Lidové noviny: Demokracie není cool

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 27. 9. pod názvem Demokracie není cool v Lidových novinách. Text se věnuje úrovni občanského vzdělávání v našich školách a důsledkům, které to může mít na postoje společnosti.

O nejlepší ze všech špatných forem vlády pochybují dva z pěti mladých. Je to i selhání škol 

Demokracie je trvalý „problém“. Její problematičnost spočívá v tom, že se vždy zdá mnohem méně dokonalá a bezchybná, než bychom si přáli. Demokracie znamená i to, že se vždy najde někdo nespokojený, kdo zpochybní demokratičnost. Nespokojenost je jedním z hlavních průvodních jevů demokracie. Je to mechanismus, který udržuje demokracii v „provozní teplotě“ a zabraňuje před ustrnutím.

Tedy v případě, že chceme zachovat samotnou demokracii. Nespokojenost s demokracií nemusí totiž vést k jejímu lepšímu naplňování, nýbrž k revizi.

Demokracie je vlastně dost utopická idea. Není nikdy úplně naplněna, je to nemožné, k tomu stačí znát Aristotelovu Politiku. Lze se jí více či méně přibližovat, vždy v závislosti na stavu společnosti a hodnotách, které uznává. Demokracie je hodnotou, kterou musíte ctít a směřovat k ní, jinak neexistuje. Rozhodně ne pouze ve formě nějakého souhrnu zákonů. Nejde o její úplné dosažení, jde o to směřovat k ideji.

O udržitelnosti demokracie můžeme mluvit tehdy, pokud se daří její samotnou hodnotu mezigeneračně reprodukovat. Jakýkoliv zákon lze vyprázdnit, když nevěříte v jeho legitimitu. Revizionář Miloš Zeman má kupříkladu otevřené pochybnosti o ústavě, zejména o Listině základních práv a svobod. To by zase nemusel být takový problém, demokracie za pár let už nebude jeho „business“. Problém ovšem je, že v demokracii, v demokracii jako hodnotu svého druhu, nevěří velká část české společnosti. A co je úplně nejhorší, nevěří v ni ani významná část mladých lidí. 

Deziluze patří k dospělosti 

Politolog Aleš Kudrnáč ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR udělal výzkum, jehož výsledky by měly znepokojit každého demokrata. Téměř 2000 středoškoláků, kvótně vybraných dle velikosti sídla a typu školy, odpovídalo na otázku, zda považují demokracii za nejlepší formu vlády. S tímto tvrzením souhlasí 58 procent z nich. Kudrnáč zároveň srovnal výsledky s nedávným reprezentantivním průzkumem CVVM na dospělé populaci. Tentýž názor zastává pouze 50 procent dospělých.

Samotný fakt, že si polovina dospělých lidí dokáže představit lepší formu vlády, než je demokracie, je znepokojující. Vzhledem k postojům revizionářů, ovlivňujících atmosféru ve společnosti, se to dá chápat. Lidí prožívajících deziluzi je dokonce i v zemích s delší demokratickou tradicí hodně. Brexit mluví za vše. Dospělost a deziluze spolu úzce souvisí a pocit nenaplněnosti je třeba něčím vysvětlit. Demokracie a její selhání se často nabízí jako jeden z viníků.

Jenže fakt, že deziluzi z demokracie pociťuje téměř stejný počet mladých lidí, vytváří mnohem větší problém. Většina z nich ještě nemohla zažít pocit nějakého celoživotního zklamání, neprošla krizí středního věku a pocitem marnosti nad marnost. Přesto zastávají postoj, který takový prožitek implikuje, rezignaci na elementární záruku svobody. A možná dokonce pocit, že svoboda je vlastně zbytečná. Anebo pouze naivní dojem, že revize demokracie se jich osobně nemůže dotknout.

Přitom jestli máme u některé části populace důvodně očekávat, že bude mít chuť bojovat za svobodnější společnost, jsou to mladí lidé. Ve 20. století to tak přece vždycky bylo, stačí vzpomenout na revoluční vlny v 60. a na konci 80. let. Kdo nemá ve dvaceti srdce, chtělo by se říct. Jenže zdá se, že zároveň postrádají i rozum. Copak jim nikdo ještě v jejich věku nevysvětlil, proč je demokracie nejlepší ze všech „špatných“ forem vlády?

Zjevně ne. Dílem za to mohou pochopitelně rodiny, dílem ale také škola. Shodou okolností byl autor textu diskutovat se studenty jednoho pražského gymnázia, považovaného za elitní školu. Překvapení první: poměr těch, kdo považovali demokracii za nejlepší formu vlády, byl velmi podobný výsledku citovaného výzkumu. Jenže do něj byli zahrnuti všichni středoškoláci, tedy nejen gymnazisté, ale i žáci odborných škol a učilišť. Překvapení druhé: z nějakých 35 mladých lidí pouze dva nakoukli do české ústavy. Pouze dva z nich mohli mít jakési povědomí o tom, jak je tato společnost právně konstituována a snad i vytušit, z jakých hodnot tato konstituce vychází. Že Listina základních práv a svobod není nějaká povídačka, kterou může podle libosti dezinterpretovat jakýkoliv politický populista, ale právní a zejména hodnotový pilíř této společnosti. Překvapení třetí není příliš překvapivé: jedna studentka v diskusi nadnesla otázku, jak mají studenti vědět, co to je demokracie či totalita, když o tom s nimi ve škole nikdo nemluví? Vzpomínala na hodiny občanské výchovy na základní škole, kde místo diskusí o demokracii pekli v hodinách sušenky…

Nemám to podloženo validním výzkumem, ale těch zkušeností o „pečení sušenek“ v době, kdy se mají mladí lidé vzdělávat o společnosti, je trochu příliš. Autor má syna v 7. třídě. Pravda, nepečou sušenky, ale občanskou výchovu učí paní s aprobací na zeměpis a ruštinu. Vezme učebnici, bez ladu a skladu projde instantní zadání a z velké části udělá třídnickou hodinu. Troufl by si někdo něco takového v matematice? Rodiče by učitele pravděpodobně defenestrovali. I s ředitelem. V občanském vzdělávání nám to nevadí. Říká se tomu indolence a ta je s demokracií neslučitelná.