Zejména kvůli sociálním sítím se veřejnost každý den setkává s dezinformacemi a hoaxy. Platí to i o studentech, kteří jsou na Facebooku jako doma. Co jim škola řekne o moderních médiích?
Podle ministerstva školství sice tvoří témata mediální výchovy povinnou součást vzdělávání, je ale na jednotlivých učitelích, jak ji uchopí. Národní ústav pro vzdělávání k předmětu poskytuje i metodickou podporu.
Oslovení odborníci říkají, že v Česku neexistuje dostatek učitelů, kteří by se tématu dostatečně věnovali, případně v něm byli sami vzdělaní. „Učitelé často netuší, co s tím předmětem dělat, a dělají besídky nebo projektové dny,“ říká Michal Kaderka, který se jako jeden z mála pedagogů specializuje i na mediální výuku.
„Problém je, že učitele nikdo nedovzdělává,“ vysvětluje Ondřej Šteffl, ředitel společnosti Scio, a dodává, že odpovědní úředníci rozhodující o podobě školních programů nechápou koncept dnešní komunikace, která se váže právě na sociální sítě nebo blogy.
„Mediální výchova a její aspekty se pořádně neučí ani na pedagogických fakultách,“ reflektuje stejné potíže i Michal Kaderka. Jako potenciální řešení vnímá vytvoření platformy pro sdílení informací a příkladů z praxe. Tyto materiály zatím často dodávali odborníci z mediálního prostředí. „Učitelé nebudou schopni reagovat na aktuální mediální témata, hoaxy či propagandu, pokud nebudou vzájemně spolupracovat, sdílet přípravy a další podklady do výuky jako otevřený vzdělávací zdroj,“ říká Kaderka.
Analogové vysílání školního systému
„Zastaralost českého školního systému dokazuje i fakt, že v rámcově vzdělávacím programu pro základní školy stále máme očekávaný výstup, že žák nahraje vzkaz do záznamníku,“ poznamenává na adresu tvorby mediálního obsahu ve školách Ondřej Šteffl. Školní programy podle něj nejdou dostatečně pružně měnit, což znemožňuje rychle reagovat na změny ve světě.
Aktuální podle Kaderky není ani dostupná literatura. „V současných učebnicích mediální výchovy jsou někdy zmíněny sociální sítě, ale bez kontextu, bez vztahu ke konzumaci zpravodajství, šíření hoaxů a podobně,“ říká pedagog. Studenti tak většinou mají v dostupných materiálech informace pouze o historické, ale ne novodobé mediální propagandě.
(Jen na okraj.) „Zastaralost“ dovednosti nahrát hlasový vzkaz do záznamníku není dobrý příklad (ne)aktualizace vzdělávacích programů. Naformulovat a ústní formou bez možnosti interakce „na první dobrou“ předat krátké a zároveň srozumitelné sdělení, ve kterém nic podstatného z toho, co mělo být sděleno, neschází, je výborná součást tréninku obecně potřebných komunikačních dovednosti, nezávisle na tom, zda zrovna hlasové záznamníky jsou v praxi používány méně či více. (Komu by zadání s „hlasovým záznamníkem“ přišlo málo motivující, může ho předělat třeba na „vyjádření do masmédií“ – ta řadovému občanovi více prostoru, natož interakce, než hlasový záznamník také neposkytnou, nezávisle na komplikovanosti předmětu vyjádření.)