Česká pozice: Se vzděláním drasticky klesá nebezpečí nezaměstnanosti

Publikujeme rozhovor s Jürgenem Rüttgersem, německým exministrem pro vzdělání, vědu a výzkum. Dotazovaný vyzdvihuje nejen důležitost svobody bádání a volné soutěže mezi výzkumnými centry, ale i klíčovou roli mezinárodní výměny a propojení výzkumu s praxí. Několikanásobný čestný profesor Jürgen Rüttgers byl prvním členem své rodiny, který složil maturitu. Možná i proto zdůrazňuje, že má být systém vzdělávání hlavně pružný a nabízet všem stejné šance. Interview, které pořídila při Rüttgersově květnové návštěvě v Praze Zuzana Lizcová, vyšlo 29. června na portálu Česká pozice a najdete je ZDE.

Právě před 20 lety jste nastoupil na místo spolkového ministra pro vzdělání, vědu, výzkum a technologie. Když se podíváte zpět na tyto dvě desetiletí – jak se za tuto dobu změnil systém vzdělávání a výzkumu?

Největší reformou byla reforma evropského vysokého školství, kterou jsme prováděli v tomto desetiletí. Jedná se o Boloňský proces, který byl zahájen v roce 1998 v Paříži Sorbonnskou deklarací. Dnes se na tomto velkém reformním procesu podílí více než 40 zemí a v mezičase vznikla jednotná evropská vysokoškolská krajina. To bylo velké dílo.

Jaké byly podle vás nejdůležitější momenty nebo reformy posledních 20 let ve vaší zemi, v Německu?

Vedle reformy školství to byla reforma německého systému výzkumu, velká soutěž na podporu biotechnologií, zavedení podpory mladých lidí, kteří skládají mistrovskou zkoušku v řemeslném oboru (Meister-Bafög) a nové nastavení mimouniverzitního vzdělávání v institucích, jako je Společnost Maxe Plancka, Fraunhoferova, Lebnitzova či Helmholtzova společnost. Celkově jsme svoji vědu i globalizovali. Do té míry – jak právě uvedla nová studie – že má Německo v mezinárodní konkurenci dobré postavení.

Zmínil jste se o tom, že v Německu funguje mnoho mimouniverzitních výzkumných center. Jaké má tento systém výhody?

Zpočátku se to vyvinulo historicky. Domnívám se ale, že je to od základu dobrá myšlenka. Na jedné straně výzkum na vysokých školách, na straně druhé v mimouniverzitních výzkumných ústavech. Konkurence výzkum oživuje. Mnoho univerzit, ale i mnoho z těchto ústavů patří ke světové špičce.

Existuje základní a aplikovaný výzkum, jehož výsledky se konkrétně převádějí do praxe. Myslíte si, že by obě vědecké disciplíny měly být provozovány na univerzitách i v nezávislých institutech?

Základní i aplikovaný výzkum by měly probíhat na vysokých školách i ve zmíněných ostatních centrech. Jak jsem již říkal, konkurence provoz oživuje. Dnes jsou ale někdy potřeba příliš drahé a velké přístroje, které nelze nabízet na každé vysoké škole. Má smysl mít takové velké stroje ve vlastních ústavech. Ty potom vstupují do evropské a mezinárodní konkurence.

Jsou podle vašeho názoru výzkumné obory, od kterých by stát měl přednostně investovat?

Mám pochybnosti, zda je správné, aby stát rozhodoval o tom, které oblasti výzkumu mají být podporovány či nikoli. Jsem zastáncem systému, ve kterém vědci sami rozhodují, co se bude dělat. Výzkum se vždy zaobírá neznámým. Když vědec podá u ministerstva žádost o podporu, tak ještě vůbec nemůže vědět, co z jeho práce vznikne. A proto je i pro úřad skoro nemožné rozhodnout, zda z toho něco bude.

Nejznámější příklad z posledních let je vynález MP3 přehrávače. Byl vyvinut ve Fraunhoferově institutu. Žádná německá firma jej ale nechtěla vyrábět, musel se začít produkovat v Japonsku. Fraunhoferova společnost díky tomu ovšem nyní vydělává peníze, potud to tedy přesto byl úspěch.

Dotkl jste se otázky spolupráce mezi průmyslem a vědou. Domníváte se, že by i průmyslové podniky měly určovat další směřování výzkumu?

Průmyslové podniky se musejí rozhodnout kde, na jakých trzích chtějí být přítomné. Jedno je ale každopádně jisté: firma, která se chce uplatnit celosvětově, se už bez výzkumu neobejde. Změny jsou strašně rychlé. Dnes pracuje na světě tolik vědců, jako za minulých 2000 let světové historie dohromady. Každý den vyjde 20.000 vědeckých článků. Každých pět minut přináší nový vědecký objev. S tím může podnik držet krok jen tehdy, pokud udržuje s vysokými školami velmi úzký kontakt.

Jsem také velký příznivce nové formy studia, kterou jsme v Německu zavedli – duálního studia. Při něm lidé současně studují na vysoké škole a pracují ve firmě. Obojí se doplňuje. Pro mladé lidi to má tu výhodu, že hned od počátku vidí, co se s obsahy stává v praxi. Pro firmy to má tu výhodu, že jsou přímo v kontaktu s mladými lidmi, kteří u nich později získají místo. V době, kdy demografické změny vedou k tomu, že je v evropských zemích stále méně mladých lidí, je to velmi důležité.

Je to podle vás cesta, jak se Německo může vyrovnat s nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil?

Na to není žádný patent. Jedno je důležité: hospodářský sektor musí pochopit, že musí sám investovat do vzdělání. Nejen do akademického, ale i do řemeslného, praktického vzdělávání mladých lidí. Jinak skončí bez zaměstnanců.

A co si počít s tím, že na jedné straně vládne nedostatek pracovních sil a na straně druhé máme zástupy mladých absolventů humanitních oborů, kteří jen těžko hledají práci?

Mladí lidé mají studovat to, co chtějí. Musí je to bavit, musejí z toho mít radost, musí je to zajímat. Jen si každý, kdo studuje humanitní obory, každý, kdo se přihlásí tam, kam nyní mnozí směřují  (a jsou to často i módní vlny) musí uvědomit, že případně bude později pracovat ve zcela jiné oblasti. Zůstává jen jediné. Kdo má akademický titul, ten ve svém životě pravděpodobně nebude nezaměstnaný. Kdo má dobré vzdělání, ten také nebude nezaměstnaný. Se vzděláním drasticky klesá nebezpečí nezaměstnanosti.

Sestupme nyní do nižších stupňů školství – jak hodnotíte reakci na takzvaný Pisa-šok z roku 2000, při němž se ukázalo, že na tom němečtí školáci nejsou se svými znalostmi v mezinárodním srovnání právě dobře? Co se v tomto směru od roku 2000 zlepšilo?

Tehdy to byl opravdu šok. Nejen pro politiky, ale pro celou zemi. Rodiče přirozeně chtějí, aby jejich děti měly dobré šance, a proto vznesli požadavky na zlepšení systému školství. Udělalo se toho mnoho. Já sám jsem jako zemský předseda vlády zaměstnal 8000 nových učitelů. Zlepšili jsme vzdělávání pedagogů. Ne nejprve studium a pak výuka na školách, ale studium od počátku kombinované se zkušenostmi z praxe. Částečně jsme zlepšili i podíl vzdělávání a výchovy v mateřských školách. Matematika a přírodní vědy – chemie, biologie a fyzika – získaly větší podporu. Stalo se toho mnoho, a německý ranking se tím také odpovídajícím způsobem zlepšil.

Zmínil jste systém předškolní péče v Německu – ten byl v minulých letech také výrazně budován a rozšířen. Od minulého léta existuje dokonce zákonný nárok rodičů ročních dětí na místo v mateřské školce. Proč jste se k tomu odhodlali?

Chceme, aby každé dítě dostalo šanci, nezávisle na tom, zda jsou jeho rodiče bohatí nebo chudí. Pak se to ale nedá dělat tak jako ve Spojených státech, kde vzdělání dítěte od školky po ukončení univerzity stojí přibližně milion dolarů (asi 20 milionů korun, pozn. aut.). To nechceme – naopak každý musí dostat šanci k sociálnímu vzestupu. V době demografických změn, kdy mnoho dobře vzdělaných žen nechce jen zůstat doma, ale také vykonávat své povolání, je také zkrátka nutné mít tyto možnosti péče o děti.

Jak hodnotíte vědeckou spolupráci mezi Německem a Českou republikou? Je zde prostor pro vzájemnou inspiraci?

Jako vše v životě – vše se dá zlepšit. Myslím, že bychom v tom ještě mohli mnoho udělat. Existuje řada dobrých kontaktů, již dnes probíhá spolupráce. Zároveň si ale myslím, že bychom měli uzavřít ještě více partnerství mezi školami a vysokými školami. Především je pro mě velmi důležité, aby každý student dnes strávil jeden semestr někde v zahraničí v Evropě. Aby zemi poznal a zlepšil se v cizích jazycích. V tomto ohledu se podle mého společná iniciativa mezi Českou republikou a Německem přirozeně nabízí, protože jsme přece dobří sousedé.

—

Jürgen Rüttgers vystudoval historii a práva na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. V prvním období své kariéry působil člen Křesťanskodemokratické unie (CDU) na komunální úrovni, v letech 1987 až 2000 byl poslancem Spolkového sněmu. V letech 1994 až 1998 řídil spolkové ministerstvo pro vzdělání, vědu, výzkum a technologie, v období let 2005 až 2010 nejlidnatější spolkovou zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Je nositelem celé řady mezinárodních ocenění a nadále aktivně působí ve vysokém školství.