Tomáš Hajzler: Jak najít tu správnou školu?

Bez-názvu-4

Publikujeme text Tomáše Hajzlera, který píše své postřehy ze školního i mimoškolního prostředí, vzdělávání a učení se pro web ZŠ Montessori Na Beránku. Původní text najdete ZDE.

Už je to přes dva týdny, ale já na to nemůžu přestat myslet. Stalo se to v pátek 26. června, poslední den ve škole, před prázdninama, lehce před obědem. Jeli jsme ze školy, autem. Na zadní sedačce, kde sedí děti, bylo nezvykle ticho. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a všiml si, že se Valérii (naše dcera, do června žákyně žluté (3.) třídy u nás ve škole) koulí po tváři slzy. „Co se děje, Vali?“, ptám se. Ticho. Zeptám se proto ještě jednou. „Stýská se mi.„, odpoví ona. „A po kom?„, ptám se ještě. „Po Karin (učitelka), po Ladě (asistentka) a po holkách.

Skoro jsem z toho taky uronil slzu. Kdyby mě v dětství neodnaučili plakat, tak se vážně rozbrečím. Když já chodil do školy, většinu školního roku jsem „stříhal metr“. Začátek prázdnin pro mě byl doslovný svátek roku. Větší než Vánoce. Nedovedu si třeba představit, že by se mi o prázdninách stýskalo po mé paní učitelce.

Najednou jsem v situaci, kdy nás Valérie od pondělí do pátku ráno honí, aby byla ve škole na čas nebo pláče, protože se jí stýská po paní učitelce nebo po holkách (Mimochodem tenhle text píšu uprostřed Sicílii, kde jsme s kamarády ze školy a jako bychom byli domluvení, Valča právě prohlásila, že se už těší do školy).

Tak jsem z toho krapet naměkko, neboť jsem to už jednou v životě zažil. Bylo to v době, kdy Valča chodila do školky, z které odmítala chodit domů. My tu školku proto většinu odpolední společně s dalšími rodiči po páté hodině pravidelně zavírali. Tehdy jsme si doma všimli, jak důležitou úlohu může školka a později hlavně škola v našem životě hrát. Na základě toho jsme se rozhodli hledat takovou, která pomáhá dětem najít jejich vrozené dary a místo v dnešním světě. Ne tu, která z dětí dělá další cihly do zdi konformní společnosti, jak o tom svého času zpívali Pink Floyd:

Do pražských Modřan jsme se kvůli škole přestěhovali a o našem hledání jsme natočili film (z dílny Andrei Culkové – nahoře). V pátek (26.6.) mi došlo, že se mi splnil malý sen (samozřejmě vím, že v životě není nic konstatní, ale i za ty tři roky Na Beránku jsem nesmírně vděčný). Došlo mi, že jsme našli školu, ze které se našemu dítěti nechce.

Ten náš filmík už zhlédly tisíce lidí a mě se kvůli tomu dodnes neustále někdo ptá: „Jak najít tu správnou školu pro naše dítě?“ Napadlo mě, že by to byla i dobrá otázka pro tento blog, neboť co člověk to zkušenost (Tématu se bohatě věnují např. na EDUinu). Já školu pro své dítě hledal jen jednou v životě a tak ta moje zkušenost je tedy velmi omezená. Když bych ji však měl sesumírovat do pár bodů, bylo by to asi toto (s dovolením ze široka):

1. O co vám jde? V mnoha alternativních školách slyším: „Jsme vhodní pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče.“ Jsou to totiž právě rodiče a jejich očekávání, které dítě buď  podpoří nebo mu jsou při učení naopak překážkou. Proto na úplný začátek považuji za nutné si jako rodič zodpovědět pár otázek – např.: Jak moc se chcete v životě na prvním místě „stát někým“, daleko to dotáhnout, dosáhnout profesního úspěchu? vs. Jak moc vám jde na prvním místě o smysluplný a šťastný život, tj. chcete dělat, co milujete s lidmi, kteří vám jsou blízcí? Odpověď mi přijde klíčová, neboť z toho vyplyne například i to, jak moc potřebujete, aby vaše děti dostávaly známky, učily se z učebnic a kumulovaly znalosti, tj. zda chcete „přípravku na víceleté gymnázium“ nebo něco úplně jiného.

2. Komunita nebo instituce? Kamarád ze Slovenska, ředitel jedné velké základní školy mi řekl: „Nalejme si čistého vína! Základní školy a mateřské školky existují proto, aby měli pracující rodiče kam odložit své děti.“ Osobně si myslím, že pro většinu rodičů je to podstatný důvod. Čím víc mezi ně patříte, tím spíš hledáte „instituci“, kam ráno dítě odevzdat a odkud si jej odpoledne vyzvednout. Čím víc věříte v sílu komunity (propojení se se společně smýšlejícím lidmi se stejným cílem) a fungování v ní je pro vás natolik prioritní, že si na to i uděláte čas (i přes úvazky v zaměstnání), potom hledáte též asi něco úplně jiného.

3. Škola nebo vzdělávání? A hledáte vůbec školu? Škola je nejčastější, ale ne jediný způsob, jak vzdělávat děti (pěkně o tom mluví např. Ondřej Šteffl). Otázka tedy zní, zda ŠKOLA je pro vaše dítě TOU cestou? Pokud ano, jaká? Varianty – ty školní a mimo-školní jsou v naší části světa (alespoň, co já vím) následující:

A) Unschooling: Tento způsob nedávno pěkně vysvětloval třeba zakladatel Tesly a PayPalu Elon Musk. Je možné ho jakkoli kombinovat s bodem B) níže. Pro vysvětlení mrkněte na začátek třeba na wikipedii. Nasměrovat pomohou i ve Svobodě učení. Variantou, s kterou se setkávám osobně stále častěji (i když zdaleka není pro každého) je půlroční, roční či delší „přestávka od školy“ a učení se na cestě – naši holandští přátelé třeba tento týden odlétají na roční cestu okolo světa, během které budou své dvě děti (Simon 7, Julie 11) vzdělávat na cestě. Zaujalo mě, že si s sebou k tomu berou pouhých 6 pomůcek: 2x ipad, 2x blok, 2x propiska. To bude na rok celá jejich škola. Zbytek přinese život. Potkávám i lidi (s malými dětmi), kteří si život rozdělili na dvě poloviny. Polovinu žijí v jedné zemi, polovinu v druhé. Pro inspiraci v tomto ohledu doporučuji např.: ZŠ Březová.

B) Domácí vzdělávání:  Tato varianta má v ČR už hromadu zkušených – jako odrazový můstek poslouží třeba web Domácí škola. Osobně považuji za důležité spojit síly s podobně smýšlejícími lidmi a fungovat „komunitně“. K tomu je dobré mít už v předškolním věku okolo sebe „spřízněné duše“. Ty se shlukují okolo mateřských center, církevních spolků, KPZ-ek a dalších skupin, které si v dnešním světě hledají vlastní cestu. My béčko zvažovali, ale protože jsme okolo sebe spřízněné duše neměli, rozhodli jsme se pro školu.

C) Vlastní škola: Takhle vlastně vznikla před lety i naše škola. Skupina rodičů tehdy hledala alternativu, dohodla se s ředitelem ZŠ Pertoldova Na Beránku a bylo. Variant je nespočet, příkladů k „okopírování“ ještě víc. Např. ZŠ Purkrabka – tu založili rodiče od nás ze školky ve Slušticích. Podobně jako domácí vzdělávání i zde se hodí mít okolo sebe komunitu podobně smýšlejících lidí. V podobných projektech to nepůjde bez role vizionáře a zařizovače, neboť bez vize to bude plytké a zařizování je při tom jako na kostele. Obrovskou výhodou (stejně jako u domácího vzdělávání) je možnost seskládat si způsob výuky ze všech vzdělávacích systémů, které jsou k dispozici (viz níže). I my jsme o této cestě přemýšleli – viz před lety tato výzva na mém blogu.

D) Alternatívní školy: U této varianty je dobrým odrazovým můstkem např. web „Alternativní školy„, skvěle propojí Edufórum, prima zdrojem informací je i Eduin či zmiňovaná Svoboda učení. Já osobně mám jakous takous zkušenost pouze s demokratickým, Waldorfským a Montessori systémem. Demokratické školy (typu Summerhill nebo Sudbury jsou u nás zatím nelegální, ale i tak se první projekty objevují). Dobrý zdroj všeho je i AERO. Obecně ale platí, že každá Waldorfská, Montessori, lesní škola,… je jiná. Vždy je klíčový bod 4. níže.

Pozor: Přívlastek „alternatívní“ je relativní. Alernativa je alternativou pouze do doby, než zmizí nebo se stane středněproudým, většinovým způsobem. Komunikace přes mobilní telefon bývala alternativou komunikace přes pozemní linky nebo faxy. Automobily bývaly alternativou dopravě koňskými povozy. 

4. „Vaše“ škola: Kamarád, když vybíral školu pro své dítě přišel za paní učitelkou a zeptal se jí: „Paní učitelko, jaké jsou pro vás ve třídě priority?“ „Kázeň a disciplína.“ odpověděla mu bez zaváhání. „Hned jsem věděl, že tam rozhodně ne.“ My jsme si v Modřanech prošli všechny alternativnější školy. Já osobně tomu věnoval mraky času. Někde nás bolelo břicho, jinde nám bylo dobře. Na Beránku nám bylo extra dobře… z jejich lidského přístupu, z nasazení učitelů, ze zářících očí, z lidskosti, z orientaci na děti,… Je to stejné jako třeba v intimním vztahu – někde uvnitř jsme cítili, že to je ono! Andree (Spolu-maminka od nás ze školy, s kterou to tu v tom sicilském žáru smolíme) se osvědčily při výběru školy tyto čtyři kroky:

A) Názory kamarádů: Zeptat se lidí, s kterými sdílíme pohled na svět.

B) Zajít se do školy podívat – Ale mimo (!!) den otevřených dveří, i do výuky. Já bych se díval na to, jak se tváří školník a učitelé, zda jsou ve škole klece nebo mříže, prodejní automaty, zda tam zvoní jako na poplach, co visí na nástěnkách či na webu, jak funguje žákovský parlament (a zda ho vůbec provozují), zda je škola v Rodiče vítáni či podobných systémech či jaké akce pořádají či do čeho se zapojují. Všímal bych si toho, co na to říká pocit v břiše.

C) Vygooglovat si ředitele – Ředitel a konkrétní učitel jsou bezesporu dvě nejdůležitější osoby, s kterými je dobře si potřást rukou a „probrat život“. Andrea radí začít Googlem a určitě se s nimi sejít a popovídat si. Mně se tohle více než osvědčilo a všechna ta setkání mě obrovsky obohatila.

D) Zajít/zavolat do pedagogicko-psychologické poradny – ve čtvrti či v obci. Prý jsou ochotní informovat o tom, v jaké škole a jak moc se vyskytují jaké „psychické trable“ a kde to naopak lidsky funguje.

5. „Pěšky/na kole“: Já osobně považuji za důležité v místě, kde bydlím i žít. A žít pro mě znamená ŽÍT se vším všudy, tj. především se vztahy. Chodit do školy pěšky nebo na kole/koloběžce je pro mě na prvním místě. I když – uznávám – to může být zapeklité. Pro nás to znamenalo nutnost se přestěhovat, jiní nacházejí dobrou školu v místě bydliště, další zakládají vlastní, jiní volí vzdělávání doma. Co člověk, to cesta.

Tolik naše zkušenost – to, čeho jsme se drželi při výběru školy my a co jsme se během hledání naučili. Prosím, podělte se o ty vaše nebo dejte do komentářů link na články, videa, debaty, školy, projekty, od kterých se i další rodiče mohou inspirovat. Naše společnost totiž stojí na křižovatce – podstata našeho současného většinového školského systému již dlouho nevyhovuje potřebám doby. Rodičů, kteří si to uvědomují, je stále víc. Co potřebují je inspirace, návod, propojení a povzbuzení. Změna se už děje a my ji dalším sdílením a propojováním můžeme urychlit. Díky za to!

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

20 komentářů k "Tomáš Hajzler: Jak najít tu správnou školu?"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Ondřej Hausenblas
Tomáši, díky, že jste tak srozumitelně formuloval ta kritéria pro hledání školy. Mě se často rodiče ptají, zda nevím o škole pro jejich dítě. A já jim radím ten Váš první bod, protože samozřejmě nevím, co jsou zač. To musejí právě vědět oni sami.Ale těm, kteří se pídí po nějaké skutečně výběrové škole (tj. po takové, kterou si vybrali inteligentní rodiče, ne která si vybrala inteligentní žáky!), kladu otázku, jak se zachovají v blízké dospělosti ty děti, které zůstanou v těch školách, kam my bychom dítě fakt dát nechtěli. Jak budou vzdělaní? Jak budou vůbec dospělí? Jakými budou spoluobčany a… Více »
Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
Moc děkuji za první komentář. Velmi přesně řečeno. Snažíme se vytvářet elitní školy, rodičovské školy, alternativní školy, místo abychom vylepšovali ty stávající, státní. Pro rodiče z vesnic nebo malých městeček stejně nemá smysl podobné články psát. Zde bývá široko daleko jediná škola a pokud rodič není ochoten denně vozit dítě desítky kilometrů tam a zpět, musí vzít za vděk právě tou jedinou. Takže cesta je vylepšovat tu jedinou, co tu máme a ne zakládat pidiškoličky rodičovskými náklady. Stejně by tam chodily jen děcka těch rodičů, co si mohou tohle finančně dovolit. proto mě vždy fascinuje ta snaha o urputnou inkluzi… Více »
Tomáš Hajzler
Vítku, myslím, že vám rozumím a zcela souzním s tím, co píšete. Je však možné, že jste ten můj kousek textu pouze proskenoval (není divu – je to dlouhé) a nevšiml si toho, že jsme nehledali žádnou elitu (alespoň tak, jak já to slovo chápu). Já obcházel pouze státní školy a hledali jsme takovou, která staví na respektu a pomáhá dětem najít, vypilovat a využít to, kdo jsou (a do které můžeme dojít pěšky). Nezaměřovali jsme se a nezaměřujeme třeba vůbec na „výsledky“, hledali jsme pouze souznění v hodnotách – neboť vím, jak je to pro život důležité. Dnes jako… Více »
Tomáš Hajzler
Vítku, myslím, že vám rozumím a zcela souzním s tím, co píšete. Je však možné, že jste ten můj kousek textu pouze proskenoval (není divu – je to dlouhé) a nevšiml si toho, že jsme nehledali žádnou elitu (alespoň tak, jak já to slovo chápu). Já obcházel pouze státní školy a hledali jsme takovou, která staví na respektu a pomáhá dětem najít, vypilovat a využít to, kdo jsou (a do které můžeme dojít pěšky). Nezaměřovali jsme se a nezaměřujeme třeba vůbec na „výsledky“, hledali jsme pouze souznění v hodnotách – neboť vím, jak je to pro život důležité. Dnes jako… Více »
Tomáš Hajzler
Ondřeji, Jani, Vítku, velmi, velmi souzním s tím, co píšete. Samotného mě tento trend v naší společnosti trápí – „rozdělování na pašáky a ty ostatní“ nás dovede jedině do pekla, nikam jinam – „pěkně“ to ukazují třeba studie R.Wilkinsona: https://en.wikipedia.org/wiki/The_Spirit_Level:_Why_More_Equal_Societies_Almost_Always_Do_Better Je mi líto, že ten můj text chápete jako výzvu právě k elitářství. Už Vítkovi – níže v komentářích jsem odepisoval, že naše škola je státní, tedy ne-výběrová. Já vím, že pokud nezměníme systém, systém změní nás. A že systém naše vzdělávání je třeba urgentně přenastavit, aby odpovídal požadavkům 21.století. Můj čas je omezený. Mám dvě malé děti, hromadu projektů.… Více »
Jiřina Forbelská
Jiřina Forbelská
Ondřej Hausenblas (i Vít Pátek a Jana Karvaiová) upozornili na velice závažný problém. Sama jsem učila na učilišti, kde jsem si uvědomovala jeho palčivost. Vzdělávání závisí (a doufám, že i v budoucnu bude) v první řadě na lidech (na ředitelích, učitelích, žácích, rodičích…), takže se obávám, že centrální kroky tu nejsou příliš efektivní. Můžeme např. vybavit všechny školy výbornými pomůckami, ale k čemu to bude, pokud je nebudou učitelé (a žáci) používat? Jistou cestu k řešení bych viděla v tom, kdyby „silnější“ pomáhali „slabším“. Taková spolupráce je možná mezi dvěma školami (snad každá z těchto „výborných škol, kam se děti… Více »
Bikuf Dikuf
Pane Pátku, chtěl jste naznačit, že se rodič, ve snaze najít tu „pravou“ školu pro své dítě dopuští elitářství? Znamená to pak, že dám-li své dítě bez výběru, bez uvážení a bez snahy zajistit pro ní ten nejharmoničtější přístup ke vzdělávání do první (spádové) školy za rohem, nedopuštím se elitářství a podporuji tak rovný přístup všech ke vzdělávání. Tedy naznačujete, že je lepší obětovat 9 až 13 let, nebo více než 10000 hodin života mého dítěte na oltář idee neelitářství? Víte, že existují školy státní, které se svým přístupem liší od škol našeho mládí? Víte, že pokud je kvalita vzdělávání… Více »
Bikuf Dikuf
Pane Pátku, chtěl jste naznačit, že se rodič, ve snaze najít tu „pravou“ školu pro své dítě dopuští elitářství? Znamená to pak, že dám-li své dítě bez výběru, bez uvážení a bez snahy zajistit pro ní ten nejharmoničtější přístup ke vzdělávání do první (spádové) školy za rohem, nedopuštím se elitářství a podporuji tak rovný přístup všech ke vzdělávání. Tedy naznačujete, že je lepší obětovat 9 až 13 let, nebo více než 10000 hodin života mého dítěte na oltář idee neelitářství? Víte, že existují školy státní, které se svým přístupem liší od škol našeho mládí? Víte, že pokud je kvalita vzdělávání… Více »
Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
Článek se mi elitářský nezdá. Děkuji paní Jiřina nabídla docela zajímavé řešení. Zlepšení bude muset asi vyjít od jednotlivců, formou nějaké „státní vzdělávací politiky“ to nejspíš nepůjde. I já se snažím např. v našem městečku ( a možná začnu i po okolí) dělat přednášky pro rodiče. Pro učitele už bych asi musela (kdoví proč?) mít nějaký certifikát, který by mně dovoloval dávat v plen své zkušenosti. (které ovšem neberu jako jedinou pravdu světa). Pomáhat si mezi školami je úžasný nápad. jen v tom trochu brání něco, co se tady v českém školství vypěstovalo – nespolupráce. lidé se raději více pomlouvají,… Více »
Tomáš Hajzler

Bikuf Dikuf Já myslím, že Vítkovi rozumím. Sám mám z toho, čemu tu říkáme elitářství obavu. Dle mého řešením není šoupnout své dítě do první školy za rohem. Myslím, že stejně jako si vybíráme třeba životního partnera, měli bychom si vybrat v životě i cokoli jiného. 9 let života je zatraceně hodně na to, abychom nad tím mávli rukou.

Tomáš Hajzler

Bikuf Dikuf Já myslím, že Vítkovi rozumím. Sám mám z toho, čemu tu říkáme elitářství obavu. Dle mého řešením není šoupnout své dítě do první školy za rohem. Myslím, že stejně jako si vybíráme třeba životního partnera, měli bychom si vybrat v životě i cokoli jiného. 9 let života je zatraceně hodně na to, abychom nad tím mávli rukou.

Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář

Mám několik zvědavých, ba dotěrných dotazů.
Píšete, že jste škola státní. Můžete říci, kolik celkem vyberete ročně od každého z rodičů prostřednictvím občanského sdružení?
Podle tabulky vybíráte dokonce na výuku. Není to vlastně školné? To je ve státní škole běžné?
Dík za odpovědi.
P.S.Kolik žáků máte vlastně v ročníku? Vynechejte barvy, pište o ročníku.

Tomáš Hajzler
Odpověď pro Zdeňka: Ve třídě máme cca 20 dětí. Spíš víc. Třída je s výjimkou devítky buď trojročí (1.-3. a 4.-6.) či dvouročí (7.-8.). Čísla nemám přesná, neboť to za naší rodinu platí maneželka a já se ve škole starám o jiné věci, proto prosím jen velmi orientačně. Pokud byste to potřeboval přesněji, napište mi na tomas@peoplecomm.cz – co vím tak doplácíme pouze to, abychom mohli provozovat systém montessori (nad rámec státem financovaného školství) – tj. asistenty (v každé třídě je kromě učitele i asistent) a tzv. odpolední školu tak, aby měly děti čas dokončit svou práci a nemuseli si… Více »
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář

Dík za konkrétní odpovědi, to je na EDUinu vzácký tovar.

Cíl mých otázek byl asi zřejmý. Zjevně každá alternativa potřebuje finanční doping, zjevně žádná alternativa nepracuje s třiceti žáky ve třídě.

Banální zjištění? Ne tak docela. Důležité, až zase někdo bude hodnotit veřejné školy.

Mimochodem, všimáte si, jak se rozšiřuje prostor pro jakési „hybridní“ školy, visící někde mezi veřejnými a soukromými? (Teď nehodnotím, jen konstatuji.)

Lucie
Myslím, že se samozřejmě i mezi státními školami dají najít takové, které až tak „neplují“ s hlavním, pro mnohé rodiče ve spoustě ohledech nevyhovujícím, školským proudem, takové, které korespondují s hodnotovým řebříčkem rodičů. Sami jsme před pár lety měli na podobnou školu, resp. třídu, štěstí v jedné vesnické státní škole. Nyní žijeme v menším okresním městě se čtyřmi základními školami. Dvě z nich naše představy o vhodné škole pro naše děti + – naplňují, nicméně – bydlíme v jiné části města a tyto 2 školy jsou již tak přeplněny, že od tohoto školního roku je vyhlášen „stop stav“ a děti… Více »
Lucie

Pardon.. nadstandard

Iva Švarcová
Iva Švarcová

Za chvíli budou všechny „běžné“ školy inkluzivní a výuka se v nich bude přizpůsobovat žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Ostatní budou exkluzivní a tudíž placené. Za „těžký nadstandard “ se budou považovat školy, které se budou snažit žáky něčemu naučit a vést jek disciplíně a odpovědnosti.

Ondřej Hausenblas
Pro Lucii Kozákovou, 7.8., když napsala: „…bych však spíše uvítala nějaký celoplošně garantovaný standard škol (za standard bych považovala třeba to, že budou děti vedeny ke vzájmené spolupráci, k toleranci k odlišnostem, nebudou vystrašovány poznámkami a špatnými známkami, že se zkrátka ve škole budou mít možnost cítit dobře..bohužel v mnoha školách je toto pořád „těžký nadstandard“… To jsou kruciální body: „uvítala bych, nějaký, celoplošně, garantovaný“! Obsah, jak ho naznačujete, je ovšem spravedlivý, jenomže ta slova, která jsem vytrhl, nesou rizika: – uvítám něco, co kdosi mimo mě vytvoří a přinese? – nějaký „standard“ – ponechávám na „nich“, jak ho zavedou?… Více »
Pavel Doležel
Pavel Doležel

Nehněvejte se, ale to je bohapusté prázdné tlachání. Děti je především třeba vzdělávat. Alternativy pro lidi zaměřené na něco jiného, než je poznávání principů fungování světa nemají zrovna dobrou pověst. Výchova k sebevědomí, svobodě a toleranci je stále pouze výchova, nikoliv vzdělávání.

Vít Pátek
Článek – byť „kouzlem nechtěného“ – velmi dobře ilustruje velesmutný příběh českého podfinancovaného a neefektivně řízeného školství. Mnohdy dokonce titíž lidé, kteří verbálně podporují inkluzi na ZŠ (a o tom, kolik stojí a jak je odborně náročná, překvapivě převážne mlčí), veřejně propagují elitářskou segregaci. Nic jiného „hledání kvalitní školy“, které si může z několika různých důvodů dovolit malý zlomek populace, ve skutečnosti není. A něčím hodně podobným jsou i osmiletá gymnázia, u kterých mimochodem také marně čekám, kdy se k nim většina z těch, kdo se tváří jako zastánci inkluzivního vzdělávání, konečně nějak vymezí… (A i vzhledem k vlastní zkušenosti… Více »
wpDiscuz