Publikujeme komentář Petra Chaluše, publikovaný 20.1. na Britských listech, v němž přináší svůj pohled na to, co to znamená inkluzivní vzdělávání. Další články autora můžete číst na jeho blogu na webu EDUin (ZDE).
Na úvod malá definice: „Vzdělávat se společně v jedné škole, budově, třídě – děti s jakýmkoli hendikepem i talentem, děti cizinců i menšin, děti školně neúspěšné, zlobivé i jiné.“ Z jakékoli definice vznikají otázky, nejasnosti nebo obavy.
Otázka může být, o jaké škole mluvíme?
V základní škole je téma nejvýraznější, je povinná a tam se učíme „základní“ věci pro život. A umění společného soužití lidí je základní věcí pro život v demokratické společnosti. I mateřské a střední školy existují jako „speciální“. U mateřských škol může být velmi důležitá příprava na společné vzdělávání na základní škole. A po základní škole jsou důležité otevřené cesty k dalšímu vzdělávání i maturitnímu a vysokoškolskému bez nespravedlivých překážek.
Je někde hranice inkluze?
Pokud budeme chtít, téměř úplně všichni se mohou učit společně v jedné škole. I díky informačním technologiím můžete být i na dálku přítomni v jakékoli skupině. A díky odborníkům, poradenství a individualizované péči v rámci běžné školy je možné pomoci jak jednotlivcům, tak celým skupinám. Uspořádat vše tak, aby to pro všechny bylo přínosem.
Jsou na to peníze?
Inkluze je mírně dražší, protože klade nároky na individuální přístup. Vždy je levnější umístit určitou skupinu dohromady, ne vždy je to nejlidštější a nejefektivnější. Celkově je levnější, děti se naučí žít spolu a vytvářet spolupracující společnost a nebude třeba investovat do spravování rozervané, konfliktní společnosti.
Neptejme se už inkluze ano/ne, ptejme se „jak nejlépe?“
Lze například jako „přechodový model“ vzdělávat žáky v odlišných skupinách v rámci jedné budovy školy a umožnit jim zažívat společně aktivity, kdy je to možné. V jedné třídě lze střídat práci ve skupinách dle talentu, úrovně dovednosti a zájmu dítěte s prací ve skupině náhodně navolené, tak jak to je pro všechny nejvhodnější. Diferenciace může být užitečná dětem v určitých situacích a v určitých je naopak na škodu. Asistent dítěte je někdy užitečný a někdy by měl umět být neviditelný.
Proč to vůbec dělat?
Inkluze je o vzájemném obohacování, učení se od druhých, odlišných a jedinečných lidí. Můžeme dostat velmi významné dovednosti, lásku nebo jinou hodnotu od člověka, který má výrazný hendikep, od člověka, který mluví jinou řečí, od úplného mimina i od starého nemohoucího prarodiče. A zejména je důležité říct, každý máme své hendikepy nebo je budeme mít během svého života. Inkluze je humanistický přístup k nám všem, například i k dětem obecně. Jsou děti rovnocenně začleněny ve společnosti nebo mají podřadné postavení? Pokud mají podřadné postavení, naučíme se všichni jako děti podřazenosti, které se už nikdy zcela nezbavíme.
Inkluze je jednoduše o základních lidských právech, mám právo sdílet veřejný prostor stejný jako ty, mám právo chodit do stejné školy jako ty. A škola nakonec může být jedním z veřejných prostor, kde se setkáváme a vzájemně se učíme.
Jako dobrý vhled do inkluze doporučuji dokumentární snímek „Berg Fidel“ (Všichni spolu) v případě zájmu o promítání včetně diskuse k filmu rád kdykoli pomohu zorganizovat.
—
O filmu Berg Fidel psal Tomáš Feřtek ZDE.
Přeji si, aby moje zdravé (ťukám na dřevo) dítě mělo možnost spolupracovat s dětmi s vývojovými poruchami učení, s dětmi fyzicky hendikepovanými, s dětmi národnostních menšin i s dětmi cizinců. Nechci, aby se těmto dětem vyhýbalo v rámci vzdělávání. Za jednoho jediného předpokladu – že se tyto děti budou ohleduplně chovat k ostatním. V tom je jádro celého problému. Nejsem ochoten připustit, aby mé dítě ve škole ohrožovalo jiné dítě s agresivní poruchou chování, dítě s autismem, které uprostřed hodiny začne bez zjevné příčiny ječet, nebo aby se musela celá třída přizpůsobovat tempu dětí se silnou mentální retardací. Netvrdím, že… Více »