Tomáš Feřtek: Čeština by neměla být předmět, který odnaučí studenty číst

ilustrační foto by r Kirkeskov Rasmussen (flickr.com) (CC BY-NC-SA 2.0)

Publikujeme další část debaty o smyslu maturitního kánonu a výuky literatury. Původní blog Tomáše Feřteka najdete ZDE, reakci Štefana Švece ZDE a Karla Lippmanna ZDE.

Kolik je tedy doopravdy v maturitním kánonu starších a moderních autorů? Nejde ani tak o schopnost počítat do sta, jako o nepřesnou formulaci. Pokud jsem chtěl říci, že v kánonu převažují starší díla a autoři, měl jsem napsat, že ze 120 položek seznamu se k literatuře dvacátého století vztahuje jen 53 z nich, tedy opravdu menšina, přičemž nejnovější díla pocházejí z osmdesátých let minulého století. V téhle výtce má Štefan Švec pravdu, špatně jsem to napsal. V tom zbytku mi podsunuje názory, které nevyplývají z textu a popravdě řečeno je ani nezastávám. Nemyslím si, že „maturita je od toho, aby učila děti číst pomocí co možná nejbarevnějších cingrlátek“, jak píše Švec, ani si nepředstavuji výuku literatury jako procházku po hypermarketu, jak poznamenává Karel Lippmann. Ten problém je vážný a není na místě ho banalizovat. Literatura opravdu je mimořádně důležitá jako jediná snadno a všem dostupná paměť lidstva a je třeba vybavit studenty klíčem, který otevře dveře, jež k ní vedou. V tom bychom se nejspíš shodli. Jde ale o to, co z této premisy vyvozujeme. Vidím tu tři klíčové otázky.

Proč učíme literaturu?

V našem současném vzdělávacím systému hraje výuka českého jazyka a literatury dvojí roli. Především má rozvíjet schopnost číst, rozumět textům a vlastní vytvářet, být schopen komunikovat. A také je jednou z disciplín rozvíjejících všeobecný přehled.  V něčem je ale výjimečná. Žádný jiný takto vyučovaný obor nahlížející do duchovní a intelektuální historie lidstva nemáme. Otázka je, čemu přikládáme větší důležitost a jak má vypadat strategie, abychom dosáhli obou těchto cílů. Ten první – mít vztah ke čtení, psaní a literatuře. A druhý – vědět, kdo to byl Dostojevský nebo Mácha a znát jejich díla. Moje námitka je, že pokud studenti jen vědí, že Dostojevský je ruský spisovatel devatenáctého století, který napsal Bratry Karamazovy a několik dalších tlustých knih, pak si po pěti letech od maturity nebudou jistí, jestli nenapsal taky Annu Kareninu. O té kamarád říkal, že je také tlustá.  Nebo paní Bovaryovou? Prý je to něco o manželství. Logicky jim to bude splývat, protože ty knihy nikdy ani neviděli. Natož aby je četli. A k čemu je takové vzdělání; přehled bez podstaty?

Co způsobí maturitní seznam?

Moje obava je, že k tomuto stavu seznam autorů, kteří se mohou objevit v maturitním testu, přispěje. Tedy nejde jen o to, co má a nemá být v maturitě, ale jaké budou sekundární důsledky tohoto kroku. Nebude to nejspíš problém gymnázií. Alespoň ne těch, kde věnují výuce literatury soustředěnou pozornost. Ale většina maturantů je z průmyslovek a odborných škol, kde je výuka češtiny omezená a studenti k ní nijak zvlášť netíhnou. Tady mají učitelé velkou práci s tím, aby jim předvedli a vysvětlili, že literatura je něco, co se jejich životů bytostně týká, co může proměňovat jejich osobnost. Jenže my jsme těmto učitelům poslali obsáhlý seznam, jehož znalost bude spolurozhodovat o tom, zda studenti získají, či nezískají maturitní vysvědčení. Je tedy jasné, že cíl jedna učitelé většinově zamění za cíl dvě. A cesta k němu vede na naprosté většině těchto škol přes výuku telefonních seznamů autorů, směrů a děl.

V úvodu onoho maturitního kánonu bylo v jeho „ministerské“ verzi napsáno, že nejde o kurikulární dokument. Je ale zjevné, že přesně tím se stane. Ve vzdělávacích programech můžeme mít napsáno o kompetencích a dovednostech cokoli, toto bude rozhodovat. Toto se bude vyučovat. Moje výhrada tedy je, že kánon ve skutečnosti jen zakonzervuje neradostný stav výuky literatury na středních školách, který vede k faktické čtenářské negramotnosti a omezenému rozhledu podstatné části dospívající populace. Pokud to formuluji ostřeji. Opravdu nám nevadí, že studenti nečtou, hlavně, že mají přehled? Nevadí nám riziko, že se Český jazyk a literatura stane předmětem, který fakticky odnaučí děti číst?

Jak má vypadat maturita z ČJL?

Pokud tomu chceme předejít, měli bychom maturitu přizpůsobit tak, aby nezpůsobovala škody. Proto mi připadal rozumnější původní model, kdy se test soustředil především na čtenářskou gramotnost, pravopis a k všeobecném přehledu směřovala jedna úloha (tóra, rabín, Jidáš atp.). Tohle je minimum, které má ovládat každý maturant. Schopnost interpretovat literární texty a orientovat se v literární historii a do jisté míry i teorii bych nechal výhradně do školní části maturity, kterou je možné přizpůsobit konkrétním absolventům konkrétní školy. A tam opravdu může být například pro gymnazisty, zvláště ty směřující na humanitní fakulty, zkouška náročná a požadující skutečnou znalost velké části děl uvedených v diskutovaném seznamu. A také znalost moderní literatury počátku 21. století podle výběru školy a studentů. Současná varianta „dvacet děl, která jsem přečetl a o nichž jsem schopen něco říct“ mi přijde vhodná právě jen pro školy, které neusilují o humanitně vzdělané absolventy. Ale v obou případech bych stavěl především na znalosti textu a debatě o něm. Literárně-historické a literárně-vědné znalosti mají především pomáhat lepšímu pochopení textu. Cesta tedy je nekonzervovat nevyhovující stav, nezpůsobovat další škody a naopak nabídnout více prostoru a zvyšovat nároky tam, kde to má smysl.

Ještě mi ale přijde důležité zastavit se u věty z textu Štefana Švece: „Člověk, který nezná Máchu a Dostojevského, nemá mít maturitu. A basta.“ Je typická pro část bohemistů, kteří považují výuku literární historie za něco, o čem nelze diskutovat, přes co „nejede vlak“. Jako by nešlo o to vzdělávat konkrétní lidi, ale uchránit neposkvrněnou vzdělanost an sich. Trefně to komentoval na nedávné debatě o literárním kánonu jeden kolega, když poznamenal, že češtinářům se může velmi snadno stát to, co se stalo učitelům matematiky. Pokud budou trvat na nezměněné konzervativní podobě svého předmětu a jeho výuky, bude napětí mezi ním a reálnými preferencemi studentů narůstat. Výsledkem je, že jsme světovými šampióny v nenávisti k matematice a od toho se odvíjejí i nízké kompetence velké části studentů. A průvodní jev tohoto procesu? Matematika přestala být u maturity povinná. Postupně se z ní stává specializovaná znalost jen pro někoho, byť na ní stojí základy evropské civilizace a i v praktickém životě je to velmi užitečná znalost. Může něco takového hrozit i literatuře? Onen kolega soudí, že ano.  Pokud se bude její pojetí a výuka i nadále stále více míjet s realitou společnosti a života studentů, může být za pár let u maturity povinná jen angličtina. Na její důležitosti se shodnou všichni.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

2 komentářů k "Tomáš Feřtek: Čeština by neměla být předmět, který odnaučí studenty číst"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Karel Lippmann
10 months 11 days ago

Chci jen připomenout, že můj výrok, který v úvodu pan Fěřtek cituje, je uvozen slovem „patrně“. Jsem rád, že jeho názor na výuku litaratury, jak z článku vyplývá, tomuto výroku neodpovídá.

Monika Stehlíková
10 months 10 days ago
Pan Švec svým článkem rozhodně neukázal vyjadřování „maturanta“ a na jeho způsobu debaty je vidět, že debatovat neumí: vyjádření jako „A basta“, „debil“, „boží věci“ prokazují, že se možná naučil kdysi nazpaměť obsahy děl, ale že tato znalost ještě není kulturnost, schopnost se vyjadřovat bohatou slovní zásobou, kompetence diskutovat nebo vidět věci z více úhlů pohledu. A pak další: odmítat současnou literaturu nebo literaturu řekněme posledních 30 let a jako argument uvádět Harryho Pottera a Monyovou je čistá manipulace a urážka všech vynikajících současných autorů, včetně těch světových. Existuje opravdu mnoho velmi kvalitních a hlubokých děl z posledních let, která… Více »
wpDiscuz