Hospodářské noviny: Jak se české školy vyrovnávají s inkluzí

14. 11. 2016
EDUin
3288127605_db91ec1426_z

Publikujeme reportáž Hany Čápové, která vyšla 13.11. v Hospodářských novinách pod názvem Dvě stě malých průzkumníků: Jak se české školy vyrovnávají s inkluzí (ZDE). Hana Čápová se v textu věnuje osudům několika konkrétních dětí a vlivům „inkluzivní vyhlášky“ na rozhodování rodičů při výběru školy.

Už třetí měsíc žijí Češi s novinkou, o které kritici tvrdili, že rozvrátí české školství. „Inkluze je neštěstí,“ odstartoval tažení proti novele školského zákona na začátku letošního roku prezident Miloš Zeman. Vzápětí rozjel kampaň deník Blesk, který věnoval inkluzi přes šedesát článků. Oslovení rodiče se v nich děsili, že jejich méně nadané dítě vyženou úřady ze speciální školy a na běžné se bude trápit. Jiní rodiče se děsili, že inkluzí „utrpí úroveň vzdělávání“ a doplatí na to jejich nadanější děti. Také ODS do krajů před volbami vyrážela s heslem: „Chaotická inkluze ohrožuje i vaše děti.“

Ministryně Kateřina Valachová (ČSSD) a ostatní zastánci novely byli slyšet o poznání méně. Neříkali tak chytlavé věci. Připomínali například fakt, že společné vzdělávání různě nadaných a různě motivovaných dětí je v řadě vyspělých zemí běžné.

Úroveň vzdělání se jeho vinou nepropadá, naopak děti s handicapem jdou s ostatními rychleji dopředu a zvyšuje se všeobecná míra tolerance. A dodávali, že u nás tenhle trend stejně už dávno – byť velmi pomalu a bez dostatečné podpory – běží.

Novela tedy nepřináší žádnou revoluci, říká jen, že děti, které ve škole potřebují podporu, na ni mají dostat peníze. Ruší dosavadní praxi, kdy praktické školy (pro děti s lehkým mentálním postižením) a další speciální školy (pro děti s vadami zraku, sluchu a jinými vážnými poruchami) dostávaly na žáka podstatně víc peněz než školy běžné. Peníze a obecná podpora by měly zvýšit ochotu „normálních“ škol přijímat děti, s nimiž se obtížněji pracuje.

Novela platí od začátku školního roku a zatím ji využily odhadem dvě stovky českých dětí. Číslo samo o sobě nic moc neznamená. Důležité je pátrat, jestli a jak se v nových mantinelech bude měnit české školství. A zdá se, že něco se opravdu děje.

Šťastná Terezka

Drobná dívenka v plandající růžové mikině pozorně sleduje učitelku. Na rozdíl od ostatních dětí, které si v lavici sem tam něco šeptají, Tereza ani nedutá. Jsme ve 2. A na pražské Základní škole U Vršovického nádraží a Terezka je jedno ze sedmnácti dětí, jež letos v září přešly v Praze z praktické školy na školu běžnou.

Je třeba hned přiznat, že inkluzivní novela v rozhodování její matky nehrála žádnou roli. Terezka předtím chodila do nedaleké školy v Boleslavově ulici, nejdřív do běžné třídy, hned jako prvňáček ale propadla, tak ji přeřadili do třídy pro děti s mentálním postižením, kterou na téhle škole také mají. Jenže Terezka se ve zvláštní třídě trápila.

„Neměla tam vrstevníky, všechny děti byly starší,“ vypočítává matka. „Učitelka nebrala žádné ohledy, spěchala na ni, křičela a ona chodila domů s pláčem.“ Zoufalá matka se šla poradit s psycholožkou, ta ji ujistila, že dcera, i když má problémy s krátkodobou pamětí, špatně čte a plave v pravopise, není mentálně zaostalá, a doporučila běžnou školu.

Matka si změnu nemůže vynachválit. „Paní učitelka nespěchá, nekřičí, a i když něco jde pomalu, dodává dceři sebedůvěru a energii,“ říká. „Holka se do školy těší, dokonce má chuť se doma učit a dělat domácí úkoly.“

O tom, že začala platit nějaká inkluzivní novela, Terezčina matka sice ví, nepřipadá jí to ale důležité. Chtěla, aby dcera byla spokojená, a jinou školu by pro ni hledala tak jako tak. Žádná analýza není k dispozici, zdá se však, že právě tenhle důvod vede rodiče ke změně školy nejčastěji. A jisté je, že inkluzivní novela žádný masový pohyb nezpůsobila.

Ministerstvo před jejím spuštěním odhadovalo, že speciální školy opustí zhruba dvě stovky dětí a čísla ze školních výkazů mu víceméně dávají za pravdu.

Zůstaňme jen u dětí s lehkým mentálním postižením, jejichž invaze se kritici inkluzivní novely děsili nejvíc. Třeba v Praze praktické školy opustilo zmíněných sedmnáct dětí, ve Středočeském kraji dvacet jedna, v Karlovarském kraji pouhých osm.

Jde přitom o dlouhodobý trend. Zlom nastal v roce 2007, kdy osmnáct mladých Romů z Ostravy uspělo u Evropského soudu pro lidská práva. Žalovali Česko kvůli tomu, že je automatickým zařazením do zvláštní školy diskriminovalo. Soudci vzali v úvahu, že dvě třetiny dětí ve zvláštních školách jsou Romové, a konstatovali, že nevidí prospěch v tom, že se učí podle omezených osnov, protože to v důsledku zhoršuje sociální a kulturní mezery mezi nimi a bílou většinou.

Hned od roku 2008 začal počet dětí v praktických školách klesat: zatímco tehdy se v běžných školách učila pouze tři procenta dětí s lehkým mentálním postižením, loni už to bylo zhruba dvanáct procent z nich. Přesto jich ve speciálních školách nebo třídách zůstává nějakých jedenáct tisíc.

Inkluzivní novela se ale týká daleko širší skupiny než jen dětí s mentálním postižením, potřebnou podporu by na běžných školách měly dostat i děti s nějakým tělesným či smyslovým handicapem, autistickými poruchami, poruchami učení či chování. Speciální vzdělávací potřeby má skoro desetina – necelých osmdesát tisíc z celkem osmi set padesáti tisíc – všech školáků. A v běžných školách jich přibývá, zatímco před osmi lety se tu učila necelá polovina z nich, loni už skoro dvě třetiny.

Kdo by si myslel, že škola U Vršovického nádraží, kterou si tolik pochvaluje Terezčina matka, je hvězdou mezi pražskými základními školami, je na velkém omylu. Je tomu právě naopak. Před pár lety byla zralá na zavření, kapacitu neměla naplněnou ani z poloviny. Tehdejší ředitel zabojoval tím, že otevřel přípravné třídy pro děti s problémy, a následující silnější populační ročníky pak školu zachránily. Dnes sem chodí asi tři sta dětí, pochopení pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami už škole zůstalo.

„Tahle škola je velmi proinkluzivní,“ pochvaluje si nový ředitel Miroslav Hřebecký. Je tu od září a pro školskou veřejnost jde o známou „firmu“: kdysi vedl prestižní soukromé gymnázium na pražském Jižním Městě, pak dělal několik let pro společnost EDUin, která se věnuje popularizaci školských témat. Zastesklo se mu prý ale po dětech. Zkušeným okem vidí, že má co vylepšovat.

„Na můj vkus je to tady až moc tradiční,“ říká. „Především kázeň toho typu, že v hodině musí být slyšet, i když upadne špendlík. Jsem zvyklý na jiné poměry a metody práce.“ Zároveň ho mile překvapily dobré vztahy mezi učiteli navzájem a učiteli a žáky. A také fakt, jak rozdílné děti ve škole jsou – víc než desetina z nich jsou cizinci jedenácti různých národností, hoch s Aspergerovým syndromem, dítě, které, zřejmě následkem nějakého traumatu, přestalo mluvit, děti s různě závažnými poruchami učení. Osm z nich má individuální vzdělávací plán. Terezka k nim nepatří, podle zdejší dlouholeté zástupkyně ředitele Bohumily Boháčové v jejím případě stačí jen trpělivost a laskavost.

Šťastná Sabina

„Když mi dali ten papír, tak jsem slavila,“ říká matka osmileté Sabiny. Příběh její dcery je jako vejce vejci podobný tomu Terezčinu, jen má opačnou trajektorii: Sabina letos přestoupila z běžné školy do praktické. A papír, kvůli kterému matka slavila, říkal v podstatě to, že je dost hloupá na to, aby sem mohla. Zatímco totiž dítě s lehkým mentálním postižením do běžné školy může (záleží na rozhodnutí rodičů), na opačné cestě je závora. Zvedne ji jen potvrzení, že dítě má mentální postižení.

Romská matka měla pro oslavu důvody. Sabina chodila do běžné školy v Jablonci nad Nisou dva roky a trápila se tu čím dál víc. „Holky se jí ani nedotkly, a když náhodou, běžely si honem umýt ruce,“ popisuje ponížení dcery. „Děti na ni pokřikovaly, aby si koupila bílou barvu.“

Matka se situaci snažila řešit s učitelkou, cítila však, že ji moc nechápe. „Říkala mi, se Sabinkou není problém, je pěkná, čistá, učení jí celkem jde,“ vzpomíná. „Odpovídala jsem jí, já vím, ale problém je s ostatními dětmi.“ Párkrát se s bílými rodiči pohádala, a hned od pololetí první třídy se začala snažit o to, aby Sabina mohla přejít do praktické školy.

Vyšetření ale skončilo závěrem, že Sabina mentální postižení nemá. Jenže dítě bylo ze školy ve stále větším stresu. „Ráno zvracela, kolikrát jsme se musely vrátit od školy domů,“ vypráví matka. Zameškané hodiny, odpor ke škole a tím pádem i k učení udělaly své. Z další návštěvy pedagogicko-psychologické poradny v Jablonci nad Nisou Sabina odešla s potvrzením, že lehce mentálně postižená je. Teď je podle matky šťastná, do školy se těší, má tam kamarády a navíc toho najednou umí víc, než když chodila do školy běžné.

Podle ředitelky pedagogicko-psychologické poradny v Jablonci nad Nisou Ivany Ullmannové má samozřejmě také psychika na výsledek testu vliv. Testy totiž dítě srovnávají s jeho vrstevníky, a ti mu mohou postupně utéct, ať už proto, že dítě narazí na přirozený strop svých schopností, nebo proto, že je nepřátelská škola přestane bavit.

Inkluzivní novelu Ullmannová vítá, jako člověk s pětadvacetiletou praxí nicméně zdůrazňuje, že záleží na škole a učitelích, jak se výzvy chopí. Hrozí podle ní, že někde dětem, tak jako Sabině, učení zprotiví, nebo ještě hůř, nechají pomalé dítě „malovat si někde v zadní lavici, aby nerušilo“ a pak vyjde ze školy téměř negramotné. Jak je možné, že takové školy existují, je jiný příběh. Pro tentokrát se soustřeďme na to, jak může novela pomoci školám, které se chtějí posunout dopředu.

Zlobivé nechceme

Poradnám sice novela přidělala práci, Ivana Ullmannová na ní ale hledá především to pozitivní. Doporučení školám, jak pracovat s dětmi s nějakým problémem, je nyní podrobnější a formalizovanější. Poradny mají elektronický formulář od Národního ústavu pro vzdělávání, a když do něj zadají diagnózu, rovnou se jim otevře nabídka, na jakou podporu má dítě se speciálními vzdělávacími potřebami nárok podle ministerské vyhlášky.

Může jít o úlevy v tom, s čím má problém, změny přístupu, učitel by měl tomu, co dítěti nejde, věnovat víc času a ujišťovat se, že látku chápe – tedy o věci, které dobrý učitel dělá i bez doporučení –, stejně jako o speciální pomůcky či přítomnost asistenta.

Také pro školy se řada věcí změnila. Třeba děti s lehkým mentálním postižením se až do loňska vzdělávaly podle zvláštního programu. Nově se učí jako všechny ostatní podle vzdělávacího programu pro základní školu, stačí ale, když splní červeně zvýrazněné minimální výstupy. V praxi to znamená, že na rozdíl od vzdělávání podle programu pro děti s mentálním postižením už nebudou mít například tolik hodin pracovního vyučování či tělocviku, zato by měly obsáhnout aspoň základy cizího jazyka, zeměpisu, fyziky či chemie.

Pro praktické školy to bude obtížnější, zatímco dosud tu všechny děti jely podle jednoho programu, nově musí každému zpracovat individuální plán. Pro běžné školy to bude naopak snazší, individuální plán jim dává volnou ruku, zatímco zvlášť ty menší dosavadní plán pro děti s lehkým mentálním postižením pouze stěží plnily, neměly třeba, kam poslat dítě na pracovní vyučování.

Právě důraz na individuální přístup je zásadním přínosem novely. Systém vede školy k tomu, aby dělaly, co mají – soustředily se na jedinečné nastavení každého dítěte. Tenhle pohled se v důsledku vyplatí všem, nejen žákům, kteří mají podle vyhlášky nárok na zvláštní podporu. A stejně důležité je slovo „nárok“.

Dosud to totiž chodilo tak, že to, jestli škola dostane peníze například na asistenta, záleželo na vstřícnosti kraje, obce a schopnosti ředitele prosadit si svou. Stávalo se, že škola na vstřícnost k dětem doplácela, když na asistenta nesehnala peníze, musel je ředitel sebrat učitelům z platu. Teď má na peníze pro asistenty a na další podpůrná opatření, jak je popisuje ministerská vyhláška, jednoduše nárok. Zda na to bude ministerstvo mít v rozpočtu dlouhodobě dost peněz, se však teprve ukáže.

Jedno už ale jasné je. K dětem se speciálními potřebami jsou vstřícnější školy, které bojují o každého žáka, jako třeba zmiňovaná pražská škola. Na Jablonecku má podle ředitelky poradny Ullmannové takovou pověst zase škola v Josefově Dole. Také tahle škola byla na zavření, až nový ředitel David Mánek dokázal před třemi lety zvýšit počet dětí, a to mimo jiné právě proto, že bral ty, které jinde nechtěli.

Zároveň se rýsují hranice, za něž ani nejvstřícnější škola nechce či neumí jít. Tím kamenem úrazu jsou děti s vážnějšími poruchami chování. „Nedávno přišel k učiteli na matiku se slovy: ‚Já vám jednu praštím,‘“ vypráví ředitel Mánek o dvanáctiletém Lukášovi, se kterým si škola neví rady.

Proč se tak Lukáš chová, vlastně chápe. Jeho otec je agresivní despota. S rodinou sice nežije, ale matka tři syny nezvládá a Lukáš „zdivočel“ zhruba ve chvíli, kdy jeho vzor, dvacetiletého bratra, vyhodila z domu. Pro školu je to těžké sousto. Ředitel zdůrazňuje, že on s autoritou tváří v tvář problematickému žákovi nemá problém, ostatní učitelé však ano. Nedávno proto skoro měsíc seděl sám ve sborovně, aby prý „neovlivňoval“ další děti. Co bude dál, ředitel zatím neví. Ze všeho nejspíš ale hrozí, že Lukáš skončí v nějakém ústavu.

Pražské děti jsou na tom o něco lépe, na rozdíl od Jablonecka tady existuje základní škola pro děti s poruchami chování. Právě do ní nedávno odeslala jednoho žáka i tak proinkluzivní škola, jako je ta U Vršovického nádraží, navíc vedená ředitelem, který pro společné vzdělávání vždy horoval.

„Rozhodl se, že se učit nebude, někdy vylezl na skříň, jindy na mříže v tělocvičně. Dospělým tykal, utrhoval se na ně, že mu nic nakazovat nebudou,“ říká Hřebecký. „Řekl jsem si, že tohle prostě nezvládneme, že tady jsou hranice inkluze.“

Jeho zástupkyně Boháčová je smířlivější. „S dětmi, které mají poruchy chování, to zatím neumíme,“ říká. „Nevíme, co s nimi, jak s nimi pracovat. Časem se to snad naučíme, ale potřebovali bychom, aby nám v tom někdo pomohl.“ Společně s odborníky se škole podařilo přesvědčit matku, aby dítěti poskytla péči na specializované škole. Problém sice škola přehodila na jiný subjekt, ale způsob, jakým o tom uvažuje, je nadějný – vychází z toho, že cílem je společné vzdělávání, a když se to nepovede, je něco špatně. Zdá se, že inkluzivní novela by mohla posunout uvažování českých škol právě tímto směrem.

Yetti českého školství

„Ne jedna, ale hned devět školských asociací hodnotí dva měsíce od startu školního roku inkluzivní vzdělávání jako malér,“ vrátil se minulý týden deník Blesk ke kampani, kterou rozjel půl roku před schválením inkluzivní novely školského zákona. Strašil, že děti s lehkým mentálním postižením budou v běžných školách šikanovat, nenaučí se tolik, co ve školách praktických, a nadanější vrstevníky budou zdržovat. Teď si bulvární deník pochvaluje, že mu odborníci ve společném prohlášení dali za pravdu.

Jenže malér je spíš zmíněné společné prohlášení. Minimálně dva z jeho údajných signatářů – Asociace ředitelů základních škol a Asociace pedagogů základního školství – se od něj totiž distancují. Jejich zástupci prý podepsali jen prezenční arch na akci, kterou pořádala Asociace speciálních pedagogů, a teď se cítí podvedeni.

„Podpis pod společným prohlášením nenecháme,“ říká viceprezident Asociace ředitelů základních škol Pravoslav Němeček. Rozhodně se nechce přidat k protiinkluzivní kampani.

O tom, že společné prohlášení má za cíl právě bojovat proti společnému vzdělávání, není pochyb. Jedním z jeho iniciátorů je předseda Asociace speciálních pedagogů Martin Odehnal, někdejší šéf odboru speciálního školství na ministerstvu.

Právě on se kdysi pustil do ombudsmana Pavla Varvařovského, který zjistil, že třetina dětí v praktických školách jsou Romové, a chtěl, aby poslanci segregaci zakázali. Odehnal tvrdil, že romské děti do praktických škol patří, i když nemají snížený intelekt, protože jim rodina neumí dát takovou podporu, aby zvládli běžnou školu.

V kampani Blesku byl Odehnal hojně citovaný odborník, tvrdil třeba, že „bezproblémově inkludovaný žák s lehkým mentálním postižením na druhém stupni je jakýsi yetti českého školství – všichni o něm mluví, ale nikdy ho nikdo neviděl“.

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články