Tomáš Feřtek: Aby se nám nepřemnožili certifikovaní řemeslníci

Zatím hrozí, že mistrovská zkouška vytvoří jen další nákladnou bariéru

Mělo to být opatření, které umožní i vyučeným pokračovat ve studiu na odborné vysoké škole, respektive udělat z lidí mimo formální vzdělávání certifikované řemeslníky. Po mnoha letech debat schválila vláda podobu mistrovské zkoušky, která možná nebude zcela zbytečná, ale rozhodně není jisté, zda splní to, co jsme si od ní slibovali.

O mistrovské zkoušce se mluví přinejmenším pět sedm let, od časů ministra školství za ČSSD Marcela Chládka. Současný ministr průmyslu a mnohého dalšího Karel Havlíček byl tehdy šéfem asociace podnikatelů a živnostníků a jedním ze zastánců zavedení státního (a cechovního) certifikátu pro řemeslníky. Už tehdy si do toho pojmu leckdo vkládal leccos, ale v představách ministerstva školství šlo o zkoušku, kterou by měli možnost složit vyučení po pár letech praxe. Ověřila by a potvrdila, že jsou dobří ve svém řemesle, navíc by opravňovala přihlásit se k vysokoškolskému studiu odpovídajícímu jejich oboru.

V tom byl ten nápad zajímavý. Český vzdělávací systém se totiž vyznačuje velkými bariérami mezi jednotlivými větvemi studia, mezi nimiž je přestup obtížný. A tady se nabízela šance, že kdo se vyučí, může si zvýšit kvalifikaci na některém bakalářském oboru, což už je dnes pro mnohá špičková řemesla nutnost. Šance na efektivní cestu na vrchol oboru, aniž by se člověk musel vracet k maturitnímu studiu, kde se podstatná část učiva s praktickými potřebami řemeslníka míjí. Navíc to bylo motivační. I učební obor může vést k vyššímu vzdělání, když ho děláte dobře a máte ambice.

Jenže tenhle koncept byl poztrácen v toku dalších ministryň a ministrů školství. V mezičase Karel Havlíček povýšil na místopředsedu vlády, koncept mistrovské zkoušky převzala ministerstva průmyslu a zemědělství a tento týden poslala vláda do sněmovny návrh příslušného zákona. Výsledek je… přinejmenším rozpačitý. Předpokládá, že zkoušku, jejíž složení bude stát zhruba 25 tisíc korun, budou moci dělat lidé s výučním listem nebo maturitou po pěti letech praxe v oboru před komisí složenou ze zástupců odborných cechů.

Jejím smyslem má být záruka, že k vám nepřijde opravovat vodovod či střechu řemeslník-nemehlo, ale řemeslník-mistr. Prý to zvýší kredit řemesel, umožní profesní rozvoj a zvýší zájem žáků o učňovské obory.  Mistrovské diplomy budou udělovat Agrární a Hospodářská komora a každý zvlášť podepisovat příslušní ministři. Aby náhodou těch certifikovaných mistrů oboru nebylo příliš a ten titul nezplaněl…

Nejdříve ty pozitivnější stránky. V důvodové zprávě k zákonu se říká, že mistrovský certifikát bude držitele opravňovat učit řemeslo na učilištích i bez doplňujícího pedagogického vzdělání (to má svoje výhody i nevýhody) a stát ho bude zohledňovat při zadávání veřejných zakázek. Nejspíš tak, že „mistři“ v nich dostanou přednost. Navíc by mohli certifikát získat i ti, kteří se nevyučili nebo neodmaturovali v příslušném oboru, pokud splní podmínky dané evropským kvalifikačním rámcem. Což by znamenalo, že dostanou „diplom“ uznatelný i v zahraničí. Pracovní kariéry jsou dnes velmi pestré a proměnlivé – a dává smysl, aby se ke zkoušce mohl přihlásit kdokoli, i když se třeba tesařskému, truhlářskému či obkladačskému řemeslu vyučil v praxi. Takových lidí je hodně.

Ještě lepší by bylo, kdyby mistrovská zkouška držitele opravňovat založit si firmu a zaměstnávat lidi, tedy být podnikatelem, k čemuž dnes potřebujete maturitní vysvědčení. Jestli se s něčím takovým počítá, to z návrhu zcela jasné není. Ale byla by to potřebná a užitečná věc.

V dalších oblastech se už návrh s realitou míjí. Řemeslníků je nedostatek, ona je to totiž docela složitá a komplexní práce, a lidé si kontakty na ně předávají mezi sebou jako vzácnost. Cení se nejen zručnost, ale také způsob jednání, dodržování termínů a cenová politika. Jak tohle chce mistrovská zkouška ověřit a zaručit? Rozumím, že “mistr oboru“ si nesplete nulák a fázi, počítá se i se zkouškou z právních a ekonomických předpisů, ale to podstatné, podle čeho se jako zákazník rozhoduji, vyzkouší jen těžko.

Stejně tak je úsměvná představa, že někoho ve čtrnácti patnácti letech motivuje k volbě učiliště fakt, že v horizontu deseti let má možnost za pětadvacet tisíc složit zkoušku, která ho z jeho patnáctiletého úhlu pohledu k ničemu zvláštnímu neopravňuje. Pokud bude dobrý řemeslník, bude o něj zájem tak jako tak. Navíc je otázka, pro jaké obory má mistrovský certifikát z hlediska zákazníka smysl. Jestli je moje kadeřnice nebo cukrářka mistryně, to poznám i bez diplomu po první návštěvě.

V téhle fázi jde zákon do sněmovny, která ho téměř jistě už nestihne projednat. Na úpravy je tedy ještě čas. Až o něm noví poslanci budou jednat, má smysl zohlednit, jestli umožňuje šikovným lidem získat oprávnění k výkonu řemesla bez zbytečných zatáček a návratů do škol, které jen výjimečně vnímají jako přínosné. To ostatní je méně důležité.

Před i po mistrovské zkoušce dají lidé víc na doporučení od známého než na mistrovský diplom. A „carské“ razítko ministra přikládané z obavy, aby se nám certifikovaní řemeslníci nepřemnožili, to už je opravdu jen vtip od vlády, která má představu, že se dá všechno řídit z centra.

• Přípravu mistrovské zkoušky řešil v pětiletém projektu za 110 milionů korun Národní ústav pro vzdělávání za podpory Hospodářské komory. Podrobnější informace najdete ZDE a ZDE a ZDE.

Text vyšel na webu Týdeníku Respekt.