Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 28. 1. v Lidových novinách pod názvem Jak a co studentům „ordinovat“. Autor se vrací k často používané analogii mezi učitelskou a lékařskou profesí s odkazem k tomu, že lékařům by si na rozdíl od učitelů nikdo nedovolil mluvit do práce. Snaží se poukázat především na to, že u lékařské profese existuje jednoznačnější evidence v ověřování výsledků práce a nikdo nezpochybňuje, že i po absolvování vysokoškolského studia se musí lékaři dál vzdělávat, skládat atestační zkoušky a sledovat nové přístupy v oboru, aby byli způsobilí vykonávat svoji profesi dobře.
Zjistit, kdo je dobrý lékař, zpravidla není problém. S učiteli to bývá komplikovanější
Durdí se občas zasloužilí pedagogové a pedagogičtí výzkumníci, kdože si to dovoluje „kafrat“ do vzdělávání. Jsou to různí nedoukové, kteří nestrávili 20, 30 let na základní či střední škole, případně uzavřeni v nějakém akademickém institutu při pedagogické fakultě, a přitom si dovolují polemizovat o kvalitě, smysluplnosti a vývoji vzdělávání. A kdo prý to viděl, aby se v oblasti lidského zdraví dělo něco podobného, aby někdo bez diplomu z lékařské fakulty a potřebné zkušenosti „kafral“ do medicíny.
Jasná cesta ke zdraví
Pojďme se proto podívat, jak si stojí ve vzájemném porovnání zdravotnictví a školství z hlediska expertních standardů, jež jsou při rozhodování o lidském zdraví a vzdělávání uplatňovány. Předmětem medicíny je lidské zdraví, které je podle velmi konkrétních indikátorů dobře měřitelné. Medicína vede k tomu tento stav udržet, případně navrátit. Je-li člověk nemocný, medicína nejprve zjišťuje, co mu je, a pak hledá prostředky, jak to napravit, jak vrátit zdraví. Posoudit, zda se to podařilo, lze vcelku jednoduše, je to zjevné. Krom toho také medicína vyvinula velmi přesný návod k tomu, jak si zdraví zachovat. Existují-li dvě či více metod léčby, existují také velmi dobré postupy na to zjistit, který je kdy lépe aplikovat, za jakých podmínek kterou z nich volit. Výzkum běží na plné obrátky, nové metody léčby jsou stále objevovány a postupně zaváděny v praxi. Na přípravu léků je vynalezen přísný postup klinických testů, které ukazují, co lék způsobuje.
Lékaři procházejí nikoliv jen studiem, ale přísnou atestací (atestacemi), teprve po jejich absolvování se mohou považovat za lékaře. Je nezbytné, aby se lékaři stále udržovali na úrovni technologického a vědeckého pokroku. Není dnes představitelné, že by nějaký lékař léčil infarkt tak jako před třiceti lety, tedy bez pokročilé diagnostiky, stentů a moderních metod operování. Pokud si lékař není svým postupem jist, požádá své kolegy o radu, konzultuje s nimi. Nad zdravím nemocného nebdí jeden lékař, ale konzilium. Nejlepší lékaře je možné velmi dobře identifikovat a většinou se z nich stávají špičky v oboru.
Ze školy rovnou na sál
Nic z toho v pravém slova smyslu v oblasti vzdělávání neplatí, tedy v tom českém. Předně, vzdělání není nějak jednotně popsaný jev, který lze tak snadno určit. Vzdělání totiž má různé podoby a jeho optimální podoba se v čase mění. Vzdělání z klasického gymnázia z první poloviny 30. let dnes jistě bude budit úctu, ale v našem světě je v podstatě muzeálním exponátem. Úroveň zdraví lze určit s velkou mírou přesnosti, úroveň vzdělání lze spíše odhadovat. Formální certifikáty o vzdělání jsou silně zavádějící (ostatně i proto lékaři procházejí náročnými atestacemi). Ve vzdělávání (českém) se nezjišťuje, jaké vzdělání a jakým způsobem „pacientům ordinovat“, nýbrž se ordinuje s drobnými odchylkami totéž. To je podobné, jako ordinovat všem, kdo mají horečku, pouštění žilou.
Návod na to, jak dosáhnout vzdělání, vzdělávací systém doposud nevyvinul, neumí vzdělání ani pořádně identifikovat. Existují-li dvě metody vzdělávání, neexistují žádné standardní postupy, jak zjistit, kterou kdy použít. Tedy existují takové postupy, ale ve školách se tím příliš mnoho lidí nezabývá. Vzdělávací nástroje klinickými testy neprocházejí, akreditaci MŠMT dostane v podstatě vše, co obsahuje alespoň na deseti správných místech slovo „vzdělávání“, případně nějaký jeho derivát. Učitelé neprocházejí vůbec žádnou atestací. Do školy jdou rovnou z fakulty, na které se velmi pomálu setkávali s dětmi (pacienty). A co víc, jdou rovnou „na sál“ v roli hlavního operatéra. Nikdo neví, jestli se učitel drží na úrovni technologického a vědeckého pokroku, protože neexistuje ani jednoznačná shoda na tom, co je vlastně pro vzdělávání tím nejlepším“lékem“. Natož aby někdo věděl a dokázal nějak zachytit, jakým je který učitel „léčitelem“ a kolik dětí skutečně vzdělal, případně kolik pacientů pod jeho rukama za dobu 20, 30 let zemřelo. Nejlepší učitele identifikovat neumíme, nicméně víme, že spousta těch, kdo něco opravdu umí, odchází ze škol jinam.
10:0 pro zdravotnictví
Vychází mi z toho výsledek 10:0 pro zdravotnictví. Bez ohledu na standardy, i ve zdravotnictví existují občanské iniciativy na ochranu zájmů těch, o jejichž zdraví jde především. Je jich celá řada. Natož v oblasti vzdělávání, kde se ze zoufalství už desítky let držíme „osvědčených“ postupů a metod a vesele ignorujeme fakt, že svět už je jinde. Lékař, který by ignoroval technologický a vědecký pokrok a léčil své pacienty jako před 30 lety, by byl za exota. Učitel, který 30 let dělá totéž a navíc si ještě nárokuje, že jedině tak je to správně, je v českém vzdělávacím systému „common sense“. Kritický nedostatek soudnosti, způsobený převrácením smyslu vzdělávání a vztahů v něm, vede některé učitele a akademiky k obhajobě představy, že vzdělávání je tu pro ně. Při jejich vzdělání je takřka nedůstojné vysvětlovat, proč se mýlí.
„kdo něco opravdu umí, odchází ze škol jinam“ Něco? Možná ale odchází proto, že učit neumí. Nebo nechce. Kdo umí, učí. Kdo neumí… stane se expertem na vzdělávání.