Následující text Moniky Stehlíkové zdůrazňuje podstatu toho, co by měla výuka českého jazyka žákům přinést pro jejich další život a také to, jak důležité je, aby výuka žáky bavila. Včetně rozboru jedné konkrétní hodiny. Autorka připomenutím textu, který byl napsán již před nějakou dobou, kdy ještě působila jako aktivní pedagožka, reaguje na článek Radky Kvačkové, který vyšel 14. 10. pod názvem Jak zošklivit dětem češtinu v Akademii Lidových novin (ZDE). Blog Moniky Stehlíkové na stránkách EDUin můžete číst ZDE.
„Vyučující češtiny by se měl snažit stejně jako spisovatel, aby to studenty, respektive čtenáře zaujalo. Čeština by měla mít takový obsah a přesah, aby se k ní chtěli v dalším životě vracet a zabývat se jí,“ říká Monika Stehlíková.
V tomto příspěvku bych ráda rozebrala jeden dvouhodinový literární seminář v maturitním ročníku, který proběhl na jednom pražském gymnáziu a který jsem připravila a odučila.
Nejprve však objasním svoji koncepci výuky předmětu český jazyk a literatura na gymnáziu. Součástí mojí koncepce je, aby hodiny studenty bavily a aby se na ně těšili – při zachování požadované úrovně. Aby dnešní studenty hodiny bavily, musí v nich vidět nějaký smysl, smysl pro sebe v současnosti, ale i pro celý svůj život, musí v nich být něco nadčasového.
Předmět český jazyk a literatura by měl podle mě ve studentech probudit chuť číst (nejen) umělecké texty, případně se obecně zajímat o kulturní dění (film, divadlo, literární večery aj.), protože zjistí, že je to radost, a protože zjistí, že literární díla mají nějaké přesahy a významy, které mohou obohatit jejich život – tedy by je měl naučit číst s porozuměním dílu, světu i sobě sama, s citem pro jazyk i umělecké sdělení. Měl by je také naučit přemýšlet a vyjadřovat se (ústně i písemně) na relativně vysoké úrovni.
Zde si vždy vzpomenu na slova Michaela Cunninghama – když už je mu tento článek věnován – že totiž kniha musí čtenáře zaujmout, a to hned od začátku, aby si ji chtěl přečíst. Protože proč by si ji měl chtít přečíst, když v životě je tolik jiných a mnohem zajímavějších věcí? Vyučující češtiny by se měl snažit stejně jako spisovatel, aby to studenty, respektive čtenáře zaujalo. Čeština by měla mít takový obsah a přesah, aby se k ní chtěli v dalším životě vracet a zabývat se jí. Je totiž pravdou, že člověk se věnuje tomu, co ho baví. Pokud tomu tak není, pokud je to jen jeden z předmětů, který se namemoruje, aby měl dobré známky, je více než pravděpodobné, že už se k němu v životě nevrátí a že v něm nic nezanechá. Tím nechci říct, že hodiny češtiny na střední škole by měly vychovávat budoucí studenty bohemistiky. Takových případů je v každé třídě vždy velmi málo. Ale můžeme „připravovat“ třeba budoucí čtenáře, lidi, kteří rozumí literatuře a umění, kteří se o ni zajímají, protože vědí, jak ji správně číst a co si z ní pro sebe a pro svůj život vzít.
Vycházím tedy z předpokladu osobní motivace a osobnostního rozvoje. O něm se mluví i v didaktice jiných předmětů, například při výuce cizích jazyků – a tím se inspiruji. Co bude studenty více zajímat: jakého oblíbeného zpěváka má paní Smithová a co o něm ví, anebo to, co rád poslouchá jeho kamarád ze třídy a co o té hudbě ví? Když bude mluvit o paní Smithové, anebo o sobě? Odpověď je nasnadě. A také je jasné, že slovíček si student při druhé aktivitě zapamatuje víc než při první a bude si je nejspíš pamatovat déle, protože je bude mít spojené s vlastním zájmem a prožitkem.
Jak tento jednoduchý příklad převést do výuky češtiny? Zařadit do koncepce výuky individuální práci každého studenta, rozvoj dovedností, názorů, postojů, hodnot, identifikaci vlastních emocí ve vztahu k dílu, tříbení uměleckého prožitku, formování osobnosti, rozvoj kreativity, imaginace, fantazie, hravosti. Myslím, že v tomto ohledu je předmět český jazyk a literatura nenahraditelný, rozvíjí právě tu část lidské osobnosti, kterou jiné předměty nejsou s to zachytit. Opět si dovolím malou citaci, tentokrát od francouzské psycholožky Jeanne Siaud-Facchin, která vysvětluje, proč je v životě tak důležitá kreativita a představivost: Když se nacházíte v těžké životní situaci, když se cítíte špatně, když trpíte fyzicky nebo psychicky, můžete se prostřednictvím své imaginace odpojit v myšlení od této situace, můžete se svojí představivostí nechat unést daleko od této situace. Bohatá obrazotvornost čerpající z paměti a schopnost asociace mohou vytvořit sen dostatečně silný na to, aby vás na chvilku vytrhl z této těžkosti a abyste načerpali novou sílu. Tělo tu jakoby zůstává, ale duch se odpoutává a vydává se na (kontrolovanou) cestu. Skutečná radost. Skutečná radost a velmi praktický důvod, proč rozvíjet kreativitu, imaginaci, fantazii.
Rozbor literárního semináře: Michael Cunningham: Hodiny
Pojďme se nyní podívat, jak jsem výše uvedené obecné cíle svého předmětu převedla do konkrétní náplně jednoho literárního semináře (ale lze použít i na dvě či více samostatných hodin češtiny). V semináři jsem měla za úkol přiblížit studentům čtvrtého ročníku Cunninghamovy Hodiny (a řekla jsem jim to s dostatečným předstihem, aby ti, kteří chtějí číst knihu k maturitě, si ji přečetli právě na tuto hodinu).
Při přípravě hodiny jsem si ujasnila, jaké metody použiji. Zvolila jsem především interaktivní styl výuky, chtěla jsem studenty aktivizovat, zapojit, nezapomněla jsem na rozvíjení dovedností (vyjadřovat se, psát, číst s porozuměním, mluvit o sobě a svém čtenářském prožitku, svém pochopení knihy aj.) ve spojení s předáváním znalostí, kladla jsem důraz na vlastní (tvůrčí) práci studentů, důležité bylo také střídání činností a propojování učiva jazyka, stylistiky a literatury (pokud to lze a působí to organicky), případně intermediálnost. To vše s cílem, aby dílo bylo pochopeno, aby byl vysvětlen jeho význam – v kontextu porozumění sobě, světu a člověku v něm – který by mohl být pro studenty inspirací.
Na začátku hodiny – a vzhledem ke stanoveným metodám jsem vytvořila sezení do kruhu – s předpokladem, že (aspoň někteří) studenti dílo četli, jsem zadala otázku: Vystihněte jednou větou celý román, tak jak jste ho pochopili. Je to aktivita pro uvedení do tématu, posílení soustředění a vlastní formulaci myšlenek. Dostala jsem mimo jiné tuto odpověď: Tři postavy, jejichž životy plynou jako tikot hodin.
Pak jsem se obrátila na studenty s otázkou, co vědí o autorovi. Tím jsem si připravila půdu pro další aktivitu. Tou bylo sledování úryvků z pořadu České televize Na plovárně s Michaelem Cunninghamem. (U probíraných autorů, kteří jsou zachyceni ve filmové podobě, se snažím zapojovat do výuky, byť krátké, filmové ukázky s cílem ukázat, že to je, nebo byl „žijící“ autor, a ne jen „učební látka“). Před samotným pořadem jsem řekla studentům, aby si dělali poznámky, protože po skončení budou následovat otázky na porozumění. Během ukázky jsem sledovala pozornost studentů, abych mohla v případě potřeby adekvátně reagovat.
Poté jsem se zeptala studentů na jejich dojem z autora (stále, když to lze, zapojuji do výuky studenty osobně) a pak jsem tedy položila otázky, jejichž odpovědi přesně zazněly v pořadu. Nabízely se otázky: Proč si M. Cunningham myslí, že psát román je ze své podstaty věc optimistická i přesto, že v románu Hodiny je důležité téma sebevraždy? nebo Jaké autory má Cunningham rád? apod.
Pak jsem doplnila některé důležité informace o autorovi a požádala jednu studentku, aby přečetla krátký medailon autora na obalu knihy Hodiny, kterou jsem si do hodiny přinesla. Následovala práce ve dvojicích (doposud byla práce individuální). Každé dvojici jsem dala na rozbor jednu ze složek/vrstev díla: postavy, čas a prostor, děj, kompozice, vypravěč, téma, jazykové prostředky a autorský postoj (to rozvíjí hlubší všímavost k literárnímu dílu a poučenější čtení dalších knih) a rozdala jsem úryvky z románu, přičemž jsem zařadila i část prologu (kvůli další aktivitě). Dala jsem dvojicím 8 minut na prodiskutování a zapsání výsledků. Potom proběhlo prezentování dvojic, já, případně i ostatní, pokud chtěli, korigovali a doplňovali.
Po této aktivitě byl čas na výklad díla – zvolila jsem formu diskuze a čtenářské dílny. Opět jsem dala čas na přípravu odpovědí, které zněly například takto: Jaké hlavní myšlenky se podle Vás v díle vyskytují? Co Vám autor touto knihou odhalil o životě? Co z toho má smysl právě pro Vás? Jaké nové názory máte teď po přečtení díla? Můžete se s některou z postav ztotožnit? Zachoval/a byste se stejně? Co byste naopak udělal/a jinak? Zde jsem se setkala s myšlenkami jako například: Nyní si budu víc vážit času svého života, víc budu vděčný za to, co mi přináší. Více budu vnímat svoji svobodu, protože pro mě byla hlavní myšlenkou díla. A to i svoboda, pokud jde o to žít, nebo zvolit smrt. Nebo: V každém životě je mnoho nešťastných chvil, ale zároveň i šťastných okamžiků, a když už ty šťastné nejsou, člověk má právo život ukončit apod.
Po takto náročné aktivitě je potřeba zařadit úkol na uvolnění: proto jsem pustila krátkou ukázku z filmu Hodiny (pochopitelně jsem stručně představila film a připomněla, co o něm sám Cunningham řekl v pořadu Na plovárně). Požádala jsem studenty, aby zhodnotili, jak byl prolog knihy převeden do filmové podoby (zde jsem začlenila intermediálnost, dovednost všímat si detailů v uměleckém díle, srovnávat). Pak jsem ukázku pustila ještě jednou, tentokrát beze slov a vyvolala postupně několik studentů, aby pasáž jazykově zprostředkovali ostatním, aby popsali, co vidí, co se ve filmu děje. Tím jsem zapojila (zábavnou) aktivitu sledující rozvoj (spisovného) vyjadřování.
Nám ještě zbýval čas, a tak jsme přešli pomalu ke stylistice, ale zůstali jsme u téhož tématu. Rozdala jsem studentům recenzi na tento román a požádala je, aby si ji přečetli (můžeme zadat i jako úkol na doma). Nyní si tedy trénovali čtení s porozuměním sekundárnímu, neuměleckému textu (opustili jsme dílo samotné a sledovali jsme literární provoz). Zeptala jsem se, co je to podle nich recenze, jak by ji definovali a jak přistupuje k Hodinám tato konkrétní recenze. Pak jsem se ještě zeptala, jak oni sami by přistoupili k zadání napsat recenzi na tuto knihu, a prodiskutovali jsme to. A za domácí úkol bylo zadáno – samozřejmě napsat recenzi na knihu Hodiny.
Jak jsme si mohli všimnout, hlavním cílem vyučované hodiny bylo mluvit a přemýšlet o knize ve snaze ji porozumět, případně v ní nalézt přesah pro vlastní postoje, hodnoty a názory. Zřetel byl brán i na aktivní zapojení studentů v konkrétních činnostech a na rozvoj jejich znalostí a dovedností jako například (tvůrčí) čtení, psaní, prezentování, práce ve skupině, interpretování textu, formulování vlastního názoru, verbalizace prožitku, porozumění umění, člověku, světu.
Takto dost podobně (akorát vzhledem k době bez videoukázek) nás získala češtinářka na gymplu k literatuře a hlavně k artovému filmu (místo ukázek po škole s námi chodila na filmy, který nám zajistila v místním kině – Wajda, Antonioni, Saura, Fellini, byla jich za rok desítka, dodnes si i po 40 letech ty filmy pamatuji). Navíc nám dávala ukázky tvorby řekněme nedoporučené (70. léta ), tak se ji ta pozornost dařila získávat snadno. Ale o to větší to byla od ní odvaha. Měli jsme ji rok, pak odešla (či byla odejita, nevím). Ale za rok se stihla stát jedním ze… Více »