Autor článku:
EDUin
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
Bořivoj Brdička: Učitel může mít zásadní pozitivní vliv na vývoj žáka, dívá-li se na něj bez předsudků
27. 5. 2020
EDUin
Publikujeme text Bořivoje Brdičky, který vyšel po názvem Mýtus meritokracie podle Education Elements na webu Spomocník.cz. Text na základě materiálů americké poradenské agentury Education Elements vysvětluje, jak je důležité při zavádění technologiemi podporované personalizace věnovat pozornost zajištění nejen rovného, ale též spravedlivého vzdělávacího prostředí.
Minule, když jsme mluvili o personalizaci podle EdTechTeacher, jsme narazili na pojem „mýtus meritokracie“. Jedná se o problém, kterým je třeba se v souvislosti se zaváděním technologií do škol blíže zabývat. Pomoci nám může americká poradenská agentura Education Elements, která pomáhá školám implementovat personalizované kombinované formy vzdělávání.
Za hlavní, na webu této agentury volně dostupný materiál, lze považovat Průvodce personalizovaným vzděláváním, jehož cílem je problematiku vysvětlit a přesvědčit školy (v USA díky existenci středního článku řízení spíše celé školské obvody), proč tuto inovativní metodu plošně aplikovat. Najdete zde přehled existujících definic, důvody k zavádění, jak na to (nastavit kurikulum, obsah, nástroje, technologie), jak měřit výsledky, a hlavně pár příkladů dobré praxe, kde se podařilo posunout školy kýženým směrem. Většinu z toho jsme si řekli již v minulosti (personalizace). Jak to dělá agentura Education Elements, blíže popisuje např. článek Janice Vargo Six Examples of What Personalized Learning Looks Like. [1]
Tentokrát se zaměříme na hlavní problém personalizace, na mýtus meritokracie. O meritokracii jsme dosud mluvili jen pozitivně, protože je to princip fungování společnosti, v němž se zásluhy měří na základě skutečných schopností. Základní podmínkou je co nejsnadnější šíření informací. Opakem je topokracie, v níž jsou zásluhy ovlivněny pozicí v rámci sítě – viz Meritokracie a topokracie v propojeném světě. Důsledkem meritokratického přístupu je vnímání postavení každého jedince čistě jen jako důsledku jeho osobních schopností. Ve školství se pak jedná o snahu zajistit všem rovný přístup ke vzdělání (např. k materiálům a kurzům prostřednictvím technologií). Pokud se přesto někdo neučí, je to jen jeho problém.
Je chybou si myslet, že rovný přístup všech žáků k učení prostřednictvím technologií (všichni mají stejné možnosti nebo přímo dělají totéž) je zároveň spravedlivý. Podstatu vyjadřuje následující obrázek. (Překlad slov equality i equity je stejný, a sice rovnost. Jenže v tom prvním případě je myšleno doslova „všem stejně“, v druhém jde o spravedlnost.)
Experti Education Elements se tomuto problém věnují opakovaně [2],[3],[4]. Pokusím se shrnout podstatné.
Nejsme tak daleko, aby bylo možné svěřit realizaci spravedlivého přístupu strojům (byť i vybaveným umělou inteligencí). Tento problém musí (byť i s využitím technologií) řešit učitel. On je stále tím jediným, kdo je schopen se vcítit do situace žáka a mít pro něj pochopení. Spravedlivý přístup vyžaduje více než jen individuální hodnocení pro všechny žáky stejných úkolů. Vyžaduje existenci třídní komunity, do níž jsou zapojeni všichni žáci, i ti znevýhodnění, v níž se diskutuje, a úkoly se propojují s mimoškolním prostředím žáků. Žádný počítač nedokáže být vzorem pro dítě hledající příklady chování dospělých pro to, čím by se chtělo stát (Pesceho hypermimesis).
Dosažení spravedlivého vzdělávacího prostředí je komplexní problém, jehož jednou komponentou může být personalizace. Díky ní dostává učitel možnost přizpůsobit výuku zájmům žáků, a v případě potřeby se věnovat každému individuálně (někomu třeba déle). Existují však i další komponenty, jako jsou např. kulturně relevantní výukové aktivity či eliminace předpojatosti.
Výukový obsah, jehož základ asi bude stále pro všechny stejný, může být doplněn podle individuálních zájmů, výstup může být přizpůsoben tak, aby dával každému smysl. I výukové cíle mohou být do určité míry individualizovány (což je ve skutečnosti základní princip personalizace). Sdílení různých perspektiv žáků v rámci třídy je obohacující pro všechny.
Je zřejmé, že role učitele snažícího se dosáhnout spravedlivého prostředí (má podobu průvodce) je hodně náročná. Nutnou podmínkou je také to, aby se zbavil předpojatosti. Ani na okamžik nesmí podlehnout předem představě, že některý žák něco nedokáže. Uznání (celé komunity) je zásadní podmínkou pro vnitřní motivaci k práci. Je pozoruhodné, o kolika předsudcích většina lidí neví. Identifikovat je a zbavit se jich není úplně snadné, ale je to nutné. Při poznávání sebe sama můžete začít třeba pomocí do češtiny přeložených testů projektu Implicit Harvard University. Je velmi účelné do činnosti třídy zapojit nestranné pozorovatele, kterým důvěřujete a kteří dokáží předpojatost rozeznat a upozorní vás na ni.
Učitel může mít zásadní pozitivní vliv na vývoj žáka, dívá-li se na něj bez předsudků a dokáže-li vyzdvihnout jeho jedinečnost. Pak má velkou šanci ovlivnit i jeho postoj ke světu a k vlastním životním cílům. Nedokáže-li se však zbavit předsudků, pravděpodobně bude schopen pomoci jen těm, jejichž myšlení je kompatibilní s tím jeho.
Jak vidno, důsledky personalizace výukového procesu jsou dalekosáhlé a jdou nad rámec zavádění technologií. Experti Education Elements nazývají změnu, kterou je třeba uskutečnit, přechodem od tradiční „chudé“ pedagogiky (Pedagogy of Poverty) k pedagogice „plnohodnotné“ (Pedagogy of Plenty). Riziko, že nedokážeme více, než předložit znevýhodněným žákům znalostně orientované učivo a testovat co si zapamatovali, je značné. Jsme na to zvyklí a je to navíc mnohem snadnější.
Není to ale spravedlivé, a naše problémy (popsané např. Strategií 2030+) to neřeší.
| Citace a použitá literatura: |
|
|---|
Licence 
