iHned.cz: Problémy vysokých škol se prohlubují, říká Daniel Münich

Vysoké školy v Česku trpí nedostatkem peněz, obrovským podílem neúspěšných studentů, nerovným přístupem ke vzdělání a řadou dalších problémů, které se navíc v posledních letech prohlubují. Přečtěte si rozhovor Petra Kaina s Danielem Münichem z CERGE-EI, který se podílí na vedení think-tanku IDEA a byl členem Národní ekonomické rady vlády. Rozhovor vyšel 6. 2. v Týdeníku Ekonom. 

Jak na tom české vysoké školství v současnosti vlastně je?

Hodnotit to můžeme jednak z pohledu vědeckých výsledků vysokých škol, jednak z pohledu kvality poskytovaného vzdělávání. To první se měří podstatně snadněji a víme o tom docela dost. V některých oborech patříme bezpochyby ke světové špičce, třeba v analytické chemii. Hodnotím-li ale české vysoké školství jako celek, tak to z hlediska vědeckých výstupů není žádná sláva. Záleží samozřejmě na tom, s kým se poměřujeme. Když to jsou země „staré evropské patnáctky“, pak jsme kdesi na chvostu. Když se ale srovnáváme se zeměmi visegrádské čtyřky, tak se ukazuje, že na tom jsme docela dobře. Ty tři zbývající postkomunistické země mají totiž s vysokými školami úplně stejné problémy jako my.

A jak jsme na tom, pokud jde o úroveň vzdělávání?

To jde velmi těžko říct, protože je to problematika takřka nezmapovaná. Určitě platí, že při hodnocení českých vysokých škol můžeme těžko paušalizovat. Existují tu samozřejmě ostrůvky pozitivních deviací, přežívá se jim ale těžko.

Co je tedy největším problémem českého vysokého školství?

V podstatě bych vám mohl přečíst to, co jsme před deseti lety napsali do Bílé knihy terciárního vzdělávání, která měla říct, jakým směrem by se mělo české vysoké školství ubírat. Mezi největší bolesti patří mimo jiné výrazné podfinancování škol, nízký podíl populace s vysokoškolským vzděláním, vysoká míra neukončování studia, nízká ekonomická zainteresovanost škol na kvalitě vzdělání a také velké nerovnosti v šancích na dosažení vysokoškolského vzdělání. Opomíjené je rovněž celoživotní vzdělávání. Když pracujete v nějakém technickém oboru, v němž se znalosti pohybují rychle kupředu, potřebujete čas od času doplnit své vzdělání. Hodilo by se vám třeba absolvovat na vysoké škole nějaký kurz. Jenže to u nás nejde, školy tuhle možnost neposkytují, nejsou k tomu ani motivovány, dostanou od státu zaplaceno jen za studenta, který se věnuje standardnímu studiu. Těch potíží je opravdu hodně. A co je smutné, za těch deset let se většina problémů ještě prohloubila.

Vysoký podíl studentů, kteří studium nikdy nedokončí, je alarmující. U bakalářského studia jde zhruba o polovinu započatých studií. Jak je to možné?

Způsobuje to řada systémových věcí. Některé školy například nedostatečně obsahově restrukturalizovaly bakalářské a magisterské studium. Jinak řečeno, bakalářské studium vnímají pouze jako přípravu na magisterské studium. A tak už v prvních letech nasazují velmi náročné zkoušky, kterými mnozí neprojdou. Doposud se také nepodařilo vytvořit všeobecný informační systém o vysokých školách. Tak, aby se každý, kdo chce studovat třeba profesní bakalářské studium v oboru ekonomie, mohl podívat, kde se to vyučuje, jaká je úspěšnost absolventů, kdo tam učí, kolik tam studuje zahraničních studentů a tak dále. Stát nákladně tahle data sbírá už dvacet let, nikdo je ale nevyužívá. Výsledkem je, že se studenti při výběru školy nerozhodují na základě relevantních informací, a tudíž se rozhodují špatně. Často pak ze škol odcházejí.

Proč stát tyto dlouhá léta pracně sbírané informace nevyužívá?

Zčásti hraje roli nepochopení jejich významu, zčásti jde o strach, že se něco nemilého ukáže. A ono se samozřejmě ukáže. Když jsme mluvili o té katastrofické míře neukončenosti studia, tak na to se přišlo jen díky soukromé iniciativě několika lidí, kteří si ta data vytáhli. Jinak by se tomu nikdo nevěnoval. No a pak je samozřejmě na vině nefungování našeho státu. Už deset let se mluví o potřebě něco takového vytvořit, a neděje se nic. Takový informační systém by přitom mohl vzniknout klidně za měsíc.

Zmínil jste, že se nepovedlo restrukturalizovat obsah bakalářského studia, co tím máte na mysli?

Chybí nám profesně zaměřené bakalářské studium. Řada bakalářských programů je koncipována jen jako přípravka na magisterské studium, nefunguje tam třeba spojení s praxí. Absolventi takového bakalářského studia jsou pak na trhu práce neuplatnitelní. Když si firmy stěžují, že k nim chodí lidé z vysokých škol zcela nepřipravení na praxi, mají pravdu. Důvod je ve špatné koncepci studijních programů. To vede zároveň k tomu, že se všichni absolventi bakalářského studia snaží dál pokračovat na magistra. Jakou také mají jinou možnost, když jsou v praxi nepoužitelní?

Dalším problémem jsou nerovné podmínky v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Jinak řečeno, rodinné zázemí zásadně předurčuje úroveň vzdělání dětí. Je to v Česku opravdu tak zlé?

Je. A není to výmysl akademiků, všechna čísla to jasně ukazují. Tenhle problém vzniká už v předškolním vzdělávání a na základních školách. Česko je v tomhle ohledu extrémem v celém vyspělém světě. Děti jsou už od útlého věku selektovány do škol, kde jsou jen vrstevníci podobného sociálně-ekonomického zázemí. Je to, jako kdybychom je hned při vstupu do vzdělávacího systému rozdělili do několika tunelů. Některé z nich nevedou nijak daleko, skončí už po základní škole. Jiné, kterými jdou děti sociálně-ekonomicky silných rodičů, je zase dovedou až na vysoké školy. Přičemž když na to tyhle děti bohatších rodičů nemají mozek, tak si tu vysokou udělají na soukromých školách za peníze. K tomuhle nerovnému přístupu ke vzdělání přispívá, že jsme u nás stále nevyřešili problém finanční podpory studia na vysoké škole. Sociální stipendia, která vysoké školy poskytují, jsou zanedbatelná. Mnohé děti ze sociálně-ekonomicky slabšího prostředí proto už na střední škole ani neuvažují o podání přihlášky na vysokou. Přicházíme tak o velké množství talentů.

Mají na tomto stavu svůj podíl i přijímací zkoušky na vysoké školy, které stále zohledňují hlavně faktické znalosti na úkor obecných studijních předpokladů? Protože tím se samozřejmě zvýhodňují děti ze sociálně-ekonomicky silnějším rodinným zázemím.

Je pravda, že vysoké školy v přijímacím řízení hodně testují uchazeče ze znalosti věcí, které by se teprve během vysokoškolského studia měli naučit. Mnohdy platí, že již výběr střední školy předurčuje, na jakou vysokou dítě půjde. Což je špatně, protože v nějakých patnácti letech člověk ještě nemá ucelenou představu, co by chtěl dělat. A mnohdy si tak vlastně uzavírá všechny ostatní možnosti. Je to špatně i kvůli tomu, že v dnešním propojeném světě všechno souvisí se vším. Znalosti jednotlivých oborů se překrývají a od středních škol bychom proto měli chtít spíše to, aby své absolventy vybavily co nejširším spektrem znalostí. Ne aby se už na nich děti specializovaly.

Jak velkým nešvarem českých vysokých škol je takzvaný inbreeding, tedy skutečnost, že akademické instituce zaměstnávají především vlastní absolventy?

Důležité je říct, že se o inbreedingu nikdo moc nebaví, drží se to celé pod pokličkou, byť data k téhle problematice opět existují. Já vám k tomu proto nemohu nic přesného říct, určitě se to bude lišit obor od oboru, škola od školy. Přesto si troufám tvrdit, že v porovnání s kvalitními evropskými kontinentálními univerzitami bude míra inbreedingu na našich vysokých školách dost vysoká. A platí to i pro ty nejlepší české univerzity.

Co je příčinou a jaké to má dopady?

Může za to asi extrémně uzavřený systém řízení českých vysokých škol. Současní akademici chtějí mít mezi sebou lidi, kteří je nebudou rušit, budou s nimi držet basu. Samozřejmě to souvisí i s penězi, najmout zahraniční vyučující není levné, asi by muselo dojít k propuštění jiného vyučujícího a to vedoucí pracovníci na vysokých školách nedělají rádi. Vždyť právě členové akademické obce je volí do jejich funkcí, nebudou je přece propouštět. Následky inbreedingu jsou zřejmé. Školy se ochuzují o nové vhledy, o nové kontakty, místo aby na nich poznání kvasilo, učí se tam pořád to samé pořád stejným způsobem.

Cítíte vůli ze strany státu nebo univerzit něco s tím udělat?

Popravdě moc ne. Stát od vysokých škol dává poslední léta ruce pryč. A vysoké školy se vzhledem ke své rozmanitosti a různým zájmům jen těžko na něčem shodnou.

Mluvil jste o nedostatku peněz v českém vysokém školství. Jak by se jeho financování mělo změnit, aby bylo efektivnější?

Aby se mohlo zlepšit financování, musíme mít nejdřív lepší informace o kvalitě vědeckých výstupů a kvalitě vzdělávání na vysokých školách. Jak už jsem říkal, o vědě informací máme dost, ale neumíme je využít. Rada vlády pro výzkum, vývoj a inovace, Rada vysokých škol, rektoři vysokých škol, ti všichni se topí v nekonečných debatách ohledně toho, co je ukazatelem kvality a jak na jeho základě rozdělovat peníze. Ty diskuse podle mě často jdou nesmyslným směrem. Měli jsme známý kafemlejnek, který přes některá pozitiva vedl k účelovému chování a neinformoval v podstatě o ničem. Po jeho zrušení ale nemáme nic.

Připomeňte jen, co vlastně onen kafemlejnek byl a proč byl špatným způsobem hodnocení vědeckých výstupů.

Na základě zklamání z veškerých předchozích způsobů hodnocení vědy se přišlo s ideou, že se tak bude dít pomocí počítače. Tedy na základě propočtů, v nichž hrálo důležitou roli množství publikací. Výsledkem bylo účelové chování, kdy podstatná byla kvantita, nikoli kvalita. Navíc kafemlejnek vůbec nedokázal informovat, které obory jsou na tom zle a které dobře. Před pár lety byl sice zrušen, jenže hodnocení, které by ho nahradilo, je stále v plenkách. A tak se vlastně peníze pořád rozdělují podobně jako za časů kafemlejnku.

Proč vlády v Česku věnují školství tak malou pozornost, když je známo, že jeho kvalita má velký vliv na ekonomický rozvoj země?

Zrovna před pár dny jsem prezentoval výsledky naší studie o vazbě mezi kvalitou vzdělávání a dlouhodobým růstem HDP. Ty potenciální výnosy kvalitního vzdělávacího systému jsou obrovské. Nevýhoda ale je, že u ekonomiky se pozitivní efekty začnou projevovat až za třicet let, přičemž výrazný dopad to má teprve za padesát až osmdesát let. A tak daleko do budoucnosti bohužel česká většinová společnost nehledí a politickou reprezentaci netlačí k odpovědnému chování. V tomto ohledu vždy zdůrazňuji, že politici těžko začnou dělat něco sami od sebe. Musí tu být nejprve dostatečně silná společenská poptávka po lepším školství. Teprve potom můžeme čekat, že se toho politici chopí.

V Česku se často ozývají hlasy, že společenské vědy jsou k ničemu a měli bychom sázet především na vědy technické. Co si o tom myslíte?

Tahle tvrzení vycházejí zčásti z toho, že české společenské vědy na tom opravdu nejsou moc dobře. Jejich kvalita je v průměru velice nízká, a tím pádem je nízký i jejich přínos. To ale přece neznamená, že nejsou společensky a ekonomicky významné. Samozřejmě že jsou. My ale jejich potenciál nedokážeme vytěžit. Dáváme do nich málo peněz, a když navíc ty peníze nevyužíváme dobře, tak je nám to jedno. Česko nutně potřebuje špičkový výzkum a špičkové vzdělávání v oblasti společenských věd, protože jejich absolventi pak budou pracovat třeba ve státní správě. A když se podíváte na různé mezinárodní žebříčky, zjistíte, že jestli Česko v něčem skutečně zaostává, tak je to právě kvalita státní správy, kvalita řízení. Je obrovský omyl myslet si, že když veškerou energii věnujeme technickým oborům, půjde pak všechno skvěle. My potřebujeme zlepšit především řízení. Když je podnik špatně organizovaný, je vám málo platné, že v něm pracuje spousta skvělých lidí. Stejně nebude fungovat.

Vidíte v tomhle ohledu světlo na konci tunelu? Máte v sobě víru, že pokud jde o správu věcí veřejných, bude u nás lépe?

Tuhle naději jsem dlouhou dobu měl. Říkal jsem si, že to nepůjde rychle, ale že se budeme pohybovat vpřed alespoň po malých krocích. Když se ale podívám, co se děje posledních asi osm let, tak je to spíše horší.

Můžete být konkrétnější?

Vezměte si třeba proces hodnocení dopadů regulace. Správně to má probíhat tak, že dojde nejprve k pečlivé analýze problému, po konzultacích s dotčenými subjekty se navrhnou konkrétní řešení a vybere se to potenciálně nejlepší. V pilotním projektu se pak ověří, jestli funguje. Tohle v Česku fungovalo mizerně už před deseti lety, ale byla tu alespoň nějaká snaha dodržovat pravidla a ten systém zlepšovat. V současnosti se na tenhle postup naprosto rezignovalo. Politici dávají do zákonů to, o čem si myslí, že je nejlepší, bez ohledu na data, o něž se vůbec nezajímají. To mě vede k pesimismu.