Děti poznají, když prožíváme vnitřní konflikt, říká učitel a lektor intuitivní pedagogiky

Intuitivní pedagogika se nezaměřuje na děti, ale na učitele a jejich seberozvoj. “Na prvním místě stojí práce s našimi vnitřními konflikty. Konflikty se totiž nejdřív odehrávají uvnitř nás, a ven se až druhotně přelévají. Často jsem jako učitel zažil, že mé snažení mělo účinky až poté, co jsem vyřešil nějaký svůj vnitřní konflikt, až tehdy mi děti uvěřily, že to s nimi myslím dobře,“ říká její lektor a učitel Dieter Schwartz.

Učitel by se podle vás měl paradoxně soustředit spíš na sebe, i když je ve škole pro děti?

Žáci vnímají naše vnitřní napětí bez ohledu na to, jak moc se je snažíme potlačit. Důvěru v nás dospělé získávají, pokud se otevřeně a konstruktivně stavíme k vlastním problémům. Tenhle princip je asi každému jasný, ale komplikuje se to tím, že je bohužel snazší vidět problémy na druhých než na sobě. Obtíže nějakého mého žáka se nevyřešily tím, že jsem na něj naléhal a snažil se mu pomoci, což jsem zkoušel nejdřív, ale tím, že jsem si v sobě vyřešil svůj diskomfort z nepřijetí dané situace.

Spolupráce s žáky mi začala dobře fungovat, zvláště když jsem došel do fáze, kdy jsem se v dané situaci uvolnil a nevytvářel na ně podvědomý nátlak. Děti jsou totiž velmi citlivé na nevyřčené věci. Někdy to šlo ještě dál a ukázalo se zvláštní propojení, které se žáky jako učitelé máme. U jednoho svého žáka jsem například viděl, že má problém se komunikačně sladit se spolužáky. Stávalo se, že jim netrpělivě vstupoval do řeči, protože byl v myšlenkách napřed. Mohl bych ho na to upozornit, ale roky práce s principy intuitivní pedagogiky mě vedly k tomu, abych se nejdřív zamyslel nad sebou. Když jsem si uvědomil, že něco podobného občas dělám i já, řekl jsem si, že bude poctivější, když se tohoto nešvaru zkusím nejdřív zbavit sám. A věřte nevěřte, stal se malý zázrak, když jsem to přestal dělat já, přestal to dělat i on.

Učitel by měl umět pracovat s vnitřními konflikty

Co je tedy v kostce náplní seminářů intuitivní pedagogiky, které vedete?

Řekl bych, že je to na prvním místě práce s vnitřními konflikty. Intuitivní pedagogika je postavená na poznání, že konflikty se nejdřív odehrávají uvnitř nás, a ven se až druhotně přelévají. Můžeme a měli bychom je tudíž řešit nejdřív v sobě. Naše vnitřní komunikace a nastavení mysli mají na lidi kolem nás obrovský vliv. A my máme zase obrovskou, nedoceněnou moc řešit své vnější problémy změnou našeho vnitřního světa. Když převezmeme odpovědnost za své vnitřní konflikty, přebíráme odpovědnost za vlastní život.

Ne každý věří, že změna uvnitř vyvolá změnu navenek. Na konflikt jsou třeba aspoň dva.

Někdo, kdo není zvyklý na jemnou introspekci, to opravdu může šmahem odmítnout. Já ale vyřešením konfliktu nemyslím, že se vše kolem nás změní podle našeho přání. Jde spíš o to dát vnitřní obraz reality do souladu s realitou samotnou. Konflikt totiž vzniká, když náš obrázek o nějaké skutečnosti s tou skutečností nekoresponduje. A pokud se snažíme svou představu za každou cenu zachovat, stojí nás to spoustu energie. Máme pak omezený přístup ke své životní síle a kreativitě. Život tak nějak zešedne. Ale když životu dodáme větší autenticitu, a to tím, že se náš obraz reality přestane s realitou míjet, můžeme s vnějšími podmínkami pracovat daleko lépe, než když žijeme v iluzi. A barvy se do života vrátí.

Jak tedy poznáme, že uvnitř nás je konflikt?

Například děláme něco, co nechceme, nebo neděláme věci, které bychom dělat chtěli, a děje se to opakovaně. Nebo se cítíme pod tlakem, zabředlí v nějaké situaci, která nás dusí, svazuje. Dalším takovým znakem je, když si myslíme, že se někdo jiný musí změnit, abychom byli vnitřně spokojení. Ve skutečnosti můžeme být spokojení jen tak, ze sebe, prostě proto, že jsme živí.

Co vás vlastně přivedlo na učitelskou dráhu?

Dlouho byla spojená s hudbou a výukou hudby. V mém dětství a pak hlavně dospívání byl každý den ve znamení hudby. Ve čtrnácti letech jsem začal učit kamaráda svého bratra hrát na piano. Také jsem dirigoval hudební skupinu při místním kostele a učil o něco mladší děti hru na pozoun, lesní roh, na trubku. Někdo mě o to požádal, tak jsem to dělal. To se pak v mém životě opakovalo, učení si vybralo mě, spíš než já učení. Dostal jsem vždy za úkol někoho naučit to, co sám umím. Možná to je právě princip učitelství: když něco znáš, na něco máš talent, ostatní touží po tom, abys je to naučil. A možná ve mně spal nějaký utajený učitelský talent, pedagogické sklony, kdoví.

„Spolupráce s žáky mi začala dobře fungovat, zvláště když jsem došel do fáze, kdy jsem se v dané situaci uvolnil a nevytvářel na ně podvědomý nátlak. Děti jsou totiž velmi citlivé na nevyřčené věci.“

Vybavuji si, že úplně na začátku své učitelské dráhy jsem na jednom koncertě viděl malého chlapce nádherně hrát na violoncello, bylo to opravdu něco mimořádného. A tehdy mi silně problesklo hlavou, že bych chtěl svůj život zasvětit tomu, abych i dalším dětem umožnil zažívat pocity, které člověk má, když tak krásně hraje na nějaký hudební nástroj. Pod vlivem tohoto vnitřního slibu jsem pak kývl na mnoho věcí, které všechny souvisely s učitelskou rolí.

Jak moc je podle vás důležitý učitel v procesu učení? Někdo říká, že by měl dětem hlavně vytvořit prostor a nenápadně postávat bokem, nezasahovat, dokud si žáci sami neřeknou. Jiní tvrdí, že učitel je velkou inspirací a nenahraditelným motorem učení.

Umím asi vidět celou záležitost z obou perspektiv. Už tehdy, když jsem jako mladík dirigoval orchestr, bylo mým cílem nikoli hráče vést, ale pomáhat jim se zlepšovat tak, abych jako dirigent nebyl potřeba. Ztotožňoval jsem se s myšlenkou známého dirigenta Sergiu Celebidache, který říkal, že je třeba pracovat na zkouškách tak, aby orchestr už pak mohl vystoupit bez dirigenta. To byl můj ideál. Snažil jsem se je naučit vše, aby mě nepotřebovali, ale zároveň jsem se také stále zlepšoval jako dirigent, zlepšoval jsem se v tom, jak přímo ovlivňovat hudbu pohyby rukou. A tak se mi nikdy nepodařilo, aby orchestr zněl lépe beze mě, než se mnou.

Nicméně, vést někoho mi tehdy připadalo jako příliš dominující postoj. Nelíbilo se mi, že stojím před hráči na stupínku. Nemám rád koncept nadřazenosti a podřízenosti. Vzpomínám si, že jsem jednou sto dvaceti člennému orchestru navrhl, že budeme zkoušet tak, že si sedneme do kruhu (směje se). Později jsem tyto pochybnosti překonal, a to když jsem si uvědomil, že kdo vede, zároveň i slouží.

Jak jste se pak stal učitelem běžné školy?

V běžné škole jsem nikdy nepůsobil, ale dlouhá léta jsem učil ve waldorfské a jiných alternativních školách. A jak se to stalo? Opět – požádali mě. Jak asi víte, waldorfské školy mají blízko k hudbě, a v jedné z nich jsem vedl školní orchestr a připravoval různé hudební projekty se středoškolskými studenty a učiteli, jako třeba muzikál My Fair Lady. A později jsem učil i hudební výchovu ve třídě.

Pamatuji si, že na začátku jsem byl velmi nezkušený a naivní. Například jsem dětem – byli to páťáci – hned na první hodině pohrozil, že když budou zlobit, budou muset se mnou být po škole. No, někteří pravidlo testovali, takže se ocitli za trest po škole. Zabírá to, říkal jsem si, příště budou hodní. Pak se ale stalo, že se mě začali chodit ptát, jestli mohou se mnou být po škole, i když nezlobí (směje se). Pochopil jsem z toho jednu věc: to, že děti v hodině zlobí, nemusí znamenat, že učitele nemají rádi nebo že je hodina nebaví. A taky že nadšení učitele je nakažlivé.

Intuitivní pedagogiku jste potkal v prostředí waldorfských škol?

Seznámil jsem se organizátorem prvních seminářů intuitivní pedagogiky Thomasem Pedrolim na hudebním festivalu waldorfských škol. Thomas mě pak přivedl na seminář, kde jsem potkal otce zakladatele intuitivní pedagogiky, Švéda Pära Ahlboma. A brzy poté Pär a další organizovali tříletý kurz seberozvoje na principech intuitivní pedagogiky, do kterého jsem se přihlásil a pak ho již i spoluorganizoval. To bylo asi před dvaceti lety. Par je taky hudebník a jeho semináře jsou založené na skupinových hrách, které vyžadují pozornost a pohotovost, a tím ukotvují účastníky v přítomnosti. Člověk si díky nim uvědomí, co se v něm děje, jaké pocity v něm vyvolávají různé skupinové dynamiky. To vše má nějaký sebepoznávací cíl.

Život na Ukrajině se zastavil

Před pár lety jste se z Německa přestěhoval za svou ukrajinskou ženou, učitelkou, na okraj Kyjeva. Tam vás zastihla válka.

Ano, první den války nás v pět ráno probudily detonace, a ten zvuk byl pro mě úplně nový. Bydlíme ve vesnici blízko kyjevského letiště. Nebe bylo rudé. Nedávalo mi to smysl, v mém světě prostě válka v Kyjevě nebyla možná. Ani jsem se v té chvíli nelekl. Bát jsme se začali až potom, kdy jsme se dozvěděli, co se děje. Šli jsme nakoupit zásoby jídla, ovesné vločky na kaši na několik týdnů, a opatřili jsme si velké nádoby na vodu a nějaký benzín. Pár dní jsme vyčkávali a seznamovali se s novou situací. Večer se musela zatemňovat okna, z toho se stala rutina. Po večerech jsme si pak v jedné místnosti promítali na zeď filmy, to byl náš malý luxus. A přes den jsme taky byli pořád doma. Trochu i na zahradě a děti chodily ven, ale držely se poblíž. Život se zastavil.

S rodinou jste nakonec odjeli do Německa.

Ano, přišla na nás fáze paniky, vlastně dvě takové vlny, kdy jsme si říkali, že zůstávat je možná příliš nebezpečné, a začali plánovat útěk. Nejdřív jsme chtěli odjet autem, ale má starou baterii a mohla by po cestě odejít, takže tuhle možnost jsme zavrhli a pár dní jsme zase byli rozhodnutí, že zůstaneme. A když jsme se tak rozhodli, rozhostil se v nás velký klid, zatímco předtím, když jsme plánovali odjezd, jsme byli neklidní a dost vystrašení. Nakonec jsme ale odjeli, a to na naléhání otce dětí mé ženy, který se o ně hodně bál.

Cestovali jste tedy vlakem?

Vlakem do Lvova, a pak autobusem přes hranice do Polska, kde na nás čekal můj bratr s autem. Bylo to dobrodružné, nebylo vůbec jasné, zda se do vlaku dostaneme, cesta do Lvova trvala dvanáct hodin v naprosté tmě, vlak měl zakázáno rozsvítit světla, já jsem celou dobu stál a neměli jsme žádné jídlo, protože synovi spadla taška s jídlem na zem ještě na peroně a nebyl čas se pro ni shýbat, jinak bychom se do vlaku třeba už nevešli. Ve Lvově nás ale čekal boršč ve velkých hrncích u nádraží a dojemná péče místních. Celý ten zážitek rámoval velký pocit lidské sounáležitosti. Teď žijeme v Německu, ve vesnici u Norimberku, u jedné mé dobré známé.

V září jste se ženou otevřeli malou soukromou školu, tenhle projekt je zřejmě odložen na neurčito…

Má žena je učitelka předškolního vzdělávání a v nově zřízené alternativní školce vedla první skupinu dětí. Když dosáhly školního věku, jejich rodiče chtěli pokračovat v podobném stylu. A tak jsme na tuhle poptávku reagovali a založili komunitní školu přímo v našem domě, který jsme kvůli tomu začali rozšiřovat. Tři děti, které nastoupily v září, nám svěřili přesvědčení rodiče, kterým se mateřská škola tak líbila, že jim ani nevadilo, že prostory pro školu nejsou ještě hotové. Já jsem učil matematiku a hudbu, moje žena všechny ostatní předměty. Pomáhala nám ještě mladá studentka, částečně jako baby-sitter pro našeho malého syna.  Samozřejmě, že nás to ještě neživilo, víc jsme utratili, než vydělali. Já pořádám semináře intuitivní pedagogiky, mimo jiné i v České republice, a taky online, a to nám jako příjem zatím stačilo, na Ukrajině jsou životní náklady nízké. Není ale jasné, kdy se tam vrátíme.

Dieter Schwartz vede semináře intuitivní pedagogiky a působí jako kouč pro učitele a rodiče v Německu, České republice, Slovensku a Ukrajině. Začínal jako soukromý učitel hudby, posléze učil dvacet let na waldorfské základní škole a pět let na jiné, alternativní škole v Německu. Vzděláním je hudebník a dirigent orchestru.

Text vyšel v příloze Akademie Lidových novin.
Foto: Silvie Lišková