Hospodářské noviny: Prostor vyprávět dětem moderní dějiny poutavě tu je, stačí chtít, shodli se učitelé dějepisu

ilustrační foto (c) KL

Publikujeme text Jana Wirnitzera, který přináší zkušenosti ze setkání učitelů historie v rámci dvoudenní Letní školy v DOXu. Pedagogové mezi sebou sdíleli inovativní přistupy a metody při výuce historie, které dávají naději, že se do budoucna může podařit změnit vztah i obeznámenost žáků a studentů  s moderními dějinami. Ty jsou totiž podle nedávného průzkumu společnosti Post Bellum velmi tristní. Text vyšel 6.9. v Hospodářských novinách.

Při diskusích, co mladí Češi znají z historie vlastní země a jak se učí dějepis, často zaznívá, že znalosti jsou špatné. Opakují se výtky o výuce začínající pravěkem a absenci moderních dějin. Průzkum pro společnost Post Bellum nedávno ukázal, že povědomí o událostech z „osmičkových“ roků moderních dějin příslušníci nejmladší generace často nemají.

Setkání zhruba šesti desítek učitelů z celé země v Praze na konci srpna ale nabídlo nadějnější pohled. Ukázalo, že historii lze učit poutavě a opustit postupy, které pedagogicky nefungují.

„Mnozí z učitelů říkali opak toho, co tvrdí řada lidí, kteří dnes děti na školách nemají. Vyprávěli, jak nedávno měli přednášku o číhošťském faráři Josefu Toufarovi nebo že probírali proces s Miladou Horákovou,“ líčí publicistka Judita Matyášová, jedna z účastnic dvoudenního projektu Letní škola, akreditovaného ministerstvem školství. Absolvovali ho hlavně dějepisáři, několik studentů i pracovníků muzeí a nevládních organizací.

Jak tvrzení, že „učit poutavě jde“, obstojí vedle faktu, že tolik žáků tápe v datech? „Médii prezentovaná neznalost školáků v anketách souvisí i s tím, že se mění způsoby komunikace o minulosti a média, která ji zprostředkují,“ zamýšlí se Kamil Činátl z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který spolu s centrem Dox akci pořádal. Letní škola se proto zaměřila na vliv moderních technologií a nových žánrů popkultury, například i počítačových her.

Podle Činátla se ukazuje, že žáci o historii uvažují jinak než faktografickou formou. „Kladou důraz na sílu prožitku, autenticitu a různorodost osobních svědectví.“

Zrady zvon versus pestrost pohledů

Učitelé mají k dispozici více pohledů na historické události než za komunismu. „Pokud jde o filmy či dokumenty například o mnichovské krizi, nabízejí Vávrovy Dny zrady z roku 1972 jen jeden pohled, ten tradiční halasovský, o rozhoupaném a zvonícím ‚zrady zvonu‘,“ říká s odkazem na báseň z roku 1938 Jaroslav Pinkas z ÚSTR.

Jiný pohled zastupuje například televizní cyklus České století. „Díl Den po Mnichovu ukazuje krizi v jiných souvislostech, nemluví se tam tolik o zradě Západu, ale o českých chybách a selháních. Nabízí srovnání přímočarého, vojáckého Emanuela Moravce s politicky přemýšlejícím Edvardem Benešem. Není to karikované, nekádruje to,“ popisuje Pinkas.

I snímek Masaryk z roku 2016 ale zdůrazňuje aspekt opuštění Československa vládami Francie a Británie, dokonce ještě vyostřeněji než Dny zrady z normalizačních 70. let. Barvitost pohledů podle Pinkase může učitelům pomoci k tomu, aby žáky učili vnímat dějiny analyticky, a ne tak emocionálně.

Jak a podle čeho vyprávět a učit

Lenka Řezáčová učí dějepis středoškoláky v Krnově patnáctým rokem a pamatuje dobu pevně daných osnov. Už několik let spolupracuje s ÚSTR a zkoumá, jak učit poutavěji. „Když jsem učila ‚frontální‘ metodou, podle učebnice, žáky to těžce nebavilo,“ potvrzuje.

Nyní používá nové metody, pracuje s komiksem či s historickou fotografií. Nad ní studenti zapřemýšlejí, koho zobrazuje a jak asi mohl žít. „Srovnání míst z různých dob je baví hodně. Docela se hlásí i na volitelný historický seminář. Právě tam využívám náměty Letní školy, třeba genderovou perspektivu v dějinách,“ řekla HN Řezáčová.

Na krnovské škole se dějepis učí právě s důrazem na 20. století. Učitelé mohou právě tímto obdobím dějin začít v prvním ročníku a teprve po probrání látky se vrátit k vybraným otázkám z dávnějších dob. Krátce řečeno, je to více Milady Horákové a méně pralidí.

Učitelé v Praze také řešili proměny způsobu vyprávění národních dějin v čase a roli způsobu vyprávění při výuce. „Došli například k závěru, že v textech Františka Palackého hraje důležitou roli výrazný negativní obraz ‚toho druhého‘, v jeho případě němectví, stavěného proti postavě onoho kolektivního ‚my‘, proti češství a našim dějinám. A že takové konstruování národních dějin a budování obrazu protivníka v dnešní době není produktivní,“ říká didaktik Činátl.

Palacký podle něj soudí, že dějiny jsou zrcadlo a ukazují čtenáři, kým má být − třeba když českému katolíkovi v 19. století říkají, že jeho předkové byli husité a evangelíci. Učitelé hodnotili záporně jak toto „zrcadlo“, tak i pozdější metafory nacistů či komunistů například o světle vrhaném na minulost.

„Moderní historiografie užívá metaforu, že dějiny jsou stavba, kterou budují historici. Tím se žákům přibližuje, jak historické vědění vzniká, že se na tom lze podílet a zkoumat pomyslné ‚konstrukční prvky‘ té stavby,“ vysvětluje Činátl.

Učitelé prostor mají. Možná až moc

Od nahrazení osnov rámcovými vzdělávacími programy před dvanácti lety mají školy velkou volnost v tom, na co při výuce dají důraz. Znamená to ale také to, že pokud na některé škole mají rádi například husitství a do probírání moderních dějin se moc nehrnou, nikdo je k tomu netlačí.

V některých školách v pohraničí zůstává citlivá otázka odsunu německého obyvatelstva po konci druhé světové války − a tak se moc neotvírá. Tam, kde se učitelé pustí do nástupu komunismu, včetně zločinů konce 40. a začátku 50. let, zase musí ředitelé škol počítat s tím, že se na ně s kritikou obrátí komunističtí politici, kteří sedí v zastupitelstvech a radách obcí a krajů, které jsou zřizovateli škol.

Odlišné znalosti žáků na každý pád vedou k úvaze, zda rámcové vzdělávací programy nedávají volnost přílišnou. Diskuse o tom nejsou českou specialitou. Podle publicistky Matyášové, která zná dánské prostředí, se vláda v Kodani zabývá už několik let myšlenkou reformy vzdělávání a návratu k nějaké formě jasněji předepsaných osnov. Loni se obdobnou myšlenkou začalo zaobírat rovněž české ministerstvo školství.

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na