do života a nastal by nejspíš pořádný šok.“

Podle ní je důležité, aby se děti setkávaly s různými přístupy. I když jim některý učitel „nesedne“, je to podle ní dobrou školou života, naučit se s takovým člověkem vyjít a překonat překážku. Ani touha rodičů po partnerském přístupu nenachází u učitelů s delší praxí pochopení.

„Dítě nemůže být partnerem v pravém slova smyslu. Dítě je dítě. Nefungovalo by to v rodině, nefungovalo by to ani ve škole,“ říká Karvaiová.

Učitel Zdeněk Sotolář se domnívá, že za zalíbením rodičů v alternativních směrech, jako je montessori nebo waldorfská pedagogika, je jednoduše touha po výjimečnosti. „Dokonce si myslím, že rodičům vyhovuje právě takový únik od hlavního proudu, ten pocit alternativnosti.“

První vysvědčení
S takovým vysvědčením pro školy zakládané rodiči Vladimíra Burianová z Purkrabky nesouhlasí. „Když vidím, jaké úsilí a společně vynaložené energie nás stála přípravná fáze, samotné rozjetí školy a její první rok fungování, tak touha po výjimečnosti by nikdy jako motivační faktor vzniku nesloužila. Neměla by myslím sílu zrodit něco tak silného a výjimečného, čím dle názoru mnoha lidí nejen z našich řad, ale i z odborné i laické veřejnosti naše škola je. Opravdu si mezi aktivními zakladateli nedokážu představit rodiče s takovou nízkou motivací,“ říká.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

20 komentářů k "Lidové noviny: Máma má školu"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
enovalis
enovalis
2 years 1 month ago

Koncepte těchto škol se mi jeví opravdu skvělý. Jenže co bude s dětmi dál. Jak se vyrovnají s tím, že druhý stupeŇ základní školy, popřípadě střední má už koncepci klasickou. Může to být pro ně neuvěřitelný stres a skok, který se na nich může pekelně podepsat. Exitují snad takovéto školy i pro vyšší stupeň? Děkuji E.H.

simulina
simulina
2 years 1 month ago
Jmenovaní kolegové by neměli plést dvě různé věci dohromady . rodíče, kteří nové školy zakládají nejsou titíž, jako „turisté a fašisté“. „Alternativní“ se o své děti velmi zajímají a tráví spolu s nimi velkou část času (výlety, muzea, knihy…) a se školou chtějí spolupracovat – řekněte jim, že potřebujete vymalovat, vystěhovat – nejméně polovina bez řečí dorazí. „Fašističtí a turističtí“ rodiče se o své děti zajímají jen co se týče značkového oblečení, coca coly na svačinu, mobil a tablet je samozřejmostí. Slovní zásoba těchto dětí se skládá převážně ze sprostých slov, muzea , výlety, knihy neznají…Píšu ze své zkušenosti, velká… Více »
Daniela Vodová
2 years 1 month ago
Sama jsem učitelkou 1. stupně a hrozím se všech svých kolegyň, které vždy vědí, co je správně. Byla jsem nucena odejít ze školy, kde jsem začala učit matematiku v 1. ročníku podle metody prof. Hejného, v rámci vyučování jsem se snažila o zavedení metod kritického myšlení, nabízela kolegyním možnosti, jak se s metodami seznámit. Bohužel jsem se se zlou potázala. A nemáte-li podporu vedení, nepotkáte-li někoho shodně smýšlejícího (navíc s odvahou postavit se za sebe i za druhého), nemáte šanci cokoliv změnit. Můj „pobyt“ ve škole se proměnil v boj o zachování si určité cti a zdravého rozumu. Natolik se… Více »
Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
2 years 1 month ago
Ozývám se jako přispěvatelka do odnoho článku.Paní redaktorka samozřejmě použila v článku jen část mého příspěvku,který jsem posílala jí. kdybyste ho četla celý, tak byste pochopila, že slovo ůrodiče – fašisté“ bylo míněno na typ rodičů, co nejsou spokojeni vůbec s ničím. Čím více se jim snažíte vyhovět, tím více si na vás stěžují. Chtějí vám diktovat zcela vše do datailu, včetně toho, jak máte oslovovat jejich dítě, jak se na něj máte dívat,kolik slov má obsahovat diktát apod. Jdou to někdy tak absurdní požadavky, že je to k neuvěření. A vůbec jsem ve svém původním příspěvku neztotožňovala tento druh… Více »
Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
2 years 1 month ago

Omluva za chyby a slibuji, že už asi pro příště budu všechny své příspěvky nejdřív psát ve Wordu a potom sem kopírovat,ten ošklivý malý obdélníček……

Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
2 years 1 month ago
„Není pochyb, že známkování je pro učitele rozhodně snadnějším řešením.“ Říká novinář, která ví prd o „slastech“ neustálého rozhodování na škále 1 – 5. Pokud je pravda, že „je to právě známkování, které rodičům velmi vadí“, neměl by být problém známkování prstě zrušit. Úplně. Jak to, že se to nedaří? A vést zároveň známkování a slovní hodnocení (jak by někdo mohl namítnout) je vlkokozí blbost. Když může novinář střílet svá tvrzení (o zlých učitelích a hodných rodičích) od boku, dám jedno i já: nevěřím, že by zrovna učitelé na základkách hromadně plakali nad hrobem současného způsobu známkování. Kolik by tam… Více »
Jana Petrů
Jana Petrů
2 years 1 month ago
Pane Sotoláři, právě píšu práci na toto téma a mám i dotazníkové šetření. Rodiče vítají slovní hodnocení, ale princip přijímání na SŠ (podle průměru) je nutí, aby známky chtěli. (Se čtyřkami se sice dá dostat na gymnázium, ale o jeho úrovni je jistě možné pochybovat.) Stejně tak zpochybním Vaše tvrzení, že učitelům je jedno, zda známkují, nebo píší slovní hodnocení. Představte si matikáře, který učí ve čtyřech třídách po 25 žácích, tj. 100 slovních hodnocení za pololetí. Přikládám vzor: Milá Anno, v matematice již chybuješ jen výjimečně. Důsledně si po sobě práci kontroluješ a pomáháš si i poměrně přesným odhadem… Více »
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
2 years 1 month ago
„princip přijímání na SŠ (podle průměru) je nutí, aby známky chtěli“ Přesně tak. Takže nejde o pohodlnost učitelů („snadnější řešení“), ale o tlak celého systému. Ale strefovat se do lenosti učitelů je tak pohodlné, snadné a vděčné (že na to snad mají na žurnalistice samostatný seminář). „zpochybním Vaše tvrzení, že učitelům je jedno, zda známkují, nebo píší slovní hodnocení“ Poslužte si. Ale také mi ukažte, kde to tvrdím. „Přikládám vzor“ Ale to je vaše přestava slovního hodnocení. A v tom je problém. Proč by to měla být představa (dokonce vzorová) jediná? Mimochodem, proč se tohle vše Anička nedozvídala průběžně? A… Více »
Jana Petrů
Jana Petrů
2 years 1 month ago
Pane Sotoláři, rozhodně nechci tvrdit, že toto je jediná správná možnost, jak hodnotit slovně. Chytil jste mě za slovo vzor, ale jistě Vás muselo napadnout, že je to myšleno jako příklad, navíc uvedený spíš jako ilustrace toho, proč učitelé nestojí o slovní hodnocení (je to hodně práce). Vaši větu „nevěřím, že by zrovna učitelé na základkách hromadně plakali nad hrobem současného způsobu známkování“ si lze vyložit tak, že jim je v podstatě jedno, jak hodnotí. Nebo ne? A k té Aničce: ona se samozřejmě v průběhu času vyvíjela, zlepšovala, takže (i protože) se postupně dozvídala různé věci. Tento sumář je… Více »
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
2 years 1 month ago

Pochopil jsem, že představujete náročnost slovního hodnocení, ale nechtěl jsem, aby to zároveň vypadalo, že existují pro hodnocení na výběr pouze dvě krajnosti: známky 1 – 5 versus slovní hodnocení typu „slohovka“. Dovedu si představit různé kombinace čísel a komentářů, zaškrtávání v nabídce klíčových slov, hodnocení pouze průběžné, tedy hodnocení nikoliv na konci pololetí (ale třeba na konci nějakého logického celku). Opravdu vám z dotazníků vychází u rodičů takový zájem o slovní hodnocení? Pátráte pouze u vás, nebo také na běžných školách? Myslíte, že všichni rodiče chtějí číst pro každý předmět tak rozsáhlou slohovku?

bibi
bibi
2 years 1 month ago

Být Aničkou, tak si při čtení slovního hodnocení hodím mašli – než dočte konec, neví, co bylo na začátku. A bude potřebovat slovník cizích slov – eliminaci, dimenzi, introvert, korigovat, principům, efektivní, matematizovat, adekvátní…

Jana Petrů
Jana Petrů
2 years 1 month ago
Ano, pane Sotoláři, už chápu, jak jste to myslel. Kombinace jsou samozřejmě možné (podle školského zákona však ne na vysvědčení). Šetření probíhá na waldorfských školách základních i středních. Hodnocení na vysvědčeních běžně nebývají tak rozsáhlá, neboť probíhají i pravidelné konzultace rodiče-žák-učitelé, kde se průběžné výsledky probírají (včetně žákovského sebehodnocení). Ty mají spíše formativní charakter. V devítce je to spíš takové celkové shrnutí (sumativní hodnocení) a dělá se to i proto, že musíme převádět na známky. To se děje tak, že se každé kritérium převede na známku a z těch pak vyvodíme známku celkovou. Ta by po takto komplexním procesu neměla… Více »
Radek Sárközi
2 years 1 month ago

Smekám před všemi učiteli, kteří si dají práci s psaním slovních hodnocení. Vyjadřují tím mimo jiné to, že jim na jejich žácích opravdu záleží. :-)

Josef
2 years 1 month ago

Představa, že slovní hodnocení je jediná správná možnost, jak žáka komplexně ohodnotit a ještě ho motivovat k učení, je silně zjednodušující. Mnohem více záleží na tom, jak učitel pracuje s hodnocením a klasifikací průběžně, zda kombinuje známky s jinými prvky (motivační „plusy“ aj.), zda je hodnocení transparentní, zda má žák pocit, že učiteli na něm a na jeho práci a výkonech záleží… Fungují-li tyto věci a mají-li rodiče možnost se o práci svého dítěte podrobně informovat, není důvodu klasické vysvědčení opouštět. Samozřejmě je na každé škole a učiteli, aby zvolil formu, která mu nejvíce vyhovuje.

Ondřej Šteffl
2 years 1 month ago

„Představa, že slovní hodnocení je jediná správná možnost, jak žáka komplexně ohodnotit a ještě ho motivovat k učení, je silně zjednodušující.“

A kdo prosím pane Soukale tu představu má?

Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
2 years 1 month ago

„více záleží na tom, jak učitel pracuje s hodnocením a klasifikací průběžně“ / „probíhají i pravidelné konzultace rodiče-žák-učitelé, kde se průběžné výsledky probírají“

Přesně tak. Průběžné hodnocení je myslím nejdůležitější, především to, aby žák chápal každé dílčí hodnocení, je celkem jedno, zda to proběhne písemně, ústně, společně, individuálně, s rodiči, bez rodičů. Pokud je žákům zcela jasné, za co dostávají známku, jaká jsou kritéria, pak může být i spokojenost se známkováním 1 – 5, naopak pokud ss slovní hodnocení píše jen z nucu, může být jen blábolem. Umožnit pouze dvě krajní možnosti hodnocení a povinnost převádění na čísla je alibistický nesmysl.

Josef
2 years 1 month ago

Řekněme, že jsem reagoval na předchozí komentář. Jinak explicitně se zmiňované zjednodušení objevilo v jiné zdejší diskusi.

Radek Sárközi
2 years 1 month ago

Možná by stálo za zamyšlení, proč všechny alternativní pedagogické směry opustily známkování a přiklonily se ke slovnímu hodnocení…

Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
2 years 1 month ago
Jelikož v článku došlo k různým zkreslením mých slov a vrcholem je titulek pod fotografii, kopíruji zde podstatnou část textu, který jsem zasílala paní Kopecké jako podklad pro článek. Sami si můžete přečíst originála a porovnat s úryvky v textu a udělat si obrázek, zda bylo nutné dát po fotografii podobný text.není to trochu nekvalitní novinářská práce? Dobrý den, Dovolila bych si začít tou poslední otázkou. Co považuji za problém českých škol? Především to, že nikdy nebyla nastolena dlouhodobá vize našeho školství. Nebo možná byla , ale skončila s dalším nastoupivším ministrem školství. V podstatě každé 4 roky (a někdy… Více »
Josef
2 years 1 month ago

Pane Sárközi,

není to poprvé, co posuzujete význam něčeho podle toho, kdo ono „něco“ provádí nebo tvrdí. Mně se mnohem více osvědčilo posuzovat vše podle toho, jak se to osvědčuje v mé práci.
Jinak bych k debatě o hodnocení přidal už jen to, že slovní hodnocení nelze redukovat jen na „slohové cvičení“ na vysvědčení; myslím, že se ho žákům dostává i ve „známkovací“ škole. Jak jsem se snažil naznačit, hodnocení je mnohem komplexnější záležitost než zjednodušené vidění bílá/černá, tj. slovní hodnocení/známky nebo známky/slovní hodnocení.

wpDiscuz