a2larm.cz: Umět bourat prase k demokracii přece stačí

Ilustrační foto (c) Kateřina Lánská

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 17. 7. na komentářovém webu A2larm.cz, k tématu občanského vzdělávání a výchově k demokracii a bariérám, které v tomto ohledu reprodukuje vzdělávací systém.

Demokracie v sobě nese jeden zásadní problém: zcela demokratickou cestou je možné proměnit demokracii v nedemokracii. Jsme-li totiž primárně závislí na vůli lidu (demos), je zároveň dáno touto vůli samotnou, jakou vládu si zvolí. Od Výmarské republiky až po dnešní situaci ve střední Evropě, zejména v Maďarsku a Polsku, je možné sledovat na skutečných, žitých příkladech, jak se demokracie pozvolna mění v totalitní či autoritářskou strukturu.

Je-li demokracie závislá na vůli lidu, nelze aplikovat žádné restriktivní pojistky, které by ji mohly omezit (jakkoli česká ústava takovou v článku 9 má, ale co dnes znamená ústava…). Zasahovat vůči vůli lidu po jiné formě vlády je jednoduše nedemokratické.

Není totiž možné potlačit to, co si demokraticky oprávněný volič vybral. Pokud jste demokraté a trápí vás, že demokracii je možné zcela jednoduše demokraticky zničit, ptáte se asi, co je tím základním principem, který ji může účinně bránit. Nutně musíte dojít k názoru, že jde o ochotu voličů demokracii zachovat. Pak ovšem musíte mít zodpovězenou i otázku, co to ta demokracie vůbec je. Jistě se liší demokracie starověká od té současné. Tu současnou definuje ústava, která odděluje od sebe tři pilíře moci a integruje základní lidská práva a svobody. A pak jde taky o „rule of law”, dodržování pravidel právního státu. V tomto smyslu nemám jako demokrat s ústavou ČR ani s ústavou tradičně demokratických zemí žádný problém. Bude-li taková ústava dodržována, budeme se stále moci považovat za demokracii.

Elity z dobrých rodin a ti druzí

Osobně nemám tolik strach z toho, že současná politická reprezentace demokracii rozvrátí. Byť v parlamentu sedí lidé, kteří by z fleku dokázali vykuchat lidská práva a z demokracie udělat vládu lůzy. Ale jsou v menšině, a byť je populismus rozšířen v mnoha stranách, zdá se, že občanská společnost pořád ještě vytváří dostatečnou protiváhu možnému chtíči po likvidaci nezávislosti soudů, svobodě slova nebo dalších základních principů demokracie. Mám ale mnohem větší strach z toho, že tito lidé budou nadále pracovat na ničení společenské důvěry v demokracii i v sebe sama, na vnitřním společenském konfliktu a na posilování představ, že nelze nic změnit vlastní politickou aktivitou, a že tedy nemá vůbec smysl se o to pokoušet. A že se to dotkne zejména mladých lidí.

Z nedávných výzkumů, na nichž se podíleli politolog Aleš Kudrnáč a sociolog Daniel Prokop, vyplývá, že čeští středoškoláci důvěřují v demokracii jen nepatrně více než dospělí Češi. Jen slabá nadpoloviční většina se domnívá, že demokracie je nejlepší systém správy věcí veřejných. Ze šetření, která si pravidelně nechává vypracovat Člověk v tísni, zase vychází, že mezi mladými Čechy a Češkami převládá skepse v tom, že by bylo možné vlastní aktivitou dosíci pozitivních politických změn. Věří v to velmi malé procento z nich. Závěry výzkumného projektu CatchEyoU, o němž nedávno přinesl informace Český rozhlas, zase ukazují, že vnitřní společenský rozvrat dle socioekonomického statusu postihuje společenské a politické postoje mladých lidí: aktivní, angažovaní, informovaní a politicky sebevědomí pocházejí takřka výhradně z elitních vrstev vzdělávaných na gymnáziích, jejich antipod (letargie, skepse vůči statu quo, míra občanské a mediální gramotnosti) hledejme mezi mladými lidmi na středních odborných školách, zejména na učilištích. Spoluautoři Alena Macková a Jan Šerek hovoří v této souvislosti o „propasti“ mezi gymnazisty a žáky středních odborných škol a učilišť. Zároveň hovoří o tom, že existují vzdělávací projekty, které pomáhají relativně úspěšně zvyšovat politickou či obecněji společenskou kompetenci, jednoduše řečeno orientaci a schopnost odpovědně se rozhodovat, což je pro demokracii podmínka nezbytná. Jenže paradoxně tyto projekty (debatní kluby, studentské parlamenty atd.) pomáhají více méně těm, kdo to nejméně potřebují: gymnazistům, tedy dětem z rodin s průměrně vyšším kulturním kapitálem. A to je podle Kudrnáče a Prokopa nejdůležitější faktor pro získávání politických postojů.

Odpor k občanství

Pokud existuje tak silný důkaz o tom, že se zde skrze socioekonomický status reprodukuje, a dokonce navyšuje riziko zásadní společenské neshody, zdálo by se logické začít problém řešit tam, kde je to nejjednodušeji možné: ve vzdělávacím systému. Zatímco rodinné zázemí stát nemá pod kontrolou a v rámci demokratických zásad by se o to ani neměl pokoušet, věnovat ve vzdělávání dostatečný čas a energii k posilování občanství a s tím souvisejících gramotností se nabízí jako povinnost. Minimálně s ohledem na ústavou deklarované přesvědčení o tom, že česká společnost chce být demokratická a předpokládá, že demokratickou zůstane. Jenže to se neděje. Naopak existuje velmi silný odpor k tomu, aby se něco změnilo.

Na debatě se studenty Gymnázia Jana Keplera před pár lety jsem měl možnost s úžasem pozorovat spoludebatéra Václava Klause ml., který s vážnou tváří tvrdil, že když se jde někdo učit řezníkem, měl by umět bourat prase. To ostatní je, podle něj, z hlediska vzdělávání podružné. Populisté jako Klaus vůbec nechtějí, aby se teenageři stávali občany skrze vzdělávací systém. Dokonce se obávám, že by takovou část vzdělávání rádi zcela eliminovali, a to bez ohledu na stupeň vzdělávání a typ školy. Budoucí řezník bude umět bourat prase a gymnazista zvládne státní maturitu. Nabízí se samozřejmě otázka cui bono. Nejjednodušší odpovědí je, že populista potřebuje manévrovací prostor k manipulaci – a k tomu jsou dezorientovaní lidé s nízkým potenciálem k plnohodnotnému občanství ideální. Ostatně mezi těmito lidmi existuje takřka bezvýhradná shoda v tom, že inkluze, společné vzdělávání, z principu snižující míru společenského odcizení, je ideologický projekt, jenž by mohl narušit skvělé předpoklady pro budoucí populistickou politiku: těch sedmdesát procent žáků na středních odborných školách vytváří přece pohodlnou politickou majoritu. Takže proč se snažit? Vždyť umět bourat prase k takové představě „demokracie“ naprosto dostačuje.

3
Přidat komentář

avatar
2 Comment threads
1 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
RadekZdenekOndřej Recent comment authors
  Odebírat komentáře  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozorňovat mě na
Ondřej Šteffl

Na pořad den by se konečně měla dostat změna tradičního systému třech typů středních škol. V USA i jinde mají jen jednu společnou střední školu high school. Systém středních škol v ČR dávno zastaral, dokonce i podle zákona. SOŠ mají připravovat na výkon povolání, ale většina jde na VŠ, dokonce i ze SOU jde nějakých 5 až 10 % na VŠ. Oddělené to máme z tradice, které ovšem vznikla v úplně jiné ekonomické situaci.

Radek Holcepl
Radek Holcepl

Dobrý den, pane Šteffle,

souhasím s Vaší analýzou současného neuspokojivého stavu členění středoškolského typu studia. Domnívám se ale, že mnohem prospěšnější než ten americký je model anglický (GCSE + A-level/vocational training), který velice elegantně řeší to, v čem MŠMT a CERMAT tak spektakulárně selhaly – rozlišení mezi dvěma úlohami a tudiž i úrovněmi maturity. Nemáte nějaké informace o tom, že by někdo v českém prostředí prosazoval takový nebo obdobný návrh?

Předem děkuji za odpověď.

S pozdravem,

Radek Holcepl

Zdenek Sotolar

A jakého typu bude střední scioškola? Už máte ŠVP?