Hospodářské noviny: Chcete rozhýbat děti? Pohněte vlastním pozadím

ilustrační foto by Newcastle Libraries (flickr.com) Public Domain Mark 1.0

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 4. 8. na webu Hospodářských novin (ZDE). Ministryně školství hodlá navýšit hodiny tělesné výchovy o jednu hodinu týdně navíc. Je to samo o sobě dostatečnou prevencí před obezitou a sedavým způsobem života u dětí a mladých lidí? A jakou roli v tom hrají rodiče?

Postavili nám v obci gymnastickou tělocvičnu s tanečním sálem. Má to vcelku úspěch. V určité hodiny bývá parkoviště plné, dětičky tráví čas na tréninku gymnastiky nebo tance a spokojení rodičové spokojeně kynou u dortíčku a café latté v integrované kavárně. Provozovatel myslel i na ně. Svou společenskou úlohu splnili, dětičky dovezli, kurzovné zaplatili, takže teď by si mohli dopřát trochu oddechu po celodenní dřině na kancelářské židli. Jen ty stolky mohly být koncipovány s větší tolerancí k zákazníkům, návrhář byl asi nějaký anorektik, nevzal v potaz, že slušný člověk má v popředí i pozadí určitý objem, jenž zdůrazňuje jeho individualitu. Každý sice nemůže vypadat tak dobře jako pan prezident Zeman, ale může se o to alespoň snažit. A když bude mít vůli a vytrvalost…

Vydala Světová zdravotnická organizace takovou pěknou statistiku, podle které britský deník Guardian připravil přehlednou infografiku. Ukazuje globální rozvrstvení obezity. Když se člověk zaměří na Evropu, všimne si, že v jejím středu je takový malý tmavý bod. To je prosím Česká republika, která podle lékařských záznamů patří společně s Velkou Británií k zemím s největší koncentrací obezity na kontinentu. Možná vedeme v ČR jen příliš puntičkářskou evidenci, přeci jen jde o součást OSN a znáte tyhle globální neziskovky. Když nás mohou poškodit, rády to udělají.

Ve vládě jsou ale často lidé bojácní, zvyklí se hrbit před různými knížecími radami a poučováním z ciziny. Každý holt nemá tolik kuráže, aby zůstal svůj a třeba i se silnou cukrovkou nadále ctil tlačenku a bůček. Cosi se zlomilo i v ministryni školství Kateřině Valachové, která se rozhodla, že tzv. rozhýbe děti. Tím vehiklem, který děti rozhýbe, má být hodina tělocviku ve škole navíc a dostatek pohybových kroužků k dispozici. Projekt má za sebou rok experimentální existence na 160 školách a podle Národního ústavu pro vzdělávání je to sukces. Jednou se bude tančit všude, tedy co to říkám, jednou se bude cvičit všude. Dvě hodiny tělocviku byly samozřejmě málo, ale tři hodiny, panečku, teď už ta líná děcka snad konečně pochopí, že pohyb k člověku neodmyslitelně patří a že normální je sportovat! Joo, když my jsme byli mladí, neměli jsme ani čas se najíst, to byl fotbal, hokej, furt jsme někde běhali! Ale co ta dnešní mládež, co furt sedí někde u počítače? Moment, kam se mi to zakutálel ten vdoleček, teď tu ještě byl…

Problém je, že u počítače nesedí jen mládež, ale i jejich rodiče. Je možné, že v průměru strávili v dětství více hodin někde venku, ale je jim to platné jako mrtvému zimník, když si návyk k pohybu nepřenesli do dospělosti. Že by to bylo tou chybějící hodinou tělocviku? To asi ne. Bude to tím, jaké vzory vnímali – a vnímají – děti i dospělí ve svém okolí, jak na ně působí jejich významní druzí, což jsou u dětí do určitého věku zejména rodiče, pak vrstevníci a pak jejich vlastí rodina. Fakt, že současná česká populace trpí z globálního pohledu problémy s nadváhou, ukazuje na to, že naši signifikantní druzí mají problémy s životosprávou.

Škola může leccos kompenzovat, ale její vliv je krajně omezen, zejména co se sociálních vzorů týká. Důvěra v to, že škola naučí děti pravidelně se hýbat, je iluzorní. To neznamená, že by se o to neměla snažit. Určitě by prospělo, kdyby se koncept výuky a výchovy k pohybu v českých školách výrazně změnil. Na jedné straně je často otevřená ignorance, kdy děti místo skutečné průpravy k pohybu jdou třeba na procházku, nebo uklízet skříně do šaten. Vždyť ten tělocvik, však víte, to je jen taková doplňková záležitost. I tak se na to řada ředitelů dívá. Druhý extrém je nutit dnešní děcka do toho, aby v limitu zvládaly patnáctistovku, daly výmyk a hodily granátem přes čáru, aby jim člověk mohl dát aspoň trojku. To je zaručená cesta ke ztrátě motivace u všech vyjma pár atleticky nadaných jedinců. Někde mezi tím osciluje současný tělocvik.

Když se člověk dívá třeba na program projektu Ulice dětem, získá poněkud jinou představu o tom, jak by mohl tělocvik ve školách vypadat. Spoustu mladých fascinuje parkour a freerunning, což zní sice cize, ale ve skutečnosti to není nic víc než kombinace prvků gymnastiky, akrobacie a atletiky. Nikdo, kdo neumí udělat kotoul, neudělá salto. Jenže ten cíl pro dnešní děti není secvičit sestavu ve šponkách a piškotech někde v tělocvičně. V tělocvičně chtějí trénovat, ukazovat, co umí, chtějí na ulici. Stejně tak nechtějí tolik dělat klasický tanec, ale spíš street dance v mnoha jeho formách, více než basketbal je často bere streetball, místo vzpírání nebo volného stylu budou radši dělat různé formy body buildingu a kombinací cvičení s prvky bojových umění. Mají pohyb zarámován do úplně odlišných obrazů než generace jejich rodičů. Nebaví je často obrazy a disciplíny, které si v hlavách neseme my. Školní tělocvik by to měl vzít na vědomí, jinak hodina navíc k ničemu zásadnímu nepřispěje.

Jenže problém je hlavně v rodinách. Fakt, že se musí něco stát, je neoddiskutovatelný. ČR patří k zemím s nadprůměrným výskytem obezity a nadváhy a krom toho se za posledních pár dekád výrazně změnila povaha práce. Většina lidí celý den někde sedí. Sezení prokazatelně způsobuje smrt, a to v mnohem větší míře než všechny spojené teroristické frakce světa.Podle zjištění, která před nedávnem oběhla světová média, je ke kompenzaci sezení nutná hodina mírné pohybové aktivity denně. Dokud se bude velká část rodičů tvářit nadále tak, že pohyb je pro mladé a že oni už si svoje odpohybovali, nic zásadního se nezmění. Budeme nadále tvořit tu pomyslnou zesílenou tukovou vrstvu na plastické mapě globální nadváhy a další generace pouze naplní tradici vyšlapanou svými blízkými a různými veřejnými autoritami, jako je třeba prezident. Přitom masivní veřejná kampaň spojená s podporou pohybu ve veřejném prostoru, jako jsou třeba veřejné venkovní posilovny nebo bezbariérový přístup na stávající sportoviště by stála pouze zlomek toho, kolik vynaloží zdravotnický a sociální systém na náklady způsobené civilizačními chorobami spojenými s nadváhou a sezením a se všemi důsledky této masové invalidity, které to s sebou nese. Asi to tedy zase tak vážně s podporou pohybu nemyslíme, když to nechceme vidět.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments