Hospodářské noviny: Děti nezlobí jen tak. Školy musí zjistit, jak jim pomoci

(c) kateřina lánská

Přečtěte si rozhovor Markéty Hronové s Klárou Laurenčíkovou, předsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV) o tom, jak výuku na dálku zvládají děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Článek byl publikován ve speciální příloze HN Český učitel.

Karanténa a domácí výuka negativně dopadají především na žáky z problémových rodin. A to nejen proto, že jim jejich rodiče s učením často nemohou pomoci, ale i kvůli tomu, že se musí potýkat s domácím násilím, špatným bydlením či s nedostatkem peněz. Zatímco ve vzdělání jim už podle zákona náleží taková pomoc, která by měla jejich znevýhodnění vyrovnávat, sociální pomoc se v Česku pořád poskytuje chaoticky a nárok na ni dítě nemá, upozorňuje Klára Laurenčíková, předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.

Jak distanční výuku zvládají děti se speciálními vzdělávacími potřebami?

Karanténa má negativní vliv na velké množství dětí, a to nejen těch se speciálními vzdělávacími potřebami. Pokud jsou doma v prostředí, které je bezpečné a stabilní, s vřelými vztahy a rodiče jim se školou pomáhají, tak na ně distanční výuka nemusela mít výrazně negativní dopad. Jenže velké množství dětí trávilo karanténu v prostředí, které bezpečné ani stabilní nebylo.

Víte, kolik takových dětí bylo?

Podle ministerstva vnitra, které provozuje krizovou linku, se na ně obrátilo třikrát více dětí, než je běžný průměr. Děti často volaly z důvodu násilí v rodinách a kvůli duševním obtížím, které jim přináší odluka od kamarádů, forma on-line vzdělávání, ale i mediální svět plný strašidelných zpráv. Data Národního ústavu duševního zdraví uvádějí, že se v populaci ztrojnásobil počet lidí, kteří vykazují známky deprese, úzkostí a rovněž sebevražedných tendencí.
Jak jim můžeme pomoci?
Celá řada skvělých škol si se současnou situací poradila opravdu dobře. Cíleně mapovaly, v jakém prostředí se děti nachází. Za žáky z nefunkčních či hodně chudých rodin posílaly asistenty nebo jim zařídily individuální konzultace na půdě školy s učitelem, speciálním pedagogem či psychologem. Stát by měl rovněž pomáhat rodinám s handicapovanými dětmi, zajistit jim asistenční a odlehčovací služby. Rodiny v ekonomické nouzi pak včas napojit na dávkovou pomoc.
Z toho, co říkáte, je vidět, že pomoc rodině nemůže zůstat jen na škole. Neměly by se daleko víc zapojovat také sociální služby?
Systém je dlouhodobě roztříštěný. Na národní úrovni chybí koordinační mechanismus pro kvalitní spolupráci resortů školství, sociálních věcí a zdravotnictví. Obrovsky záleží na tom, zda máte štěstí a narodíte se v místě, kde je kvalitní škola − dobře napojená na návazné sociální a zdravotní služby −, nebo o 100 kilometrů dál, kde máte v případě problémů smůlu, neboť tam potřebné služby zatím ani neexistují. Může se jednat třeba o psychologickou pomoc, mediaci v rodičovských konfliktech či sociální bydlení.
Takže zatímco ve vzdělávání má každé dítě zajištěné právo na podporu, ať už má jakýkoli problém, právo na psychosociální pomoc zákonem ošetřené není?
Je to tak. Funkční pomoc v této oblasti je chaotická a leckde v podstatě nedostupná. Ztrácíme spoustu času, kdy mnoha dětem a rodinám můžeme pomoci efektivně a třeba i za minimum prostředků. Klíčové je, aby potřebná pomoc přišla včas. Jenže stát garantuje peníze pro děti v krizi až ve chvíli, kdy je umístí mimo rodinu. Typicky do některého z ústavu, kde za lůžko platí 35 až 80 tisíc korun měsíčně. Kdyby dal stát polovinu těchto peněz mámě, která přišla o práci, chce péči o své děti zvládnout, ale bez vnější pomoci to nejde, tak je to přece pro všechny lepší.
Garanci pomoci pro děti znevýhodněné ve vzdělávání přinesla novela školského zákona v roce 2016. Můžete shrnout, co se od té doby změnilo?
Často je tato novela nepřesně interpretována jako začátek inkluze, ale není to úplně tak. Pouze zrušila nálepkování dětí podle handicapů a garantovala nově právo na zajištění podpory všem dětem, které ji pro svůj vzdělávací úspěch potřebují. A to jak v mateřské, základní a střední škole, tak v družinách i základních uměleckých školách. Nyní už není zásadní, jakou má dítě diagnózu, ale co potřebuje pro to, aby mohlo ve škole dobře fungovat. Od pádu železné opony přibývaly v běžných školách děti s tělesným či smyslovým postižením. Dětem s duševním onemocněním, sociálním znevýhodněním či dětem s obtížemi v oblasti chování se často potřebné podpory nedostávalo. Školy neměly z čeho zaplatit například asistenta pedagoga či pomoc školního psychologa. Mnoho dětí tak vypadávalo z hlavního vzdělávacího proudu do bývalých zvláštních škol, kde bylo méně dětí ve třídě, ale také redukované učivo. Odřezávali jsme tak velké množství dětí od možnosti získat kvalitní vzdělání.
To je teď jiné?
Ano − nově má nárok na podporu každý, kdo ji potřebuje. Třeba romský chlapec z ghetta, se kterým si rodiče doma neprohlíželi knížky nebo se nenaučil správně držet tužku. Oproti ostatním dětem má při nástupu do první třídy velký handicap, který tkví v podmínkách, do nichž se narodil. Potřebuje rok dva intenzivní pomoc asistenta, aby se všechno naučil a dohnal, a dál už ho třeba mít nemusí.
Funguje to?
Zákony jsou nastavené dobře a myslím, že se pomoc dětem stále zlepšuje. V čem je ale potřeba přidat, je metodická podpora učitelů, asistentů pedagoga a školních poradenských pracovníků. Ministerstvo školství by mělo přes svůj Národní pedagogický institut vytvořit pro takovou pomoc v terénu kvalitní podpůrný tým.
Kdybychom zůstali u práce s těmito problémovými dětmi, co se osvědčilo?
Vždy musíme dobře vyhodnotit potřeby daného dítěte a rozumět spouštěčům problémového chování. Dívat se na celkové fungování třídy, atmosféru mezi dětmi, strategie pedagogů. Když pracujeme například s konkrétními školami v ghettech, učitelé často zmiňují, že většina tamních dětí doma zažívá fyzické trestání, v rodinách je vysoká míra partnerského násilí, děti jsou často hladové a plné napětí. Učitelé potřebují umět tyto děti nejprve emočně podpořit a stabilizovat. Naučit je regulovat vlastní emoce stresu a napětí. Pokud děti nemají zajištěné základní životní potřeby a necítí se v bezpečí, nemohou se učit a rozvíjet. Ale paní učitelka, asistent pedagoga či školní psycholog také potřebují podporu a tam často nacházíme mezery.
Co ještě by bylo dobré vylepšit?
Je třeba dále zefektivňovat systém financování škol. Školy v problémových zónách, kde bydlí více rodin se špatnou bytovou i sociální situací, potřebují od státu více peněz. Tuto ideu jednoznačně potvrzuje i zkušenost s covidem, kdy právě školy v sociálně vyloučených lokalitách měly obrovský problém připojit své žáky k výuce.
Existují případy, kdy je začlenění žáka hodně problematické a bylo by lepší, kdyby chodil do specializované školy?
Řeknu vám příklad. Byli jsme se podívat na Islandu v běžné škole. Měli tam jednoho chlapce, jehož rodiče ho těžce týrali. Nezvládal kontakt s ostatními dětmi, každý sebemenší hluk ho dostával do paniky, úzkosti a následně agrese. Paní ředitelka nám řekla, že nechtějí nikomu zavřít dveře do jejich školy, nicméně ví, že tento chlapec potřebuje jinak zorganizovat výuku.
Jak to vyřešili?
Učil se zpočátku s psycholožkou a také s asistentkou, která měla intenzivní podporu třídní učitelky. Učení probíhalo v klidné útulné místnosti, kde se cítil bezpečně. Časem se tak zvyšovala jeho kapacita a odolnost a postupně se na kratší časové úseky zapojoval do dění ve své třídě. Dnes je už ve třetí třídě, zvládá stejný režim jako ostatní, jen jednou týdně má konzultaci s terapeutkou. Toto je, věřím, východisko, snažit se společně v týmu odborníků najít takové podmínky, aby vše fungovalo nejen pro konkrétní znevýhodněné dítě, ale i pro ostatní žáky ve třídě. Kdyby tento chlapec nedostal šanci chodit do školy stejně jako ostatní děti z komunity a zažít tam bezpečí a podporu, jen by si potvrdil svou negativní zkušenost se světem. Těžko říct, jaký by byl jeho další osud.
Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments